Émile Henry (26. září 1872, Barcelona – 21. května 1894 Paříž, Francie) byl francouzský anarchista, známý svým bombovým útokem na kavárnu Terminus v pařížské Gare Saint-Lazare, při kterém byl jeden člověk zabit a dalších dvacet zraněno. Atentát byl Henryho odpovědí na popravu anarchisty Auguste Vaillanta.
Ačkoli jeho činnost v anarchistickém hnutí byla omezená, svými činy, a také kvůli svému mladému věku, získal velkou pozornost. Byl též vnímán jako jeden z prvních lidí rostoucí skupiny revolucionářů (převážně anarchistů), kteří se přihlásili k učení o "propagandě činem", které později vzalo život mnoha vládním osobnostem.
Na to, že Émile Henry vstoupil mezi anarchisty, měl vliv jednak obraz, který měl tento mladík o svém otci a jeho politických bojích, a také vliv Fortuného, jeho staršího bratra, který byl také aktivním příznivce anarchismu.
Dle vlastních slov se stal „nepřítelem společnosti“, kterou považoval za „zločineckou“.
Život
Narození a rodina Emile Henry, vlastním jménem Joseph-Émile Félix se narodil 26. září roku 1872 jako druhý syn do rodiny Fortuné Henryho a Rose Caubetové. Prvorozeným synem byl Jean Charles Fortuné, kterému se už brzy začalo říkat stejně jako jeho otci Fortuné, a 3. synem v pořadí byl Jules.
Otec Fortuné Henry byl svou povahou pravý buřič. Za svůj život se účastnil revoluce, poté povstání, a přitom ještě vedl neustálou revoluční rétoriku. Byl to syn kožešníka, který v raném mládí, jako teprve 16letý, opustil rodinu a vydal se na barikády během revoluce roku 1848. Za Druhé republiky se stal nejdříve republikánem, poté socialistou a za II. císařství se stal členem I. internacionály. Během povstání Komuny byl jednou z předních postav mezi povstalci, zastupoval 10. obvod a byl podepsán pod některými důležitými nařízeními. Během bojů s vojáky oficiální francouzské vlády řídil povstalecké ozbrojené síly z pařížské radnice. A poté co vojáci povolaní z Versailles postupovali Paříží a dobývali město kousek po kousku, přičemž se nemilosrdně vypořádávali s povstalci, se Fortunému podařilo uniknout v přestrojení za malíře. Uprchl do Barcelony, kde se setkal se svou manželkou. Návrat do Francie se stal nemožným po odsouzení Henryho v jeho nepřítomnosti k trestu smrti pro jeho účast na povstání.
Ve Španělsku se rodině dařilo. Fortuné pracoval převážně jako dělník a horník a časem se vypracoval do pozice vedoucího jednoho z dolů. V Barceloně se v té době začalo rozvíjet anarchistické hnutí a po obvinění Fortuné Henryho z účasti v tomto hnutí byl rodině zabaven majetek. Jelikož ve Francii roku 1880 dostali všichni odsouzení komunardi amnestii, mohla rodina pomýšlet na návrat do vlasti. Díky zásahu rodiny jim ve Francii nebyl zkonfiskován majetek jako jiným bývalým komunardům. Usadili se v Brévannes, vesnici asi 15 kilometrů od Paříže, která byla za prusko-francouzské války vydrancována.
Vzdělání U malého Émila se už od velmi mladých let začal projevovat nadměrný intelekt. V šesti letech dosáhl v povinné zkoušce v první třídě takového výsledku, že si za to vysloužil písemné ocenění jménem španělského krále předané starostou Barcelony.
V deseti letech získal Émile stipendium na školu ve Fontenay-sous-Bois. Bylo to především díky pomoci bývalého komunarda z Pařížské radnice, která zajistila Émilovi bezplatné vzdělání. Na této škole měl vynikající prospěch a za 2 roky získal pověst skvělého žáka. Učitel mu doporučil ucházet se o stipendium v dalších vyšších školních zařízeních. Émile uspěl a získal částečné stipendium na École primaire supérieure Jean-Baptiste Say v Auteuil, na západním okraji Paříže, druhou polovinu stipendia uhradila Markýza de Chambord. Na této škole opět získával skvělé známky a těšil se také velké popularitě jak mezi kamarády, tak mezi učiteli. Jeden z nich o něm například pronesl: „Můžu na tomto žáku jen chválit jeho charakter, chování a výkony“, další zase tvrdil, že je to „modelový student, který měl mimořádně vyspělý charakter, velmi mírnou povahu.“ Pro jiného učitele to byl zase nejtalentovanější žák, kterého kdy měl. Émile získával ocenění za vynikající prospěch a v 16 letech složil maturitní zkoušku v technických oborech, fyzice, matematice a chemii. Se spolužáky a s učiteli z této školy udržoval nadále kontakt, což svědčí o jeho přívětivé a přátelské povaze. V dalším studiu hodlal pokračovat na jedné z vysokých škol. Podle svého technického zaměření usiloval o místo na École polytechnique, škole založené Napoleonem mající za úkol vzdělávat nové armádní důstojníky-inženýry. Ovšem po složení písemné zkoušky Henry odmítl nastoupit k ústní. Důvod, který uvedl až při svém soudním přelíčení, spočíval v jeho přesvědčení. Netoužil stát se militantním, nechtěl být nucen ke „střílení na nešťastné jako ve Fourmies.“
Pracovní zkušenosti V 17 letech si začal hledat zaměstnání a našel jej u svého strýce inženýra Jeana Bordenave jako jeho tajemník. Měl na starost prakticky všelijakou výpomoc a nezřídka svého strýce zastupoval i během samotných prací. Tuto práci si velmi chválil a byl velmi rád, když jeho strýc získal zakázku v Benátkách. Během prací na novém benátském vodovodním potrubí a kanalizaci ale došlo mezi oběma muži k roztržce, pravděpodobně ohledně Bordenaveova požadavku na dozor, snad i tajný, v některých případech, nad dělníky. Můžeme zde sledovat první jasný důkaz Émilova sociálního postoje, což ovšem pro jeho strýce byl spíše důkaz mladické naivity. Vrátil se tedy do Paříže, kde se ubytoval u svého bratra Fortuného. Tři měsíce hledal zaměstnání, a právě tyto tři měsíce bídy se staly počátkem jeho sociální angažovanosti.
Počátek politické angažovanosti Nejdříve Henry navštěvoval skupinku komunisticko-anarchistické mládeže, kde se seznamoval s hlavními myšlenkami hnutí a s jejími představiteli. Zatímco jeho bratr Fortuné se na začátku roku 1892 stal jedním z důležitých řečníků anarchismu, mladší Henry se zaměřil na organizování ať už více či méně veřejných schůzí. Takto měl příležitost se seznámit s mnohými anarchisty působícími ať už na předměstí Paříže, zvláště v oblasti kolem Clichy, a poté v samotné Paříži. Pokud bych měl mezi nimi vybrat jen některá zajímavější jména, pak by šlo o Constantina Martina, Paul Recluse a Jacques Prola. Emile Henry se rychle začlenil do anarchistického hnutí a jeho jméno vešlo mezi ostatními compagnons ve známost, zvláště díky jeho odhodlání a inteligenci. Jeho první vážnější příspěvek se týkal debaty ohledně účasti anarchistů na průvodech 1. května 1892. V letech 1890 a 1891 ještě anarchisté zůstávali během prvomájových manifestací spíše mírní, i když se vyskytly excesy, ovšem nyní na počátku ledna 1892 spustil Sébastien Faure kampaň proti 1. máji. Jeho názor rozpoutal debatu a proti němu vystoupila řada anarchistů ve sloupcích časopisu La Révolte. Důvodem bylo jak odmítnutí jeho tezí, tak i neoprávněné použití jejich podpisů pod kampaní. Henry jméno se zde vyskytlo mimo jiné spolu s Pougetovým a Malatovým, což naznačuje, že v této době již byl naplno přijat do anarchistické strany. Po březnových atentátech Ravachola z roku 1892 se Emile účastnil debat ohledně hodnocení Ravacholových činů, kde zpočátku zastával anti-militaristické stanovisko a Ravacholovy činy odsuzoval. Přesto následoval svého bratra na mítink na podporu Ravachola, kde Fortuné vytáhl z kapsy objekt připomínající dynamit a prohlásil jej za prostředek odstranění buržoazie. Toto byl důvod, proč byli oba Henryové podezříváni z nelegální činnosti. Při domovní prohlídce u nich policisté našli mnoho výtisků socialistických a anarchistických brožur, včetně části italských novin s popisem výroby výbušnin, a revolveru s krabicí nábojů. Policie po výslechu musela Emila propustit, ale od této doby se již jméno Henry dostalo do hledáčku bezpečnostních složek. Následkem tohoto zatčení byl také Emile propuštěn z práce, neboť jeho zaměstnavatel chtěl zamezit poškození svého obchodního jména zaměstnáváním anarchisty.
Události před prvním atentátem Ve stejném roce (1892) také odmítl povolávací rozkaz, čímž se stal v očích armády dezertérem. Aby nebyl vyšetřován, zaslal své matce přes německého anarchistu fingovaný dopis z Berlína, ve kterém vysvětluje svůj odchod do Německa, právě z důvodu vyhnutí se vojenské službě. V této době také vstupuje do redakce časopisu L´En Dehors, založeném Zo d´Axou, kde pracuje zcela bezplatně na administrativních úkonech, zajišťuje korespondenci a vydávání časopisu. L´En Dehors se lišil v jednom bodě oproti dalším anarchistickým tiskovinám jako La Révolte a Le Pére Peinard, a to tím, že se nejednalo o časopis výlučně anarchistický. Jednalo se spíše o otevřenou platformu sjednocující levicové intelektuály, sympatizanty s anarchistickými myšlenkami a samotné anarchisty. Vycházel v nákladu 6000 výtisků na číslo a byl zaměřený spíše na elity hnutí. Bylo to uprostřed týmu redaktorů v L´En Dehors, kde byl Emile Henry permanentně vystaven debatě týkající se propagandy činem, což nepochybně zapříčinilo i další rozvoj jeho vlastních postojů k tomuto tématu. Postupně, stejně jako mnoho dalších anarchistů, začal obhajovat atentáty kvůli jejím ozvěnám v politice, jež šly využít jako propaganda anarchismu. Henry se také nadále odcizoval nejen vnějšímu světu ale i lidem uvnitř hnutí, kteří jej považovali za solitéra. Časově tedy zhruba v průběhu léta 1892 lze říci, že se Henryho postoj radikalizuje a on se stává přívržencem atentátů pod heslem propagandy činem. V této době, pokud bychom měli věřit policejním zprávám, následuje svého bratra do Montbrisonu, aby zastrašili soudce v Ravacholově procesu a zabránili jim v odsouzení k nejtěžšímu trestu. Další policejní raport hovoří o zbytku chemikálií, které se dostaly do Henryho rukou. Ve stejné době Henry usiluje o práci u hodináře, snad pod záminkou, aby se zdokonalil v ovládání jemné mechaniky potřebné k výrobě složitých výbušných zařízení. Na doporučení Henryho přítele anarchisty Mathy místo získává, ale dostavil se zde pouze dvakrát, než odjel do Bruselu. Po svém návratu vyjadřuje ve svém článku do L´En Dehors své přesvědčení založené na zkušenostech z Belgie o efektivitě propagandy činem.
Atentáty
Carmaux Dne 8. 10. 1892 Henry, pravděpodobně společně s dalšími komplici, zosnoval atentát mířený na sídlo Důlní společnosti z Carmaux v Paříži.Tento cíl si Émile vybral potom co byl jeden z horníků společnosti zvolen za starostu a poté byl z propuštěn z práce, z údajné neschopnosti plně se věnovat svým povinnostem. Na 3000 dělníků vstoupilo do stávky, aby podpořili svého kolegu a aby bránili svá práva na výkon politických funkcí. 15. srpna bylo obleženo sídlo ředitele dolu Humblota a ten byl donucen k demisi. Za stávkující se postavili čelní politici s levicovým smýšlením (mezi jinými i Clemenceau nebo předseda socialistické strany Jaurés). Ovšem z hlediska Henryho a i dalších anarchistů nešlo než jen o získání levné popularity. Stávka trvala 10 týdnů během nichž stávkující i přes bídu spojenou s nedostatkem prostředků trvali na svých požadavcích. Nakonec nový předseda vlády Emile Loubet přišel s kompromisním návrhem: stávkující se mohou navrátit do práce, byly potvrzeny politické funkce zvoleného horníka Calvignaca a za to se mohl navrátit ředitel Humblot a 9 stávkujících bude odsouzeno za vniknutí do ředitelova domu. Tím celá stávka skončila, což ovšem pro Henryho nebyl dostatečný výsledek, protože se postavení dělníků nijak nezlepšilo. Dle jeho názoru měli přistoupit