Pekařka má tolary (ve francouzském originále ) je opéra bouffe o třech dějstvích a čtyřech obrazech francouzského skladatele Jacquese Offenbacha na libreto Henriho Meilhaca a Ludovica Halévyho. V první verzi měla premiéru 19. října 1875 v pařížském divadle Théâtre des Variétés, v přepracované druhé verzi pak 27. dubna 1876 tamtéž.
Vznik, charakteristika a první inscenace Název Pekařka má tolary je i názvem slavné písně písničkáře Pierra Galleta z roku 1737, poněkud libertinského obsahu o pekařce, která si vydělala mnoho peněz díky svým volným mravům. Projekt této opéry bouffe pro Théâtre des Variétés byl oznamován v tisku od léta roku 1874, a to se značným očekáváním. Po pěti letech od poslední spolupráce (Bandité) se zde měla sejít velmi dvojice libretistů Meilhaca a Halévyho s Jacquesem Offenbachem, navíc se slavnou Hortense Schneiderovou v titulní roli, a navázat na své triumfy z 60. let 19. století. Práce na opeře se táhla; jednak libretistům chyběl potřebný entuziasmus, jednal skladatel začal současně pracovat na dvou dalších objemných dílech, Cesta na Měsíc a Kreolka.Yon, c. d., s. 522–523.
Nemálo potíží vyvolala rovněž předurčená představitelka hlavní role bohaté pekařky, operetní diva Hortense Schneiderová, která (vedle vysokých finančních nároků) požadovala mnoho úprav, zejména v tom směru, aby její postava jasně dominovala nad všemi ostatními, především nad postavou Toinon, určenou pro populární Paolu Marié. (Opakovala se tak situace z poslední spolupráce autorského tria se Schneiderovou na opeře Diva roku 1869.) Autoři se jí snažili vyhovět, ale při zkouškách se situace ukázala neřešitelnou a ředitel divadla Eugène Bertrand byl nucen rozvázat se Schneiderovou smlouvu. Namísto ní byla angažována Marie Aimée, která se právě vrátila do Paříže z velmi úspěšného amerického angažmá. Marie Aimée již jednou Hortense Schneiderovou nahradila, a to roku 1869, když Schneiderová ve zlém upustila Théâtre des Variétés, a stala se tak oblíbenkyní odpůrců Schneiderové. Hortense Schneiderová se soudně domáhala odškodnění a dosáhla ho, byť pouze 5 tisíc franků namísto požadovaných 50 tisíc.Yon, c.d., s. 523, 379. Proces jí nepřinesl přízeň veřejnosti (už tak uvadající), ale tato široce diskutovaná příhoda naladila i veřejnost kriticky vůči nové opeře. Pekařka má tolary měla nakonec premiéru 19. října 1875 před vybraným publikem – v němž ostentativně chyběla Hortense Schneiderová.Yon, c. d., s. 524., citováno podle stránky Jacques Offenbach au quotidien.
Premiéra Pekařky měla celkový úspěch a v několika dnech dosáhlo Théâtre des Variétés rekordních tržeb,, citováno podle stránky Jacques Offenbach au quotidien. ale tento trend se brzy zvrátil. Diváků ubývalo, a přestože se vedení divadla snažilo dosáhnout alespoň 50 repríz, byla opera nakonec stažena 4. prosince 1875 po 47. představení; neplánovaný výpadek nahradila repríza Pařížského života. V dobovém kontextu to byl neúspěch, zejména vzhledem k očekávání, které nová spolupráce Meilhac-Halévy-Offenbach vyvolávala.
náhled|Marie Aimée, první Margot. Kresba z 80. let 19. století. Kritické přijetí bylo různé. Větší kritiky se dočkalo libreto; jestliže Henri Moreno v hudebním týdeníku Le Ménéstrel se domnívá, že Meilhac a Halévy „nešetřili důvtipem“, Noël a Stoullig ve své ročence litují, že v libretu „nenacházíme žádný z těch půvabných a neotřelých nápadů, které mají Velkovévodkyně a Pařížský život“, a Raoul de Saint-Arroman v La Chronique musicale přímo burcuje: „Je to odporný kus, a ať je jeho peněžní úspěch u příliš shovívavého publika jakýkoli, přesto zůstane skvrnou na díle dvou duchaplných mužů, kteří měli tu nešťastnou odvahu ho podepsat.“ První dějství bylo oceňováno nejvíce, zato třetí akt, ve kterém nad komedií i dramatickým obsahem převládala fraškovitost, byl terčem nejvíce kritiky. Offenbachova hudba byla celkově oceňována o řád výše, i když v podobném rozpětí názorů: Moreno žasne nad „tak vytrvalou svěžestí myšlenek“ i po 25 letech hudebně-dramatické tvorby, Noël a Stoullig se domnívají, že „invence občas pokulhává, ale důvtip je stále přítomen“, podle Saint-Arromana je však Offenbachova Múza „očividně na konci svých sil“. Přesto však pochvalně zmiňuje předehru – rozvíjející téma Galletovy písně La boulangère a des écus –, romanci Toinon v prvním dějství, kuplet Margot a duet Margot a Toinon ve druhém dějství. Jiní kritici přidali i sbor pážat a rozvinutý duet Bernardilla a Toinon v prvním dějství a vzali na milost i komický duet o mlynářích a kominících z druhého dějství, který se publiku zvláště líbil; třetí dějství bylo oceňováno nejméně i po hudební stránce.
Relativní neúspěch Pekařky v prvé verzi u obecenstva nepramenil z estetických výhrad k libretu nebo hudbě, spíše zde hrály roli jiné faktory. Z hudební stránky měly zejména Toinonina romance (jíž pozdější hostorik francouzské operety Florian Bruas přiznával „mozartovskou inspiraci“) a mlynářský duet podmínky k samostatnému životu, ale přesto chyběl skutečný „hit“, který by se rozšířil do salonů, kaváren a tančíren. Libreto nepřipomínalo satirická a parodická díla osvědčené autorské dvojice z doby před francouzsko-pruskou válkou, spíše se v celku i v jednotlivých detailech inspirovalo největším hitem tehdejší doby, operetou Dcera madame Angot Offenbachova konkurenta Charlese Lecocqa. Přesto se mu zejména ve třetím aktu nedařilo udržet pozornost diváků a nasazení vynikajících a oblíbených komiků (Pradeau, Berthelier, Léonce, Baron) se míjelo účinkem kvůli malému prostoru, který jim libreto poskytovalo. Představitelka hlavní role, Marie Aimée, naopak oslnila obecenstvo výlučně nevídaným množstvím šperků, které si přivezla z Ameriky, jinak však herecky ani pěvecky na roli psanou pro nezaměnitelnou osobnost Hortense Schneiderové zjevně nestačila a musela se o sobě dočíst, jak „… jí její křiklavý hlas stahuje do šklebu matný, bezvýrazný obličej“. Velkou chválu si díky hereckému i pěveckému projevu vydobyla Paola Marié jako Toinon. Vlastně tím potvrdila obavy Schneiderové a skutečně zastínila představitelku hlavní role, což ovšem nebylo ve prospěch opery jako celku.
Hlubší příčiny, proč Pekařka tehdy – ale z historického hlediska vlastně nikdy – nedosáhla velkého úspěchu, zaznamenává Ludovic Halévy ve svých zápiscích, v nichž své zklamání popisuje takto: „Offenbach, Meilhac a já už to nedokážeme, tak je to. Udělali jsme toho už příliš. Docházejí nám sbory, příchody a odchody, průvody, odjezdy, kuplety dvorních dam, ronda pážat… A navíc už nám není dvacet, ba ani čtyřicet. Odvaha a fantazie odcházejí s mládím, a toto je žánr, který více než jiné potřebuje odvahu a fantazii. Myslím, že nyní umíme velmi dobře své řemeslo. A to má své nevýhody. Stáváme se bázlivými, obezřetnými. Už nemáme drzost začátečníků, už se nevrháme do vody po hlavě, aniž bychom se starali o její hloubku. Hledáme žebřík, po kterém bychom slezli. Šátráme po opoře. Je tam příčle? Je… dobrá. A tak nic neriskujeme a vyrobíme Pekařku, povrchní a všední věc, která nemohla ani uspět, ani propadnout; a to se i stalo.“Citováno podle Yon, c. d., s. 526.
Druhá verze opery Prý již po premiéře se začali autoři domlouvat na určitém přepracování opery, především posledního aktu, který byl obecně považován za slabý. Koncem roku 1875 pracovali na upravené verzi – Le Figaro přinesl již 29. listopadu první podrobnosti,, citováno podle stránky Jacques Offenbach au quotidien. – a Offenbach se pokoušel zajistit její uvedení ve Vídni. První volbou bylo divadlo Theater an der Wien, to však dalo namísto Pekařky přednost uvedení Offenbachovy jiné novinky Kreolka (8. ledna 1876),Yon, c. d., s. 530. a proto skladatel smluvně zajistil její uvedení v divadle Carltheater před koncem zimní sezóny. Jeho ředitel Franz von Jauner však překvapivě uvedl místo toho vlastní revui Cesta na Měsíc, přestože premiéru Offenbachova stejnojmenného díla současně připravovalo Theater an der Wien., citováno podle stránky Jacques Offenbach au quotidien. Skladatelova cesta do Vídně však nebyla pro Pekařku úplně marná, neboť již 22. února 1876 měla premiéru v maďarském jazyce, a to v překladu Jenő Rákosiho () v Lidovém divadle (Népszínház) v Budapešti. V hlavních rolích vystoupily tehdejší divadelní hvězdy Lujza Blahaová jako Margot a Emília Szíklaiová jako Toinon a Pekařka dosáhla na dobové budapešťské poměry velmi pěkných 28 repríz.
náhled|Thérèsa, karikatura z roku 1874 Hned po návratu z Vídně začal Offenbach připravovat k brzkému upravenou verzi Pekařky, a to i přes námitky libretistů, podle nichž se mělo několik let počkat, než se na neúspěch původní verze zapomene.Yon, c. d., s. 542. Podnětem bylo angažování kabaretní zpěvačky Thérèsy (vlastním jménem Emmy Valladonové), která si od února 1876 odbývala operetní křest v Offenbachově Cestě na Měsíc a skladatel věřil, že v titulní úloze jeho Pekařky zaručí této opeře zasloužený úspěch. Premiéra nové verze se konala 27. dubna 1876 – jen dva dny po derniéře Cesty na Měsíc – a autoři ji přepracovali jednak podle zkušeností s první verzí a ohlasů na ni, jednak tak, aby vyhovovala osobnosti, projevu a hlasovým schopnostem nové představitelky.Yon, c. d., s. 541. 1. dějství, považované i kritikou za nejpodařenější, podlehlo nejméně změnám. Až na poslední chvíli bylo vypuštěno číslo 3 – sbor trhovkyň a atmosféru udávající kuplet policejního komisaře Ah! le beau temps que la Régence, který byl přenesen do 3. dějství. ve 2. dějství byl vypuštěn kritikou málo oceňovaný kuplet Bernardilla, tvořící součást prvního čísla, a Margotina romance byla nahrazena pikantnějším šansonem. Přepracováno bylo i finále tohoto dějství tak, aby zvětšilo úlohu Margot (kuplet Comment qu' t'as dit ça, commissaire?... Trois cents femelles), a bylo pozměněno i dějově: zatímco v první verzi se Bernardille rozhodl pro Toinon a Margot ho ze žárlivosti vydala policii, aby toho vzápětí litovala, ve druhé verzi Bernardille k rozhodnutí nedojde a Margot se zapojuje do boje žen proti policii, jehož výsledek (zatčení Bernardilla) se dozvídáme až v následujícím aktu. 3. dějství bylo přepracováno nejvíce. Původní nápad libretistů nahradit je honosným plesem u prince-regenta nebyl plně proveden. Dějství bylo rozděleno do dvou obrazů, přičemž původní 3. dějství v kondenzované a zkrácené verzi se stalo prvním obrazem. V první verzi Bernardillův útěk skončí nezdarem, je znovu uvržen do vězení, poté Margot a Coquebert (v 1. verzi Criquebert) přijdou v přestrojení za prodavače kokosů, aby opili stráž a Bernardilla vysvobodili, nakonec však se vrací Toinon od regenta, na němž si vyprosila milost pro Benardilla. Ve druhé verzi se Bernardillův útěk zdaří a následuje druhý obraz v předpokoji audienční síně se čtyřmi novými vedlejšími postavami. Jednou z nich je Madame de Parabère – určená pro další kabaretní zpěvačku, Angèle – která převzala kuplet o regentství z prvního dějství. Místo původního Margotina a Coquebertova duetu o kokosu zaujímá Margotin kuplet Eh bien, je l'ai vu, c' fameux Régent! a jiné bylo i finále, do kterého Thérèsa později zařadila reprízu Trois cents femelles z finále 2. dějství.
náhled|vlevo|Píseň Trois cents femelles, titulní strana not s portrétem Thérèsy.