Václav Skalník (29. června 1776 Praha – 7. října 1861 Mariánské Lázně) byl český umělecký zahradník, botanik a představený Mariánských Lázní. Narodil se do rodiny uměleckých zahradníků. Studoval v Anglii, ve Francii a ve Vídni. Po návratu začal pracovat na hořínském zámku pro hraběte Antona Isidora Lobkovice, ale podílel se na parkových úpravách také v Bílině. Jeho práce znal i opat tepelského kláštera Karel Kašpar Reitenberger, který plánoval zvelebit Mariánské Lázně. Vyjednal si proto u hraběte Lobkovice, aby se Skalník směl na úpravách lázní podílet.
Se soustavnou prací v Mariánských Lázních začal Skalník roku 1818. Vypracoval plán terénních a sadových úprav, v jehož centru se nacházel park, kolem kterého pak komponoval zástavbu. Obdiv k jeho zdejším úpravám vyjadřoval například Johann Wolfgang von Goethe. Posléze si Skalník v Mariánských Lázních zakoupil parcelu a nechal na ní postavit dům. Když pak zvažoval odchod od Lobkoviců, přesídlil i vlivem Reitenbergerova naléhání do Mariánských Lázní. V nich se stal roku 1824 představeným obce a tuto funkci zastával 19 let, nejdéle ze všech jejích představitelů. Během té doby se podílel na vzniku Veřejné lázeňské nemocnice, díky které mohli lázeňské léčení absolvovat i lidé méně majetní. Za jeho působení se lázeňské sídlo napojilo na síť císařských silnic a město navštívily osobnosti tehdejšího politického či kulturního života.
Vedle prací v Mariánských Lázních realizoval Skalník úpravu parku v Karlových Varech, kde založil tamní nejstarší sady. Věnoval se též mapování a vykreslování podob květeny, která v okolí Mariánských Lázní rostla. Jím vytvořené skici nalezených rostlin se staly součástí geografické publikace popisující krajinu v okolí lázeňského sídla. Než pak Skalník zemřel, předal péči o parky v Mariánských Lázních svému synovi Karlovi.
Na Skalníka upomínají jak názvy několika mariánskolázeňských veřejných prostranství, tak upravená rodinná hrobka či dva pomníky situované v centrální části tohoto města. Skalníkovo jméno nese také jím vytvořený sad v Karlových Varech.
Život
Mládí a prvotní realizace Skalník se narodil do rodiny hořínských uměleckých zahradníků, manželům Antonínovi a Rozálii Skalníkovým. Hned následující den po narození (30. června 1776) jej nechali rodiče v pražském malostranském kostele svatého Mikuláše od kaplana P. Václava Rottenberga pokřtít. Při tomto obřadu získal druhé křestní jméno Adalbert (česky Vojtěch). Otec Antonín působil v oboru uměleckého zahradnictví u Lobkoviců. A stejně tak Václavův starší bratr Antonín pracoval v Praze pro členy tohoto šlechtického rodu, nejprve pro Antona Isidora Lobkovice a následně i jeho syna Augusta Longina. Pro své znalosti oboru byl bratr Antonín ceněn, za působení Augusta Longina založil ve dvacátých letech 19. století v pražské Lobkovické zahradě první alpinum v Čechách.
Václav Skalník již od mládí pronikal do zahradnického oboru. Ve věku šestnácti let (1792) nastoupil do učení u Christiana Kühnla, jenž byl uměleckým zahradníkem u Šporků. Výuční list dostal 18. listopadu 1795. Následně, v devatenácti letech (1795), odešel na zkušenou do Anglie, kde se seznamoval s tehdy začínajícími anglickými přírodními parky, a pak se vzdělával ve Francii, kde se jednak naučil tamní jazyk, ale také poznával místní postupy při navrhování zahrad a parků. Pracoval i ve Vídni, ve které se nacházely nejkrásnější parky v celém Rakousku.Štěpánek, s. 12. Z Vídně se přesunul do Mostu nad Litavou, kde pracoval v zahradách patřících hraběcímu rodu Harrachů.Knížková, s. 4. Zde se seznámil se svojí budoucí manželkou, Teresií Mayerovou, dcerou místního řezbáře, se kterou se 18. ledna 1801 oženil.
náhled|vlevo|K prvním Skalníkovým dílům patřila úprava parků v Bílině|alt=Pohled do parku. Zleva i zprava jsou do centrální části obrázku vedeny bíle zbarvené mosty. V pozadí je patrný vícepodlažní lázeňský dům. Vpředu před mosty stojí dáma se šátkem na hlavě. Po svatbě se vrátil i s manželkou zpět do Čech a začal pracovat pro hraběte Antonína Isidora Lobkovice na hořínském zámku. Tady se Skalníkovým 3. listopadu 1802 narodil syn Karel, jehož o čtyři roky později – 15. listopadu 1806 – následoval František. V letech 1806 až 1811 pracoval na úpravách někdejšího francouzského parku kolem hořínského zámku, který roku 1784 poškodila povodeň. Při jeho úpravách na park anglický nevěnoval Skalník pozornost pouze desetihektarovému parku, ale zaměřoval se také na jeho vazbu na okolní krajinu.Pacáková-Hošťálková, s. 5. Ve svých třiceti letech (1806) se Skalník řadil mezi uznávané dendrology a botaniky. Stal se členem řezenské Botanické společnosti a hrabě Kašpar Šternberk jej pozval na odbornou konferenci konanou roku 1814 na jeho zámku v Březině.Pacáková-Hošťálková, s. 6. I Lobkovic poznal Skalníkovy vlohy pro návrhy zahrad a umožnil mu, v rámci rozvoje jeho dovedností, podílet se na parkových úpravách u sídel dalších šlechtických rodů. Ke Skalníkovým prvotním dílům patřila úprava parků v Bílině, jejíž lázně vlastnili Lobkovicové.
Začátek spolupráce s tepelským klášterem náhled|Skalníka do lázní přilákal opat Reitenberger|alt=obraz zachycující stojícího muže v bílém rouchu (ornátu), která si dlaní pravé ruky podpírá zdobený kříž, jenž jí visí na řetízku kolem krku. Vpravo za osobou je patrná biskupská hůl, vlevo infule neboli mitra. Skalníkovy práce znal také Karel Kašpar Reitenberger, jenž byl od roku 1813 opatem tepelského kláštera, pod nějž oblast Mariánských Lázní patřila.Štěpánek, s. 10. Ty v tu dobu měly podobu několika dřevěných srubových staveb vybudovaných kolem léčivého pramene a jezírka s výrony oxidu uhličitého. Okolní krajina, jak uváděla zpráva zakladatele lázní MUDr. Jana Josefa Nehra z roku 1779, obsahovala mnoho bažin a skalisek, které podle lékaře a mariánskolázeňského historika Dr. Adalberta Eduarda Danzera omezovaly vycházky lázeňských hostů. Aby se mohlo místo rozvíjet, bylo nutné lázně i jejich okolí zvelebit, neboť na příjemném prostředí pro pacienty dle představitelů města závisel úspěch zdejších lázní. K prvním Reitenbergerovým úpravám již v roce jeho zvolení opatem patřilo budování dvou alejí, mezi něž umístil malou oplocenou zahradu vybavenou lavičkami. Pro další úpravy ale již hledal zahradního architekta. Opat měl totiž vizi vybudovat pro klášter nejkrásnější lázně světa.Janoušová, s. 17. Když se roku 1817 hrabě Lobkovic léčil v Mariánských Lázních, oslovil ho opat se žádostí, zda by mu při budování lázní pomohl. Lobkovic souhlasil a poskytl představenému tepelského kláštera svého uměleckého zahradníka Skalníka a navíc přislíbil i povýšení města na veřejné léčebné místo. Ještě téhož roku se Skalník vydal do lázní, aby se seznámil s tamními podmínkami. Krátce po příjezdu a poznání lokality stanovil, aby se v okolí pramenů vysadila zeleň. Druhá část Lobkovicova příslibu ovšem byla náročnější. František Antonín hrabě Kolovrat-Libštejnský, nejvyšší purkrabí země České, který o povýšení lázní rozhodoval, z vlastní zkušenosti místo znal a nevěřil, že by se dalo zvelebit. Své rozhodnutí odkládal více než rok. Oblomil ho až přislib hraběte Lobkovice, že potřebné úpravy bude plánovat a provádět Václav Skalník. Dekret nakonec purkrabí vydal 6. listopadu 1818.Štěpánek, s. 13. Ještě téhož roku zpracoval Skalník plán terénních a sadových úprav, z něhož vycházel následující rok pražským Zemským stavebním ředitelstvím vytvořený zastavovací plán.Štěpánek, s. 14. Jeho základem je kompozičně výjimečný systém zástavby kolem rozsáhlé plochy centrálního parku. Podle schváleného plánu pak architekt Jiří Fischer a stavitel Antonín Turner umisťovali jednotlivé lázeňské stavby do plánovaných sadových úprav.
Dlouhodobou a soustavnou práci v Mariánských Lázních zahájil Skalník roku 1818, kdy započal s odvodňováním bažin, budováním cest a výsadbou zeleně. To vše dle svých plánů, které si nechal téhož roku schválit od představitelů tepelského kláštera. Do středu města v návrhu naplánoval na plochu o rozloze 18 hektarů anglický park, terén dále výškově rozdělil do stupňů a v centrální části svého projektu navrhl rozsáhlou kolonádu. Realizaci svých představ Skalník řídil ze svého hořínského bydliště a do Mariánských Lázní pouze dojížděl. Při realizacích Skalníkova plánu dělníci nejenže naráželi na skály, které jejich práci zpomalovaly, ale překonávat museli také bažiny či povrchové a podzemní vody. Navíc všechny přesuny zeminy se prováděly bez jakékoliv mechanizace a realizované úpravy také značně měnily dosavadní podobu sídla. Jeho návštěvníci, jež v té době v lázních pobývali, nesměli býti rušeni pohledem na staveniště. Proto Skalník při úpravách využíval rychle rostoucích keřů a stromů, především topolů, aby zakryl pohled na přestavované části a aby co možná nejdříve zajistil požadovaného vzhledu i potřebného zastínění po vykácení původního porostu.
náhled|vlevo|Situační plán úprav mariánskolázeňského parku|alt=Mapový výkres, v jehož pravé horní čtvrtině je legenda a zbylou plochu zaujímá zákres parku. Ten je vyveden v tmavých linkách na bílé ploše. Pouze stromy, keře a trávníky jsou vyvedeny zelenou barvou. V roce 1819 zemřel Antonín Isidor Lobkovic a správu nad rodovými majetky převzal jeho syn August. Ten ovšem z důvodu pracovních povinností často pobýval mimo ně a nebyl ani takovým znalcem umění jako jeho otec. Skalník měl kvůli tomu obavy, že ve službách Lobkoviců nadále nebude moci plně rozvíjet své zahradnické umění, a poohlížel se po místě jinde. Oslovil proto vídeňskou botanickou zahradu, zda by pro ni mohl pracovat na pozici vrchního zahradníka. Prezident Musea Království Českého Kašpar Maria Šternberk,Štěpánek, s. 16. s nímž se znal z dřívějších společných účastí na odborných konferencích, napsal Skalníkovi v listopadu 1819 doporučující dopis, v němž jej označil za „schopného a šťastného pěstitele“. Když se o Skalníkových úmyslech na opuštění místa u Lobkoviců dozvěděl tepelský opat Reitenberger, snažil se Skalníka získat pro službu v Mariánských Lázních. Doporučoval mu, aby si v Mariánských Lázních postavil dům, přesídlil sem a naplno začal organizovat přeměnu města. Navíc 8. srpna 1820 poslal Skalníkovi dopis, který obsahoval návrh smlouvy vzájemné spolupráce, a současně ho v něm ujistil, že je vše s jeho dosavadním zaměstnavatelem, rodinou Lobkoviců, dohodnuto. To ovšem nebyla pravda a Lobkovic se nechtěl vzdát služeb svého nadaného a slavného zahradníka. Jenže výstavba Mariánských Lázní již vyžadovala trvalou Skalníkovu přítomnost, jeho dovednosti totiž nedokázal nikdo nahradit. Proto opat i jeho blízký spolupracovník páter Vendelín Gradl psali Skalníkovi dopisy, v nichž na něho naléhali, aby svůj příjezd do lázní co možná nejvíce urychlil. Skalník však své rozhodnutí odkládal, protože pociťoval zájem Lobkoviců, aby zůstal v jejich službách.Štěpánek, s. 17.
Roku 1820 se poprvé do Mariánských Lázní přijel léčit Johann Wolfgang Goethe, německý básník a autor úprav sadů ve Výmaru na anglický park. Jakmile se Goethe 28. dubna toho roku poprvé se Skalníkem setkal a seznámil se s jeho plány na úpravu lokality, velmi se mu zamlouvaly a ve svých dopisech, které odsud psal, Skalníka několikrát chválil. Když roku 1821 začal Skalník připravovat zbudování terasy u hlavní mariánskolázeňské kolonády, nechtěl mu opat Reitenberger vydat svolení k zahájení prací, neboť se zde nacházela bažina. Skalník se proto obrátil na Goetheho, s nímž se postupně spřátelil, se žádostí o podporu. To opata obměkčilo a stavbu terasy povolil. Zbudovat kolonádu stihl Skalník ještě během téhož roku (1821). Osázel ji čtyřmi řadami topolů, aby tyto rychle rostoucí stromy vytvořily klid a stín pro korzující pacienty. Z místa se pak stalo společenské centrum lázní.
Přesídlení do Mariánských Lázní náhled|Podoba Skalníkova domu v roce 2016|alt=Pětipodlažní dům se žlutou omítkou doplněnou bílými detaily.