Olga Barényi (4. července 1905 Kroměříž – 3. srpna 1978 Mnichov, Německo) je spisovatelský pseudonym a podle vlastní životopisné legendy i rodné jméno české spisovatelky, píšící do roku 1945 česky a poté v rakouském a německém exilu německy. Původně působila jako herečka v Praze a v Bratislavě.

Jména a používané pseudonymy Aloisie Anna Voznicová (rodné jméno), provdána Halvaxová (1927) a Gerstbergerová (1938). Herecké pseudonymy: Olga Bělská (1925–1926), Olga, Luisa nebo Louisa Voznicová (1926–1928). Spisovatelské pseudonymy: Olga Barényi (1938–1961), Olga Barényiová (1941–1942), Hilde Wangel (1948), O. B. (1949), Olga von Barényi (od 1955).

Životopis

Mládí a studium (1905–1927)

Narodila se 4. července 1905 v Kroměříži v rodině bednáře Aloise Voznici, původem z Olomouce, a švadleny Anny roz. Korčianové, původem z Hoštic u Zdounek,MZA Brno – Matrika narození, sv. Mořic v Kroměříži, sign. 7902, folium 291. patrně jako druhorozené dítě.Sestra Maria zemřela roku 1903 ve dvou měsících. MZA Brno – Matrika úmrtí, Nanebevzetí Panny Marie v Kroměříži, sign. 8019, folium 407. Roku 1917 jí zemřela matka,MZA Brno – Matrika úmrtí, Nanebevzetí Panny Marie v Kroměříži, sign. 8020, folium 438. otec v té době sloužil ve válčící rakouskouherské armádě. Proto strávila zhruba dva roky v kroměřížském sirotčinci. Absolvovala tři třídy měšťanské školy a tři ročníky Státního ústavu ku vzdělávání učitelů v Kroměříži. Roku 1923 nastoupila na dramatické oddělení Státní hudební a dramatické konservatoře v Brně, po prvním ročníku přešla na Státní konservatoř hudby v Praze Archiv hlavního města Prahy – Fond Pražská konzervatoř (nezpracováno). do třídy Marie Laudové-Hořicové. Zde studovala v ročníku s Lolou Skrbkovou a Světlou Svozilovou.Pražská konzervatoř, archiv – výroční zpráva 1926/27 (sign. 2 E 3550), absolventské tablo (sign. A-III-b-287). Brzy začala hrát i mimo školu v různých ochotnických uskupeních. Zřejmě jako krytí vůči vedení konzervatoře požádala roku 1925 úřady o změnu jména na Olgu BělskouNárodní archiv ČR, sign. PP 1931-40, 19, Ka 744, 42/H-6/14.. Z dokumentů není zřejmé, zda jí úřady vyhověly, prokazatelně však pod tímto jménem účinkovala v inscenacích Divadla mladých (základ budoucího Osvobozeného divadla) Fraška o mistru MiminoviBedřich Rádl Plakát k představení Večer Sylvestrovský (Národní muzeum – Cedule k představení Frašky o mistru Miminovi. a Když ženy něco slaví… (1925–1926) v režii Jiřího Frejky.Příloha k disertační práci – Fotografie z premiéry a návrh scény Když ženy něco slaví… na str. 4–5.Databáze českého amatérského divadla – Cedule k premiéře Když ženy něco slaví… Pod jménem Olga Voznicová pak hrála v inscenaci Dětský karneval (1926) dalšího významného avantgardního souboru, Uměleckého studia Vladimíra Gamzy. Dostupné kritiky hodnotí její herecké výkony, ať již na konzervatoři nebo v avantgardních divadlech, většinou výrazně kladně.

Bratislava, Vídeň, Praha (1927–1938) náhled|upright=1.15|Olga Barényi po osvobozujícím rozsudku vídeňského soudu (1931)

Po absolutoriu konzervatoře (1927) nastoupila jako elévka v činohře Slovenského národního divadla v Bratislavě s roční smlouvou. Podle soupisu repertoáru SNDDivadelný ústav Bratislava – Do vyhledávače doplnit příjmení Voznicová: její záznam v databázi. (slovenština) zde účinkovala v šestnácti inscenacích. V listopadu 1927 se provdala za architekta a výtvarníka Ferencze Halvaxe (nar. 1900 v Bratislavě), bez státní příslušnosti. Sňatkem i ona sama o čsl. občanství přišla. Podle některých zdrojů krátce po svatbě požádala o rozvod, řízení ale skončilo až roku 1933.SOkA Kroměříž, fond B-a 1, inv. č. 1187 – matrika domovská. Zřejmě již v době působení v SND začala v Bratislavě provozovat dramatickou a rytmickou školu pro děti. Krátce před skončením smlouvy v SND se pokusila o sebevraždu. Někdy v roce 1930 začala spolupracovat s čsl. rozvědkou, zřejmě s brněnskou expoziturou. Na podzim odjela do Vídně, není však jasné, zda cesta měla vyzvědačské poslání. Podle rakouského deníku Stunde přijela kvůli gynekologické operaci. Navázala vztah s důstojnickým čekatelem Franzem Brandnerem a v prosinci byla zatčena pro podezření ze špionáže proti Rakousku. Vyšetřování probíhalo komplikovaně a zapojili se do něj i psychiatři, protože se po zatčení zřejmě opět pokusila o sebevraždu. V březnu 1931 byla vídeňským soudem osvobozena a současně vypovězena z Rakouska. Podrobnou reportáž o celé kauze otiskly Lidové noviny. Vídeňský tisk v případu viděl blamáž rakouských úřadů. Proces byl sledován v nečekaně vysoké míře i tiskem v USA. Ten vše hodnotil spíše jako důsledek originárního či megalomanického bludu („mirror mania“) psychotické osobnosti. V červenci byla v Brně Černovicích pod krycím jménem Helena Schwarzová nalezena se známkami otravy veronalem. Během ošetření zdůrazňovala, že je vyzvědačka. Hospitalizovali ji na černovické psychiatrii a v září byla propuštěna ze zpravodajských služeb. Otec ji odvezl do Kroměříže, kde se po dvou dnech opět přiotrávila veronalem. Po ošetření odjela přes Bratislavu do Vídně, kde se neúspěšně pokoušela přesvědčit úřady, aby jí povolily pobyt v Rakousku, protože v ČSR jí hrozí psychiatrické léčení. Po návratu z Rakouska nabídla své služby Hlavnímu štábu v Praze, byla však odmítnuta. Až do dubna 1932 ji policie sledovala pro podezření z vyzvědačství ve prospěch Rakouska a Německa. V říjnu 1931 se v Břeclavi potkala s bývalým starším spolužákem z hudebního oddělení konzervatoře, hudebníkem Ludvíkem Vogelem (nar. 1901 v Táboře) a navázala s ním vztah. Společně odjeli do Prahy, kde se Vogel živil jako barový muzikant, patrně s minimálními výdělky. Pobyt v Praze několikrát přerušili, zřejmě vždy po dobu mimopražských angažmá. V pražské přihlášce k pobytu z roku 1935 uvedla, že je herečka Nového divadla; mohlo jít o Pražské dětské divadlo Míly Mellanové, které u Oldřicha Nového v té době hrávalo. Až do roku 1937 zřejmě žila s Vogelem ve společné domácnosti. V březnu 1938 se přestěhovala do Holešovic, do bytu komerčního úředníka Antona Rudolfa Gerstbergera (nar. 1910 ve Slezské Ostravě), českého Němce, za něhož se v květnu provdala.Národní archiv ČR, Policejní přihlášky k pobytu.Úřad městské části Praha 1 – Matrika oddaných, sv. Antonín v Praze Holešovicích, kniha 11, folium 218. V dubnu 1938 začala pod pseudonymem Olga Barényi pravidelně publikovat povídky v časopisu Ahoj, poslední za toto období vyšla v prvním pomnichovském čísle. Před Mnichovem byl Gerstberger mobilizován do československé armády a sloužil jako desátník Horského pěšího pluku 1. v Dolném Kubíně na Slovensku.Vojenský historický archiv – Kmenový list.

Protektorát (1939–1945) Dva týdny po vzniku Protektorátu vstoupil Anton Gerstberger do NSDAP (členství mu bylo roku 1941 pozastaveno) a stal se příslušníkem pražské standarty SA. V červenci 1939 požádali Gerstbergerovi o říšské občanství a to jim bylo v lednu 1940 uděleno.Archiv bezpečnostních složek, sign. 319 – 42 – 3. Gerstbergerovou vyšetřovalo Gestapo kvůli vyzvědačské minulosti, ale řízení bylo zastaveno, především díky výpovědi jejího někdejšího řídícího důstojníka Václava Lysáka.Archiv bezpečnostních složek, sign. 141 – 11 – 4. Evidentně autobiografický motiv české špionky později použila ve svém románu Der tote Briefkasten. Gerstberger se zřejmě zúčastnil bojů na frontě, byl údajně raněn a vyznamenán Železným křížem II. stupně. Po návratu do Prahy arizoval židovský majetek; manželka za něj vedla obchod kůžemi v Dlouhé třídě. Bývalý partner Gerstbergerové Ludvík Vogel byl v listopadu 1941 deportován do Terezína a v lednu 1942 do Rigy. Tam stopa končí.Holocaust.cz – Databáze obětí. Od října 1940 začala Gerstbergerová pod pseudonymem Olga Barényi opět pravidelně publikovat povídky v týdeníku Ahoj (celkem se jich zachovalo 81), v říjnu 1941 vydala (jako Barényiová) svůj první román Janka s manželovým doslovem. V rychlém sledu následovaly další tři díly volné psychologické tetralogie s dětskými a mladými hrdinkami, které se utkávají s hendikepem svého původu a s nepřízní osudu (Rybí náměstí, Předehra, Sedmé dveře). Zároveň vznikala legenda o jejím maďarsko-německém původu, o narození až roku 1910, o rodném jménu Barényi, o dětství prožitém v klášterním internátu a v pěstounské péči. Na všeobecném rozšíření této legendy se zřejmě podílela sama Gerstbergerová, takže ji převzaly i dobové kritiky v tisku a nejstarší životopisný zdroj – esej a medailon Františka Jakubův. Kritiky jejích knih vyznívaly až na výjimky pozitivně, oceňovaly novátorskou formu a poučenost moderní evropskou literaturou. Dílčí výhrady kritiků směřovaly k jisté nepochopitelnosti některých motivů, přílišné lehkosti psaní a k nadprodukci. Jedinou vysloveně odmítavou kritiku se podle dodatečného svědectví redaktora Peiger–Tavarnoka pokusila zvrátit legendou o Heydrichově popudu k napsání knihy a hrozbami Gestapem.Archiv bezpečnostních složek, sign. 2M 11184/I a 2M 11671. Poněkud horší kritický ohlas zaznamenaly její divadelní hry (1943–1944), přesto tři z nich byly úspěšně inscenovány a vyšly i ve výpravných knižních vydáních. Z nich tematicky nejzajímavější Herečka byla inspirována životem a uměleckou kariérou mladé herečky Jarmily Horákové. V Pražském divadle na Poříčí ji inscenoval František Salzer se Zorkou Janů v titulní roli. Současně o Horákové napsala lyrickou novelu Šťastná Jarinka, která věrněji než hra reflektuje její deník po faktické stránce, ale zároveň je osobnější svou výpovědí. Za vrchol její české tvorby je považován Román, vydaný jako její poslední česky psaná kniha v dubnu 1945. V něm zužitkovala již dříve vyzkoušené postupy prolínání autobiografických motivů s fikcí a doplnila je úvahami o psaní románu a o tvorbě obecně. Jediná tiskem vydaná kritika vyzněla spíše odmítavě.

Pražské povstání (1945) Po začátku Pražského povstání (7. 5.) byli Gerstbergerovi zatčeni a jejich holešovický byt povstalci zajistili. Gerstbergerovou po dvou dnech na zásah jakési vlivné osobnosti propustili, její manžel však zůstal ve vazbě. Během dalšího období se všemi prostředky snažila dosáhnout propuštění manžela z vazby a uvolnění bytu. Proti ní svědčili občané z okolí. Některá svědectví o aroganci Gerstbergerových během okupace působí přesvědčivě, jiná mají až komický nádech. V červnu byla Gerstbergerová v přechodném bydlišti u své známé znovu zatčena a ve vazbě na Pankráci strávila asi měsíc a půl. Během vazby působila jako agentka svého mocného ochránce, záhadného Dr. Wolfa či Weisse ze Zemského odboru bezpečnosti (ZOB), kterému dodávala informace o jiných vězeňkyních i o chování českých dozorců. Hlavní představitele ZOB z tohoto období později karikovaně zobrazila ve svém románu Das tote Geleise (1961). Při všech výsleších i při zatčení prokazovala rodné jméno Barényi, rok narození 1910, neznámého otce a pěstounskou výchovu, absolutorium šesti semestrů filozofické fakulty. Zřejmě disponovala jakýmisi dokumenty k této identitě, v archivu Univerzity Karlovy se však žádný doklad o jejím studiu na UK nebo na Německé univerzitě v Praze nenašel. Přes petici obyvatel z okolí jejich holešovického bydliště byl Gerstberger v říjnu 1945 propuštěn z vazby a v únoru 1946 byl jim oběma za poněkud záhadných okolností povolen odjezd do Rakouska, čehož ihned využili.

Exil (1946–1978)