Jan Mayen je arktický a vulkanický ostrov o rozloze 377 km² na rozhraní Norského a Grónského moře. Leží 600 km severně od Islandu, 500 km východně od Grónska a 1000 km západně od norské pevniny.
Jan Mayen je součástí severonorského kraje Nordland, takže je integrální součástí Norska. Spravován je od roku 1995 nordlandským guvernérem. Přestože jde o součást Norského království, ve statistikách se často chybně uvádí odděleně jako závislé území. Někdy je pro statistické účely uváděn společně se vzdálenými Špicberkami jako Špicberky a Jan Mayen.
Geografie Jan Mayen je hornatý ostrov částečně pokrytý ledovcem, nejvyšším bodem je nejsevernější aktivní sopka světa Beerenberg (2272 m n. m.) v jeho severní části. Poslední erupce sopky byla v roce 1985.
Ostrov se skládá ze dvou částí, severního Nord-Jan a menšího jižního Sør-Jan, které jsou spojeny 2,5 km širokou šíjí. Na šíji se nacházejí dvě největší jezera na ostrově, Sørlaguna a Nordlaguna. Třetí jezero se jmenuje Ullerenglaguna.
Flóra Celý ostrov je sopečného původu, ale v létě zde roste mech, lišejníky, tráva a 73 druhů odolných cévnatých rostlin, které dodávají zbarvení jinak černé krajině. Nevyskytují se zde žádné keře ani stromy s výjimkou vrby bylinné, která zde dorůstá do výšky okolo 2 cm. 113 km² ostrova je pokryto ledem, což je přibližně 30 % celkové plochy ostrova.
Fauna Ostrov je důležitým hnízdištěm několika druhů mořských ptáků. Jsou zde velké kolonie buřňáků ledních. A vyskytují se zde také alkouni malí i alkouni tlustozobí. Dále racek tříprstý a papuchalk severní.
Ploutvonožci čepcol hřebenatý a tuleň grónský se vyskytují v severozápadní části ostrova.
Občas zde byl zaznamenán výskyt ledního medvěda, kteří přicházejí po zamrzlém moři, ale nejsou považovány za rezidentní druh na ostrově.
Hospodářsky nejvýznamnějším mořským zdrojem je lov krevetky severní a hřebenatky islandské. Na ostrově se nachází sladkovodní laguna na jihozápadě ostrova kde se vyskytuje siven severní.
Obyvatelstvo Ostrov nemá původní obyvatele. Pravidelně se tu střídá pouze posádka meteorologické a rádiové stanice, provozované norskou armádou.
Dějiny Existují náznaky, že ostrov mohl být znám některým Evropanům už v 6. století. Irský mnich Brendan, který byl známý i jako dobrý námořník, hlásil po návratu z jedné ze svých cest, že byl blízko černému ostrovu, který byl v plamenech, a že byl okolo strašlivý hluk. Myslel, že našel vchod do pekla. vlevo|náhled|Ostrovní vegetace na lávovém písku, pokrytém kostrami velryb a naplavenými kmeny stromů Někteří historikové věří, že mohlo jít o ostrov Jan Mayen. Také o vikinských námořnících se předpokládá, že o ostrově věděli.
Předpokládá se, že Henry Hudson tento ostrov objevil v roce 1607 a pojmenoval ho Hudson's Tutches nebo Touches. Poté byl několikrát pozorován lodivody, kteří si nárokovali jeho objev a přejmenovávali ho. V roce 1611 ho velrybáři z Hullu pojmenovali Trinity Island, v roce 1612 ho francouzský velrybář Jean Vrolicq pojmenoval Île de Richelieu a v roce 1614 ho anglický kapitán John Clarke pojmenoval Isabella.
Teprve rok 1614 se také považuje za skutečně doložený rok, kdy Evropané navštívili právě ostrov Jan Mayen. Kromě kapitána Clarka sem tehdy zavítal i Holanďan Jan Jacobs May van Schellinkhout. Jeho první důstojník zakreslil ostrov do mapy a pojmenoval ho po svém kapitánovi. Toto jméno už ostrovu zůstalo.
V letech 1882–1883 zde strávila celý rok rakousko-uherská expedice a pečlivě ostrov zmapovala. Jejich mapy se používaly až do 50. let 20. století. Mezi roky 1900 a 1920 se zde také pohybovalo množství norských lovců, kteří přes zimu lovili bílé a modré lišky a lední medvědy. V roce 1919 projevil o ostrov zájem na mezinárodní mírové konferenci československý ministr zahraničí Edvard Beneš, který chtěl ostrov do správy Československa.
První meteorologická stanice byla otevřena v roce 1921 Norským meteorologickým ústavem, který v roce 1922 anektoval ostrov pro Norsko. Podle zákona z 27. února 1930 se ostrov stal částí Norského království. Během druhé světové války ostrov nepadl do rukou Němců jako kontinentální Norsko, ale meteorologové přesto raději spálili stanici. V roce 1941 se vrátili s vojáky, aby stanici znova postavili. V roce 1943 zde Američané zřídili radiolokační stanici Atlantic City, s jejíž pomocí chtěli lokalizovat německé radiové základny v Grónsku.
Vědci se dříve domnívali, že sopka Beerenberg je vyhaslá, ta ale v roce 1970 vybuchla a během 3–4 týdnů přidala ostrovu 3 km² nové země. Další erupce se dostavily v roce 1973 a 1985. Je to jediná norská činná sopka.
V roce 2010 byl celý ostrov vyhlášen přírodní rezervací.
Ekonomika Provozuje se zde pouze rybolov mořských ryb. Dále je zde udržován provoz meteorologické stanice. Je zde referenční sledovací stanice pro EGNOS a referenční sledovací stanice pro evropský navigační systém Galileo.
Radio Jan Mayen V roce 1921 zde začala vysílat rozhlasová stanice Jan Mayen, která vysílá dodnes (2026). V roce 1921 byla původně postavena na východní straně ostrova. V průběhu let byl několikrát přestavován v různých lokalitách ostrova. V roce 1989 byl instalován VHF vysílač na kráteru Danielsen a v roce 1994 zde byl instalován digitální vysílač.
Doprava na ostrov Přístup na ostrov je omezený Je zde letiště s 1585 metrů dlouhou přistávací dráhou. Ostrov nemá žádný přírodní přístav a kotvení lodí může být riskantní, nicméně je možné.
Na ostrově existuje silniční síť.
Fotogalerie
Odkazy Reference
Související články Olonkinbyen Beerenberg Špicberky a Jan Mayen
Externí odkazy
Satelitní radarový snímek Jan Mayenu Fotografie a informace o Jan Mayenu Posádka Jan Mayenu (starý web) LORAN-C mast Jan Mayen na Structurae
Kategorie:Ostrovy Norska v Severním ledovém oceánu Kategorie:Administrativní dělení Norska Kategorie:Ostrovy Norského moře Kategorie:Ostrovy Grónského moře Kategorie:Ostrovní státy a území Kategorie:Sopečné ostrovy Kategorie:Ostrovy nazvané po osobách Kategorie:Sopečné ostrovy Atlantského oceánu