Slovenská republika, v roce 1939 Slovenský stát, známá též jako první Slovenská republika, byl samostatný stát, který se na území dnešního Slovenska rozkládal v letech 1939 až 1945. Jeho sousedy byly nacistické Německo (hranice s Rakouskem, tehdy tzv. Ostmark, hranice s Protektorátem Čechy a Morava a později též s Generálním gouvernementem), Maďarské království a krátkodobě v roce 1939 i druhá Polská republika. Slovenská republika byla okleštěna o jižní a východní oblasti obsazené horthyovským Maďarským královstvím. Naopak na podzim 1939 byly ke Slovensku opětovně připojeny dnes polské části Oravy a Spiše.

Slovenská republika vznikla v důsledku německé agrese vůči Československu a přes svou formální samostatnost patřila po celou dobu své existence mezi satelity podléhající Třetí říši. Samostatnost na Druhé republice vyhlásil slovenský sněm 14. března 1939. Jako spojenec nacistického Německa se Slovenská republika zúčastnila druhé světové války na straně Osy.Kováč (2011). Str. 208 – 209. Ve zdejším totalitním politickém systému hrála vůdčí roli Hlinkova slovenská ľudová strana, která ovládala slovenskou společnost i díky svým monopolním organizacím, kterými byla Hlinkova garda či Hlinkova mládež.Kamenec (1992). Str. 31 Ľudácký režim se během války zkompromitoval perzekucí židovského obyvatelstva, která vyvrcholila zapojením se Slovenské republiky do tzv. konečného řešení židovské otázky prostřednictvím vyvezení většiny slovenských Židů do nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů.Kováč (2011). Str. 219.

V souvislosti s vojenskou porážkou nacistického Německa bylo rozhodnuto i o zániku Slovenské republiky. Ta fakticky zanikla poté, co bylo 3. května 1945 celé její území dobyto vojsky Sovětského svazu a jejich spojenců. Slovenská vláda, která uprchla do rakouského exilu, pak definitivně kapitulovala 8. května.Rychlík (2012). Str. 280. Podle teorie právní kontinuity Československé republiky, prosazované Edvardem Benešem, Slovenský stát neexistoval a po skončení druhé světové války Československá republika obnovila svrchovanost na území Slovenska.

Vznik

alt=|náhled|vlevo|Evropa na vrcholu německé nadvlády (1942)

Slovenská společnost, podobně jako ta česká, prožívala po zveřejnění Mnichovské dohody hlubokou vlnu rozčarování, čehož využili představitelé Hlinkovy slovenské ľudové strany, jejichž cílem bylo již během období první republiky dosažení slovenské autonomie. Návrh HSĽS na autonomii nejprve akceptovaly zbývající slovenské politické strany a poté jej přijala i pražská vláda. 7. října 1938 došlo k ustanovení zemské autonomní vlády, do jejíhož čela byl jmenován lídr HSĽS Jozef Tiso a Slovensko tak získalo autonomii. Hlinkova slovenská ľudová strana dále využila pomnichovské atmosféry a pod dojmem sjednocování slovenského národa zavedla na Slovensku autoritativní režim porušující občanská a demokratická práva.Kováč (2011). Str. 201 – 202. V prosinci 1938 se s HSĽS sloučila většina tehdejších slovenských stran. Ve zmanipulovaných volbách do Snemu získala HSĽS, která zastávala silně protičeské a protižidovské postoje, okolo 98 % všech hlasů.

Při vzniku samostatného slovenského státu sehrály klíčovou roli plány Adolfa Hitlera. Po obsazení Sudet totiž Hitler počítal s definitivním rozbitím zbývajícího Česko-Slovenska. Západní mocnosti, které se zavázaly garantovat bezpečnost a územní celistvost pomnichovského Československa, mohly být Hitlerovým plánovaným obsazením zbývajícího území Čech a Moravy vyprovokovány k vyhlášení války. Hitler proto plánoval rozložit ochromené Česko-Slovensko zevnitř, k čemuž se rozhodl využít právě Slováků. Radikální křídlo HSĽS se ostatně svými ambicemi na vytvoření samostatného Slovenska pod Hitlerovým vlivem nijak netajilo a Ferdinand Ďurčanský, Alexander Mach nebo Vojtech Tuka se sami k myšlence vyhlášení slovenské samostatnosti iniciativně hlásili. Hlavní vůdcové ľudáků, Jozef Tiso a Karol Sidor, však váhali takto radikální krok učinit.Kováč (2011). Str. 204 – 206.

Po dalších průtazích ztratil Adolf Hitler trpělivost a 13. března 1939 pozval Jozefa Tisa na jednání do Berlína. Tiso zde byl vystaven nátlaku ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa, který mu společně s Hitlerem vyhrožoval, že pokud nedojde k okamžitému vyhlášení slovenské samostatnosti, ponechá Maďarsku volnou ruku k obsazení Slovenska. Tiso tomuto tlaku podlehl, avšak sám vyhlášení samostatnosti odmítl, přičemž argumentoval tím, že sám k tomu nemá mandát. Tiso proto z Berlína telefonoval prezidentu Háchovi, který na druhý den svolal zasedání slovenského sněmu. Slovenský sněm po Tisově doporučení pak 14. března 1939 vyhlásil samostatnost Slovenské republiky. Slovenský stát tak vznikl jako politický a vojenský spojenec nacistického Německa, které využilo vytvoření samostatného Slovenska k následnému obsazení zbytku českých zemí.Kováč (2011). Str. 207.

První Slovenskou republiku v průběhu její šestileté existence postupně oficiálně uznaly přibližně tři desítky států, především země Osy. Jako první uznalo samostatný slovenský stát již v noci ze 14. na 15. března Maďarsko, následované ještě téhož večera Polskem. Z velmocí je během roku 1939 následovalo Německo (16. 3.), Itálie (11. 4.), Velká Británie (4. 5.), Japonsko (1. 6.) a Francie (14. 6.). Slovensko bylo uznáno i Sovětským svazem, avšak až po uzavření sovětsko-německého paktu v srpnu 1939. Po přepadení Německem v roce 1941 Stalin uznání Slovenské republiky zrušil a uznal opět pokračující existenci Československa. Kromě velmocí uznaly Slovenskou republiku i další spojenci či satelity států Osy jako například Mandžukuo, Španělsko, Dánsko, Finsko, Rumunsko, Bulharsko, čínská vláda v Nankingu, Barma, francouzská vláda ve Vichy, Jugoslávie a po jejím vynuceném rozpadu pak Chorvatsko. Slovensko uznaly také další země jako Vatikán, Švýcarsko, Švédsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Kostarika, Ekvádor, Thajsko a Libérie.Ďurica (1996). Str. 148 – 168.

Přestože Maďarsko uznalo Slovenský stát hned po jeho vzniku, zahájilo již 23. března 1939 na Slovensko útok s cílem dobýt na něm další území, což vedlo mezi oběma státy k tzv. Malé válce trvající do konce března. Nacistické Německo přes Ochrannou smlouvu Slovensku nepomohlo a po maďarském ultimátu byla Slovenská republika donucena odstoupit Maďarsku další území nacházející se na východě země okolo obcí Sobrance a Stakčín.Ďurica (1996). Str. 149.

Politika Slovenská republika byla státem s totalitním politickým systémem. Ústava přijatá Slovenským sněmem 21. července 1939 měla autoritativní charakter zakotvující stavovské zřízení. Ústava zaručovala dominantní postavení vládnoucí HSĽS, která představovala jedinou slovenskou politickou stranu v zemi. Vedle ľudáků fungovaly na Slovensku pouze strana maďarské menšiny a Deutsche Partei zastupující místní německou menšinu.Kováč (2011). Str. 210. Dle přijaté ústavy bylo Slovensko republikou, v jejímž čele stál prezident. Nejvyšším zákonodárným orgánem měl být Sněm Slovenské republiky, složený původně ze 63 poslanců. Druhou komoru slovenského parlamentu představovala Státní rada. Ani jeden z těchto orgánů však nedisponoval prakticky žádnými pravomocemi. Hlavní moc ve státě držela v rukou vláda. Volby do slovenského parlamentu plánované na rok 1943 se neuskutečnily.Kamenec (1992). Str. 26 – 27

vlevo|náhled|Jozef Tiso během jednání s Hitlerem v Salzburgu v roce 1940 Hlinkova slovenská ľudová strana obsadila všechny klíčové instituce a organizace v zemi. V jejím čele stanul římskokatolický kněz Jozef Tiso, který byl 26. října 1939 zvolen prvním prezidentem Slovenské republiky a po roce 1942 přijal v analogii k Třetí říši titul „vůdce“. Velkou mocí však disponoval rovněž premiér a Tisův oponent Vojtech Tuka.Kováč (2011). Str. 211. Pro vnitřní politiku první slovenské republiky byl charakteristický právě souboj mezi Tisovým „umírněným“ konzervativně–klerikálním a Tukovým „radikálním“ nacistickým křídlem. Do tohoto konfliktu soupeřících frakcí ľudové strany vstoupil v červenci 1940 Adolf Hitler. Na audienci v Salcburku Hitler ultimativně nařídil Tisovi setrvání radikálně naladěného Tuky v úřadě ministerského předsedy. Tukova pozice byla navíc posílena ziskem postu ministra zahraničí namísto Ferdinanda Ďurčanského, který byl donucen odstoupit. Velitel Hlinkových gard Alexander Mach se navíc stal ministrem vnitra.Kolaboranti 1939–1945, Michael Borovička, Nakladatelství Paseka 2007, , str. 249 Slovensko se stalo vazalským státem Německé říše a vznikl zde totalitní režim, který pomocí Hlinkovy gardy, ÚŠB (Ústredňa štátnej bezpečnosti) a gestapa likvidoval veškerou demokratickou i komunistickou opozici.

Vztah k Německu

náhled|vpravo|Válečná vlajka Slovenského státu Slovenský stát, který vznikl díky Hitlerově agresi vůči Československu, byl již od svého vzniku pod značným vlivem nacistického Německa.Kamenec (1992). Str. 37 Tento vliv ještě zesílil po vnuceném podpisu tzv. Ochranné smlouvy, která vstoupila v platnost 23. března 1939. Tato smlouva zavazovala slovenskou vládu podřídit svou zahraniční politiku a vojenské síly zájmům Německa. Německým vojenským jednotkám bylo navíc touto dohodou umožněno obsadit pás slovenského území podél hranic s Protektorátem Čechy a Morava.Ďurica (1996). Str. 148. Německo se proti tomu ve smlouvě zavázalo „chránit politickou nezávislost slovenského státu a integritu jeho území“, což však německá strana nedodržela již během slovensko-maďarského konfliktu.Kamenec (1992). Str. 37 – 38 Vedle Ochranné smlouvy podepsali slovenští zástupci i tzv. Dôverný protokol o hospodárskej a finančnej spolupráci, který upravoval slovensko-německé vztahy v hospodářské oblasti. Slovensku byla protokolem zajištěna vlastní měna, celní suverenita a došlo ke zřízení Slovenské národní banky. Na druhé straně však bylo nacistům díky dohodě umožněno kontrolovat slovenské hospodářství, které bylo využíváno pro potřeby Třetí říše.Ďurica (1996). Str. 148 – 149. Slovensko tak od svého vzniku až do zániku v roce 1945 patřilo mezi satelitní státy nacistického Německa.

Třetí říše uznala existenci samostatného slovenského státu již 16. března. Přesto však na německé straně nepanovala o osudu Slovenska shoda až do léta 1939. Již krátce po vzniku samostatného Slovenska a ustanovení Protektorátu Čechy a Morava doporučovaly německé vojenské kruhy přímou okupaci slovenského území. Další variantou bylo rozdělení Slovenské republiky mezi Německo, Polsko a Maďarsko. Po rozhodnutí o napadení Polska však nakonec v nacistické politice zvítězila myšlenka, která počítala se Slovenskou republikou jako s vzorovým podřízeným státem, jenž měl sloužit jako příklad pro další země v jihovýchodní Evropě.Kováč (2011). Str. 210. V dlouhodobých plánech nacistů však Slováci oproti ostatním podřízeným slovanským národům nepředstavovali žádnou výjimku a rovněž prostor Slovenska měl být v budoucnu germanizován a slovenské obyvatelstvo zčásti asimilováno, vysídleno či vyhubeno. Tyto nacistické vize však byly v případě Slovenska odloženy až do období po vítězství ve světové válce.Rychlík (2012). Str. 184.

Administrativní rozdělení První Slovenská republika byla administrativně rozdělena do šesti žup, skládajících se z 58 okresů a 2 659 administrativních obcí. Jednalo se o župy:

Bratislavskou (3 667 km², 455 728 obyvatel)* 6 okresů: Bratislava, Malacky, Modra, Senica, Skalica, Trnava Nitranskou (3 546 km², 335 343 obyvatel)* 5 okresů: Hlohovec, Nitra, Prievidza, Topoľčany, Zlaté Moravce náhled|Mapa Slovenské republiky s vyznačeným správním členěním Trenčínskou (5 592 km², 516 698 obyvatel)* 12 okresů: Bánovce nad Bebravou, Čadca, Ilava, Kysucké Nové Mesto, Myjava, Nové Mesto nad Váhom, Piešťany, Považská Bystrica, Púchov, Trenčín, Veľká Bytča, Žilina Pohronskou (8 587 km², 443 626 obyvatel)* 12 okresů: Banská Bystrica, Banská Štiavnica, Brezno nad Hronom, Dobšiná, Hnúšťa, Kremnica, Krupina, Lovinobaňa, Modrý Kameň, Nová Baňa, Revúca, Zvolen