Australopithecus sediba je druh vyhynulého hominida, žijící na počátku pleistocénu, zhruba před 2 miliony let v jižní Africe, na území dnešní Jihoafrické republiky. Jedná se o jednoho z nejmladších zástupců australopitéků, který již má některé znaky pozoruhodně blízké soudobým zástupcům rodu Homo.
Objevy vlevo|náhled|Místo nálezu na mapě Afriky Ostatky druhu Australopithecus sediba byly objeveny v roce 2008 v jeskyni Malapa, nacházející se poblíž Johannesburgu, v krasové oblasti zvané Kolébka lidstva. Protože tamní jeskyně jsou si vzájemně podobné modelací terénu i okolní vegetací, mohla být k vytipování lokality využita aplikace Google Earth. Při následném terénním průzkumu však byly ostatky homininů zachyceny náhodou, když na ně 15. srpna během hry narazil devítiletý syn vedoucího výzkumu, Matthew Berger. vlevo|náhled|Místo nálezu na mapě jižní Afriky Výzkumem v letech 2008 – 2009 byly odhaleny ostatky dvou jedinců, představující jedny z nejlépe dochovaných koster rodu Australopithecus. Patřily dospělé samici a dospívajícímu samci, který od objevitelů získal přezdívku Karabo.
Druhový přívlastek sediba pochází z místního jazyka Sotho a znamená „pramen“ nebo „studna“. Odkazuje tak na místo nálezu poblíž pravěkého vodního zdroje, ale zároveň i na možné vazby druhu A. sediba k rodu Homo. Přezdívka Karabo pochází ze setswanského výrazu pro „odpověď“.
Odkryvy v Malapa však pokračují i nadále, takže do roku 2013 bylo získáno na 220 zlomků kostí druhu A. sediba. Ty patří nejméně 6 jedincům – kromě prvních dvou koster byly zachyceny ještě ostatky dospělého muže a tří dětí. náhled|Jeskyně Malapa na plánu oblasti zvané Kolébka lidstva|260x260pixelů V roce 2014 bylo nad jeskyní vybudováno zastřešení s vyhlídkovou plošinou, které chrání samotnou jeskyni, umožňuje pokračování výzkumů a zároveň dovoluje návštěvníkům bezpečnou prohlídku lokality.
Datace Nálezy byly kombinací metody uran-olovo a paleomagnetismu původně datovány do doby před 1,78–1,95 miliony let. Poté však byla datace upřesněna na 1,977 milionu let. Australopithecus sediba tak svým výskytem velmi těsně navazuje na poslední známý výskyt druhu A. africanus. náhled|Lee Berger
Zajímavosti Nálezům byla z velké části věnována dvě vydání prestižního časopisu Science, a to dne 9. září 2011 a 12. května 2013. Současná jeskyně je jen zbytkem jeskynního systému, jehož strop se nacházel asi 30 m nad současným povrchem. Vyšší partie byly odstraněny erozí. Malapa se vyznačuje nevídaně dobrým dochováním ostatků živočichů. Fosilizovaly zde nejen kosti, ale i části měkkých tkání jako např. kůže. Ta se v malých útržcích pravděpodobně dochovala i u koster A. sediba, kde představuje nejstarší známý doklad měkkých tkání homininů. Při důkladném výzkumu umožní studovat ochlupení, přítomnost mazových a potních žláz a podobně. Charakter vrstev, v nichž byly nalezeny kostry homininů, nasvědčuje tomu, že těla mrtvých australopitéků strhl prudký příval vody a pohřbil je pod mocným nánosem sedimentů. V té době ještě nemohly být zetlelé všechny měkké tkáně, protože se zachovala i některá kloubní spojení a příval vody kosti nepromíchal. Zdá se tedy, že homininé zemřeli současně, nebo jen krátce po sobě. Kostry mohou dokonce patřit příbuzným jedincům, nelze to však potvrdit. Zcela postrádají stopy po okousání masožravci, povrch kostí je jen mírně poškozený hmyzem, minimální je i narušení povětrnostními vlivy. Snad homininé spadli do jeskyně nešťastnou náhodou jedním z komínových průduchů a nedokázali se dostat ven. Zemřít mohli i na následky pádu, protože zlomeniny na pravé paži samice a spodní čelisti samce odpovídají pádu z výšky ještě v obě existence měkkých tkání, nenesou však již známky hojení. Příval vody, možná způsobený silnou bouří pak jejich těla odnesl do hlubších částí jeskyně a nános sedimentů umožnil jejich dobré dochování. Lebka druhu A. sediba byla na podzim roku 2019 podrobena výzkumu moderním mikro-CT skenerem společnosti Lockheed Martin v zařízení Grand Prairie na severu Texasu.https://dallasinnovates.com/fossil-findings-lockheed-martin-technology-tackles-a-2m-year-old-challenge/
Popis Dospělí jedinci druhu A. sediba dosahovali výšky asi 130 cm. Na rozdíl od ostatních australopitéků u nich není patrný výrazný pohlavní dimorfismus ve velikosti těla, to se však s dalšími nálezy může změnit.
Dobře dochovaná lebka jedince Karabo obsahuje i přirozený výlitek mozkovny. Protože však je pevně uzavřena sedimenty, jejichž odstraněním by mohly být poškozeny samotné kosti, byl nález podroben detailnímu průzkumu pomocí počítačové tomografie v European synchrotron radiation facility (ESRF) v Grenoblu.
Velikost mozku odpovídá ostatním australopitékům a pohybuje se při horní hranici rozpětí moderních lidoopů. Také celkové uspořádání je obdobné jako u lidoopů, přesto se však již objevují náznaky reorganizace směrem k člověku. Nápadná je především nesouměrná velikost obou hemisfér – pravá polovina je proti levé mírně zvětšená. Tento znak je u lidí spojován s preferencí pravé ruky. Rovněž je mírně rozšířená přední část spánkového laloku. Další znaky, jako je umístění měsíčité rýhy (sulcus lunatus) však nelze na výlitku sledovat. náhled|Rekonstruovaná lebka MH1 (Karabo)
Lebka Znaky mozkovny: protáhlý, ale do stran rozšířený tvar malý objem (cca 420 cm³) chybějící nápadné úpony silných žvýkacích a šíjových svalů (šípový hřeben crista sagittalis, šíjový hřeben crista nuchae) slabě pneumatizovaná spánková kost (os temporale), podobně jako u zástupců rodu Homo jen mírné zúžení lebky za očnicemi v porovnání s ostatními australopitéky náhled|Lebka MH1 (Karabo) Znaky obličeje: méně široká tvář s vystupujícím nosem, na rozdíl od typicky miskovité tváře a plochého nosu ostatních australopitéků nevýrazný nadočnicový val ostře ohraničený spodní okraj nosního otvoru chybějící zpevňující prvky obličeje (přední pilíře), typické pro ostatní jihoafrické australopitéky jen málo vystupující jařmové oblouky, vybíhající z čelisti nad prvními stoličkami, tedy poměrně vzadu jako u lidoopů málo vystupující čelisti v porovnání se staršími australopitéky téměř svisle probíhající symfýza dolní čelisti lehký náznak kostěné brady Znaky na zubech: méně masivní žvýkací aparát než u starších australopitéků klenuté patro parabolický tvar zubního oblouku, podobně jako u lidí malé řezáky úzké, řezákovité špičáky, jen vzácně vystupující z linie ostatních zubů chybějící ostřící komplexVelké horní špičáky lidoopů jsou ostřeny o třenové zuby ve spodní čelisti na hranách špičáků a třenových zubů, typický pro lidoopy chybějící diastema – mezera mezi druhými řezáky a špičáky horní čelisti a mezi špičáky a třenovými zuby dolní čelisti (typická pro lidoopy) nepříliš velké zadní zuby (třenové zuby, stoličky), na rozdíl od ostatních australopitéků silná zubní sklovina náhled|Pánev druhu A. sediba
Trup mohutný, primitivně trychtýřovitý tvar hrudníku jako u lidoopů (rozšíření spodní části však již není tak výrazné) páteř s pěti bederními obratli, tvořícími bederní lordózu pánev nesoucí všechny významné znaky lidské bipední chůze, celkově bližší lidem než lidoopům velikost a rozložení svalů pánevní oblasti podobné moderním lidem předozadně široký tvar pánve, širší než u ostatních australopitéků (podobně jako u lidí) lopaty kyčelní kosti poměrně svisle postavené, stočené vpřed více než u ostatních australopitéků dobře vyvinutý velký sedací zářez (incisura ischiadica) i přední dolní trn kyčelní (spina iliaca anterior inferior) podobně jako u lidí primitivně mělká jamka kyčelního kloubu (acetabulum) poměrně dlouhá stydká kost vysoká a úzká stydká spona (symphisis pubica) poměrně krátká sedací kost náhled|Kosti ruky
Horní končetina paže s velkými klouby, v poměru k nohám ještě primitivně dlouhé, jako u moderních lidoopů lopatka utvářená obdobně jako u lidoopů, umístěná po stranách hrudníku, s primitivní, úzkou a kraniálně orientovanou jamkou ramenního kloubu (cavitas glenoidalis) a s výraznou laterální hranou dobře pohyblivý ramenní kloub i zápěstí krátká, primitivně utvářená klíční kost, odpovídající vysoko umístěným ramenům i lopatce pažní a vřetenní kost s nápadnými úpony pro silný vřetenní sval jako u ostatních australopitéků distální část pažní kosti s dobře vyvinutým vnějším epikondylem (epicondylus lateralis) jako u lidoopů i ostatních australopitéků velká a hluboká jamka pro výběžek loketní kosti (fossa olecrani) prostorný karpální tunel, umožňující silný úchop dobře pohyblivé zápěstí celková stavba a proporce ruky téměř zcela lidské, v porovnání s lidoopy zkrácené záprstní kosti i články prstů kromě palce mírně zakřivené články prstů jako u lidoopů koncové články prstů opatřené drsnatinou pro masitá bříška (tuberositas phalangis distalis) jako u lidí – odlišně od starších australopitéků a moderních lidoopů pohyblivý, poměrně dobře osvalený palec, ale méně než u ostatních australopitéků náhled|Kosti hlezenního kloubu a jejich virtuální rekonstrukce
Dolní končetina stehenní kost s malou hlavicí a dlouhým, předozadně zploštělým krčkem jako u ostatních australopitéků zvýšený bikondylární úhel, valgózní koleno – distální část stehenní kosti je ukloněná do středu těla svisle postavená, nevbočená holenní kost nápadně robustní vnitřní kotník (malleolus) na holenní kosti, ukazující na výrazné zatěžování vnitřní strany nohou lehce stavěná patní kost jako u lidoopů, ale s lidskými znaky prodloužená Achillova šlacha jako u lidí poměrně pohyblivé zánártí (klouby mezi holenní, hlezenní, patní a krychlovou kostí), podobně jako u lidoopů chodidlo s příčnou a snad i nízkou podélnou klenbou
Způsob života náhled|330x330pixelů|Rekonstrukce kostry A. sediba (na krajích) a A. afarensis (uprostřed) Nalezené ostatky jsou unikátní tím, že zahrnují téměř kompletní kostru horní i dolní končetiny. Díky tomu je snazší pochopit pohybové možnosti druhu v porovnání s jedinci, z nichž jsou známé pouze části končetin nebo jednotlivé kosti.
Kostra nohy odpovídá bipedii s plně nataženými koleny a kyčlemi. Zvláštnosti v její stavbě (například robustní vnitřní kotník a morfologie čéšky) však odpovídají specifickému způsobu chůze, při němž byla výrazně zatěžována vnitřní strana chodidla, tzv. hyperpronaci. Moderním lidem způsobuje takový pohyb, při němž každým krokem rotují všechny kosti nohy směrem dovnitř, četná onemocnění kloubů a vazů, ovšem A. sediba byl takové chůzi dobře přizpůsoben.
Důvodem mohla být potřeba hojného pohybu v korunách stromů. Chodidlo A. sediba představuje jakýsi kompromis mezi nároky pozemního a stromového života – pomáhá k odrazu při vzpřímené chůzi, ale zároveň zůstává dostatečně pohyblivé pro lezení ve větvích. Častému využití stromového patra u druhu A. sediba odpovídá i utváření paží, které si uchovávají četné znaky lidoopů – primitivně utvářenou lopatku, dlouhé a dobře osvalené předloktí i zakřivené prsty schopné silného úchopu. Zdá se, že A. sediba byl pro lezení a šplhání vybaven lépe než ostatní australopitéci, takže pobyt v korunách stromů pro něj byl patrně významnější a častější než u ostatních druhů. Ovšem úchop měl přesnější spíše jako u moderních lidí.https://phys.org/news/2020-05-dual-early-human-relative.html - New study records dual hand use in early human relative
Přesto ani pozemní chůze neztratila na významu. Tomu nasvědčuje utváření pánve, která je na rozdíl od ostatních australopitéků modernější, v předozadním směru širší. Rozšíření pánve se přitom původně předpokládalo až u zástupců rodu Homo, a to kvůli zvětšování hlaviček novorozenců. Mláďata druhu A. sediba se však velikostí mozku výrazně nelišila od lidoopů, přestavba pánve tak musela odpovídat spíše na požadavky bipedie než rozmnožování. Je možné, že změny umožnily efektivnější práci hýžďových a stehenních svalů a tudíž i energeticky méně náročnou chůzi.