náhled| upright=1.3|Vítkovické železárny v polovině 19. století Průmyslová revoluce byla hospodářská (ekonomická), technologická a také sociální změna (převrat), která se odehrála v Evropě a Severní Americe v 18. a 19. století. V českých zemích se počátky moderního průmyslu dají vysledovat do časů panování císaře Rudolfa II., kdy se začaly spolu se zárodky moderní vědy objevovat i první průmyslové technologie a myšlení. Proces přerušila třicetiletá válka (1618–1648) a i po ní ve střední Evropě došlo k jisté prodlevě v navázání na tuto tradici. Počátky průmyslové revoluce zde souvisejí s ideologií merkantilismu a osvícenským absolutismem Marie Terezie a Josefa II. Gründerskou skupinou zde byli zejména šlechtici. První průmysl, který se začal v Česku masově rozvíjet, byl textilní. V 18. století byl osamocen. Zlom přišel na začátku 19. století, kdy se české země začaly rychle industrializovat. Do konce 19. století se staly nejprůmyslovější částí tehdejší Rakousko-uherské monarchie.
Počátky průmyslu za Rudolfa II. náhled|Nová řeka, vodohospodářské dílo Jakuba Krčína Významnou etapou hospodářského vývoje, v níž dokonce nacházíme zárodky moderního průmyslu, byla vláda habsburského panovníka Rudolfa II. Ten, kromě toho, že přál rozvoji věd a umění, podnítil též rozvoj ekonomický, ač to není tolik známo – bylo to právě za Rudolfovy vlády, kdy v jižních Čechách působil vodohospodář Jakub Krčín z Jelčan. Za podpory rožmberského rodu vybudoval po roce 1584 třeboňskou rybniční soustavu, včetně dnes největšího českého rybníka Rožmberk u Třeboně. Krom toho nechal zbudovat také umělý kanál (tzv. Nová řeka), převádějící vodu z Lužnice do Nežárky. Tím také založil vodohospodářskou tradici v českých zemích, na niž bylo masivně navázáno zejména za tzv. První republiky a za socialismu (systém přehrad a vodních nádrží).
Na Rudolfově dvoře rovněž působil řezač a brusič drahých kamenů Kašpar Lehmann. Byl to právě on, kdo kolem roku 1590 do Čech přinesl techniku řezání horského křišťálu. Ve stejné době navíc čeští skláři začali užívat tzv. roštovou pec, která umožnila lépe pracovat se skelnou surovinou. Obě inovace měly zásadní dopad na rozvoj českého sklářství (jehož kořeny sahají do 13. století), které na konci 17. století poté dospělo k produkci tzv. českého křišťálu.
Za Rudolfovy vlády, roku 1594, byla rovněž zprovozněna první vysoká pec v českých zemích (tzv. pec valonského typu), a to v Králově Dvoře. Brzy následovalo několik vysokých pecí v Krušnohoří. Tím mohla být opuštěna kusová výroba železa v jednoduchých dýmačkách a mohlo se přejít k větší a nepřetržité produkci železa. Výroba železa se nicméně stala dosti nákladnou, takže se počala koncentrovat do rukou feudálů, kteří se tak v českých zemích stávali prvními „kapitány průmyslu“.
Merkantilismus a sázka na textil v českých zemích náhled|von Hörnigkův merkantilistický spis určil českým zemím specializaci na textilní průmysl Mimořádný přelom v českých hospodářských dějinách značí neúspěšné České stavovské povstání a následující třicetiletá válka. Tyto události změnily zemi po všech stránkách – zabrzdily vědecko-průmyslový rozvoj započatý v rudolfínské éře, proměnily společnost socio-demograficky (odchod části elit, populační propad v důsledku dlouhé války, hladomorů a epidemií) i majetkově (pobělohorské konfiskace, které převedly majetky na katolické rody, často zahraničního původu). Země byla v rámci habsburské říše i Evropy politicky periferizována. Navíc vítězství konzervativních sil v Rakousku způsobilo později zpoždění celé střední Evropy při zavádění hospodářských novinek souvisejících s nástupem kapitalismu, který měl kořeny v západní Evropě (zejména v Británii, Nizozemsku, částečně v některých italských městských státech).
V českých zemích i v dalších oblastech habsburské monarchie při rozvoji kapitalismu a industriální společnosti hrála významnou roli ideologie merkantilismu. Klíčovými jejími představiteli v Rakousku byli Joachim Becher, Wilhelm von Schröder a také Philipp Wilhelm von Hörnigk. Posledně jmenovaný silně ovlivnil i hospodářský vývoj v českých zemích, když roku 1684 vydal spis Oesterreicher über alles, wann es nur will, kde navrhoval novou hospodářskou soustavu habsburského soustátí s tím, že jeho jednotlivé země by se specializovaly na určitou oblast – pro české země doporučil specializaci na textilní průmysl. K ní do jisté míry také došlo, první manufaktury v českých zemích byly skutečně textilní – již v roce vydání Hörnigkovy brožury byla založena ta první, v Soběchlebech u Teplic. Založili ji jezuité a nebyla příliš úspěšná. V 90. letech však začaly vznikat další, například roku 1697 vznikla punčochářská manufaktura v Oseku u Duchcova. Tu založil místní klášter, roku 1707 pak další a ještě významnější (na výrobu tzv. cajku). Typickou pro rozvoj českého textilního průmyslu v této době byla tzv. rozptýlená manufaktura (tkalcovské stavy se nenacházely v jedné budově, do níž by docházeli dělníci, ale v jednotlivých chalupách). Tím si rodící se české dělnictvo zachovávalo venkovský a polozemědělský charakter, což pro něj ostatně bylo typické ještě velmi dlouho. Typické rovněž bylo, že zakladateli manufaktur nebyli měšťané jako na západě, ale církevní kruhy a šlechtici – roku 1715 například založil hrabě Valdštejn manufakturu na jemné sukno v Horním Litvínově. Ta již byla ovšem centralizovaná do jedné budovy a připomínala skutečně továrnu typickou pro éru průmyslové revoluce.
Důležitým aspektem merkantilistické ideologie byla snaha oslabit roli cechů, které byly páteří hospodářství měst ve středověku. Klíčová opatření k oslabení role cechů přišla v listopadu 1731 a v lednu 1739 (tzv. generální cechovní artikule). Cechy začaly plně podléhat státu a jejich regulační role se postupně vytrácela.
Rozbití feudálních vazeb a osvícenský absolutismus náhled|Josef II. se rád prezentoval jako přítel sedláků náhled|Johann Josef Leitenberger, první významný německo-český měšťanský podnikatel Navzdory výše uvedeným merkantilistickým reformám, na konci vlády konzervativního Karla VI. již bylo zaostávání Rakouska za západními zeměmi velmi patrné. Karlovi nástupci Marie Terezie a Josef II. se proto rozhodli k významným hospodářským reformám (tzv. osvícenský absolutismus). Některé novinky, které na západě vznikaly živelně, se osvícenští panovníci snažili nadekretovat „shora“.
Marie Terezie se soustředila na oslabení tradičních feudálních struktur, zejména na venkově. Šlo zejména o tzv. raabizaci, tedy reformu navrženou a provedenou rakouským ekonomem a dvorním radou Františkem Antonínem Raabem. Šlo o souběžnou poddanskou a pozemkovou reformu, jejímž cílem bylo zefektivnit zemědělskou výrobu a zvýšit porodnost. Ideou bylo rozdělit vrchnostenské statky na raabizovaném panství mezi sedláky, kteří by byli na pozemku v dědičném nájmu, stali by se emfyteuty. Tím by odpadla robota a sedláci by místo ní odváděli vrchnosti peněžité (případně naturální po desetiletém odstupu) dávky. Velkostatky by tak nahradilo mnoho malých statků, jejichž velikost by odpovídala zhruba potřebám jedné rodiny, proto byli tito sedláci často nazýváni familianti. Na panstvích, kde mnoho půdy leželo ladem, byla raabizace spojena s kolonizací, příchodem nových familiantů, kteří byli osvobozeni od roboty a požívali např. dočasných úlev z platby nájmu. Nejprve byla reforma vyzkoušena na zkonfiskovaných panstvích jezuitského řádu v Žirči a v Žacléři (1775). Poté provedena v Čechách na celkem 105 panstvích komorních a ex-jezuitských; ostatním panstvím byla pouze doporučena. Nejvíce byla uplatněna v blízkosti ohnisek selských bouří ve východních Čechách. Po vyzkoušení v Čechách byla raabizace provedena v Dolních Rakousích (1775), na Moravě (1777), ve Štýrsku (1778) a v Haliči (1782). Dvorním dekretem z 10. února 1783 byla nařízena na všech statcích pod dozorem a správou státu. V důsledku raabizace byl výrazně zvýšen počet selských usedlostí, došlo k zvýšení zemědělské výroby i růstu porodnosti. Celkem vzniklo v rámci raabizace v Čechách 128 nových vesnic a na Moravě 117. Reforma ale zavedla nerovnost mezi poddané nájemce půdy, která se projevila při postupném vykupování se z roboty v průběhu 19. století. Raab se však netěšil přízni Josefa II. a jeho reformy byly císařem roku 1790 zastaveny.
Dalším významným reformním krokem Marie Terezie byl robotní patent z roku 1775. Robotu patent odstupňoval podle výše kontribuce (pozemkové daně), kterou poddaní platili státu. Marie Terezie patentem reagovala na kritickou neúrodu a následný hladomor v letech 1770–1772 a nevolnické povstání z roku 1775. Patent stanovil délku robotního pracovního dne na 8 hodin v zimě, 12 hodin v létě, včetně přestávky na oběd. Rozdělil poddané do jedenácti tříd podle majetku.http://www.ius-wiki.eu/historie/pfuk/cech/zkouska/skupina-a/otazka-22 Nejnižší robotní povinnost podle tereziánského patentu byla stanovena na 13 dní ročně, nejvyšší byla tři dny týdně. Poddaní se mohli rozhodnout i pro stará pravidla roboty před rokem 1775. Rejstříky ze všech panství byly uchovávány c. k. zemskou správou a byly základem robotní výměry až do roku 1848, kdy byla robota definitivně zrušena.https://cs.wikisource.org/wiki/Ottův_slovník_naučný/Robota Patent ulevil hlavně sedlákům, jimž robotních povinností ubylo často až o polovinu.
Josef II. v reformách pokračoval. Hospodářsky nejvýznamnějším byl patent o zrušení nevolnictví z roku 1781, který pro české země zrušil bezprostřední osobní závislost poddaných na vrchnosti. Poddaní tak nově získali právo uzavírat manželství bez souhlasu vrchnosti, svobodně se stěhovat, odcházet pracovat i studovat mimo hranice panství. Robotní, naturální a peněžní závazky rolníků vůči feudálním pánům však zůstaly v platnosti až do roku 1848. Vydání patentu mělo značný význam pro hospodářský rozvoj Česka v 19. století. Byl to také jeden z faktorů, který ovlivnil české národní obrození, když zvýšil mobilitu obyvatelstva a umožnil přesun venkovského obyvatelstva (zhusta česky mluvícího) do velkých měst (na konci 18. století silně germanizovaných). Na Slovensku byl podobný patent vydán roku 1785.http://www.cojeco.cz/index.php?id_desc=71022&s_lang=2&detail=1
Robota byla v českých zemích definitivně zrušena roku 1848. To můžeme považovat za symbolický definitivní konec feudálního hospodářského systému.
Tereziánsko-josefínské reformy se ovšem netýkaly jen zemědělství a venkova. Roku 1750 byla ve všech habsburských zemích zavedena jednotná měna (jedna vídeňská marka se rovnala 12 tolarům a 24 zlatým). Roku 1753 pak byla dohodnuta společná měna s Bavorskem, tzv. kolínská marka (někdy nazývána též konvenční měna). Roku 1763 tuto měnu přijalo i Sasko.
Roku 1752 byl vydán nový celní řád pro české země. Odstranil celní poplatky mezi Čechami, Moravou a Slezskem, což bylo progresivní a šlo o tradiční merkantilistický požadavek, nicméně přesně v duchu merkantilistického ideálu ekonomiky uzavřené a vyvážené v jednom státě nový celní řád též zaváděl vysoká cla na dovoz zboží. V představách merkantilisticky orientovaných národohospodářů bylo třeba české výrobce ochránit před dovozem zboží zejména z Pruska. V tomto smyslu zůstal merkantilistou i Josef II., když roku 1784 zakázal dovoz všech zahraničních výrobků, od čehož si sliboval rozvoj domácí průmyslové výroby.