Sofie Řecká a Dánská (řecky: Πριγκίπισσα Σοφία της Ελλάδας και Δανίας, 26. června 1914 Villa Mon Repos, Korfu, Řecko – 3. listopadu 2001 Mnichov, Německo) byla rodem řecká a dánská princezna a díky postupným sňatkům s hesenským princem Kryštofem a hannoverským princem Jiřím Vilémem také princezna hesenská a hannoverská. Byla starší sestrou prince Philipa, vévody z Edinburghu (manžela královny Alžběty II.), a po určitou dobu byla spojována s nacistickým režimem.
Jako čtvrté z pěti dětí řeckého a dánského prince Ondřeje a princezny Alice z Battenbergu prožila Sofie šťastné dětství. Její raná léta však ovlivnila první světová válka (1914–1918) a řecko-turecká válka (1919–1922), což vedlo k rodinnému exilu ve Švýcarsku (v letech 1917–1920) a poté ve Francii (1922–1936). Během exilu byla Sofiina rodina závislá na štědrosti svých zahraničních příbuzných, zejména Marie Bonapartové (která jim nabídla ubytování v Saint-Cloud) a lady Louis Mountbatten (která je finančně podporovala). Na konci 20. let se Sofie zamilovala do jednoho ze svých vzdálených bratranců, prince Kryštofa Hesenského. Přibližně ve stejné době prodělala její matka duševní krizi, která vedla k jejímu umístění do švýcarské psychiatrické léčebny v letech 1930–1933. V prosinci 1930 se Sofie provdala a s manželem se přestěhovala do Berlína. Poté se jí narodilo pět dětí.
Sofie, která měla blízko k nacistickým kruhům, v nichž se od roku 1930 angažoval její manžel a několik jejích příbuzných, vstoupila v roce 1938 do Národně socialistického svazu žen. Sofie a její příbuzní sloužili jako neoficiální prostředníci mezi nacistickým Německem a evropskými dynastiemi, s nimiž byli spřízněni. Kryštof a Sofie se v roce 1936 přestěhovali do velkého domu v Dahlemu. Vypuknutí druhé světové války však manžele donutilo k rozchodu; Sofie se s dětmi přestěhovala ke své tchyni na zámek Friedrichshof v Kronbergu im Taunus. Rostoucí nedůvěra Adolfa Hitlera k německé šlechtě (od roku 1942) a zrada italského krále Viktora Emanuela III. v roce 1943 vedly nacistický režim k tomu, že se obrátil proti rodu Hesensko-Kasselští. Princezna Mafalda, dcera italského panovníka a švagrová Sofie, byla uvězněna v Buchenwaldu, kde byla těžce zraněna a krátce nato zemřela, zatímco její manžel Filip Hesenský byl až do vítězství Spojenců vězněn ve Flossenbürgu. V téže době byl Kryštof za záhadných okolností nalezen mrtvý a Sofie zůstala téměř sama se svými čtyřmi dětmi a pátým na cestě, stejně jako s dětmi Filipa a Mafaldy. Tragické události přiměly Sofii obrátit se proti nacismu.
Porážka Německa a jeho okupace Spojenci přinesly do života Sofie nové potíže, neboť se ocitla v tíživé finanční situaci kvůli krádeži svých šperků americkými vojáky v roce 1946 a zabavení majetku svého prvního manžela až do roku 1953. Po několikaměsíčním pobytu ve Wolfsgartenu navázala vztah s dalším bratrancem, princem Jiřím Vilémem Hannoverským, za kterého se v roce 1946 provdala. S druhým manželem měla další tři děti. Manželé se přestěhovali do Salemu, kde Jiří Vilém působil jako ředitel Schule Schloss Salem (1948–1959), a poté se usadili ve Schliersee (od roku 1959). Sofie, která byla v roce 1947 vyloučena ze svatby svého bratra prince Philipa s britskou princeznou Alžbětou (později královnou Alžbětou II.) kvůli svým dřívějším vazbám na nacistický režim, byla počátkem 50. let znovu začleněna do královských kruhů. Přesto vedla diskrétní a uzavřený život, trávila čas četbou, poslechem hudby a zahradničením. Jako poslední žijící sourozenec vévody z Edinburghu zemřela v roce 2001 v domově důchodců ve Schliersee. Byla tetou z otcovy strany prince z Walesu, který se později stal králem Karlem III.
Původ, mládí náhled|Sofie s matkou a sestrami, 1914 Čtvrtá dcera řeckého a dánského prince Ondřeje a princezny Alice z Battenbergu se narodila 26. června 1914 v paláci Mon Repos na Korfu, který její rodiče zdědili po zavraždění krále Jiřího I. v roce 1913. Rodina jí přezdívala „Drobek“ a princezna vyrůstala ve společné domácnostispolu se svými staršími sestrami Margaritou (1905–1981), Teodorou (1906–1969) a Cecilií (1911–1937). S matkou se Sofie a její sestry dorozumívaly anglicky, ale v přítomnosti příbuzných a vychovatelek používaly také francouzštinu, němčinu a řečtinu.
Sofiino rané dětství bylo poznamenáno nestabilitou, kterou Řecké království zažívalo v důsledku první světové války. Konflikt rozdělil její rodinu na znepřátelené větve a Řecko nakonec kvůli Trojdohodě odložilo svou neutralitu. Sofie a její sestry byly v královském paláci v Athénách, když byl 1. prosince 1916 během bitvy v hlavním městě bombardován francouzským námořnictvem. V červnu 1917 byl král Konstantin I., Sofiin strýc, nakonec sesazen a vyhnán z Řecka spojenci, kteří ho na trůnu nahradili jeho druhým synem, mladým Alexandrem. O patnáct dní později byla zase Sofiina rodina donucena k exilu a musela opustit Mon Repos, aby se odstranila možnost ovlivňování nového panovníka jeho blízkými. Malá skupina, která byla nucena pobývat v německy mluvícím Švýcarsku, se nejprve ubytovala v hotelu ve Svatém Mořici a poté se usadila v Lucernu, kde žila s nejistotou ohledně své budoucnosti.
Stesk po domově způsobený vyhnanstvím však nebyl jediným zdrojem trápení rodiny. Po ruské revoluci byli v Rusku vyvražděni Sofiini příbuzní Romanovci. Krátce po těchto událostech byl v zimě 1918–1919 spolu s ostatními německými dynastiemi svržen i hessenský velkovévodský rod, s nímž byla Sofie prostřednictvím své matky úzce spřízněna.
Na začátku roku 1919 se Sofie znovu setkala se svou babičkou z otcovy strany, královnou-vdovou Olgou, kterou bolševici ušetřili díky diplomatické intervenci Dánů. V následujících měsících se Sofie zúčastnila rodinného setkání se svými prarodiči z matčiny strany a setkala se se svou tetou Luisou a strýcem Louisem Mountbattenem. Pro Sofii, která nyní tvořila duo se svou třetí nejstarší sestrou Cecilií, nebyl exil jen synonymem smutku, ale také příležitostí k dlouhým rodinným setkáním a procházkám po horách.
Krátký návrat do Řecka Dne 2. října 1920 pokousala krále Alexandra, bratrance Sofie, na procházce v Tatoi domácí opice. Ve špatné péči onemocněl sepsí, která u něj 25. října zvítězila, aniž by k jeho lůžku mohl přijít kdokoli z jeho rodiny. Smrt panovníka vyvolala v Řecku prudkou institucionální krizi. Premiér Eleftherios Venizelos, který již od roku 1919 uvízl v nové válce proti Turecku, prohrál v roce 1920 řecké parlamentní volby. Ponížený odešel do zahraničí, zatímco referendum znovu dosadilo na trůn Konstantina I.
Princ Ondřej byl v Athénách triumfálně přijat 23. listopadu 1920 a o několik dní později se k němu připojila i jeho manželka a čtyři dcery. Sofie se poté vrátila s rodinou na Korfu. Ve stejné době princezna Alice zjistila, že je opět těhotná. 10. června 1921 rodina přivítala Philipa (1921–2021), pozdějšího vévodu z Edinburghu. Radost, která provázela toto narození, však byla zastřena nepřítomností prince Ondřeje, který se připojil k řeckým jednotkám v Malé Asii během okupace Smyrny. Navzdory obavám z války si Sofie a její sourozenci užívali života v Mon Repos, kde je na jaře 1922 navštívila babička z matčiny strany a teta Luisa. V parku poblíž paláce, postaveném na starověkém hřbitově, se princezny věnovaly archeologii a objevily několik keramických nádob, bronzových kousků a kostí.
V tomto období se Sofie a její sestry také poprvé zúčastnily řady velkých společenských akcí. V březnu 1921 se princezny zúčastnily v Athénách svatby své sestřenice Heleny s rumunským korunním princem Karlem. V červenci 1922 navštívily Velkou Británii, kde šly za družičky na svatbě svého strýce Louise Mountbattena s bohatou dědičkou a aristokratkou Edwinou Ashleyovou.
Vojenská porážka Řecka proti Turecku a politické nepokoje, které to vyvolalo, však narušily život Sofie a její rodiny. V září 1922 Konstantin I. abdikoval ve prospěch svého nejstaršího syna Jiřího II. O měsíc později byl princ Ondřej zatčen a poté souzen vojenským tribunálem, který ho prohlásil za odpovědného za porážku u Sakarye. Před popravou prince zachránila intervence zahraničních kancléřů, byl však odsouzen k vyhnanství a zpeněžení. Po krátké zastávce na Korfu princ a jeho příbuzní počátkem prosince 1922 urychleně opustili Řecko na palubě lodi HMS Calypso.
Exil ve Francii náhled|Princezna Sofie Řecká a Dánská, 1922 Po několikatýdenní cestě, která je postupně zavedla do Itálie, Francie a Spojeného království, se Sofie, její rodiče a sourozenci usadili v roce 1923 v Saint-Cloud, kde se usadili v domě sousedícím s domem princezny Marie Bonapartové, rodina byla sedm let odkázána na její štědrost a na další dvě Sofiiny tety: nejprve princeznu Anastázii a poté lady Louis Mountbattenovou. Marie Bonapartová financovala studia svých neteří a synovce, zatímco lady Mountbattenová si zvykla nabízet neteřím své „použité“ oblečení. Ve skutečnosti měli Sofiini rodiče jen malé příjmy a děti byly pravidelnými svědky jejich finančních problémů a potíží s udržením domácnosti.
Po vyhlášení Druhé řecké republiky v březnu 1924 byla Sofie a její rodina zbavena řecké státní příslušnosti a od svého bratrance, krále Kristiána X., obdržela dánské pasy. V Saint-Cloud žila malá skupinka poměrně prostým životem. Sofie a její sourozenci pokračovali ve studiu v soukromých institucích a ve volném čase je otec pravidelně bral do Paříže nebo do Bois de Boulogne. Dlouhé hodiny s nimi také hrál tenis. Každou neděli rodinu přijímala na oběd princezna Marie Bonapartová a řecký a dánský princ Jiří. Sofie a její rodina se také pravidelně setkávali s řeckým a dánským princem Mikulášem a jeho manželkou Jelenou Vladimirovnou Ruskou, kteří si pro pobyt v exilu se svými dcerami rovněž vybrali Francii. V neposlední řadě se často vídali se svou sestřenicí princeznou Markétou Dánskou, která se po sňatku s princem Reném Bourbonsko-Parmským usadila v pařížském regionu.
Sofie a její příbuzní často pobývali v zahraničí, zejména ve Spojeném království. V roce 1923 byla princezna pozvána do Londýna, aby šla za družičku na svatbě své tety Luisy Mountbattenové s budoucím švédským králem Gustavem VI. Adolfem. Do Anglie se vrátila v roce 1925 na pohřeb své pratety, královny Alexandry, v roce 1926 odjela do Itálie na pohřeb své babičky z otcovy strany, královny Olgy, o několik týdnů později se vrátila, aby strávila léto ve Velké Británii u své babičky z matčiny strany, vdovy markýzy z Milford Havenu.
První manželství V roce 1927 se Sofie seznámila s jedním ze svých vzdálených bratranců, princem Filipem Hesenským. Krátce poté se na zámku Hemmelmark, sídle její pratety, princezny Ireny Hesenské, setkala s jeho dvěma bratry, dvojčaty Kryštofem a Richardem Hesenským. Přestože byla o 13 let mladší, oba němečtí princové se jí brzy pokoušeli dvořit a byl to právě Kryštof, komu se podařilo upoutat její pozornost. Jejich románek nakonec vyústil v zasnoubení, které bylo oficiálně oslaveno v roce 1930, kdy Sofie dosáhla 16 let. Přibližně ve stejné době se Sofiina oblíbená sestra Cecilie zasnoubila s dalším členem hesenského rodu, Jiřím Donatem, dědičným velkovévodou hesenským.
Princeznino štěstí však bylo zkaleno situací její matky, jejíž duševní zdraví se prudce zhoršilo po oslavě stříbrného výročí svatby s princem Ondřejem v roce 1928. Princezna Alice, kterou postihla duševní krize, sama sebe přesvědčila, že má léčitelské schopnosti a že dostává božská poselství o potenciálních manželích pro své dcery. Sama sebe pak považovala za svatou a brzy se prohlásila za Ježíšovu nevěstu. Zoufalý princ Ondřej se nakonec rozhodl umístit svou ženu do sanatoria. Využil pobytu své rodiny v Darmstadtu u příležitosti oslav Ceciliiných oficiálních zásnub v dubnu 1930 a poslal Alici do psychiatrické léčebny nacházející se ve švýcarském Kreuzlingenu.