Kůň domácí (Equus caballus) nebo pouze kůň je býložravé domestikované zvíře patřící mezi lichokopytníky. V minulosti byli koně využíváni především pro zemědělské práce, k přepravě zboží a osob, od 20. století slouží hlavně k odpočinkové jízdě a sportu.
Samice koně se nazývá klisna nebo kobyla, nebo také hřebice. Podle některých zdrojů se označení používá podle toho, zda již samice měla potomky, nebo ne. Klisna je označení pro samici, která hříbě ještě neměla, kobyla naopak ano. Na jihozápadě Čech však bývá i kůň samec označován jako kobyla. Slovník spisovné češtiny (SSČ) ale používá výraz klisna pro „dospělou samici koně aj.“ a považuje ho za synonymní ke kobyle. Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ) používá výraz klisna pro „samici koně domácího“ a jako synonymní výrazy uvádí kobylu a hřebici. Dříve se výraz klisna používal také jako „hrubá nadávka ženě“, nověji je lichotivým vyjádřením o ženě sexuálně přitažlivé.
Plemenný samec je hřebec, vykastrovaný pak valach, jednostranně vykleštěný pak jirčák nebo klepec. Mládě koně se nazývá hříbě. Samice je v říji, se říjí nebo je říjná. Na říjnou klisnu hřebec reaguje flémováním. Gravidní samice se označuje pojmem březí. Porod je nazýván hřebením. Věda zabývající se koňmi je hipologie.
Vzhled a stavba těla Koně jsou čtyřnozí lichokopytníci využívající k nášlapu pouze jeden prst přeměněný v kopyto. Jedná se o přizpůsobení pastevnímu životu ve stepích a toto uspořádání končetin umožňuje velmi rychlý pohyb.
Velikost a hmotnost Jezdečtí koně váží od 300 do 700 kg v závislosti na plemenu. Tažní koně váží od 700 kilogramů do 1 tuny. Největší kůň v historii byl pravděpodobně Shirský kůň jménem Sampson. Byl 220 cm vysoký a jeho vrcholná váha byla odhadnuta na 1500 kg. Současný nejmenší kůň na světě je Thumbelina, plně dospělý miniaturní kůň. Je 43 cm vysoká a váží 26 kg.
Anatomie Kostra koně se skládá přibližně z 205–252 kostí v závislosti na individuálních variacích (zejména v počtu ocasních obratlů, přítomnosti vlčích zubů a sezamských kůstek). U koně není vyvinuta funkční klíční kost (clavicula), je redukovaná a nevytváří kostní spojení mezi lopatkou a axiálním skeletem. Hrudní končetina je proto k trupu připojena výhradně svalově, což zvyšuje pružnost a rozsah pohybu.
Některé výrazné odchylky ve stavbě těla, například sražená záď, jelení krk, úzká kopyta nebo kravský postoj pánevních končetin, mohou zhoršovat mechaniku pohybu a zvyšovat riziko přetížení kloubů, šlach a vazů. Správný postoj končetin zajišťuje rovnoměrné rozložení hmotnosti a optimální funkci pohybového aparátu.
Hlava a krk Hlava by měla být přiměřená velikosti těla koně, měla by mít správný úhel připojení krku kvůli funkci dýchání a pohyblivosti. Nozdry jsou velké a široké. Podle profilu se rozlišuje hlava rovná, klabonosá (vypouklá, například u starokladrubských koní), štičí (konkávní, s miskovitým profilem, u arabských koní), volská, babská a klínovitá. Uši jsou důležité nejen pro sluch koně, ale jejich pozice slouží i ke komunikaci. Např. uši sklopené dozadu znamenají, že kůň je podrážděn. Oči jsou velké a jasné, posazeny jsou daleko od sebe. Zrakové pole pokrývá asi 340 stupňů. Žuchvy neboli ganaše jsou tvořeny hlavně žvýkacími svaly. Kůň má dlouhou hlavu proto, aby při pasení mohl mít oči dostatečně vysoko a viděl nad vrcholky trav případné nebezpečí. Základem krku je, stejně jako u všech ostatních savců, 7 krčních obratlů. Délka a tvar krku mají značný vliv na pohyb koně.
Hrudní končetiny náhled|400x400pixelů|Lebka domestikovaného koně Přední noha se skládá z:
plec – skládá se z lopatky, která by měla svírat asi 45° se zemí, a z ramenní kosti předloktí – tvoří ho kost loketní a vřetenní, které jsou vzadu srostlé, mělo by být dobře nasvalené. zápěstí (carpus) – kloub ze sedmi malých kůstek, má být na ose přední končetiny. záprstí – kost záprstní spěnka – má svírat úhel asi 45° se zemí, základem je spěnková kost a kosti sezamské korunka – základem je kost korunková kopyto – je kožním derivátem, jehož základem je kost kopytní a střelková, ty jsou potaženy škárou a celé kopyto chrání rohové pouzdro, kopyto dělíme na část chodidlovou, stěnovou, střelovou a větve na které dosedá kopytní chrupavka, mělo by svírat úhel asi 55° s horizontálou kaštánek – zaniklý prst zevnitř nohy koně na lokti
Pánevní končetiny náhled|400x400pixelů|Anatomie nohy koně, od shora: kost nártní, kost spěnková (pod ní částečně skryté sezamské kosti), kost korunková a kost kopytní. Zadní noha se skládá z:
stehno – stehenní kost, stehenní sval bérec – holenní a lýtková kost, bérce mají být dlouhé a svalnaté hlezenní kloub – jeden z nejdůležitějších kloubů, skládá se z 6 kostí, měl by být pod hrbolem sedací kosti nárt – je delší než záprstí, čím je delší, tím rychleji se může kůň pohybovat spěnka – má svírat asi 45° se zemí, základem je spěnková kost korunka – základem je kost korunková kopyto – základem je kost kopytní a střelková, ty jsou potaženy škárou a celé kopyto chrání rohové pouzdro, mělo by svírat asi 45° s horizontálou, kopyta se před opotřebováním chrání podkovami. kaštánek – zaniklý prst
Osová část těla Hřbet tvoří 18 obratlů, k nim se upíná 18 párů žeber, z nich je 10 párů nepravých. V přední části hřbetu se nachází kohoutek. U hrudníku platí, že čím je prostornější, tím vyšší výkony může kůň podávat. Základem beder je 6 bederních obratlů, u arabských koní jich bývá jen 5. Mají být široká a pevná. Záď tvoří pánev a svalstvo, připojuje se k ní ohon, který slouží k odhánění hmyzu. Základem je 17–19 ocasních obratlů a je porostlý žíněmi. Pokud je ocas svěšený mezi zadníma nohama, bývá to známka onemocnění nebo jiných stresových podmínek.
Srst Srst se skládá z krycích a podsadových chlupů. Podsadové chlupy jsou duté a slouží k tepelné izolaci, narůstají na zimu. Hříbata se rodí s podsadovými chlupy, krycí jim začínají růst až po asi 3 měsících. Výměna chlupů se nazývá línání. Kůň má i ochranné chlupy – žíně a rousy. Jsou hrubší, dlouhé a pevněji zapuštěné do škáry, tvoří kštici, hřívu a rousy. Vysoce citlivé jsou hmatové chlupy na pyscích a nad očima. Chlupové víry jsou důležité pro identifikaci, vznikají různým napětím podkožních svalů. Vyskytují se například na čele, krku, prsou, ve slabinách. Barva srsti spolu s barvou kůže určuje barvu koní. Čím víc vzduchu je v dřeni chlupu, tím světleji srst působí.
Zbarvení Existuje mnoho barev koní. Ty nejzákladnější jsou:
Hnědák je zbarven od červenohnědé až po zlatou, vždy má černou hřívu, ocas a dolní část nohou. Vraník je celý černý, občas se objevují tzv. letní vraníci s hnědočernou srstí v zimě a černou v létě. Bělouš vybělující má jako hříbě většinou hnědou nebo černou srst, ta se věkem vyběluje směrem od hlavy až po úplně bílou barvu. Bělouš nevybělující má bílou srst smíšenou s nějakou další barvou. Pak vzniká červený bělouš – jablečňák, hnědý bělouš, šedý bělouš – mourek atd. Nevybělující bělouši mají vždy hlavu tmavší, než zbytek těla. Albín má úplně bílou, někdy krémovější barvu, oči jsou často červené. Albín má kůži pod srstí růžovou, bělouš černou. Ryzák má srst v různých odstínech zlaté, stejnou barvu nebo lehce rozdílnou má i hříva a ocas. Plavák má barvu do žlutošeda, tmavou hřívu, ocas i nohy. Má vždy tzv. úhoří pruh (pruh tmavé srsti vedoucí podél páteře od hřívy k ocasu) a zebrování na nohou. Pokud nemá úhoří pruh, uvádí se to jako odchylka.
Koně mají velice často vrozené odznaky (na hlavě např. hvězdu nebo lysinu, či nohou např. bílou korunku) a různé barvy kopyt. Existují i tzv. získané odznaky, mezi které patří například bílé skvrny po zranění, jizvy, výžehy nebo tetování. Dva poslední příklady, vytvořené lidmi, slouží k identifikaci jedinců.
Základní barva srsti – hnědá, světle hnědá, červenohnědá, tmavě hnědá až černá.
Karyotyp V jádru buňky koně se nachází 32 párů chromozomů.
Evoluce koně
Předci dnešního koně jsou zařazeni do období před 60 miliony let. Z prstů se mu vyvinula kopyta jako uzpůsobení k migraci. Kůň se vyvíjel na území dnešní Severní Ameriky. Díky tomu, že byly tehdy kontinenty spojené, dostali se předci koní i do oblastí dnešní Asie. Koně v Severní Americe vyhynuli zhruba v období před 11 až 13 tisíci lety. Znovu se sem vrátili až dlouho po své domestikaci v 16. století spolu s osadníky z Evropy; proto bývají volně žijící koně v Americe považováni za zdivočelý, nikoli divoký nebo reintrodukovaný druh navzdory tomu, že se zde moderní koně vyvinuli a dlouhou dobu žili. Samotný rod Equus vznikl před asi 3,4–3,9 miliony let. Dobu ledovou přežili kromě předků koně domácího (tzv. linie DOM2) ještě kůň Převalského, který díky péči zoologických zahrad přežívá dodnes a bývá označován za sesterský taxon domácích koní, Equus lenensis a koně západoevropských a středoevropských linií. Tarpan, který byl lidmi vyhuben až v moderní době, byl patrně potomkem křížení předků domácích koní a koní západoevropských a středoevropských linií, nikoli předek domácího koně či jeho feralizovaná populace.náhled|500x500bod|Vývoj předků koní na kompozici koster z muzea v Karlsruhe.|alt=|vlevo
Eohippus Eohippus (dříve řazený do rodu Hyracotherium) je znám jako prakoník. Žil v pralesích starších třetihor v eocénu asi před 60 miliony let. Na předních končetinách měl čtyři prsty a na zadních tři se zakrnělými zbytky prvního a pátého prstu. Měl malé a ostré zuby, pravděpodobně se živil listím. Byl velký asi jako liška, s váhou okolo pěti kilogramů.
Orohippus Žil ve stepích Severní Ameriky. Třenové zuby se u něj již přeměňují na čtyřboké stoličky dnešních koní, které lépe slouží k rozmělnění rostlinné potravy. Na předních nohách měl jen čtyři prsty, na zadních tři, ale již je patrná postupná redukce postranních prstů.
Mesohippus a Miohippus Oba tyto druhy, z nichž Mesohippus je starší, byly větší než jejich předchůdce Eohippus. Jejich zuby byly již také lépe vyvinuté, mohli proto přijímat více potravy. Na všech nohou měli tři prsty. Mesohippus žil v oligocénu, Miohippus v miocénu.
Parahippus Parahippus se na tvrdém povrchu pohyboval pouze po prostředním prstu a ostatní dva používal jen v měkkém terénu. Dosahoval velikosti ponyho, postranní prsty se u něj již výrazněji redukují. Odštěpují se od něj linie zcela vymřelých tříprstých koní (tzv. hipparioni) a předci dnešních moderních koní.
Merychippus Zhruba 90 cm vysoký s prodlouženým krkem. Převážně se živil již pastvou, což mu umožňovaly vysokokorunkaté stoličky se silnější sklovinou. Stál u vzniku několika různých odlišných linií vývoje, z nichž nejdůležitější je linie Pliohippa. Právě z tohoto předchůdce se před milionem let vyvinul Equus caballus – dnešní kůň.
Vliv podnebí na vývoj koně Horké podnebí dávalo podnět k vývoji lehčích, vyšších koní s užšími kopyty (typickým příkladem je achaltekinský kůň a arabský plnokrevník). Naproti tomu v horských či chladnějších oblastech žili koně menší a robustnější (především ponyové). V suchých oblastech se vyvíjeli lehčí koně, ve vlhčích oblastech s bohatou pastvou koně těžcí (chladnokrevní).
Domestikace a využití koně náhled|V minulosti byl kůň tažným zvířetem (koněspřežná dráha)|alt=|400x400pixelů K domestikaci koně došlo ve stepích na území dnešní Ukrajiny, jihozápadního Ruska a Kazachstánu. Podle archeologických nálezů zbytků koňského mléka v hliněných nádobách z oblasti severního Kazachstánu byli koně domestikováni a využíváni již 5500 let před n. l. botajskou kulturou. Analýza DNA však ukázala, že tito koně nebyli přímými předky v současnosti rozšířených domestikovaných koní a měli blíže k divokým koním Převalského. Vzhledem k nálezům koní v hrobech spolu s domácími zvířaty je také možné, že byli součástí lidských společenstev už o 1500 let dříve. Ani Anatolie není místem původu domestikace.