náhled|258x258pixelů| Béla Kéler Béla Kéler, původním jménem Albert Paul Kéler (13. února 1820 Bardejov, Uhersko – 20. listopadu 1882 Wiesbaden, Německo), byl uherský hudební skladatel, dirigent a houslista.
Po studiích v Levoči, Debrecíně a Prešově byl v roce 1845 přijat do orchestrální skupiny prvních houslí v Divadle na Vídeňce. O rok později publikoval svůj první opus z celkového počtu 139 vydaných skladeb a ustavičně se zdokonaloval v harmonii a kontrapunktu. V roce 1854 se v orchestru Johanna Sommera v Berlíně začala Kélerova dirigentská kariéra, která v sezóně 1855/1856 pokračovala v Lannerovom orchestru ve Vídni. V letech 1856–1860 zastával Kéler funkci kapelníka vojenské hudby hraběte Mazzuchelliho. Po krátkém působení na čele vlastního orchestru v Budapešti přesídlil do Wiesbadenu, kde žil a tvořil posledních dvacet let svého života. Od roku 1863 vedl tamní orchestr 2. pluku nassauského vévody a později lázeňský orchestr. Od roku 1873 byl hostujícím dirigentem orchestrů v Londýně, Manchesteru, Kodani, Amsterdamu, Paříži, Mnichově, Berlíně, Hamburku, Drážďanech, Lipsku, Curychu aj. Jeho hudba byla v době svého vzniku rovnocenná tvorbě Straussovy dynastie. Béla Kéler velkou část své hudební pozůstalosti odkázal svému rodišti a dnes je ve sbírkách Šarišského muzea v Bardejově. V roce 2014 vznikla za účelem prezentace Kélerova hudebního odkazu Společnost Bély Kélera.
Životopis
Mládí (1820–1845) Béla Kéler se narodil 13. února 1820 v Bardejově, v domě č.41 na Radničním náměstí, do hornouherské šlechtické rodiny jako sedmé z patnácti dětí. Kélerovo rodné jméno je Paul Albert. Jako otec je zapsán Stephan Kéler, který zastával funkci zástupce notáře, později senátora – člena bardejovské městské rady a hlavního soudce. Matka Anna Booth pocházela ze Spišského Podhradí. Kélerovy sourozenci byli, v pořadí podle data narození, Emerich Leopold, Friederike Marie, Stephan Eduard, Peter Sigismund, Johann (zemřel 4 hodiny po narození), Emilie Anna, Amalia Johanna Alexandra, Antonia Hermina, Ferdinand, Apollonia Georgine, Viktor Benjamin, Mathilde Josepha, Auguste Sophie, Josephine Amanda.
Kéler se hudebně vzdělává u regenschoriho v Bazilice svatého Jiljí v Bardejově Franze Schiffera, který ho učí základům hry na housle a na klavír. Evangeličtí chlapci, ke kterým patří i Kéler, chodí do školy vedle evangelického kostela, kde je vyučovací řečí němčina, i když zřejmě v bardejovských ulicích slýchává i slovenštinu, resp. tzv. měkkou šarištinu. Základní vzdělávání v Bardejově Kéler ukončuje v roce 1834. Ve stejném roce je konfirmován. Ve studiích pokračuje na Evangelickém lyceu v Levoči (1834–1835) a následně střídavě na Evangelickém kolegiu v Prešově a Reformovaném kolegiu v Debrecíně (1836–1840).
I když mladý Kéler již během svých studií v Prešově vede školní orchestr a píše drobnější skladby, není možné jasně predikovat jeho budoucí uměleckou kariéru. Tím spíše, že Kélerovy rodiče zřejmě upřednostňují, aby pokračoval v rodinné tradici a věnoval se právu. Rozdílnost představ Bély Kélera a jeho rodičů zřejmě vyústila do situace, že na jejich přání nastupuje od 1. července 1840 na roční zemědělskou stáž na statcích hrabat Schönborn-Buchheim v Mukačevu. Ani při těžké fyzické práci Kéler nepřestává usilovat o svou uměleckou budoucnost. V Mukačevu komponuje své první známé dílo, klavírní valčík Friederike, který byl poprvé provedený na prešovském karnevalu v roce 1840 a je věnovaný Kélerově sestře Frederice. Po skončení stáže v Mukačevu odchází Kéler pracovat na farmy svého švagra Ferdinanda Medweye, manžela sestry Amalie Johanny Alexandry, do Haliče a Beskyd. I v těchto podmínkách se Kéler dále hudebně vzdělává. Cvičí na housle, studuje spisy o generálbasu, harmonii a umění hudebního komponování Johanna Georga Albrechtsbergera a komponuje více než 40 skladeb, mj. Košutův pochod (Kossuth Indulója, op. 5). V Haliči, kde má četné příležitosti zahrát své nové klavírní skladby pro soukromou společnost. V roce 1844 skládá pro klavír Valčík bardejovské lázeňské sezóny 1844 (Bartfelder Bade-Saison Walzer 1844), později vydaný pod názvem Romantický život (Romantisches Leben, op. 101).
V důsledku přírodních katastrof a požárů jeho švagr Ferdinand přichází o svůj majetek. Kéler ztrácí zaměstnání a vrací se do Bardejova. Spolu s rodiči tráví léto 1844 v jejich vile v Bardejovských Kúpelích. Kéler nabízí několik svých valčíků dirigentovi tamějšího lázeňského orchestru, který je zařazuje do dramaturgie kolonádních koncertů. Během podzimu 1844 se Kéler stěhuje do Prešova, kde krátce vyučuje hudbu a hraje v orchestru prešovského divadla.
Houslista v Divadle na Vídeňce (1845–1854) V roce1845 se Kéler stěhuje do Vídně, kde ho ředitel a majitel Divadla na Vídeňce (Theater an der Wien) Franz Pokorný od 28. srpna angažuje na místo houslisty v jeho orchestru. Divadlo, které se dodnes nachází ve Vídni na ulici Linke Wienzeile získalo svůj přívlastek podle říčky Vídeňky, která protéká v podzemí vedle divadla. Již 30. srpna 1845 zažívá Kéler svou hráčskou premiéru při otevření nové divadelní sezóny operou německého skladatele Friedricha von Flotow Alessandro Stradella pod dirigentskou taktovkou Josefa Netzera. V seznamu 27členného divadelního orchestru z roku 1850 je Kéler uveden jako čtvrtý v pořadí pod svým rodným jménem Albert Kéler. Kromě výkonu profese orchestrálního houslisty Kéler dva roky studuje harmonii a skladbu u violoncellisty Divadla na Vídeňce Carla Schlesingera a v letech 1851–1853 harmonii a kontrapunkt u pedagoga vídeňské konzervatoře, hudebního teoretika, varhaníka, dirigenta a skladatele Simona Sechtera, mezi jehož studenty patřili skladatelé Franz Schubert nebo Anton Bruckner.
Období 1848–1849 je pro Kélera v osobním životě tragické. V zimě 1848 umírá jeho matka Anna a na začátku roku 1849 na choleru i otec Stephan. Oba jsou pohřbeni na evangelickém hřbitově v Bardejově. 2. července 1849 je v bitvě u Komárna zabit Kélerův bratr Peter Sigismund, který sloužil jako kapitán u 24. pěšího pluku rakouské armády.
Devítileté Kélerovo působení v orchestru Divadla na Vídeňce oficiálně končí 7. května 1854. Během tohoto období je publikováno jeho prvních deset opusů. Prvním z nich je skladba Tři uherské (Trois Hongroises), op. 1 vydaná ve vydavatelství Tobias Haslingers Witwe und Sohn v roce 1846.
Stěžejní kompozicí pro Kélerovu další, zejména dirigentskou, dráhu se stal valčík Hvězdy naděje (Hoffnungs Sterne, op. 17). Johann Benedict Sommer žádá Kélera o zaslání tohoto valčíku k orchestrálnímu provedení v Sommerových salónech v Berlíně, jejichž je vlastníkem. Kéler mu valčík v červenci 1853 zasílá.
Dirigent Sommerova orchestru v Berlíně (1854–1855) a Lannerova orchestru ve Vídni (1855–1856) Na základě úspěchu valčíku Hvězdy naděje, op. 17 u berlínského publika, je Kéler Johannem Benedictem Sommerem angažován na hlavní dirigentský post v jeho 36členném orchestru. Koncerty se konají takřka každodenně v Sommerových salonech, které se rozprostíraly na místě dnešního nádraží na Postupimském náměstí. Kélerův první koncert se koná 7. května 1854. Na podzim roku 1855 se Kéler loučí s berlínským orchestrem a opět se vrací do Vídně. Po nečekané smrti Augusta Lannera v září 1855 se spolu s dosavadním dosavadním koncertním mistrem orchestru Jakobem Haagem ujímá řízení Lannerova orchestru v sezóně 1855–1856.
Kapelník pluku hraběte Mazzuchelliho (1856–1860) Ve Vídni 1. srpna 1856 je Béla Kéler ustanoven do funkce kapelníka orchestru 10. pěšího pluku hraběte Aloise Mazzuchelliho. Vojenský pluk postupně prochází Vídeň, Debrecín, Budapešť, Bělehrad, Sibiu, Portogruaro, Valvasone, Brašov a další města. Kéler komponuje v letech 1856–1860 zejména pochody, polky a čardáše, upravuje skladby pro orchestr a hudebním vzděláváním hráčů zvyšuje jeho úroveň. Kélerův orchestr, v němž jsou kromě dechových zahrnuty i smyčcové nástroje, účinkuje nejen při vojenských příležitostech, ale i na samostatných promenádních koncertech, kde jsou pochody doplňovány skladbami v tanečních formách, směsmi populárních melodií tzv. potpourri, nebo transkripcemi operní tvorby. Důkazem Kélerovy kvalitní práce s orchestrem je vítězství Mazzuchelliho pochodu (Mazzuchelli-Marsch, op. 22) v soutěži organizované tehdejším rakouským vojenským kapelníkem Andreasem Leonhardem (1800–1866) v roce 1857. V polovině března 1857 vystupuje Kéler se svým orchestrem v divadle v Debrecíně, které sídlí v sýpce radního Gábora Nánássyho, protože Csokonaiovo národní divadlo bylo otevřeno až v roce 1865. Kélerův první koncert v Budapešti se uskutečnil 3. října 1858. Pravidelné koncerty orchestru v Budapešti pod Kélerovým vedením konají až do konce dubna 1859. Výjimkou je krátké období na počátku roku 1859, kdy Mazzuchelliho pluk působí v Bělehradu. V květnu 1859 se Kéler jako vojenský kapelník spolu s válečnou výpravou rakouské armády přesouvá do Itálie, kde probíhá tzv. druhá italská válka za nezávislost mezi rakouskou armádou a sardinsko-francouzskými vojsky. Kéler během války působí severovýchodně od Benátek v Portogruaro a ve Valvasone. Po skončení této válečné operace, resp. porážce rakouské armády v bitvě u Solferina od sardinsko-francouzských vojsk, přivádí Kélera služba u vojenského orchestru do Sibině. Kélerovo působení u vojenského pluku je fyzicky velmi náročné a zřejmě se negativně podepisuje na jeho pozdějších vážných zdravotních problémech. Již během služby absolvuje několik léčebných pobytů v rumunských lázních Oradea. V roce 1860 ze zdravotních důvodů žádá o uvolnění z funkce kapelníka. V této věci mu je vyhověno a svou službu v armádě končí 30. září 1860.
Kapelník orchestru v Budapešti (1861–1862) Druhou polovinu roku 1860 a první měsíce roku 1861 tráví Kéler v Bardejovských Kúpelích, v Prešově a na dalších místech svého rodného kraje. Odtud míří do Budapešti, kde spolu s Josefem Dubezem, který do roku 1860 působil v Haliči jako kapelník 4. pěšího pluku Hoch – und Deutschmeister, zakládá orchestr. Kéler na jeho čele působí od března 1861 do konce roku 1862. Na úvodním březnovém koncertě Kéler s Dubezem interpretují premiéru společně zkomponovaného houslového dvojkoncertu Die beyden Kunstbrüder. Orchestr Kélera a Dubeze účinkuje na slavnostním koncertě při otevření nového Budínského lidového divadla v Budapešti 14. září 1861, na němž provádí předehru Rákoczy Ouverture op. 76. Ke konci roku 1862 přichází Kélerovi nabídka od nassauského vévody Adolfa I. Lucemburského k dlouhodobému angažmá na pozici dirigenta orchestru jeho pluku ve Wiesbadenu. Jelikož Kéler upřednostňoval trvalá angažmá před nejistým působením na volné noze bez stálých příjmů, rozhodl se nabídku přijmout a dále nepokračovat v působení na čele vlastního orchestru v Budapešti.
Hudební ředitel 2. pluku nassauského vévody (1863–1866)