Ph.D. je zkratka (původně z lat. ) akademického titulu doktor, který lze získat vysokoškolským studiem v doktorském studijním programu v mnoha zemích po celém světě. Je to nejvyšší titul, kterého je možné dosáhnout studiem. Jedná se o mezinárodně uznávaný akademicko-vědecký titul získaný na univerzitě ve třetím cyklu studia, uváděný za jménem a oddělen čárkou.
Ph.D. označuje nositele doktorátu, přičemž v některých zemích se jedná o alternativu doctor philosophiae (Doctor of Philosophy), někde také bývá zkracováno jako DPhil, či Dr. phil. Na SlovenskuPravidlá slovenského pravopisu. Bratislava: Veda, 2000. S. 39 a 53. Dostupné online. i jinde také ve zkratce PhD.
Pokud je uváděn před jménem, zkracuje se Dr. Do roku 1998 bylo uvádění před jménem oficiální, změnu přinesl zákon č.111/1998 Sb. V České republice a většině zemí titul uděluje ve všech oblastech. Pro určité oblasti ale může být vyčleněný ekvivalent – typicky pro umělecké obory ArtD. – doktor umění, pro náboženské obory Th.D. – doktor teologie).
Vysokoškolské studium se zpravidla rozděluje do tří stupňů:
bakalářské (bachelor's degree), magisterské (master's degree), doktorské (doctor's degree, doctoral degree, doctorate).
Dosažení doktorátu je častým požadavkem pro práci na univerzitě jako asistent, pro práci ve výzkumu, či vědě. V ČR je podmínkou pro dosažení následných akademických titulů docent nebo profesor.
Boloňský proces V Evropě uvedené členění stupňů studia v 90. letech 20. století sjednotil tzv. Boloňský proces. Jednou z příčin jeho implementace byla porovnatelnost vysokoškolských titulů v jednotlivých zemích a usnadnění studia vysoké škole v zahraničí. Důsledkem byl i přechod na tzv. kreditový systém (European Credit Transfer and Accumulation System).
Délka studia v jednotlivých stupních Bakalářské studium trvá obvykle tři roky (u některých oborů i 4 roky), navazující magisterské studium zpravidla dva roky a doktorské studium dle oboru typicky tři až čtyři roky. Studium ale nezávisí primárně na letech, ale na získaných kreditech. V ČR pro Ph.D. je třeba většinou získat 240 kreditů, tedy 60 ECTS za akademický rok.
Požadavky pro získání titulu Požadavky pro získání Ph.D. jsou odlišné v závislosti na zemi, instituci a časovém období udělování. Během studia, které vede k nabytí této kvalifikace, bývá takovýto student často označován jako doktorand (doctoral student) či PhD student (event. též doctoral candidate, Ph.D. candidate). Uchazeč o Ph.D. musí předložit projekt, svou práci – disertaci, často obsahující výsledky originálního výzkumu, který je v principu natolik hodnotný, aby mohl být uveřejněn v recenzovaném časopise. V mnoha zemích takovýto kandidát musí obhájit tuto práci před komisí zkoušejících odborníků jmenovaných univerzitou. To je podmínkou získání titulu i v ČR. Na rozdíl od studia bakalářské a magisterského není podmínkou dokončení studia doktorského složení státní závěrečné zkoušky. Tato povinnost byla zrušena novelou zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, jež vešla v platnost 1. 3. 2025 (na studenty nastupující před rokem 2025 se tak povinnost složit státní závěrečné zkoušky stále vztahuje).
Kontext označení V kontextu termín „filozofie“ (philosophiae) neodkazuje výhradně na oblast akademické disciplíny filosofie, ale je zde používán v širším slova smyslu v souladu s původním řeckým významem, který znamená „láska k moudrosti“. Ve většině Evropy všechny oblasti (historie, filosofie, humanitní vědy, matematika a přírodní vědy) jiné než teologie, právo a medicína byly tradičně známé jako filosofie a v Německu a jinde v Evropě základní fakulta svobodných umění byla známa jako filozofická fakulta.
Terminologie
Výslovnost, čtení Samotné „Ph.D.“ lze přečíst, resp. vyslovovat, jako zkratku anglicky (česky vyslovováno jako [pí ejč dý]), popř. česky [pé há dé] nebo v plné podobě, tedy jako „doktor“. Zpravidla se však doporučuje nepoužívat zkratku při představování konkrétního člověka; tehdy je třeba vyslovit nezkrácené slovo „doktor“.
Uvádění, zápis Titul Ph.D., stejně jako ostatní postgraduální tituly této úrovně (např. CSc., DrSc., Th.D., event. i Dr., dále DSc. nebo ArtD.), se správně uvádí za jménem, a to oddělen od jména čárkou. Např. v USA se většinou u jména uvádí pouze jeden tento titul, a to ten nejvyšší. Nižší akademické tituly (typicky bakalářské, magisterské) se potom neužívají. Výjimkou však často bývají některé profesní tituly, tedy tituly spjaté s určitou profesí, jako např. M.D. apod. V mezinárodní komunikaci se běžně užívá jen jeden (nejvyšší) titul, případně hodnost nebo funkci, typicky prof.
V některých zemích nicméně může být obvyklé uvádění i nižších titulů současně – typicky v ČR a SR. Obě země mají uzavřenu mezinárodní smlouvu o uznávání a rovnocennosti dosaženého vzdělání. Často se současně uvádí navíc i nižší magisterský titul. Zápisy poté vypadají:
Ing. Jan Novák, Ph.D. Mgr. Jana Nováková, Ph.D. MUDr. Jan Novák, Ph.D. MVDr. Jana Nováková, Ph.D. JUDr. Jan Novák, Ph.D. prof. MUDr. Jana Nováková, Ph.D. doc. ThDr. Jan Novák, Ph.D., Th.D. PhDr. Jana Nováková, Ph.D. et Ph.D. doc. RNDr. Jan Novák, Ph.D.
V některých zemích, typické jsou v tomto Česko, Slovensko, či Rakousko, se většinou v praxi samostatně uvádějí i zmíněné nižší tituly (magisterské, někdy dokonce i ty bakalářské). Ph.D. se tedy také odděluje čárkou, stojí-li jméno ve větě, protože se jedná o přístavek, například: „Host Ing. Jan Novák, Ph.D., připomenul důležitost doktorského studia.“ – rozepsáno: „Host inženýr Jan Novák, doktor, připomenul důležitost doktorského studia.“ V mezinárodní komunikaci, by se pak dotyčný nejčastěji uvedl pouze jako Jan Novak, Ph.D., v jiných zemích jako Jan Novak, PhD, případně jako Dr. Jan Novak. V psané podobě je rovněž v méně oficiálních, neúředních dokumentech též možné pro Ph.D. i jiné doktoráty, užití obecné zkratky dr. (není zkratkou akademického titulu), což může být zavádějící, protože z ní nevyplývá ve které oblasti byl doktorát získán, resp. jestli se jedná o velký doktorát, nebo malý doktorát.
Dle vysokoškolského zákona (č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů) byla v Česku kodifikována podoba „Ph.D.“, tedy nikoliv „Ph. D.“ nebo „PhD.“, byť by se dle obecných typografických zásad jednalo o správný zápis.
Užívání, formální oslovování Při formálním oslovování se používá vždy nejvyšší dosažený titul/hodnost, vhodné bývá upřednostnit funkci. Nositele doktorátu Ph.D., tedy titulu doktorské úrovně (8 v ISCED), ve světě (včetně ČR) oslovujeme „pane doktore“ („paní doktorko“), nikoliv nižším titulem magisterské úrovně (7 v ISCED), „pane inženýre/magistře", nebo ještě nižším titulem bakalářské úrovně (6 v ISCED), „pane bakaláři“ apod.Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy: Přehled vysokoškolských titulů a akademických hodnostíNárodohospodářská fakulta Vysoké školy ekonomické v Praze: Bílá kniha Národohospodářské fakulty 2009, Prvákův průvodce školou a studiem: Jak mám koho oslovovat? , str. 21.Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni: Příručka pro nerozkoukaného plzeňského antropologa , str. 6 a 7.Přírodovědecká fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně: Jak na ...oslovení učitelů Fakulta informatiky a managementu Univerzity Hradec Králové: Studium: Kdo je kdo na univerzitě Fakulta informačních technologií Vysokého učení technického v Brně: Základní pojmy: UčitelVědeckotechnický park Univerzity Palackého v Olomouci: Slovníček pojmů: Akademické (vědecko-pedagogické) hodnosti a tituly Silvie Trebatická: Pane doktore nebo profesore aneb - jak správně oslovovat? , studentpoint.cz, 10. ledna 2011 Některá dřívější doporučení pro to, že je vhodné používat k formálnímu oslovování jen titul před jménem již nejsou aktuální, protože původně se totiž do Boloňského procesu uděloval v některých zemích, především bývalého tzv. Východního bloku místo doktora (Dr./Ph.D.) kandidát věd (CSc.), přičemž oslovení „pane kandidáte“ se neužívalo, resp. neužívá. Stejně se zachází i s vyšším vědeckým titulem než CSc. "doktor věd", psaný DrSc. za jménem.
Historie
Starověk, středověk a novověk Latinsky Philosophiæ doctor v doslovném překladu znamená doktor filozofie, původně však toto označení vychází ze starořeckého Διδάκτωρ Φιλοσοφίας, tj. učitel filosofie, doctor lze také volně přeložit jako učený, resp. učitel. Tento titul je dnes udělován osobám, které v rámci svého vysokoškolského doktorského studia dokončily dostatečně komplexní výzkumnou práci o předmětu svého studia a případně završily některé další podmínky přesněji definované studijními zvyklostmi dané země a univerzity, přičemž už za starého Říma však byli jako doktoři označováni ti, kteří konali veřejné přednášky.
Asi od 12. století se doktor stalo čestné označení učenců, k němuž byl připojován výstižný přívlastek. Např. Tomáš Akvinský byl doctor angelicus, Jan Duns Scotus doctor subtilis nebo Roger Bacon doctor mirabilis. Církevní otcové byli nazývání doctores ecclesiae a jako doctores thalmudiaci vystupovali židovští učenci, znalci talmudu.
Na středověké univerzitě mohl nejprve student získat akademický gradus bakalářský – Baccalaureatus (vavřínem ověnčený) po úspěšném absolvování trivia, které tvořila gramatika, dialektika a rétorika. Poté absolvent vypomáhal s učením a následně se věnoval kvadriviu (aritmetika, geometrie, astronomie a hudba; dohromady tzv. sedm svobodných umění). Později se bakalářský gradus získával po absolvování artistické fakulty a umožňoval vstup na ostatní fakulty univerzity. Bakalář následně po dalším studiu a obhajobě samostatné odborné práce (these) mohl získat gradus Magister (mistra, původně učitel či představený) na artistické fakultě (fakultě svobodných umění, odtud jeho celý název magistr svobodných umění). Magistr značil na středověké univerzitě původně učitele, už ve středověku se však stal akademickým titulem a byl nezbytným předpokladem pro získání učitelského oprávnění (tzv. licentia docendi). Oprávněným, tj. zpravidla jmenovaným učitelům, se někdy říkalo též magister regens.
Na boloňské univerzitě se nicméně postupně v okruhu učitelů římského práva (doctores legum) z čestného titulu stala zvláštní akademická hodnost, která se rozšířila do celé Evropy. Učitelé kanonického práva byli zváni doctores canonum et decretalium a v okamžiku, kdy se sloučilo studium světského a církevního práva, vznikl dodnes užívaný titul iuris utriusque doctor. Vedle něj pak na pařížské univerzitě vznikl theologiae doctor a pak také doktorát lékařství, fyziky, gramatiky, logiky apod. Povinným předstupněm k získání doktorátu bylo ale nutně bakalářské studium na artistické fakultě, následované ziskem licenciátu. Kromě titulu doktora bylo též dříve používáno označení mistr, nejen na pražské univerzitě, ale i na řadě dalších evropských univerzit získávali doktorát právníci a lékaři, zatímco na bohoslovecké a artistické fakultě byl nejvyšším titulem Magister (mistr).
Na odborných fakultách (ve středověku teologické, právnické a lékařské) se uděloval titul doktor, který až v 18. století v Rakousku titul magistra nahradil a ten zůstal pouze titulem farmaceutů (PhMr.). Později tedy magisterský titul vyšel z užívání a až do moderní doby zůstaly již jen různé obdoby doktorátů. V Praze a Vídni tvořili absolventi univerzit s doktorátem tzv. doktorské sbory, které se až do roku 1873 mj. podílely na správě univerzity a příslušných fakult a na doktorských zkouškách.§ 23–25 zákona č. 63/1873 ř. z., o organisaci úřadů universitních. Dostupné online. Magisterský titul byl pak znovu zaváděn v důsledku Boloňského procesu, aby nahradil tzv. malé doktoráty a aby též vysokoškolský systém v Evropě (rovněž v Česku), včetně titulů, lépe odpovídal titulům anglosaského světa, kde jsou podmínky pro získání doktorátu obtížnější.
Reformy vzdělávání v Německu