Pojem askeze má původ v řeckém ἄσκησις (áskésis) „cvičení“, které je odvozeno od řeckého slovesa ἀσκεῖν (askeín) „cvičit“. Askezí se v křesťanství míní metoda, v níž se snaha zaměřuje k dosažení dokonalého charakteru v morálním a náboženském životě. V průběhu dějin se objevilo vícero způsobů, jak askezi uskutečňovat. Společným jmenovatelem všech metod je sebezapření, odříkání a přijetí utrpení.DE FIORES, Stefano a Tullo GOFFI. Slovník spirituality. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999, s. 40-41. . Konkrétně se může jednat o stravovací omezení, zdrženlivost vůči majetku, opanování sexuality.FRANK, Karl Suso. Dějiny křesťanského mnišství. 1. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2003. Pietas benedictina, s. 14. . Na askezi se hledí jako na prostředek duchovního pokroku.Katechismus katolické církve. 1. vyd. Praha: Zvon, 1995, s. 499. . Slouží k dosažení nejvyššího cíle, lásky.BIANCHI, Enzo. Klíčové pojmy křesťanské spirituality. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 18. .
Kořeny Prvky askeze, které se vykládají jako křesťanské, se poprvé nacházejí v Egyptě a Sýrii. Avšak ani v těchto zemích se nejedná o původně křesťanskou formu askeze. Její kořeny sahají do prostředí myšlení řeckého, později helénistického (Démokritos, Aristotelés, Díogenés ze Sinópé, Musonios),LEIPOLDT, Johannes. Griechische Philosophie und frühchristliche Askese. Neuvedeno. Berlin: Akademie-Verlag, 1961. Berichte über die Verhandlungen der Sächsischen Akademie der Wissenschaften zu Leipzig, s. 3-4. ISBN neuvedeno. i světa židovského. V řeckém prostředí asketickými projevy prosluli pythagorejci (např. o Pythágorovi se traduje, že nejedl maso a boby) a orfikové (byli známí vegetariánstvím, ale i dalšími asketickými praktikami). Oba směry nahlížely na tělo jako „hrob duše“. Na toto téma později navazuje Platón. V židovství asketické snahy vyvstávají na pozadí vzedmuté apokalyptiky. Jedním takovým směrem, o kterém píše Filón Alexandrijský ve spise De vita contemplativa, byli therapeuté žijící asketickým životem v blízkosti Alexandrie.FRANK, s. 14-15. Mezi sebou měli také starší ženy žijící zdrženlivě.BROWN, Peter. Tělo a společnost: muži, ženy a sexuální odříkání v raném křesťanství. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000, s. 40. . Jiným židovským směrem byli esejci známí z Kumránu objevem jejich spisů koncem 40. let 20. století u Mrtvého moře. Josefus Flavius je líčil jako ty, kteří si zakládali na pracovitosti, nemnohém spánku, zdrženlivosti, sebeovládání, oddělení od ostatních lidí a umývání ve studené vodě.SEGERT, Stanislav. Synové světla a synové tmy: svědectví nejstarších biblických rukopisů. 1. vyd. Praha: Orbis, 1970. Osudy, fakta, objevy. Str. 180-181 ISBN Neuvedeno. Vypadá to, že u esejců byl do určité míry rozšířený celibát.BROWN, Peter. Tělo a společnost: muži, ženy a sexuální odříkání v raném křesťanství. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000, s. 39. . Na podobu křesťanské askeze měl vliv i stoicismus, který nabádal ke zdrženlivému způsobu života – omezování v jídle, oblečení, bydlení a majetku, snášení horka a zimy, tvrdého lůžka, dobrovolné zříkání se příjemných věcí, ochota ke snášení obtíží, přísné nároky na manželství, nebo dokonce zřeknutí se manželského života vůbec.FRANK, s. 15-16. Asketickým životem se vyznačoval také vliv kynické školy. Asketickou morálku shrnovala do krajní prostoty, přezíravosti k většině žádostí a potřeb života kromě těch nejzákladnějších, do výsměchu všem konvencím či náboženským předsudkům.ASMUS, Valentin Ferdinandovič. Antická filozofie. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1986. Členská knižnice, s. 131. ISBN Neuvedeno. V neposlední řadě sehrál svoji roli v utváření křesťanské askeze gnosticismus. Alespoň některé jeho proudy zastávaly askezi plynoucí z odmítání hmotného světa v podobě naprostého odmítnutí sexuality a plození potomstva.CHALUPA, Aleš. Gnosticismus. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 23. . Dostupné také z: http://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/128598
Křesťanská askeze ve starověku
1. století: Ježíš z Nazareta, Pavel z Tarsu, evangelista Lukáš Když se díváme na Ježíše ve světle novozákonních pramenů, není tím, kdo tíhne k askezi. Tou byl známý spíše Jan Křtitel, Ježíše považovali za jeho opak. „Přišel Jan, nejedl, nepil – a říkají: `Je posedlý.´ Přišel Syn člověka, jí a pije – a říkají: `Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!´“ ()LEIPOLDT, s. 31. Přitom však Ježíš žije mimo manželství i domov a následovníky vyzývá: „Neukládejte si poklady na zemi,“ () "Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem," () „Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé,“ () nebo „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ ()NAGEL, Peter. Die Motivierung der Askese in der alten Kirche und der Ursprung des Mönchtums. Berlin: Akademie-Verlag, 1966. Texte und Untersuchungen zur Geschichte der altchristlichen Literatur. S. 5. Postupem času na Ježíšovy rady naváže mnišské hnutí, když mniši budou skládat sliby chudoby, čistoty a poslušnosti.PAVLINCOVÁ, Helena a Břetislav HORYNA. Judaismus, křesťanství, islám. Vyd. 2., podstatně přeprac. a rozš., (v nakl. Olomouc vyd. 1.). Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2003, s. 378. . Tyto rady, kterých je v evangeliích hodně, budou chápány jako návody k vyšší dokonalosti.ŠPIDLÍK, Tomáš. Prameny světla: (příručka křesťanské dokonalosti). 2. vyd. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2000, s. 42. . Jako na radu bude nahlíženo na Ježíšův čtyřicetidenní pobyt na poušti, kterým se nechají inspirovat poustevníci.FOUILLOUX, Danielle. Slovník biblické kultury. Praha: EWA Edition, 1992, s. 187. .
Odlišný pohled na Ježíše nalezneme v apokryfních pramenech. Např. v Evangeliu ebionitů se při poslední večeři čtenář setká s Ježíšem, který nejí maso, a tak je stejně jako Jan Křtitel představený jako vegetarián.Novozákonní apokryfy I, Neznámá evangelia. Vyd. 2. Praha: Vyšehrad, 2006. Knihovna rané křesťanské literatury, s. 181. . Jiným příkladem je Evangelium Egypťanů, na které se odvolávali enkratité. Podle Klementa Alexandrijského enkratité odmítali sexualitu a plození potomstva jako výklad prvotního hříchu právě s odkazem, že tak činí v Ježíšově jménu.Tamtéž, s. 224-225.
Ježíš nezakazuje vynakládat síly na životní potřeby (; ). To neznamená, že si žije snadným životem. Vyzývá ke zřeknutí se nároků (), ale od svého okolí askezi nepožaduje. Již evangelista Matouš však vidí za Ježíšovými slovy v asketický smysl. Ježíš sám se neoženil, avšak nikde to samé nežádá výslovně od druhých. Nemá žádné vnitřní zábrany proti ženám, jak se s nimi setkáváme u asketů. Sice mezi povolanými Dvanácti apoštoly není žena, avšak dá se to pochopit s ohledem na tehdejší kulturu. Jeho Dvanáct zřejmě většinou ženatých bylo.LEIPOLDT, s. 32. Pro některé Ježíšovy následovníky bylo povolání tak silné, že se zříkali všech pout, i těch nejtěsnějších, rodinných, a stali se nezpůsobilými pro manželství.BROWN, s. 42.
Pavel z Tarsu je výraznou postavou, která ovlivnila formování křesťanství. V Novém zákonu nacházíme několik listů od něj. V Prvním listu do Korintu reaguje na asketické tendence, které se v korintské církvi projevily. Pavel z Tarsu se k situaci vyjadřuje, avšak nelze povědět, že by ji podněcoval. V korintském sboru ji zřejmě silněji hájily ženy (). Člověk by podle nich více neměl vstupovat do manželství. Existovali tu asketové (parthenoi) žijící v církvi, kteří snad svůj závazek vnímali jako věčný (; ). Jedná se pak o tzv. duchovní zasnoubení: muž a žena spolu žijí společně, avšak zdržují se sexuálního kontaktu. V přístavním městě jako Korint mohla církevní obec tímto způsobem chránit asketicky žijící ženy. Korintští nevědí, co si s daným postojem počít a ptají se Pavla (). Ten reaguje neočekávaně: vyjadřuje se pro askezi. Nic nepřikazuje. Pavel se při svém vysvětlení opírá o blízkost konce, který má nastat ().LEIPOLDT, s. 33.34. Pokud by Pavel mínil askezi v manželství, celibát, pro celou korintskou církev bez rozdílu, nemohl by očekávat příliv pohanů do církve, o nějž usiloval. „Zničil by fenomén zbožného domu“, který byl živý ve společnosti kolem něj. Pavel vnímal vlastní zdrženlivost jako obdarování při jeho poslání. Očekával, že stejný dar mohli obdržet jiní. Manželství jako dar nechápe.BROWN, s. 51-53.
Jeden z prvních křesťanů, Lukáš, pisatel evangelia, je s askezí také spojován. Známý je jeho záznam Ježíšových slov o mamonu (). Pouze Lukáš mezi evangelisty přináší učedníkům požadavek na rozprodání majetku (), vyjma vyprávění o bohatém mládenci, kterému Ježíš pověděl totéž (). Jednou Lukáš ve svém evangeliu používá slovesa apotassesthai (), které se tenkrát užívalo v odborné mluvě pro asketické zřeknutí se. Lukáš oceňuje ženy, které podporují Ježíšovu misii, neodmítá je ani jimi neopovrhuje,LEIPOLDT, s. 35. přičemž však nezmiňuje požadavek neženatosti jeho následovníků. Nesetkáváme se zde ještě ani s potlačováním žen, ani s nutností se jim vyhnout.Denzler, Georg. Dějiny celibátu. Brno: CDK, 2000, s. 9,17. .
2. století: Ignatios, Justin, Tertullianus, enkratité, Klement Alexandrijský Asketismus není v 2. století dosud tak organizovaným hnutím, jak se s ním setkáme později. Do života formující se jednotné církve se asketismus zapojí až ve 4. a 5. století. Asketismus 2. a 3. století je silně individualistický.IRVIN, Dale T a Scott W SUNQUIST. History of the world Christian movement. Neuvedeno. Maryknoll, N.Y.: Orbis Books, c2001, s. 100. . Jeden z nejstarších dochovaných tzv. řádů církve, Didaché, křesťanu přikazuje (4:8), aby se ve všem rozdělil se svým bratrem a neříkal, že to patří jen jemu. Držení majetku má omezení. Dobrovolné zřeknutí se části majetku ve prospěch druhého člověka je výrazem pokání.Katechismus katolické církve. 1. vyd. Praha: Zvon, 1995, s. 368. . Didaché se také zmiňuje o putujících prorocích, jakýchci asketech. Svým vzezřením a vystupováním vyjadřovali nezávislost na sociálních normách. Podle Didaché tito proroci mohli očekávat podporu v podobě stravy a ošacení od komunity, do níž přišli.JEFFORD, Clayton N. The Didache in context: essays on its text, history and transmission. Leiden: E.J. Brill, 1995, s. 297-298. Supplements to Novum Testamentum. . Didaché nepřímo ovlivnilo monastickou nauku o dvou cestách, která je založena na jeho prvních pěti kapitolách.JEFFORD, s. 352-365.
Antiochijský biskup Ignatios na počátku 2. století nabádá Kristovy následovníky s důrazem na jednotu (Ignatios Polykarpovi 1:2), aby ke zdrženlivosti přistupovali rozvážně. Přál si, aby společností prostupovala spořádaná sexualita.BROWN, s. 55. Ignatios vybízí (Ignatios Polykarpovi 5:2), je-li kdo schopen si uchovat zdrženlivost a pohlavní nedotčenost, aby se tím nechlubil.LEIPOLDT, s. 40. Ženám Ignatios přikazuje, aby byly spokojené se svými muži.WOGAMAN, s. 31. Církevní otec Justin Mučedník, působící po roce 140 v Římě, se v Apologii dedikované císaři Antoninovi Piovi dovolává sexuální zdrženlivosti mnoha křesťanů pokročilého věku coby důvodu pro vážnost křesťanství. Zde začíná vyrůstat ideál úplné sexuální zdrženlivosti.BROWN, s. 36, 56. Irenej, křesťanský teolog a lyonský biskup, má za současníka Melitóna ze Sard, který byl eunuchem.BROWN, s. 62.
První významný latinsky píšící křesťan, Tertullianus, žijící na přelomu 2. a 3. století hledá kritérium pro opravdový dar proroctví. Protože se mu vyhne mučednický osud, který by ho stvrdil (jako např. v příběhu Perpetuy), ztotožní obdarování Duchem se sexuálním odříkáním. Sexuální abstinence má v jeho pojímání za důsledek nastřádání si svatosti. Tertullianus se stal obhájcem dlouhých postů a sexuální abstinence.BROWN, s. 68.69. Příklon k montanismu učiní Tertullianovy asketické názory ještě rigidnějšími.HAZLETT, Ian. Rané křesťanství: počátky a vývoj církve do roku 600. 1. vyd. Brno: CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury), 2009, s. 140. .