náhled|Budova Akademie věd ČR v Praze Česká věda má dlouholetou tradici, ve středověku byla Praha klíčovým centrem vzdělanosti ve střední Evropě. V Česku se narodilo mnoho vědeckých a intelektuálních osobností, byť řada z nich ze země odešla. Kořeny zde má genetika, fenomenologie i psychoanalýza. Rašila zde protestantská teologie i moderní pedagogika. Česko se může přihlásit ke dvěma Nobelovým cenám za vědu, k Nobelově ceně za fyziologii a lékařství manželů Gerty a Carla Coriových z roku 1947 a k Nobelově ceně za chemii Jaroslava Heyrovského z roku 1959. K největším vynálezům českých vědců patří lodní šroub, kontaktní čočky nebo léky vyvinuté Antonínem Holým. Některé obory jsou rozvinuty tradičně, v přírodních vědách je to chemie a molekulární biologie, v humanitních egyptologie či lingvistika (rozluštění chetitského písma, Pražský lingvistický kroužek). V celosvětovém hodnocení akademických center je Praha řazena na 282. místě.https://blog.idnes.cz/zdenekslanina/univerzita-karlova-je-v-pate-stovce-a-nyni-je-praha-razena-282-mezi-akademickymi-mesty.Bg25100512
Historie náhled|Karolinum, nejstarší část Univerzity Karlovy Kořeny teologického myšlení sahají až k cyrilometodějské misii na Velké Moravě. Zásadním impulsem k rozvoji abstraktního myšlení bylo založení Karlovy univerzity králem Karlem IV. roku 1348. Šlo o první univerzitu ve střední Evropě či též "na sever od Alp a na východ od Paříže", jak bývá často uváděno. Na univerzitě vzniklo prostředí, v němž se rozvinulo originální české teologické myšlení, husitské, jež bývá považováno za počátek evropské reformace.
K rozvoji věd přírodních dala zásadní impuls epocha rudolfínská, kdy v Praze působily špičky rodících se přírodních věd (Tycho Brahe, Johannes Kepler). Tradici však přervalo neúspěšné stavovské povstání, třicetiletá válka a následná periferizace českých zemí. To se pokoušelo od konce 18. století zvrátit české národní obrození, které přineslo i významné vědecké instituce: Královskou českou společnost nauk roku 1784 a Vlastenecké muzeum v Čechách (dnes Národní muzeum) roku 1818. vlevo|náhled|Ottův slovník naučný Ve druhé polovině 19. století rozvoji vědy výrazně napomohl masivní růst průmyslové výroby, když se české země staly nejprůmyslovější částí Rakousko-uherské monarchie (viz též Průmyslová revoluce v Česku). Sílu české vzdělanosti tehdy manifestoval kupříkladu Ottův slovník naučný (vydáván od roku 1888), největší tištěná encyklopedie po Britannice. Roku 1890 vznikla vedle Královské společnosti Česká akademie věd a umění sídlící v Národním muzeu. Prostor pro vědu vytvořila i nová Československá republika založená roku 1918. V Brně byla tehdy (1919) například založena Masarykova univerzita, dnes druhá největší v zemi. thumb|Družice Magion
Komunistický systém po roce 1948 kladl po vzoru Sovětského svazu důraz místo na univerzity na akademii věd a její ústavy. Královská společnost nauk, Česká akademie věd a umění a deset samostatných vědeckých ústavů (mj. Slovanský a Orientální ústav) bylo roku 1953 sloučeno do centrální Československé akademie věd. Výkladní skříní režimu pak byla účast na sovětském vesmírném programu Interkosmos (čs. družice Magion, první československý kosmonaut Vladimír Remek – první člověk ve vesmíru, který nebyl občanem USA či SSSR). Roku 1959 se české vědě podařilo získat i jednu Nobelovu cenu – za chemii pro Jaroslava Heyrovského. Toto ocenění získali již krátce po válce i dva čeští rodáci – Gerty Coriová a její manžel Carl Cori, rodáci z Prahy a absolventi Německé univerzity v Praze, působící v USA.
Po revoluci 1989 bylo ve spolupráci s Evropskou unií otevřeno několik nových vědeckých center zaměřených mj. na nanotechnologie a laserovou techniku (CEITEC, ELI Beamlines, HiLASE aj.). Praha se stala sídlem Agentury Evropské unie pro Kosmický program, která řídí navigační systém Galileo. V Antarktidě byla založena česká Mendelova polární stanice.http://www.rozhlas.cz/brno/zpravodajstvi/_zprava/mendelova-polarni-stanice-kterou-vybudovala-brnenska-masarykova-univerzita-po-osmi-tydnech-osirela--329108
Osobnosti Humanitní a sociální vědy
Zakladatelem české vzdělanosti byl Konstantin Filozof, první významný myslitel působící na českém území. Za prvního českého filozofa lze považovat Tomáše Štítného ze Štítného, jenž předznamenal v mnohém husitství. Významnými středověkými – a reformačními – teology byli Jan Hus, Jeroným Pražský, Jan Rokycana a Petr Chelčický. Daniel Adam z Veleslavína byl významnou osobností epochy humanismu. Její největší osobností pak byl Jan Amos Komenský, který podstatným způsobem přispěl k rozvoji moderní pedagogiky, především ve spisech Didactica magna (Velká didaktika), Janua linguarum reserata (Dveře jazyků otevřené), Orbis pictus (Svět v obrazech) a Schola ludus (Škola na jevišti). Jan Blahoslav byl významným bratrským jazykovědcem. Židovskou středověkou vzdělanost reprezentoval především rabbi Löw, jenž vstoupil i do českých pověstí (se svým golemem).
Nejvýznamnějším českým filozofem 18. století byl Bohuslav Balbín. vlevo|náhled|226x226pixelů|František Palacký V národním obrození (1. polovina 19. století) sehrála významnou roli jazykověda (Josef Dobrovský, Josef Jungmann, Pavel Jozef Šafařík, Ján Kollár, František Ladislav Čelakovský), historiografie (Gelasius Dobner, František Palacký) a folkloristika (Karel Jaromír Erben).
Velký vliv na rozvoj české filozofie, zvláště jako pedagog, měl herbartovský estetik Robert von Zimmermann, mj. učitel Tomáše Garrigua Masaryka. Právě Masaryk a jeho okruh kolem časopisu Čas (Jan Herben, Jan Gebauer) byli vůdčími intelektuálními osobnostmi 2. poloviny 19. století. Právě tento okruh odstartoval tzv. rukopisné spory roku 1886 a spor o smysl českých dějin roku 1912, právě v těchto diskusích český národ tehdy nejvíce ohmatával svou identitu. Významným intelektuálem byl i Konstantin Jireček, který rozvinul obor byzantologie (viz např. Jirečkova linie) a sehrál významnou roli v bulharském národním obrození, nebo vynikající orientalista a archeolog Alois Musil (bratranec slavného rakouského spisovatele Roberta Musila). Velkou společenskou roli měl národopisec Vojta Náprstek či etnograf Emil Holub. náhled|204x204pixelů|Sigmund Freud vlevo|náhled|210x210pixelů|Edmund Husserl Navzdory rozvoji, mnozí nadaní rodáci, zejména německy mluvící, v té době české země opouštěli a uplatňovali se ve Vídni a jinde. Příkladem mohou být filosof a zakladatel fenomenologie Edmund Husserl (rodák z Prostějova), zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (Příbor na Moravě), ekonom Joseph Schumpeter (Třešť), marxistický teoretik Karl Kautsky (Praha), právní teoretik Hans Kelsen (Praha), ekonom Eugen Böhm von Bawerk (Brno), zakladatel tvarové psychologie Max Wertheimer (Praha), hudební teoretici Eduard Hanslick (Praha), Guido Adler (Ivančice) a August Wilhelm Ambros (Mýto), jazykovědec Julius Pokorny (Praha), filozof Herbert Feigl (Liberec) či historik umění Anton Heinrich Springer (Praha). Odcházeli ale i někteří česky mluvící, jako historik umění Max Dvořák či antropolog Aleš Hrdlička. Naopak v Praze po celý život zůstal německy mluvící filozof Bernard Bolzano. náhled|První rozluštěná chetitská věta Za první republiky vědeckých úspěchů dosáhl orientalista Bedřich Hrozný, který rozluštil jazyk Chetitů, archeolog Karel Absolon objevil proslulou Věstonickou venuši, významným archeologem byl i Lubor Niederle. Mimořádný rozkvět zažívala jazykověda, v Praze se ustavil tzv. Pražský lingvistický kroužek (Vilém Mathesius, Roman Jakobson, Jan Mukařovský, Bohuslav Havránek, René Wellek), který prosazoval strukturalistický přístup k jazyku a světu. Osobitou českou nietzscheánskou filozofii tehdy tvořil Ladislav Klíma, teoretik umění Karel Teige inspiroval uměleckou avantgardu.
Nacistická okupace ze země vyhnala i významné budoucí myslitele, sociologa Ernesta Gellnera a filozofa Viléma Flussera, byť oba shodou různých okolností zemřeli nakonec v Česku. Podobně jako Gellner se tématu nacionalismu věnoval i další emigrant před Hitlerem politolog Karl Wolfgang Deutsch. Poválečný odsun Němců zasáhl budoucího nositele Nobelovy ceny za fyziku Petera Grünberga.
V 60. letech 20. století zájem světa budil neortodoxní marxismus, který byl hlavním ideovým zázemím pražského jara 1968, a který reprezentovali zejména Karel Kosík (spis Dialektika konkrétního) či Eduard Goldstücker. V 70. letech to byly spíše myšlenky filozofa Jana Patočky, které se staly ideovou základnou Charty 77, či filozofa undergroundu Egona Bondyho. Vysokou úroveň měla po celou dobu socialistického režimu egyptologie, která se prezentovala mj. vykopávkami v Abusíru (zejm. Miroslav Verner). Zvláštní kapitolou dějin vědy v socialistickém Československu byl státní psychologický výzkum účinků LSD. Podílel se na něm i Stanislav Grof, který později v USA vytvořil metodu holotropního dýchání. Světový zájem vzbudili i archeologické experimenty Pavla Pavla či koncept nacionalizace historika Miroslava Hrocha.
Po roce 1989 si vysokou prestiž získali teolog Tomáš Halík, sociolog Jan Keller a filozof Václav Bělohradský.
Přírodní, exaktní a technické vědy Érou vědeckého rozkvětu byla epocha Rudolfa II. Na jeho pražském dvoře působili astronomové Tycho Brahe a Johannes Kepler. V Praze v té době navíc působil i významný židovský matematik David Gans. Lékař Ján Jesenský v Praze provedl první veřejnou pitvu. Osobními lékaři Rudolfa II. byli Tadeáš Hájek z Hájku a Jakub Horčický z Tepence. Pro Keplera vyráběl čočky do dalekohledu Antonín Maria Šírek z Rejty.
Roku 1460 se v Chebu narodil významný matematik Johannes Widmann, který zavedl znaménka plus a minus, působil ale po většinu života v Lipsku. K vrcholným vzdělancům domácí barokní vědy patřil Jan Marek Marci z Kronlandu či botanik Georg Joseph Kamel. Kněz Prokop Diviš v té době vynalezl hromosvod. Český jezuita a astronom Christian Mayer posunul zásadním způsobem výzkum dvojhvězd. V Praze se v té době, byť tak trochu náhodou, také narodil Alois Senefelder, který roku 1796 vynalezl litografii. náhled|238x238pixelů|Jan Evangelista Purkyně Na vzniku moderní české vědy se podíleli zejména Ignác Born a Kašpar Šternberk. Na založení Národního muzea se významně podílel i botanik Bedřich Všemír Berchtold z Uherčic, jeho sbírky se staly základem sbírek muzea. Muzeum vzniklo v rámci procesu českého národního obrození. Přírodní a technické vědy rozvíjeli v éře obrození Jan Evangelista Purkyně, Jan Svatopluk Presl, Karel Bořivoj Presl či vynálezce lodního šroubu Josef Ressel. František Josef Gerstner sestrojil první parní stroj v českých zemích (1805–1807), Josef Božek předvedl první parovůz (1815) a paroloď (1817). Bratranci Veverkové vynalezli ruchadlo. Německou vědu v Čechách reprezentoval například Christian Doppler. V Čechách v té době působil i francouzský paleontolog Joachim Barrande. Julius Vincenc Krombholz položil základy velké tradice mykologie u nás. Bezprostředně na ni navázal kupříkladu August Corda, později Josef Velenovský. Botanik Václav Bojer probádal v 1. polovině 19. století flóru Madagaskaru, František Vilém Sieber mj. Mauricia, Josefína Kablíková se naopak soustředila na zmapování domácí květeny, zvláště krkonošské. vlevo|náhled|240x240pixelů|Gregor Mendel náhled|Manželé Coriovi