Antonín Ignác Nepomuk Koniáš (Jandit Václav.: Grammatica linguae boemicae methodo facili. Praha 1705, s. 21. Roku 1705 v latinsky psané gramatice od Václava Jandita se podepsal pod latinskou báseň Ant. Ign. Nepom. Konias známý též jako páter Koniáš – zkráceně P. Koniáš,; 13. února 1691 PrahaJezuitské elogium Р. Antonína Koniáše, s. 323. – 27. října 1760 PrahaJezuitské elogium Р. Antonína Koniáše, s. 325.) byl jezuitský kněz, kazatel, misionář, penitenciář a plodný autor náboženské literatury v období baroka.

Jeho osobnost a činnost je v české literatuře odborného charakteru (potažmo v próze a poezii) hodnocena protichůdně. V dílech historiků, literárních vědců nebo katolicky profilovaných beletristů se lze setkat ponejvíce s jeho pozitivním hodnocením, obzvláště pro jeho literární tvorbu. Autoři orientovaní protestantsko liberalisticky jej zpravidla odsuzují, spatřujíce v něm symbol násilné rekatolizace.BÍLÝ, Jiří: Mýtus Antonína Koniáše v české literatuře, Vlastivědný věstník moravský. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost. 1998, roč. 50, s. 74.

Životopis

Rodina náhled|upright|Dřevěný lis z jezuitské tiskárny v pražském Klementinu (přelom 17. a 18. století), Národní technické muzeum v Praze Antonín Ignác Nepomuk Koniáš se narodil v úterý 13. února 1691 v PrazeJandit, V.: Grammatica linguae boemicae methodo facili. Praha 1705, s. 21 uvádí celé Koniášovo jméno, datum narození elogium, s. 322. otci Vojtěchu Jiřímu a matce Kateřině Alžbětě Lhotákové ze Lhoty. Otec byl knihtiskařem a od roku 1688 i měšťanem Starého Města Pražského. Nejprve působil jako faktor arcibiskupské tiskárny v Emauzích a později v letech 1693-1697 jako faktor v jezuitské klementinské tiskárně. Zde také vytiskl Komenského spis „Janua linquarum“, využívaný na jezuitských školách pro výuku cizích jazyků. V roce 1697 se rodina přestěhovala do domu „U tří andělů“ v Jesuitské ulici,Nyní Karlova ulice, čp. 21. In: Poche, E.: Prahou krok za krokem. 2. vyd. Praha 1985, s. 449. kde si otec zřídil vlastní živnost a vydával knihy až do své smrti v roce 1710.Chyba, K.: Slovník knihtiskařů v Československu od nejstarších dob do r. 1860. Příloha Sborníku Památníku národního písemnictví Strahovská knihovna I – 1966. Praha 1966, s. 153. Tiskárnu převzala ovdovělá Kateřina Alžběta, která ale v době morové epidemie v roce 1714 zemřela.Pavel Beneš: Mýtus P. Antonína Koniáše a jeho proměny, Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav etnologie, disertační práce, Praha 2006

Dětství a studium Tiskárna Koniášových vydávala převážně díla náboženskáVolf, J.: Dějiny českého knihtisku do r. 1848. Praha 1926, s. 85 – zmiňuje publikace vydané Vojtěchem Koniášem a jeho manželkou. a rodinné prostředí bylo pravděpodobně s katolickou vírou výrazně spjato. Na výchově obou dětí se patrně spolupodílelo i nedaleké Klementinum, jelikož jak syn Antonín tak i dcera Marie Barbora si v poměrně mladém věku zvolili duchovní povolání; malý Antonín totiž začal někdy v druhé polovině devadesátých let navštěvovat elementární školu při jezuitském kostele sv. KlementaRuth, F.: Kronika Královské Prahy a obcí sousedních. Praha 1903, 3. díl, s. 485. a po jejím absolvování zahájil v roce 1699 gymnazijní a v roce 1705 filozofická studia na Pražské univerzitě. V roce 1707 dosáhl hodnosti bakaláře, o rok později získal sedmnáctiletý Antonín titul magistra filozofie (magister philosophiae – artium) a rozhodl se vstoupit do řad Tovaryšstva. náhled|Jezuitská kolej s kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Brně r. 1903 V brněnské jezuitské koleji (domě první probace) nastoupil 15. října 1708 Antonín dvouletý noviciát, jehož úlohou bylo prověřit rozhodnutí přijatého adepta. Složením slibu chudoby, poslušnosti a čistoty ukončil noviciát a následně působil několik let jako pedagog na řádových školách: r. 1711 v kutnohorské koleji na nejnižším ročníku jezuitských středních škol, kde přednášel tzv. rudimenta, r. 1712 ve druhém ročníku principia, r. 1713 ve třetím ročníku grammatica, r. 1714 v Hradci Králové ve čtvrtém ročníku syntax a r. 1715 ve slezském Opolí v pátém ročníku poetica. V posledním šestém ročníku (tzv. studia inferiora) nevyučoval. Vedle výuky mu byla v Kutné Hoře přidělena úloha studentského exhortátora a v dalších působištích úloha nedělního exhortátora pro duchovní promluvy.

náhled|Jezuitská kolej Klementinum s kostelem sv. Salvátora v Praze r. 1750 V letech 1716–1719 studoval teologii v pražském Klementinu (hlavními předměty byly morální teologie, spekulativní teologie, etika, studium Písma svatého a hebrejština). Ve třetím ročníku přijal kněžské svěcení a poslední rok teologie již absolvoval jako páter. Ukončením teologických studií uzavřel další kapitolu svého řádového života – období druhé probace. V roce 1720 působil P. Antonín spolu s dalšími otci třetí probace v Telči, kde se podrobil duchovnímu soustředění (jakési formě druhého noviciátu), což mu otevřelo cestu k jeho životnímu snu – stát se misionářem.

Počátek vlastní duchovní služby náhled|Biskupská rezidence v Hradci Králové V roce 1721 započal své působení (též jako katecheta a sváteční kazatel) v okolí jeníkovské rezidence na Čáslavsku, další rok kázal a jako představený vedl mariánskou kongregaci ve Staré Boleslavi, další dva roky působil v jičínské koleji (nejprve jako exhortátor a později i jako katecheta). Zde vykonal 12. srpna 1724 slavnou profesi – před shromážděním věřících veřejně obnovil dřívější tři sliby a připojil čtvrtý, kterým slíbil papeži zvláštní poslušnost. V roce 1725 se věnoval kázání v krumlovském kostele sv. Víta při jezuitské koleji (byl ale i katechetou, zpovědníkem a exhortátorem). Ke konci roku byl vyslán do Hradce Králové, aby zde ve funkci biskupského misionáře vystřídal P. Třebického

Misionářská činnost P. Třebický svého nástupce nejprve zasvětil do poměrů v hradecké diecézi, přičemž mu kladl na srdce zvláště šíření katolických knih vydávaných v Kladsku. P. Třebický se totiž v posledním období potýkal s knižní agitací ze Saska, jejíž příčinou nebyla jen poptávka místních evangelíků. Sasko postihla v roce 1724 neúroda a tamní obyvatelé přinášeli do sousedních Čech protestantské knihy, aby je výhodně směnili za obilí. Jednalo se o knihy německé i české, tištěné v Žitavě, Halle či Drážďanech.

P. Antonín Koniáš započal svou misionářskou činnost v Hradeckém kraji právě za této situace a svá hlášení za určité období pak zasílal hradecké konsistoři. Nejstarší pochází z 6. ledna 1727 a podle ní v roce 1726 působil v děkanátu královéhradeckém, chrásteckém, jaroměřském, královédvorském, hostinnském, bydžovském, chlumeckém a kopidlenském, dále ve farnostech dubenecké, nechanické, vejvanovské, kratonožské, lamžické, jilemnické, lomnické, černilovské, jasenské, jesenické, rychnovské a chotěbořské.

Zde podle jeho údajů vykládal katechismus (v kostelích stokrát, mimo kostel ke shromážděnému lidu sedmadvacetkrát), katolickou nauku šířil i obcházením jednotlivých domů (v šesti větších a jednom menším městě a v šedesáti vesnicích), nad 3788 kajícníky pronesl rozhřešení a nejsvětější svátost udělil 5845 přijímajícím, pokřtil třináct dětí, do chrámu uvedl čtrnáct matek a šest zemřelých pochoval, čtyřem odsouzeným na smrt poskytl duchovní útěchu, spálil celkem 1706 heretických a pověrečných knih (dobrovolně přinesených po katechezích 1038, nalezl a odňal 668), k tomu uváděl, že za ně podle možnosti dotyčným poskytl knihy lepší. Finanční prostředky pro jejich pořízení mu poskytoval hrabě František Josef Šlik a jeho choť Anna Josefa.

Spor s hrabětem Šporkem Hrabě František Antonín Špork byl sympatizantem jansenismu, proti němuž jezuité ostře vystupovali. Už počátkem roku 1726 si P. Koniáš na Šporkovy postoje v otázkách víry stěžoval hradeckému biskupovi Košínovi. Stížnosti na hraběte přicházely k biskupovi i z jiných stran. Pravděpodobně ale nebyly Šporkovy jansenistické postoje (potažmo protijezuitské) zprvu příliš vyhraněné, jelikož teprve spor o stavbu Kalvarie a Betléma na hranici jeho hradišťského panství s panstvím žirečských jezuitů se jeho postoj radikalizoval. náhled| Šporkův Hospitál (vlevo) a Šporkův zámek s lázněmi (vpravo), olejomalba kolem r. 1730 V letech 1728-1729 se ve Šporkových lázních na Kuksu začaly objevovat mnohé pamflety proti žirečským jezuitům, najatí veršovníci skládali posměšné písně a malíři jezuity zobrazovali jako ďábly tančící s čarodějnicemi, jiný umělec zase vyhotovil sochu křesťanského rytíře, který pozvedal varovně svůj meč od hranic panství směrem ke klášteru v Žirči. Šířené satiry napadaly všechny autority tehdejší společnosti, včetně samotného císaře.

Hrabě Špork byl zanedlouho obviněn z šíření kacířství a na základě zásady, že nekatolictví je zločinem proti státu, obsadil oddíl kyrysníků v noci 26. června 1729 Kuks. Teprve pak přišel na řadu klérus, v jehož řadách nechyběl ani P. Koniáš. Šporkovi byly zabaveny všechny knihy a na panství proběhla vizitace soch, řezeb a nápisů, což trvalo celých pět dní. Koniáš, který byl patrně hodně aktivní, si hraběte proti sobě značně popudil. náhled|Betlém u Kuksu od Matyáše B. Brauna Špork se prokázal vystavbou osmi kostelů a kaplí, deseti pousteven, tří špitálů a dvěma kláštery, pravidelnou účastí na bohoslužbách a přijímáním svátostí a ještě než byl rozsudek vynesen došlo k dohodě o postavení křížů na vzpomínané Kalvarii. V srpnu 1732 při oslavách narozenin císařovny na Kuksu odsloužili jezuité už na důkaz smíru slavné bohoslužby. Řada polehčujících okolností a náhlé Šporkovo obrácení vedly zemský soud k vynesení poměrně mírného rozsudku, takže Špork musel za šíření hereze a tisk necenzurovaných knih zaplatit pokutu ve výši 6000 dukátů.

V květnu 1735 se hrabě Špork účastnil jezuitské misie v Lysé nad Labem, měl být tak uchvácen Koniášovým kázáním o pokání, že mnohaletou nenávist k němu odložil a na důkaz hluboké sympatie uspořádal ještě v srpnu téhož roku misii v Kuksu. Při ní jednomu z jejích členů (možná samotnému Koniášovi) udělil za lov duší řád sv. Huberta. Špork pak vstoupil do mariánské družiny, které odkázal 300 zlatých. Finančně podpořil i P. Koniáše a poskytl mu velkou částku na publikování katolických knih.

Potlačení opočenského nekatolického hnutí náhled|Zámek šlechtického rodu Colloredo a město Opočno v letech 1788–1811 od Jana Antonína Venuty V roce 1732 se na opočenském panství tamní tajní nekatolíci na podnět hennersdorfského kazatele Jana Liberdy obrátili na svého pána, hraběte Rudolfa z Colloreda s písemnou žádostí, aby jim povolil svobodně vyznávat jejich víru. Hrabě postoupil žádost krajskému hejtmanovi do Hradce Králové. Ten se po přečtení tak vyděsil, že okamžitě vyslal na opočenské panství k potlačení tohoto nekatolického hnutí osm setnin vojska. Hned první den bylo zatčeno a záhy uvězněno dvaatřicet „starších“ spolu s devadesáti osmi „spolubratřími“. Do Opočna byla pražským apelačním soudem vyslána zvláštní komise, která pak následující dva roky celou záležitost vyšetřovala a viníky potrestala výkonem nucených prací.

Tyto události P. Koniáše vedly k sestavení rozsáhlého polemického spisu „Jediná choti Beránková“, který vyšel v Hradci Králové v roce 1733. Ve spisu reagoval na učení opočenských nekatolíků, s kterým měl možnost se poměrně dobře obeznámit, když se osobně účastnil výslechů. Z výpovědí obžalovaných je zjevné, že při nich nebyl pasivním posluchačem a dotyčným při výslechu kladl otázky náboženské povahy. Tím se pro P. Koniáše uzavřelo jeho mnohaleté působení na Hradecku ve funkci biskupského misionáře.

Penitenciářská činnost