Camilo Castelo Branco, plným jménem Camilo Ferreira Botelho Castelo Branco (16. března 1825 Lisabon – 1. června 1890 São Miguel de Seide) byl portugalský spisovatel období romantismu, prozaik dramatik, překladatel a kritik. Je považován za hlavního představitele vrcholné fáze portugalského romantismu.
Život Narodil se v Lisabonu jako nemanželský syn významného dvorského úředníka, ve věku dvou letu mu zemřela matka a v devíti letech přišel i o otce. Od té doby žil se svou starší sestrou ve Vila Real, kde se o něho starala jeho teta z otcovy strany. Roku 1839 se jeho sestra provdala do Vilarinho de Samardã a Camilo se k ní přestěhoval. Bratr jejího manžela, kněz, jej zde vyučoval křesťanské nauce, latině a francouzštině a povzbuzoval ho, aby četl mistrovská díla klasických spisovatelů. Ve třinácti letech se zapsal do katolického semináře ve Vila Real, kde ho vzdělávali katoličtí kněží.Biografia. Camillo – Rotas do Escritor. Dostupné online
V šestnácti letech (roku 1843) se oženil s Joaquinou Pereirou de França, dcerou obchodníka v obci Ribeira de Pena, kde pracoval jako písař, což byla jeho první a jediná placená veřejná funkce. Když roku 1844 nastoupil na Lékařskou a chirurgickou školu v Portu (Escola Médico-Cirúrgica do Porto), aby studoval medicínu, odjel z Ribeiry de Peny a, jak se předpokládá, opustil tak svou ženu i malou dceru Rosu. Studium však opustil, protože se rozhodl (a opět neúspěšně) studovat práva na Univerzitě v Coimbře. thumb|left|Camilo Castelo Branco roku 1850 V roce 1845 debutoval jako básník a v následujících letech se věnoval divadlu a žurnalistice v Portu a v Lisabonu. Roku 1847 zemřela jeho manželka Joaquina. Ještě za jejího života se zapletl s dívkou Patrícií Emílií do Carmo de Barros, která s ním roku 1846 uprchla z Vila Real do Porta a se kterou měl dceru Bernardinu Amélii. Její otec podal na něho žalobu pro únos a krádež a Camilo byl skutečně zatčen, ale jeho uvěznění bylo po zásahu soudce velice krátké.PAIS SIMON, Maria Cristina. A criminosa camiliana perante a lei e a ciência de Oitocentos. In: Rumo aos 200 anos de Camilo: do Oitocentos à atualidade. Vila Nova de Famalicão: Pimenta Cultural 2024. S. 216-253. Dostupné online
Roku 1848 Patrícii opustil a zamiloval se do Any Plácido. Ta se ale roku 1850 provdala za obchodníka Alvese, který se vrátil do vlasti z Brazílie. To u něho údajně vyvolalo takovou krizi, že vstoupil do semináře v Portu, aby se stal knězem. Během tohoto období přeložil do portugalštiny dílo Françoise-Reného de Chateaubrianda a vydal novelu Anátema (Kletba). Pro jeho způsob předcházejícího živo mu bylo odepřeno nižší svěcení a on pro svou neklidnou a vášnivou povahu seminář roku 1852 opustil. Nadále se věnoval literatuře a bohémskému životu, plnému vášnivých milostných vztahů a bouřlivých afér. Vrátil se k žurnalistice a roku 1855 se stal hlavním redaktorem časopisů O Porto a Carta. Vydal několik románů a jeho jméno začalo být uznáváno v novinářských a literárních kruzích. Na návrh spisovatele Alexandra Herculana byl v roce 1858 zvolen členem Královské akademie věd v Lisabonu. thumb|left|Camilo Castelo Branco roku 1873 Roku 1856 obnovil svůj vztah s Anou Plácido, které se roku 1858 narodil syn Manuel. Jako otec byl zapsán její manžel Alves, ale předpokládá se, že šlo o syna Camila. Roku 1861 byli Camilo a Ana obžalováni pro cizoložství a uvězněni v Cadeia da Relação v Portu. Ve vězení Camila navštívil sám král Pedro V. a po roce vězení je oba soud zprostil viny pro nedostatek důkazů. Během tohoto uvěznění napsal Camilo podle všeobecného mínění svůj nejlepší román Amor de Perdição (Zhoubná láska) a také vzpomínky z vězení Memórias do Cárcere. I jeho další literární činnost byla intenzivní. Mezi lety 1862 a 1863 vydal jedenáct novel a románů a dosáhl velké proslulosti.Camilo Castelo Branco. Dicionários infopédia da Porto Editora. Dostupné online
Roku 1863 Ana ovdověla a od roku 1864 s ní Camilo žil v domě jejího zemřelého muže v São Miguel de Seide. S Anou měl dva syny, Jorgeho a Nuna. Roku 1868 vedl v Portu literární věstník Gazeta Literária. V roce 1876 se dozvěděl o duševní nemoci svého druhého syna Jorgeho a roku 1877 zemřel Anin syn Manuel. Roku 1885 byl povýšen do šlechtického stavu, obdržel dědičný titul vikomta (Visconde de Correia Botelho) a roku 1888 se s Anou oženil, aby zajistil lepší životní podmíny pro své dva syny.
Od roku 1881 se mu začal vlivem syfilis zhoršovat zdravotní stav včetně oční choroby a chronického nervového onemocnění. V roce 1890, již zcela slepý a neschopný psát, se zastřelil ranou z revolveru v sedě ve svém houpacím křesle. Pohřben byl v Portu na hřbitově Ctihodného bratrstva Panny Marie z Lapy (cemitério da Venerável Irmandade de Nossa Senhora da Lapa).Morte de Camilo Castelo Branco. RTP (Rádio e Televisăo de Portugal). Dostupné online V domě v São Miguel de Seide, kde žil s Anou Plácido, je nyní jeho muzeum.Casa-Museu Camilo Castelo Branco. RPT Ensina. Dostupné online Dílo thumb|Brancova karikatura od Rafaela Bordala Pinheira z roku 1882 Camilo Castelo Branco byl jedním z nejplodnějších spisovatelů 19. století. Jeho dílo zahrnuje romány (včetně biografických), novely, povídky, divadelní hry, básně i eseje. Celkem vydal asi dvě stě šedesát publikací, ale nejvíce se proslavil svou prózou. Byl prvním portugalským spisovatelem, který se dokázal finančně uživit pouze svým psaním. Navzdory tomu, že ho omezené prostředky a potřeba vydělat peníze nutily velmi rychle vydávat knihy na objednávku vydavatelů, nikdy neztratil svou individualitu. Jeho dílo je považováno za originální v tom, že dramatického a sentimentálního ducha romantismu spojil s velmi osobní kombinací sarkasmu, jízlivosti, hořkosti, vtipu i černého humoru . Byl obdivuhodný vypravěč a brilantní improvizátor. Měl obrovskou slovní zásobu a hlubokou znalost lidového jazyka.Castello Branco, Camillo. 1911 Encyclopædia Britannica. Dostupné online
V prvním období své tvorby psal romantické příběhy plné fantazie, napětí a tajemna pod vlivem gotického románu a děl Eugèna Suea. Následně ve svých společenských románech o mravech dokonale zachytil domácí i společenský život Portugalska své doby na základě spojení romantismu s realismem. Některé jeho prózy nesou stopy tzv. ultraromantismu, portugalského (a také brazilského) literárního směru z druhé poloviny 19. století, založeného na přehnaných a vyhrocených temnějších aspektech romantismu. Kromě toho psal básně považované za průměrné (vytvořil přes dvacet básnických sbírek) i spisy z oblasti historie, biografie a literární kritiky.
Jako dramatik naplnil své vážné hry skutečně strhujícími scénami, zatímco jeho komedie často přecházejí až do grotesky a připomínají portugalského středověkého autora divadelních her Gila Vicenta. Součástí jeho díla je také autorská spolupráce s mnoha novinami a časopisy (například O Panorama, Revista Universal Lisbonense, A Esperança, República das Letras, O Porto, Carta, Gazeta Literária a další). Zanechal po sobě také obrovské mnořství nepublikovaných textů, komedií, básní , esejů , předmluv, překladů a dopisů, buď pod vlastním jménem, nebo pod různými pseudonymy.Os Pseudónimos de Camilo Castelo Branco. Noites de Insônia. Dostupné online
Vyběrová bibliografie page=7|thumb|Titulní list románu Tajnosti lisabonské z roku 1854 Maria! Não me mates que sou tua mãe! (1848, Maria!. Nezabíjej mě, jsem tvoje matka!), anonymně časopisecky vydaná povídka vyprávějící o skutečném hrůzném zločinu, který spáchala Maria José, která zabila svou vlastní matku. Jde o jeden z prvních příběhů, které autor publikoval.MOREIRA, Tânia Furtado. Maria! Não me mates, que sou tua mãe!, de Camilo Castelo Branco: uma teodiceia literáta. CEM – Cultura, Espaço & Memória. Revista de faculdade de Letras da Univesidade do Porto. Dostupné online Anátema (1851, Kletba), dílo považované za první autorův román (někdy se uvádí. Že jde o novelu napsané pod vlivem anglického gotického románu. Děj se týká krutého plánu kněze, otce Carlose da Silvy, odhodlaného pomstít zneuctění a smrt své matky, františkánské novicky, kterou svedl a opustil syn pána z rodiny Veigasů, a tak na zemi zahájit pekelná muka určená jeho zlému otci.Anátema. Dicionários infopédia da Porto Editora. Dostupné online Os Mistérios de Lisboa (1854, Tajnosti lisabonské), třídílný román plný dobrodružství a neštěstí, tragických lásek, intrik a lží napsaný pod vlivem Eugèna Sue.Mistérios de Lisboa. Dicionários infopédia da Porto Editora. Dostupné online A Filha do Arcediago (1854, Arciděkanova dcera), román kritizující společenské normy a zkoumající témata vášně, povinnosti, manželství a zakázané lásky.A Filha do Arcediago. Project Gutenberg. Dostupné online Livro Negro de Padre Dinis (1855, Černá kniha otce Dinise), pokračování románu Tajnosti lisabonské.''Livro Negro de Padre Dinis. Universidade Federal de Santa Catarina. Dostupné online Scenas Contemporaneas (1855-1856, Scény ze současnosti), sbírka vzájemně propojených příběhů napsaná pd vlivem Honoré de Balzaca, které nabízejí pohled do lidské povahy, společnosti a složitosti mezilidských vztahů.''Scenas Contemporaneas. Project Gutenberg. Dostupné online A Neta do Arcediago (1856, Arciděkanova vnučka), román obsahující témata lásky, zrady a vykoupení zobrazuje vliv dědictví a společenských očekávání na život hlavního hrdiny.A Neta do Arcediago. Project Gutenberg. Dostupné online Onde Está a Felicidade? (1856, Kde je štěstí?), dílo je považováno za první velký autorův román, jehož tématem je opuštění milované ženy a zobrazení povrchnosti společnosti a zároveň se jedná o reflexi procesu tvorby fiktivního textu a o složité vztahy romanopisce s publikem v souvislosti s přijetím románu.SOBREIRA DE SOUSA, Moizeis. Onde está a felicidade?: reflexões acerca da ficko. Academia. Dostupné online Lágrimas Abençoadas (1857, Požehnané slzy), román zabývající se tématem víry, utrpení a hledání skutečného štěstí prostřednictvím náboženské introspekce a odolnosti vůči životním zkouškám.Lágrimas Abençoadas. Project Gutenberg. Dostupné online Carlota Ângela (1858), román zabývající se tématem lásky a vzpoury dospívající mladé dívky proti rodičovské autoritě a společenským tlakům.Carlota Ângela. Project Gutenberg. Dostupné online Vingança (1858, Pomsta), román o neúprosné odvetě zrazeného muže, ve kterém autor zobrazuje nejen nejtemnější impulsy lidské duše, ale i společenské pasti, které živí zášť.SANTOS, Giuliano Lellis Ito. A Vingança. In Impactum. Universidade de Coimbra, 2011, Vol 11. S. 427-451. Dostupné online O Morgado de Fafe em Lisboa (1861, Majoritní pán z Fafe v Lisabonu), komedie o dvou jednáních zobrazující pokryteckou lisabonskou společnost.RODRIGUES, Deolinda Maria Galvão Rodrigues. A personagem do provinciano no teatro de Camilo Castelo Branco (Uma análise de o Morgado de Fafe em Lisboa e o Mogrado de Fafe Amoroso). Dissertação. Faculdade de Letras. Universidade do Porto. Dostupné online Doze Casamentos Felizes (1861, Dvanáct šťastných sňatků), sbírka dvanácti povídek, které zkoumají různé aspekty manželství a manželských vztahů. As Três Irmãs (1862, Tři sestry), autor v románu prostřednictvím své hlavní hrdinky představuje alternativu k ženské podřízenosti v manželství vstupem do světa práce.PAVANELO, Luciene. As Três Irmãs, de Camilo Castelo Branco, e a independência feminina por meio do trabalho e da recusa ao casamento. Academia. Dostupné online Coração, Cabeça e Estômago (1862, Srdce, hlava a žaludek), satirická novela, ve kterém autor rozdělil život hlavního hrdiny do tří částí: srdce představuje mládí, hlava dospělost a žaludek stáří.FONSECA, Letícia. Coração, cabeça e estômago de Camilo Castelo Branco. Colégio Euclides da Cunha. Dostupné online page=9|thumb|Titulní list románu Zhoubná láska z roku 1862