Spartakovo povstání (známé též jako třetí povstání otroků) bylo největší povstání otroků ve starověku, které ohrozilo samotnou existenci mocné Římské republiky. Od předchozích dvou velkých vzpour (první a druhé povstání otroků na Sicílii) se odlišovalo zejména tím, že jeho jádro netvořili otroci, ale gladiátoři. Mělo vojenskou organizaci a jeho vůdce Spartakus vynikal odvahou, organizačními schopnostmi a taktickou vyzrálostí.
Rebelie začala roku 73 př. n. l., když gladiátor Spartakus, původem z Thrákie, zorganizoval v gladiátorské škole v Capui vzpouru, která byla prozrazena, ale podařilo se uniknout skupině asi 70 gladiátorů. Skryli se na hoře Vesuvu, několikrát porazili různě velké oddíly římského vojska a získali jejich zbraně. Postupně se k nim přidávali další otroci, pastevci a v menší míře i svobodní rolníci, až jich nakonec bylo přes 120 000.
Se Spartakovým cílem odvést otroky z Itálie severní cestou část z nich nesouhlasila a pod vedením Gala jménem Crixus se od Spartaka roku 72 př. n. l. oddělila. Tato skupina byla krátce nato poražena u hory na poloostrově Gargano. Spartakovo vojsko, vůči němuž se následně římské vojsko obrátilo, však zvítězilo v několika bitvách v severní Itálii.
Přestože nyní měli otroci cestu přes Alpy volnou, pustili se z neznámých důvodů na jih, obsadili město Thurii (Thurioi), které učinili svou základnou, ale nepodařilo se jim přeplavit na Sicílii.
Mezitím se velitelem římských vojsk stal Marcus Licinius Crassus, který v armádě zavedl disciplínu, postavil nové legie a uzavřel Spartakovy přívržence na Bruttijském poloostrově na jihu Itálie. Spartakovým přívržencům se sice podařilo dostat z obklíčení (71 př. n. l.), ale od hlavního Spartakova vojska se oddělily oddíly pod vedením Gannika a Casta, které byly Římem poraženy. Samotné Spartakovo vojsko bylo nakonec poraženo v Apulii na řece Silarus, kde v namáhavém boji zemřel Spartakus a asi 40 až 60 tisíc vzbouřenců. Poslední skupinu vzbouřenců v severní Itálii nakonec zničil Pompeius, který se právě vracel z Hispánie, za což mu senát dovolil ucházet se o funkci konzula. 6 000 zajatých otroků dal Crassus ukřižovat podél cesty Via Appia.
Spartakovo povstání bylo v průběhu dějin vnímáno jako symbol boje proti otroctví a nespravedlnosti. Stalo se námětem mnoha kulturních děl, od obrazů a soch, přes knihy, divadelní hry a balet, až po filmy a seriály.
Otroci a jejich vzpoury v Římské republice náhled|upright|vlevo|Římští otroci na reliéfu ve Smyrně Existence vrstvy otroků a jejich zapojení do práce bylo důležitou součástí římské ekonomiky v průběhu celých dějin Římské říše. Otroci byli získáváni různými cestami, především nákupem od obchodníků v periferních oblastech říše a zotročováním obyvatel dobytých území. Během dobyvačných válek ve 2. a 1. století př. n. l. získala římská republika statisíce otroků. Odhaduje se, že v 1. století př. n. l. tvořili otroci asi třetinu obyvatel Itálie, což představovalo asi 2 až 3 miliony z celkem cca 7 milionů. Většina z nich pracovala v domácnostech, ale velká část byla rovněž využívána v zemědělství nebo v dolech, tito především v jižní Itálii a na Sicílii. Jejich práce byla nesmírně namáhavá a v hierarchii otroků se nacházeli de facto nejníže.
Po většinu času existence římské republiky a na většině míst bylo s otroky zacházeno tvrdě a nelítostně. Podle tehdejšího práva nebyl otrok považován za člověka, nýbrž za mluvící a rozumem opatřený nástroj, za součást majetku. Vlastníci mohli otroky zneužívat, bít či zabíjet, aniž by to (ve většině případů) mělo nějaké právní následky.
Velká koncentrace bezprávných osob a kruté zacházení s nimi vedlo k povstáním. V roce 135 (někdy se udává 140) př. n. l. došlo k první velké vzpouře otroků na Sicílii vedené Syřanem Eunusem a jeho generálem Kleonem, kterou Římané potlačili až po několika letech. V roce 104 př. n. l. následovalo druhé povstání, s velmi podobnou organizací i průběhem, k jehož potlačení Římané potřebovali rovněž několik let.Shaw 2001, s. 107-129. Ačkoliv šlo o masivní vzpoury, jež trvaly dlouhou dobu a do nichž se zapojily desetitisíce otroků, nikdy nepředstavovaly zásadní hrozbu pro římskou republiku a nijak neovlivnily srdce říše, tedy Řím a okolní oblasti.
Gladiátoři náhled|upright=1.2|Gladiátoři na mozaice náhled|upright=0.7|vlevo|Replika gladiátorské helmy podle originálu nalezeného v Pompejích Zvláštní sortou otroků byli gladiátoři. Jednalo se o speciálně vycvičené bojovníky, jejichž úkolem bylo zápasit mezi sebou na různých slavnostech a ve speciálních arénách. Gladiátorské školy zvané ludi gladiatorii získávaly většinu svých bojovníků na trhu s otroky, případně z řad těžkých kriminálníků. Výjimečně se gladiátory stávali i dobrovolníci z řad římských občanů. Gladiátoři byli na jednu stranu podrobováni tvrdému výcvikovému režimu a trestáni za jakékoliv přestupky, na straně druhé o ně bylo dobře pečováno z hlediska obživy a péče o zdraví.
Prameny k povstání Ačkoliv Spartakovo povstání proběhlo v samém středu Římského impéria, a to v době, o níž existuje množství záznamů, soudobí spisovatelé a historikové se jím prakticky nezabývali. Soustřeďovali se na politické dění a boje s vnějšími nepřáteli (v Hispánii, Malé Asii, s piráty). Psát o povstání otroků se pokládalo za nevhodné, ba téměř ponižující. Římané nepovažovali Spartaka a jeho spolubojovníky za čestné nepřátele, což byl jeden z důvodů, proč se nesnažili tyto události zachytit pro budoucí generace.Fields 2010, s. 84. Později píšící antičtí historikové přece jen dění zaznamenali, zvláště pak Gaius Sallustius Crispus, který povstání zažil v mladém věku a psal o něm asi 35 let po jeho skončení. Naneštěstí jeho obsáhlé dějiny 70. a 60. let prvního století př. n. l. (Historiae) se z větší části ztratily a zachovaly se jen nepatrné fragmenty. Titus Livius, jenž psal v období vlády Octaviana Augusta, sice Spartakovo povstání také podrobně popsal, ale také z tohoto díla se bohužel zachovalo jen několik řádků. Nejdůležitějšími prameny k povstání jsou proto díla řecky píšících historiků Plútarcha a Appiána. Plútarchos sleduje Spartakovu vzpouru v souvislosti s životopisem Marka Licinia Crassa, Appiános v rámci líčení římských dějin (Rhómaika). Kratší zprávy pak lze najít také u dalších autorů. Prameny se v různých detailech rozcházejí, ale obecně lze na jejich základech průběh povstání v hlavních rysech rekonstruovat. Nicméně neexistuje žádný pramen, který by byl vytvořen samotným aktérem povstání, veškeré zmínky jsou psány z pohledu římské, tedy vítězné strany, a navíc většinou lidmi, kteří vzpouru nezažili.
Historie
Začátek povstání náhled|upright|Válečné události z let 73 až 72 př. n. l. Někdy na jaře roku 73 př. n. l. naplánovala skupina asi 200 gladiátorů útěk z Capujské školy vlastněné Lentulem Batiatem. Jejich plán byl prozrazen, ale 74 z nich přesto za použití kuchyňského náčiní ze školy uniklo. Cestou se jim podařilo ukořistit i množství zbraní, výstroje (ze zásob určených pro jinou gladiátorskou školu) a zemědělského nářadí (od rolníků). Skupinu vedli gladiátoři Crixus, Oenemaus a Spartakus. Mezi nimi vynikal Spartakus (nejspíše polatinštěná forma jména Sparada kos, v překladu asi „Slavný dík svému oštěpu“), zřejmě původem Thrák, podle Plútarcha obdařený značnou odvahou, silou a důvtipem.Shaw 2001, s. 131-132. I Sallustius ho v dochovaném fragmentu svého díla obdivně popisuje jako muže ohromně silného a kurážného.Shaw 2001, s. 145. Uprchlíci odrazili útok lokální domobrany a nakonec se usadili na svazích sopky Vesuv, kde se provizorně opevnili.Oliva 1960, s. 84.
Po okolí se brzy rozkřiklo, že v oblasti operuje skupina uprchlíků, které se podařilo odrazit římské trestné expedice. K uprchlým gladiátorům se velmi rychle začali přidávat různí otroci z okolních latifundií. V Římě usoudili, že kapujská posádka na znovuzavedení pořádku nebude stačit a vypravili oddíl o síle 3 000 mužů, kterému velel Gaius Claudius Glaber. Římané se nepokusili povstalce napadnout na strmých svazích hory, nýbrž se usadili na úpatí, hlídali zdánlivě jedinou přístupovou cestu a čekali, až na ně vyhladovělí gladiátoři zaútočí. Povstalci však překvapivě slezli údajně nepřístupné skály s pomocí lan spletených z divoké vinné révy a vpadli Římanům do zad. Výsledkem bylo přesvědčivé vítězství, rozprášení Římanů a ukořistění jejich zbraní a zásob.Oliva 1960, s. 85-86.Shaw 2001, s. 132.
Následovala druhá římská expedice vedená praetorem Publiem Variniem. Varinius rozdělil své síly na dvě části, jednu vedl legát Furius, druhou praetor Lucius Cossinius. Plútarchos zmiňuje, že Furius velel asi 2 000 mužům, nicméně žádné další detaily k římským oddílům neuvádí. Spartakus nejprve rozprášil Furia a jeho oddíly a pak se vypořádal s Cossiniem. Cossinius byl nejprve zaskočen útokem povstalců, když se zrovna koupal, stačil ještě o vlas uniknout, ale v následném boji byl nakonec zabit. V několika různých střetnutích povstalci římské oddíly pokaždé porazili. Varinius jen se štěstím unikl zajetí, přičemž přišel o své odznaky funkce a o koně. Veškeré vybavení povstalci ukořistili. Spartakovi muži při střetnutí s těmito trestnými výpravami rovněž využili lsti – při jednom z nich obklíčení povstalci předstírali, že jsou stále v táboře a přitom v noci potichu unikli.Shaw 2001, s. 133.
Motivace a organizace povstalců Zvěst o prvních úspěších povstalců se rychle roznesla prakticky po celé Kampánii. Ke vzbouřencům se začali připojovat nejen zemědělští otroci a pastevci, ale jak tvrdí Appiános, i svobodní z polí, především tedy bezzemci, v malé míře i svobodní rolníci. Ti byli zjevně nespokojeni se svou ekonomickou a sociální situací.Oliva 1960, s. 86-87. Spartakus a další povstalečtí velitelé museli z velmi heterogenní hordy, z větší části v boji zcela nezkušených, lidí utvořit do té míry bojeschopné těleso, které by se dokázalo postavit římské armádě považované za nejlepší vojsko tehdejšího světa. První problém, který museli řešit, bylo to, jaký komunikační jazyk používat. Pravděpodobně šlo o hovorovou latinu, respektive nějakou její formu a to i přesto, že mezi povstalci bylo asi jen málo rodilých mluvčích tohoto jazyka.Fields 2009, s. 34-35. Jádro povstalců tvořili gladiátoři především galských, germánských a thráckých etnik, kteří se do otroctví dostali buď obchodem nebo byli zajati během válek.Fields 2009, s. 35. Nejpočetnější silou povstalců byli zemědělští otroci, kteří pro své pány předtím pracovali na obilných polích, vinicích a olivových či ovocných sadech, obvykle ve skupinách po 13 až 16 lidech. Další početnou skupinu tvořili pastores neboli pastevci dobytka. Ti nebyli pod tak přísným dohledem, protože se museli pohybovat se svými stády venku i přes noc. Obvykle měli nadprůměrnou fyzickou kondici a navíc ve svém držení i zbraně, aby dokázali svá zvířata uchránit před predátory a zloději.Fields 2009, s. 37. Mnohdy je doprovázeli i pastevečtí psi, kteří vynikali velikostí a nebojácností. Ve vojsku otroků bylo i množství žen, vesměs manželek povstalců. Plútarchos zmiňuje přítomnost Spartakovy manželky, která prý byla věštkyně.Fields 2010, s. 41.Shaw 2001, s. 131. Mezi povstalci ovšem prakticky zcela chyběli městští otroci, kteří tvořili zvláštní sortu a od venkovských otroků se v mnoha ohledech lišili.
Výzbroj otrocké armády byla dosti nejednotná a zprvu i velmi slabá. Jen malá část disponovala klasickými kovovými zbraněmi, většina si musela vystačit s různým zemědělským náčiním či pouhými klacky a palicemi. Postupně se ale vybavení zlepšovalo, jak přibývalo kořisti získané od poražených římských legionářů. Rovněž obchodem a vlastní kovářskou výrobou vylepšovali povstalci své vybavení. Nedostatek štítů částečně kompenzovali výrobou malých kruhových štítků potažených zvířecími kůžemi.Fields 2010, s. 40.