Květinová válka ( xōchiyāōyōtl, guerra florida), nebo také květinové války, je označení pro rituální souboje praktikované v předkolumbovské Mezoamerice.
Pro civilizace starého Mexika hrály klíčovou roli rituální lidské oběti. Aztécká mytologie byla založena na víře v mystickou energii tona, která z krve obětovaných přechází na bohy a umožňuje jim udržovat svět v chodu. Oběti se rekrutovaly především z řad válečných zajatců: těch byl dostatek, dokud Aztécká říše vedla dobyvačné války, ale jak se území konfederace rozšířilo na hranice přirozeného areálu, nebylo už s kým bojovat.
V roce 1450 nastala v oblasti Mexického údolí velká neúroda, která měla za následek hladomor. Aztécký aristokrat Tlacaelel vysvětlil událost tím, že bohové seslali na lidi bídu, protože sami hladoví po obětech, a jako řešení navrhl pořádat pravidelná střetnutí mezi Aztéky a městskými státy Tlaxcala, Huejotzingo a Cholula, tvořícími enklávy uvnitř území Aztéků. Cílem nebylo zničit protivníka, ale získat zajatce. Ti byli obětováni.
náhled|upright=0.5|vlevo|Detail zajatce v Kodexu Mendoza Květinové války se vedly převážně z náboženských důvodů a jejich průběh se řídil předem dohodnutými pravidly: na posvátném místě zvaném cuauhtlalli proti sobě nastoupily stejně početné oddíly elitních válečníků z řad aristokracie, bojovalo se muž proti muži obsidiánovými meči macuahuitl, přičemž úkolem nebylo soupeře zabít, ale znehybnit a zajmout. Účast v květinové válce byla pro Aztéky příležitostí k duchovnímu rozkvětu, zemřít tímto způsobem bylo pokládáno za nejvyšší štěstí (xochimiquiztli).
náhled|upright=0.9|vpravo|Tlaxcaltékové bojují v květinové válce proti válečníkům z Texcoca, Cuauhtepecu a Ocelotepecu Jedním z důvodů, proč Hernán Cortés porazil Aztéckou říši, byla skutečnost, že v závěrečném stadiu vývoje již Aztékové nedokázali válčit jinak než podle složitých a neefektivních rituálních předpisů spojených s květinovými válkami. Navíc zbraně Aztéků byly pojaty tak, aby nepřítele okamžitě neusmrtily, ale aby ho jen vyřadily z boje a on poté mohl být zajat živý. Španělé odění v pancíři a s ostrými meči se stali pro Aztéky takřka neporazitelní.
Dalším důsledkem permanentní květinové války bylo trvalé nepřátelství Tlaxcaltéků a dalších domorodců k Aztékům coby úhlavním nepřátelům. Přirozeně se pak postavili na stranu Španělů proti nim, protože boj proti odvěkým nepřátelům byl pro ně jen dalším logickým pokračováním květinové války, z níž pokaždé vycházeli jako poražení. Díky tomu Cortés mohl při dobývání Aztécké říše disponovat kromě pár stovek dobře vyzbrojených Španělů také tisíci indiánskými spojenci.
Literatura KATZ, Friedrich. Staré americké civilizace. Praha: Odeon, 1989. Klub čtenářů, sv. 625. . KOSTIĆOVÁ, Zuzana Marie; KŘÍŽOVÁ, Markéta a KVĚTINOVÁ, Sylvie. Krvavé rituály Střední a Jižní Ameriky. Praha: XYZ, 2011. . LEÓN-PORTILLA, Miguel. Aztécká filosofie: myšlení Nahuů na základě původních pramenů. Praha: Argo 2002. Edice Capricorn, sv. 9. .
Kategorie:Aztékové Kategorie:Válka Kategorie:Váleční zajatci