náhled|Kojná při kojení (1856)
Kojná je žena, která kojí svým mateřským mlékem cizí novorozeně. Toto povolání bylo celosvětově rozšířené a ve společnosti byly kojné žádané z mnoha důvodů: ať už matka jim svěřeného dítěte nechtěla kojit, nebo nemohla kojit ze zdravotních důvodů, či zemřela při porodu. Kojné svou práci vykonávaly běžně za úplatu, byly vázány smlouvami se svými zaměstnavateli a jejich profese i ošetřena zákony. Najímány byly po většinu historie zejména urozenými nebo obecně bohatými rodinami.
Toto povolání zažívalo v Evropě rozkvět hlavně v 16. a 17. století. V Evropě i USA pak téměř zcela vymizelo během 1. poloviny 20. století. Od 20. století se tato praxe realizuje formou bank mateřského mléka, ve 21. století i sdílením odstříkaného mléka zprostředkovaným často přes internet.
Charakteristika profese Požadavky na kojnou byly napříč kulturami i časem poměrně univerzální. Kojná se měla vhodně a dostatečně stravovat, udržovat se fyzicky fit ale zároveň se vyhýbat těžké a unavující práci a stresu, být zdravá a kromě kojení měla pak na starost i další péči o svěřené dítě. To zahrnovalo například i to, že v případě nemoci dítěte byly léky podávány orálně přímo kojné nebo aplikovány na její prsa. Popis ideální kojné se nicméně měnil jak během historie tak i různil u více autorů z určitého období. To zahrnovalo jak různé názory na věk, etnický původ, fyzický vzhled a konstituci, počet předchozích porodů nebo pohlaví narozených dětí kojné.
S kojnými jejich zaměstnavatelé typicky uzavírali písemné smlouvy. Kojná se běžně zavazovala k tomu, že nebude mít sexuálního partnera a neotěhotní, neboť se věřilo, že by to negativně ovlivnilo kvalitu mléka. Kvalita mléka kojné měla být podle lékařských textů také pravidelně kontrolována. Návody jak vyhodnotit kvalitu mléka uváděl už Soranos z Efesu v 1. století po Kristu. Byť není ze smluv zřejmé, že se tak nutně i dělo, smlouvy kojné minimálně zavazovaly k tomu, že mléko neznehodnotí. Za porušení požadavků pak kromě zrušení smlouvy přicházely i tresty. V antice i ve středověku musely kojné například zaplatit pokutu. U vdaných žen se pak dohoda o práci kojné uzavírala typicky mezi jejich manželem a mužem hledajícím kojnou pro své dítě. Záznamy ze 17. století z Marylandu pak poukazují na to, že kojné byly o službu formálně žádány a byl nutný jejich souhlas, výdělek kojné ale náležel jejímu manželovi.
Dlouho se věřilo, že spolu s mlékem mohou na dítě přecházet i charakterové vlastnosti kojné nebo vlastnosti alegoricky odvozované z jejího vzhledu. Charakterové vlastnosti se daly podle historických textů odvozovat například i ze vzhledu mléka. Kojné byly tak podle své morálky i charakteru pečlivě vybírány. To ale naráželo na realitu různého původu kojných, mezi kterými byly kromě vdov i ženy nesezdané nebo z chudších vrstev ochotné vzdát se vlastního dítěte na úkor cizího. Přesvědčení o přenosu vlastností mlékem se vytratilo až se začátkem 20. století.
Délka zaměstnání byla závislá na typu poskytované péče. Kojné mohly být zaměstnané po dobu několika měsíců, ale i let. Setkat se lze i s případy, kdy povolání kojné volně přecházelo v povolání chůvy. Kojenci se buď stali součástí domácnosti kojné, nebo se naopak kojná nastěhovala k rodině. Taková blízkost byla nutná, neboť péče o kojence je velmi časově náročná. Z důvodu lehčí stravitelnosti se dítě na mateřském mléku kojí o něco častěji než na umělé výživě – běžně i každé dvě hodiny ve dne i v noci, někdy i v mnohem kratších intervalech (tzv. cluster feeding). Kojné tak s dětmi i spaly na jednom lůžku a byly celkově ve velmi intenzivním kontaktu. Ten mohl vyústit i ve velmi úzký vztah nebo silnou citovou vazbu dítěte na kojnou. V některých kulturách je vztah kojné a nebiologického dítěte díky aktu sdílení mléka označován za specifický typ příbuzenství.
Důvody pro najmutí kojné Důvody pro najmutí kojné je možné rozdělit na dobrovolné zřeknutí se kojení nebo nutnost, pokud matka kojit nemohla. náhled|Kojná Marie-Madeleine Mercier s Louisem a jeho bratrem budoucím králem Ludvíkem XV. (ca 1711) Odmítnutí kojení vlastního dítěte bylo mnoha autory, především středověkými duchovními, hodnoceno velmi negativně. Matky, které si najímaly kojné, aby se kojení cíleně vyhnuly, byly označovány za proviněné, zhýralé i kriminálnice. Důvodů pro zřeknutí se kojení mohla mít rodina vícero. Zaplacení kojné umožnilo rychleji počít další dítě, neboť se tím žena vyhnula odloženému nástupu menstruace z důvodu laktace. To bylo motivací především mezi šlechtou, která usilovala o potomky vhodné k nástupnictví. V některých případech tím také docházelo k častějšímu odkládání dcer do péče kojných ve snaze získat mužského potomka. Další motivací pro cílené nezapočetí kojení byl také rychlejší návrat do společenského života, restrikce z hlediska cestování a oblékání, strach z negativního dopadu na fyzický vzhled nebo celková časová a fyzická náročnost kojení, které se ženy ve vyšší společnosti chtěly vyhnout.
Časté pak bylo, že biologická matka nemohla kojit z vážných zdravotních důvodů, nebo po porodu zemřela (podle jedné studie ze 17. století ze současných USA byla úmrtnost vdaných žen po porodu mezi 3-10%, demografických dat z této doby je ale málo na posouzení trendů mateřské mortality). Dalším důvodem, proč rodiny cíleně najímaly kojné, bylo pokrytí období od porodu do doby, než se žena plně rozkojila, což trvalo jen několik dní.
V některých případech také rozhodnutí kojit nezáviselo na matce samotné ale na finanční situaci rodiny, která nutila ženu vrátit se urychleně do práce. To vedlo i k tomu, že se některé chudé ženy raději nechaly zaměstnat jako kojné a opustily tím vlastní dítě.
Status a původ kojných Společenský status kojných byl závislý na více faktorech a v různých kulturách i čase se tak výrazně měnil. Kojné byly jak vysoce považované, tak brané jako nutnost v nouzi, nebo byly přímo otrokyněmi.
Profesionální kojné byly dobře placené a požívaly respektu veřejnosti. V mnoha rodech vládnoucí šlechty v různých světových regionech se kojnými se stávaly nejen ženy z chudších vrstev ale i ženy z nižší šlechty nebo manželky význačných úředníků. Ty pak ze vztahu s potomky z vyšší šlechty mohly také významně benefitovat. Záznamy o takovém typu kojných pocházejí jak z Egypta v době řecko-římské, z Číny z doby před čínským císařstvím tak i z oblasti současné Indie z období mughalské říše.
Často se ale kojnými stávaly nesezdané matky z chudších poměrů, které byly společností stigmatizované. Vzhledem k tomu, že byly kojné dobře placené, případně i ubytované a přímo živené danou rodinou, šlo mezi chudšími ženami o lukrativní povolání. Zaměstnavatelé ale typicky odmítali, aby si kojná do jejich domácnosti přivedla dítě vlastní. To vedlo k tomu, že musela vlastní dítě zcela odvrhnout, nebo dát někomu na starost, což vedlo k vysoké úmrtnosti dětí kojných. Paradoxně tak porod dítěte, který jim vůbec umožnil započetí laktace a starosti o dítě cizí, zahubil jejich vlastní. náhled|Černošská otrokyně kojící svěřené dítě (1861) Nejsnadnější bylo rekrutovat kojné mezi služebnictvem a otroky. Tato praxe byla opět běžná napříč kulturami i časem, ať už ve starověkém Řecku, čínském císařství nebo v novověkých Spojených státech. V USA se jako kojné využívaly černošské otrokyně – děti bílých otrokářů tak paradoxně vyrůstaly na mléku černých otrokyň. Děti těchto otrokyň pak byly opět nuceně odloženy na starost někomu jinému. Buď byly kojeny jinou otrokyní nebo zvířecím mlékem v lahvi či různými kašemi, což významně ohrožovalo jejich přežití kvůli výrazně zvýšenému riziku nákazy patogeny.
Na základě původu kojných autoři v historických spisech často zmiňovali různě oprávněné obavy i předsudky ohledně nich, jako například jejich možnou neřestnost, užívání alkoholu, špatný charakter, možný přenos nemocí i to, že kvůli výhodné práci a vlastnímu zabezpečení některé opustily vlastní děti. Rodiny tak byly nabádány k pečlivému výběru kojných. Kojné byly nazývány i "nutným zlem" v případě, že šlo ze strany biologické matky o nedobrovolné řešení (nemohla kojit ze zdravotních důvodů apod.).
Na druhou stranu si veřejnost i lékaři uvědomovali potřebnost tohoto povolání, neboť na něm v některých případech závisel život dítěte. Dle pozorování z praxe bylo zřejmé, že je zaměstnání kojné bezpečnější způsob výživy dítěte než příkrmy na bázi obilných kaší nebo zvířecího mléka, u kterých byla zásadně vyšší úmrtnost z důvodu bakteriálních infekcí nebo podvýživy.
Historie Historie profese kojných spadá již do období starověku, je tak možné považovat práci kojných za jedno z nejstarších zaměstnání žen vůbec. Zmínky o kojných najdeme už v Bibli, Chammurapiho zákoníku, egyptských papyrech (i nástěnných malbách a reliéfech v hrobkách panovníků) ale i v Koránu. náhled|Hrobka Tutanchamonovy kojné Maiy v Sakkáře Ve starověkém Římě a Řecku se smlouva s kojnou uzavírala v délce od 6 měsíců až po 3 roky, obvykle na zhruba 2 roky. Kojné byly žádané hlavně mezi bohatými rodinami. Ve starověkém Řecku měly i poměrně vysoké postavení, kdy jim bylo do určité míry podřízené služebnictvo.
Ve starověkém Egyptě byly děti kojeny běžně 3 roky a vzhledem k vysoké úmrtnosti žen při porodu byly kojné velmi žádané. Zatímco chudé vrstvy obyvatel své děti běžně kojily a kojné vyhledávaly jen v případě úmrtí matky, vládnoucí a vyšší třídy své děti nekojily a kojné tak zaměstnávaly zcela běžně. Pečlivě je také vybíraly, vysoce si jich cenily a budovaly jim i vlastní hrobky. Hlavně v ptolemaiovském Egyptě byly panovníci vyobrazováni s kojnými božského původu, v ikonografii byly takto zobrazovány bohyně Hathor a Eset. náhled|Panna Marie kojící Ježíše (tzv. Madonna lactans), 15. století Ve středověku se kojení vlastních dětí stávalo náboženskou povinností a projevem křesťanské lásky (s odkazem na Pannu Marii kojící Ježíše). Na matky dobrovolně nekojící bylo tak pohlíženo velmi negativně. Povolání ale začalo nabývat na důležitosti v 15. a 16. století, kdy si kojné najímala šlechta. Kvůli finanční náročnosti si vydržování takové služebné mohli dovolit jen bohatí, neboť bylo třeba poskytnout dané ženě jídlo, šacení i střechu nad hlavou. Přesto byly kojné v té době často i bývalými nebo současnými otrokyněmi.
V novověku se najímání kojných začalo šířit i mimo šlechtu mezi vznikající měšťanské vrstvy nebo obecně zámožnější skupiny obyvatel. V 18. století si bohaté rodiny v Německu i Francii stále běžně najímaly kojné, ale již v půlce 18. století se od tohoto trendu začala odklánět anglická buržoazie. Tato praxe ale setrvávala i v dalších zemích Evropy. Z této doby můžeme najít i četné inzeráty kojících žen v novinách. V madridském Diario se takto ženy snažily najít zaměstnavatele a deník se zároveň pasoval do role zprostředkovatele, který měl zaručovat žádoucí kvalitu budoucích zaměstnankyň.
Ve Francii byla praxe kojných velmi rozšířená a dochovalo se o ní množství literatury. V 18. století byla podle dobových záznamů dokonce naprostá většina pařížských dětí kojena kojnými a nikoli vlastní matkou. (K nebývalé běžnosti této praxe se na základě svého pobytu ve Francii v roce 1863 negativně vyjádřil i český spisovatel Jan Neruda.) Děti byly typicky umísťovány přímo do domácnosti kojné na venkov za městem, kde strávily až několik let. Uběhly typicky 1 až 2 roky, než se vrátily do své rodiny. Vysoká úmrtnost kojenců v té době mohla být i jednou z příčin, proč se vůbec rodiny uchylovaly k jejich odkládání přímo do rodiny kojné – tedy aby si nevytvořily silnou citovou vazbu k dítěti, pokud by své první roky života nepřežilo. Naopak šlechtici si brali kojné pod svou střechu a měli tak možnost být se svými dětmi v kontaktu. Kojnými se stávaly hlavně vdané ženy nebo vdovy, ale v případě šlechty, která kojné stěhovala k sobě, bylo žádoucí, aby žena sezdaná nebyla, což umožnilo její relokaci. náhled|Dítě zemřelé v péči kojné (tisk rytiny podle malby Charlese-Jacquese Lebela, 1806)