náhled|Zastávkový označník s logem ČSAD náhled|Historické vozidlo ČSAD Karosa ŠL 11 v Jablonci nad Nisou Československá automobilová doprava a Československá státní automobilová doprava ( Československá štátna automobilová doprava), známé pod obvykle užívanou zkratkou a logem ČSAD, byly názvy národních, později státních podniků zajišťujících autobusovou dopravu a dopravu nákladními automobily v Československu v době socialismu v letech 1949–1989. Zkratku ČSAD si ponechaly v názvu i některé z dnešních dopravních společností, zejména těch, které vznikly transformací a privatizací státních podniků.
Historie náhled|Recesistické podání zastávky ČSAD "U Kocáby" Státní autobusová doprava před vznikem ČSAD
Počátky státní autobusové dopravy v českých zemích sahají k roku 1908, kdy začaly jezdit první autobusové linky provozované rakouskou poštovní správou, vrcholově řízenou vídeňským ministerstvem obchodu. Před 1. světovou válkou bylo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku postupně zavedeno 20 státních poštovních autobusových linek o celkové délce přibližně 500 km. Se začátkem války byla v souvislosti s mobilizací a zrekvírováním vozidel pro potřeby vojska veškerá autobusová doprava v českých zemích na téměř pět let zastavena. Od roku 1919 ji začala postupně obnovovat čs. poštovní správa, vrcholově řízená Ministerstvem pošt a telegrafů. Od roku 1927 byly autobusové linky v Československu provozovány také Československými státními dráhami (ČSD), řízenými ministerstvem železnic. K 1. lednu 1933 byly státní poštovní linky i s personálem, vozidly a technickým zázemím začleněny do resortu železnic a v průběhu roku 1933 postupně převzaty jednotlivými ředitelstvími státních drah. Souběžně prosperovala do roku 1932 i soukromá autobusová doprava. Zákony o dopravě motorovými vozidly z let 1932 a 1935 silniční dopravu začaly regulovat územně omezenými koncesemi, daňovým zatížením a uzákoněním vlivu železničních úřadů na udělování koncesí pro silniční dopravu, čímž byly podmínky pro volné soukromé podnikání ztíženy.
U jednotlivých ředitelství státních drah existovaly „Skupiny pro automobilní provoz ČSD“ pro technické a provozní řízení. Pro výkonnou službu byly ve velkých dopravních centrech zřízeny autosprávy ČSD, v menších centrech dopravy garáže ČSD, pro provoz osamocených tratí a pro nákladní provoz autostanice ČSD.
Například pod ředitelství státních drah v Praze patřily autosprávy Praha–Delta a Praha–Vršovice, garáže Slaný, Kladno, Střeliv, Benešov u Prahy, Kostelec nad Černými lesy a Kouřim a autostanice Pardubice, Louny, Libochovice, Chomutov, Teplice, Mezimostí–Veselí, Počátky a Kolín. Pod jiná ředitelství patřily pozdější dopravní závody Rakovník, Příbram, Hořovice, Mladá Boleslav a Poděbrady.
Státní ČSAD Státní monopol na autobusovou dopravu byl zaveden § 148 československé ústavy z 9. května 1948, podle něhož pravidelná doprava silniční mohla být jen národním majetkem. Národní podnik Československá automobilová doprava byl zřízen znárodňovacím zákonem č. 311/1948 Sb. (o národních dopravních podnicích), vyhláškou č. 122/1949 Sb. (o dni zřízení národních dopravních podniků) a nařízením č. 124/1949 Sb. (jímž se vydává organisační statut národního dopravního podniku „Československá automobilová doprava, národní podnik“). Den vzniku je 1. leden 1949, fakticky se však vytvářel v průběhu roku až do prosince 1949, kdy převzal majetkové podstaty znárodněných podniků. Zákon č. 148/1950 Sb., novelizující Zákon o národních dopravních podnicích (úplné znění pod č. 149/1950 Sb.), dnem vyhlášení (24. listopadu 1950) zavedl nový název Československá státní automobilová doprava. Podnik měl sídlo a ústřední ředitelství v Praze, jemuž pro činnost na Slovensku podléhalo Oblastní ředitelství v Bratislavě.
Od roku 1952 byl rozdělen na 19 samostatných krajských národních podniků (13 krajů v českých zemích a 6 slovenských krajů) a dvě hlavní správy (česká a slovenská).
V roce 1957 krajské národní výbory (KNV) převzaly řízení podniků ČSAD, státní dozor v automobilové dopravě a dozor nad plněním preventivní údržby vozového parku. Současně byl národní podnik ČSAD Praha rozdělen na národní podniky ČSAD KNV Praha a ČSAD ÚNV Praha. Nákladní doprava byla do těchto podniků rozdělena (zvlášť Středočeský kraj, zvlášť Praha), autobusová doprava byla převedena pouze do ČSAD KNV Praha.
Se zavedením nového územního členění ČSSR od 1. června 1960 byly krajské podniky nahrazeny okresními národními podniky ČSAD, které byly řízeny okresními národními výbory (ONV).
Od 1. dubna 1963 podle usnesení vlády č. 226/1963 byly národní podniky ČSAD sloučeny opět do krajských podniků podřízených krajským národním výborům (7 v Česku, 3 na Slovensku). Nové podniky se členily na dopravní závody, některé závody ještě na provozovny.
Koncem roku 1988 přešly krajské národní podniky na formu státních podniků. V roce 1990 byly krajské státní podniky s výjimkou západočeského a severočeského rozděleny na menší státní podniky, většinou zhruba okresního formátu, tentokrát s názvy Československá automobilová doprava.
Národní podnik (podniky) ČSAD v padesátých a šedesátých letech zavedly jednotnou a ucelenou síť autobusové dopravy v celém Československu a jednotné tarifní podmínky. Začátkem šedesátých let se také začal ustalovat a standardizovat způsob označování autobusových zastávek, nejprve interními předpisy, v polovině sedmdesátých let 20. století pak i technickými normami (ON 73 6425, ON 73 6426) a označení konce zastávky se v roce 1975 dostalo i do Pravidel silničního provozu.
Transformace na privátní podniky V roce 1994 byl schválen liberalizovaný Zákon o silniční dopravě (111/1994 Sb.), který otevřel cestu na trh soukromým a nestátním dopravcům. Počínaje rokem 1994 byla většina z podniků ČSAD transformována na akciové společnosti a privatizována. Po rozpadu Československa se již v zapsaných názvech firem objevuje většinou jen zkratka ČSAD bez vysvětlení, co písmena v ní znamenají. Část transformovaných firem si ihned nebo později zvolila názvy, které již na ČSAD neupomínají.
Slovenské podniky Československé (štátné) automobilové dopravy byly v roce 1993 rozděleny podle druhu dopravy a přejmenovány, nové podniky měly názvy Slovenská autobusová doprava (SAD) a Nákladná doprava (NAD nebo ND). Některé z nich nadále používají loga odvozená ze známého symbolu ČSAD.
Značka ČSAD Přestože značka ČSAD je symbolem znárodnění autobusové dopravy, ochrannou známku ČSAD nyní kolektivně vlastní soukromé firmy a v 90. letech uspořádaly oslavu 50. výročí značky.Jan Šindelář: ČSAD: Symbol znárodnění i budoucnost dopravy slaví 70 let, E15.cz, 30. 3. 2017 Majitelem značky ČSAD jsou firmy spolčené ve Sdružení uživatelů kolektivní ochranné známky ČSAD. Rozsudek Nejvyššího správního soudu proti pochybnostem ve sporu ČSAD BUS Ústí nad Labem a.s. s Úřadem průmyslového vlastnictví potvrdil, že v době, kdy byla Smlouva o přihlášení a užívání kolektivních ochranných známek ČSAD z 1. listopadu 1992 uzavřena, bylo přihlašovateli podle tehdy platného zákona 12 subjektů. Sdružení vzniklo na začátku 90. let, jeho zakládajícími členy bylo 12 dvanáct krajských podniků ČSAD (9 z Česka a 3 ze Slovenska). S účinností od 1. 10. 1995 novým zákonem č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, došlo ve vztahu ke kolektivním ochranným známkám ke změně spočívající v tom, že subjektem nově zaregistrované kolektivní ochranné známky je právnická osoba, sdružení podnikatelů. Soud dal žalobci za pravdu v tom, že na základě přechodných ustanovení nového zákona zůstala zachována práva původních majitelů ochranných známek zapsaných před účinností nového zákona a sdružení podnikatelů podle smlouvy nepochybně nemá právní subjektivitu ani není majitelem zapsaných ochranných známek. ÚPV však o zamítnutí zápisu mohl rozhodnout z úřední povinnosti, nejen na základě námitky, takže není relevantní, že ÚPV ve svém rozhodnutí opomenul specifikovat, které subjekty podaly námitky a jakou k tomu měly legitimaci. Kategorické lpění na precizním uvedení namitatelů ve správním rozhodnutí by podle NSS bylo nemístným formalismem. Jednotliví majitelé dle NSS mohou zapsané ochranné známky volně užívat, nemají však právo bez souhlasu ostatních si nechat zapsat další, vlastní ochranné známky, které by s již zaregistrovanými byly zaměnitelné.
Podle Úřadu průmyslového vlastnictví je v roce 2017 platných kolektivních ochranných známek registrovaných v Česku pouze 49 z celkového zhruba milionu. Přestože podle rozhodnutí NSS z roku 2008 toto sdružení nemá právní subjektivitu a není majitelem známek, ještě v březnu 2017 autoři Vladimír Týč a Radim Charvát v publikaci Zeměpisná označení v mezinárodních smlouvách a v právu Evropské unie v poznámce pod čarou uvádějí, že Sdružení uživatelů kolektivních ochranných známek ČSAD, které má zaregistrováno 6 platných známek v různých variantách, je patrně nejvýznamnějším majitelem kolektivních známek v ČR.prof. JUDr. Vladimír Týč, CSc., JUDr. Radim Charvát, Ph.D., LL.M.: Zeměpisná označení v mezinárodních označeních a v právu EU, Bulletin advokacie, ukázka z knihy, 9. 6. 2017
Od uživatelů značky sdružení (ač dle rozsudku NSS z roku 2008 nemá právní subjektivitu) vyžaduje roční poplatek 10 tisíc Kč. ICOM Transport za své čtyři dceřiné společnosti po poradě s právníky platit odmítl a Sdružení uživatelů kolektivní ochranné známky ČSAD vůči ní žádný soudní spor nezahájilo.
Řada firem značku využívala bezplatně a práva k ní neřešila. Podle předsedy sdružení a ředitele společnosti Tourbus Antonína Grunda užívalo značku v 90. letech asi 70 firem, v roce 2017 je jich už jen kolem 50, ale řada z nich nevykazuje žádnou činnost a fakticky už ochrannou známku neužívají.
Skupina ICOM transport v roce 2000 společnostem ČSAD Slaný, ČSAD Benešov, ČSAD Jindřichův Hradec a ČSAD Ústí nad Orlicí po jejich nákupu zachovala původní názvy, aby mateřské společnosti nekazily pověst, protože byly zanedbané, ale nakonec jim je ponechala i po pominutí tohoto důvodu. Společnosti Comett Plus, FTL či Tourbus, vzniklé transformací provozů ČSAD, naopak původní značku zcela opustily.
V Německu, Rakousku a Itálii si koncem 90. let značku ČSAD zaregistroval JIHOTRANS, čímž znemožnil Sdružení uživatelů kolektivní ochranné známky ČSAD, aby si po vstupu České republiky do Evropské unie nárokovala její celounijní ochranu pro sebe. V roce 2012 obě strany uzavřely dohodu a Jihotrans své známky sdružení prodal za symbolických 150 tisíc korun s tím, že sám značku může využívat dalších 15 let.
Pro společnost ČSAD JIHOTRANS, vzniklou transformací českobudějovického dopravního závodu 201, měla značka ČSAD v 90. letech v nákladní dopravě velký význam, protože pro policisty ve Francii, Německu či Rakousku to byl v době divokého rozvoje podnikání v zemích bývalé východní Evropy známka dopravce, který má nějaký systém, školení, opravy atd. Výhoda se ovšem postupně měnila v nevýhodu, protože zákazníci i státní orgány špatně chápali, že ČSAD není jediná skupina. Do ČSAD JIHOTRANS tak začaly chodit ze zahraničí pokuty za řidiče jiných ČSAD v republice a autobusový ombudsman Jihotransu se ještě v roce 2017 probírá stížnostmi, které z 90 procent patří jiným. Společnost tedy v roce 2017 usoudila, že značka ČSAD je dnes již vyčpělá, nemá marketingový potenciál a v autobusové dopravě skoro překáží. Proto se rozhodla nadále prezentovat jako skupina Jihotrans, případně využívat akvizicí získané značky GW Bus, GW Train a dalších s předponou GW. Společnost ČSAD Autobusy České Budějovice z rakouské skupiny Postbus přešla na marketingovou značku „busem“.
Ke značce ČSAD se naopak nadále hrdě hlásí například ČSAD Uherské Hradiště, které ji považuje za zažitou značku pro firmu s velkou tradicí a prověřenou kvalitou a má dobrý zvuk převážně v mezinárodní kamionové dopravě. Tradiční grafické ztvárnění značky však zmodernizovala. Podobně se značky drží například ČSAD Hodonín nebo ČSAD autobusy Plzeň.