Řecký folklór

thumb|Kréťané

Řecký folklór je pojmenování pro lidové zvyky a hudbu moderních Řeků. Nezahrnuje pouze Řecko, ale i země kde Řekové žijí nebo žili do 20. století (Anatolie, Egypt, Itálie, Kypr, Bulharsko, Ukrajina). Moderní řecký folklór má kořeny v byzantské době, ačkoli některé prvky mají původ až v antice. Lidová hudba a tance se liší podle krajů. Tradičním řeckým tancem je tanec syrtos, který se tančí ve všech Řeky osídlených oblastech. Je to tanec do kruhu, který existuje již od starověku.

Makedonie Makedonský řecký folklór má mnoho společného se starověkým řeckými hudebními nástroji a tanci. Tradiční mužský makedonský kroj se skládá z čepice (někdy turbanu nebo šátku) a suknice (fusta). Tradiční lidové nástroje jsou gaida (dudy), méně se používá klarina (klarinet). Známé tance jsou baiduska, pusnitsa, dimitrula, samarinas, leventikos, syrtos, antikristos, mikri eleni či akritikos. Známé jsou písně Zaiko kukuraiko, Troiro, nebo hymna řecké Makedonie, na níž se také tančí starověký tanec.

Thrákie thumb|Různé typy nástroje lauoto z 19. a 20. století V řecké Thrákii jsou podobné zvyky, jako v Bulharsku. Používají se zde stejné nástroje a velmi podobné kroje. V Thrákii jsou usazeni i Řekové z Bulharska, kteří sem přišli během řecko-bulharské výměny obyvatelstva. Jejich zvyky jsou však téměř totožné se zvyky thráckých Řeků. V Thrákii žije i turecká menšina, která sem přinesla anatolský tanec chalai. Známými tráckými tanci jsou zonaradikos, baiduska, tripati, kotsek a sfarlis. Známé písně jsou Kulyriastos, Randile či Kardia mu klitomeni Populárními nástroji jsou thrácký klarinet (klarina) a řecká lyra, která je podobná houslím, s tím rozdílem, že se na ni hraje svisle.

Epiros thumb|Tanec tsamiko V Epiru je řecký folklór podobný albánskému. Nejčastějším hudebním nástrojem je klarinet (klarina), v pozadí písní zní i drnkací nástroje. Zpěv tohoto kraje je v rámci Evropy ojedinělý. Jde o pomalý táhlý zpěv, charakteristický spíš pro Blízký východ, i když se od něj epirský styl odlišuje. Písně začínají tradičně, povzdechem Aide ... Podobný styl v Evropě lze nalézt ještě na Sardinii. Jsou zde populární i tzv. kleftika tragoudia (zbojnické písně). V Epiru žijí i Sarakacani, etnická skupina horských Řeků, kteří jsou charakterističtí svým černým krojům. Známými tanci jsou zde Katsa, Karaguna, Zagorisios, Tsamikos, Sta dyo a Sta tria. Známé jsou písně Despo a Pame sta klarina. Zajímavé jsou i písně románských Valachů z této oblasti.

Thesálie V Thesálii je folklór podobný epirskému. I zde žijí Sarakacani. Písně se zpívají pomalu, někdy orientálním tónem v doprovodu klarinetu. Známé tance jsou Klistos, Tai-tai, Sta tria, Karaguna nebo Svarniara.

Peloponés Na Peloponésu byly také rozšířeny zbojnické písně. Používá se zde klarinet, ale jiný typ než klarinet ze středního Řecka. Nejznámější tance jsou Kalamatianos Syrtos, Kariatido, Tsamikos a Tsakonikos, který má původ ve starověku. Tsakonikos tančí jazyková skupina tsakonských Řeků. Kroj sestává z volné bílé sukně (fustanella) a charakteristického fez, či turbanu. Některé vesnice na severu Peloponésu mají slovanská pojmenování, která zde zůstala po Slovanech žijících v této oblasti v 6-9. století. Sice byly byzantskou mocí přesídleni a malá část pořečtěna, názvy vesnic ale ve slovanském jazyce zůstaly; jde například o vesnice Zigovisti, či Zatuna. Na Peloponésu žije i menšina Arvanitů, řeckých Albánců, kteří mají stejný typ folklóru.

Kréta Krétský folklór má v rámci řeckého folklóru specifické postavení. Nejčastějším nástrojem je zde smyčcová krétská lyra, ale i drnkací nástroje (kanonaki, krétské mandolíny – laut). Hudba je orientálního stylu, ale jiná než v Řecku. Zpívá se pomalu a na konci hudba zrychlí. Kréťané jsou známí svými divokými tanci Pentozalis, Syganos, Chaniotikos, či tradičním tancem Syrtos. Kréťané zpívají i tzv. mantinády (mantinades), rýmované písně s doprovodem lyry. Mantinády mají původ v benátském období. Za první mantinádu je považována zpívaná verze řeckého románu Erotokritos. Známými jsou tradiční svatební krétské písně, jako například O choros tu gambru ke tis nyfis (tanec ženicha a nevěsty). Písně jsou často zpívány v krétské řečtině.

Jónské ostrovy Jónské ostrovy nebyly pod tureckou vládou, patřily Italům, proto je zde tradiční italský styl folklóru, odlišný od ostatního řeckého folklóru. Především jsou to neorientální kroje a hudba. Italové sem přinesli tradiční italskou mandolínu, housle a kytaru. Na Korfu je populární jihoitalský hudební styl, podobný italské Tarantelle.

Egejské ostrovy Folklór egejských ostrovů je podobný jako řecký maloasijský styl. Preferovány jsou housle a drnkací nástroje (kanonaki, laut). Ženské kroje jsou bohatě barevně zdobeny. Známé tance jsou Syrtos, Pidichtos Rodos, Chiotikos, Ikariotikos. Známé písně pochází od zpěváků jako Jannis Parios, Glykeria či Konitopulos: Ela na se pame s´ena meros, Susta nebo Eri Eri.

Ióniea Iónie byla do roku 1923 řeckým krajem v Anatolii v Turecku. Zahrnoval západní část Anatolie, ve kterém dominovalo řecké obyvatelstvo. Největším městem zde byla Smyrna (dnes İzmir). Po genocidě a následné výměně obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem byli tito Řekové přesídleni do Řecka. Právě oni do Řecka přinesli jak hudbu, která se dnes označuje jako tradiční řecká, tedy tradiční drnkací písně, hrané na drnkací nástroj buzuki, tak hudební styl syrtaki, který se vyvinul z maloasijských písní. Hudba anatolských Řeků pochází z byzantských dob a je čistě orientální. Hudební nástroje jsou drnkací (kanonaki, laut, buzuki, baglamas), ale i tradiční orientální klarinety a i housle. Tančí se tance jako Syrtos, Zeimbekiko a Karsilamas. Karsilamas je tanec, který tančí dvojice muž a žena, přičemž se jeden druhému stále dívají do obličeje. Ženy často tančí břišní tance, které mají původ v antickém Řecku, kdy se tančily jako oslava ženského kultu a v antické Persii. Kroje žen jsou bohatě třpytivé, s typickou orientální pokrývkou hlavy. Ve Smyrně, v té době moderním městě, byla počátkem 20. století otevřená řecká kavárna Kafé áman, kde se hrály tyto tradiční písně. V současnosti je tento styl nejpopulárnějším hudebním stylem v Řecku. Známé jsou písně Gkiulmpachar, Áman Katerína mu, Jorjitsa nebo Dimitrula. Nejslavnějšími zpěváky těchto písní jsou Petros Jetanos či Domna Samiu. thumb|Slavná řecká břišní tanečnice Chryssanthi Sachar

Pontos thumb|Kemenče Řeků z Pontu Pontos byl do roku 1923 řeckým autonomním krajem v severovýchodní Anatolii, u Černého moře, v sousedství Arménie a Gruzie. Po genocidě a zmiňované výměně obyvatelstva se pontští Řekové vystěhovali do Řecka a do zemí Sovětského svazu. Pontští Řekové mají svoji vlastní řečtinu, (pontštinu) ve které zpívají i tradiční písně. V rámci řeckého folklóru mají mnoho odlišností. V tancích a některých písních je vidět jasné keltské prvky, které starověcí maloasijští Řekové převzali od Keltů. I zde se tančí do kruhu, ale s úplně jinými kroky. Známé tance jsou Tik, Chalai, Dipat, Trigonitsa, Akritask, Jerasari, Kots, Omal, Syrtos Pafra a Serra. Nejpoužívanějším nástrojem je smyčcová lyra kemenče, která je jiná než řecké lyry, ale i na ni se hraje svisle. Písně jsou převážně orientálního typu, velmi podobné íránským nebo iráckým písním, ale i zmíněného keltského typu (např. Galatia). Známé písně jsou I kor epijen so parchar, Romana, Binarda, Čambašin, Efklidis a Jorika. Tradiční pontské mužské kroje sestávají z turbanu, černé košile a kalhot a nábojnicového opasku, ženy mají třpytivý orientální kroj.

Konstantinopol V Konstantinopoli vznikaly tradiční byzantské tance a orientální zpěvy. Už řecký byzantský filozof Michalis Pselos v 11. století zanechal ve svém díle zprávu o řeckém folklóru. V té době zde vznikl tradiční konstantinopolský tanec a hudební styl Chasapiko, který vymysleli řečtí řezníci a proto je označován i jako Choros ton makelarion (tanec řezníků). Tradiční konstantinopolská hudba byla podobná jako hudba ze Smyrny, byla hrána na kanonaki, nebo jiné drnkací nástroje, jako je lauto a také i na housle. Po výměně obyvatelstva se stalo chasapiko oblíbeným stylem Řecka. I zde byly oblíbeny břišní tanečnice. Tuto kulturu převzali i Turci a dnes tvoří součást řeckého a tureckého folklóru. Mnohé písně z Anatolie existují ve dvou verzích, turecké a řecké. Konstantinopolské kroje sestávaly z maloasijských orientálních šatů, přestože již v 19. století byl preferován evropský oblek, ačkoliv často s tradičním fezom. Známé písně jsou Chasapiko politiko, Eche jia panaja, Makber, Chasaposerviko nebo Ada sahili (Matia mu).

Kappadokie thumb|Kapadočtí Řekové Kappadokie byl další řecký kraj v centrální Anatolii, kde se mluvilo kapadockou řečtinou. Kultura a hudba těchto Řeků je podobná pontskému folklóru, co se týče krojů i hudby. Kapadocké Řekyně ale na rozdíl od pontských chodí skoro celé zahaleny v barevných orientálních šatech s dlouhými rukávy. Na ústech nosí tradiční hedvábný šátek. Při tanci drží v rukou šátek (mandili). Muži chodí oblečeni jednoduše, v bílých košilích a v charakteristických čepicích, turbanech či fezech, někdy i v barevných košilích. Ženské tance jsou pomalé, v orientálním rytmu typickém i pro Kurdistán, Sýrii nebo Írán. Písně k lidovým tancům jsou hrány na klarinet a brnkací anatolské nástroje (např. kanonaki, udi a laut). Muži tančí i tzv. bojové tance, když předstírají boj s šavlemi. Mnoho Řeků bylo z Kappadokie v roce 1923 přesídleno do Řecka, kde si udržují své zvyky a jazyk. Potomci těch, kteří zůstali, jsou dnes muslimové, kteří se však postupně poturčují. Známé tance jsou Ai Vasiliatikos, Dipaša, Choros mandilion, Choros lilalum, Sei Tata, Konialis a Choros Macherion.

Anatolští Řekové jsou dnes usazeni v Makedonii a jižním Řecku a významně ovlivnili tradiční řeckou hudbu, kterou dnes svět zná hlavně v její anatolské podobě.

Kypr Lidová hudba z Kypru je podobná anatolské. Tradiční nástroje jsou orientální mandolíny (laut, laouto), nebo housle. Známé tance jsou „mužské Karsilamas“, „ženské Karsimilas“ a Zeibekikos. Známá píseň je Antikristos Kypros.

Itálie Řekové žijí v Itálii již od starověku. Přestože byla v raném novověku většina z nich romanizována, malá menšina se zde zachovala, především ve vesnicích Getonia, Calinicta či Calimera. Celý jihoitalský folklór má původ v řeckých zvycích, například známý tanec Tarantella pizzica se tančí do kruhu, tradičním pro Řeky už od antiky. Písně se hrají na kytaru, mandolínu, či italský klarinet. Zpívají se v jihoitalské řečtině, Griko. Známá řecká píseň z Itálie je Getonia-Grecia Salentina.

Ukrajina Řekové z Ukrajiny patří pod tzv. pontskou jazykovou skupinu Řeků; ačkoli někteří z nich hovoří také turkotatarským jazykem, svou národnost označují za řeckou. Jejich folklór je podobný pontskému, ale podobnější ukrajinskému lidovému, jejich kroj je také podobný s ukrajinským. Tito Řekové žijí především v krymské oblasti, kam jejich předkové přišli ve starověku. Během komunismu byly mnozí asimilováni a poslovanštěni, ale stále zde žije výrazná menšina. Jejich známé tance jsou Koc, Trigona a Kočari (ty mají i pontští Řekové), dále jsou to Haitarma, Tromachton, Čobanku a Meha jurty. Známé písně jsou Panajir, Hašlama a Of mana vai.

Zvláštnosti Fustanella