Tento článek pojednává o dějinách Janova, od jeho počátků po začlenění do Sardinského království roku 1815.
Oblast Janova byla osídlena již několik tisíc let před naším letopočtem, žili zde například Féničané, Řekové a Etruskové. V antice se Janov – už jako malé městečko – stal součástí Římské říše. Po pádu Západořímské říše profitoval z větší potřeby námořní dopravy. Vládli mu postupně Ostrogóti, Byzantská říše, Langobardi a Karlovci, až se v 11. století stal suverénním městským státem, pouze formálně podřízeným Svaté říši římské.
V průběhu 11. a 12. století upevnila nová republika svou nadvládu nad Liguriií a získala i první kolonie, nejdůležitější byly Korsika a část Sardinie. Toto období také charakterizují četné války mezi Janovem a Pisou. Rozsáhlý obchod s východním Středomořím umožnil městu výrazně zbohatnout, objevily se ale i první interní problémy, které pak město trápily až do 16. století a významně přispěly k jeho postupnému úpadku. Tyto konflikty začaly hlavně v důsledku sporů mezi císařem Svaté říše římské a papežem, kdy se Janované, podobně jako v jiných severoitalských městech, rozdělili na dvě frakce zápasící o moc. Republika se výrazně podílela na křížových výpravách, za což byla odměněna obchodními privilegii ve vzniklých státech, významně ale obchodovala i s muslimy a Byzancí.
Ve 13. a první třetině 14. století zažil Janov období svého největšího rozmachu. Krom Pisy v tomto období zápasil i s Benátkami, hlavně kvůli kontrole nad východními trhy. Velkou ranou byl pro Janov postupný úpadek křižáckých států, dokázal se však přeorientovat na obchod s tamějšími muslimskými vládci a zajistit si rozsáhlá obchodní privilegia v Byzanci. Naproti Konstantinopoli založil svou obchodní kolonii Pera a získal důležitou kolonii na Krymu – město Kaffa a okolí. Přese všechny úspěchy již republika trpěla problémy, které přinesly její úpadek – mohutné zadlužení nutné k financování častých válek a hlavně vnitřní konflikty, způsobující časté vzpoury a změny vlády. Na počátku čtrnáctého století se občané snažili zajistit pořádek předáním vlády nad městem cizím vládcům, tento krok byl ale zcela neúspěšný a zlaté období skončilo ničivou občanskou válkou v letech 1316 až 1331.
Po skončení občanské války spory mezi guelfy a ghibelliny už zeslábly a příští, neméně časté a ničivé nepokoje způsobovaly hlavně konflikty mezi urozenými a neurozenými občany. V roce 1348 zasáhla město černá smrt, z které se již nikdy zcela nevzpamatovalo. V následujících stoletích došlo k dalším experimentům s cizí vládou, vládnutím lidu a vládnutím šlechty, žádné z nich ale nedokázalo zajistit trvající mír uvnitř města. Další konflikty s Benátkami a Milánem, ztráta východních kolonií v důsledku rozšiřování Osmanské říše a konkurence ze strany západoevropských zemí vedly k pomalému úpadku, až bylo roku 1522 město poprvé za několik století dobyto a vydrancováno vojsky španělského krále.
V roce 1528 byla zrušena politická práva neurozených občanů a z republiky se stala dědičná oligarchie. Město se ocitlo ve sféře vlivu Španělska, přičemž zprvu profitovalo z jeho koloniálních úspěchů, následně ale upadalo v reakci na španělské krize a bankroty. V roce 1768 musel Janov odprodat Francii Korsiku. Roku 1797 ho obsadila Napoleonská Francie. Dle rozhodnutí Vídeňského kongresu byl roku 1815 připojen k Sardinskému království, v rámci něhož se následně roku 1861 stal součástí sjednocené Itálie.
Počátky Janova (do roku 1000) Oblast Janova byla osídlena již od dávných dob, mimo jiné Féničany, Řeky a Etrusky. Mezi její výhody patřila výhodná poloha na spojnici severozápadní Itálie s mořem, dobrý přírodní přístav, později rozšiřovaný a vylepšovaný obyvateli města, a snadno bránitelná poloha. Mezi nevýhody náročné zemědělství z důvodu nedostatku vody a výnosné půdy, nijak zvlášť výnosné rybaření a absence přírodních zdrojů. Už tyto výhody a nevýhody ukazují, že se Janované museli soustředit na hledání blahobytu na moři, zvláště s přihlédnutím k obklopení Ligurie mocnějšími sousedy.
Pod Římem byl Janov stále ještě málo důležitým sídlem a i v oblasti Ligurie existovala sídla důležitější, například Ventimiglia, Albenga a Vado. Ve městě nezůstaly žádné impozantní římské budovy, jádro Janova (včetně jeho přístavu) se ale vyvinulo z původního římského městečka a ve městě z této doby přežily později tak důležité znalosti plavby a stavby lodí. V pozdním období Římské říše vznikla v Janově pevná křesťanská komunita a ve městě byly postaveny první kostely.
Pád Římské říše znamenal konec pečlivě udržovaných cest, což způsobilo větší zaměření na námořní dopravu, z čehož mohl Janov díky své poloze profitovat. Krátce mu vládli Ostrogóti, než byli vytlačeni Byzantskou říší, která město ovládala v letech 537 až 642, kdy ho obsadili Langobardi. Ani za vlády Byzance a Langobardů nebyl Janov nijak důležitý a o jeho historii v této době toho tedy příliš nevíme.
Langobardi byli v roce 774 ovládnuti dynastií Karlovců, během jejich vlády se ale také nedochovalo o městě příliš záznamů. Víme, že zde měli velký vliv duchovní z Milána, jehož arcibiskupové zde dokonce strávili zhruba sedmdesát let v exilu pod ochranou Byzantské říše kvůli vpádu Langobardů. V této době poblíž města také vznikl klášter v Capodimonte.
Stejně jako velká část křesťanského Středomoří v této době ani Janov nebyl ušetřen muslimských nájezdů. Mezi roky 934 a 935 bylo město vydrancováno během nájezdu muslimů ze severní Afriky a několik následujících let bylo pravděpodobně opuštěno. Soudobé arabské zdroje naznačují, že byl v této době Janov již poměrně velkým městečkem obchodujícím nejen ve lněných tkaninách, ale i v hedvábí, a byl tak pro útočníky lákavou kořistí. Po tomto útok se město stalo pouze stínem sebe sama a již se nedozvíme, jak významné bylo, neboť byly všechny existující lokální záznamy během útoku zničeny.
Kolem poloviny desátého století byl Janov znovu osídlen, ve světě písemných záznamů se znovu objevil chartou, udělenou králi Berengarem a Adalbertem roku 958, potvrzující zvyky a vlastnictví Janovanů, od území až po otroky – otroctví přežilo všechny předcházející vládce města a vytrvalo nejméně do 17. století. Město bylo v tomto období znovu nevýznamným a ještě mělo i v Ligurii vážné konkurenty. Obchod byl minimální a pouze lokální, omezený na komodity jako je olivový olej a kaštany. Přesto se Janov do roku 1016 zotavil natolik, že byl schopen vést po boku Pisy námořní ofenzívu proti muslimům na Sardinii. Existuje více teorií ohledně rychlého rozvoje města v letech 950 až 1050. Někteří historikové prosazují teorii pomalého vývoje v celém tomto období, jiní obhajují náhlý vzestup kolem přelomu tisíciletí, další vysvětlují tento vzestup kapitalismem založeným na výdělcích z pirátství a války proti muslimům.
Po roce 950 se dochovaly převážně církevní záznamy, které krom zakládání kostelů a klášterů informují i o zvycích a právu používaných v oblasti. Hodné zmínky je zvláště velmi složité právo, kdy někteří žili dle práva římského, jiní dle práva langobardského a další dle práva sálského. Rozvoj pozemků byl obtížný z důvodu nehostinné krajiny, vlastníci proto vyhledávali způsoby jak rozvoje dosáhnout, například se více podílníků složilo na stavbu mlýna a následně se dělili o jeho výnosy, nebo byly pozemky levně pronajaty za příslib jejich rozvoje a nájemník po určité době jejich část získal do svého vlastnictví. Urozené rody byly důležité v okolí Janova, nad ním samým ale velkou moc neměly. Některé z nich se postupně stěhovaly do města a stávaly se z nich první obchodníci.
Počátky republiky (1000–1190) náhled|284x284pixelů|Vlajka Janovské republiky náhled|284x284pixelů|Obléhání Jeruzaléma, 1099 Janovští historici začínali zaznamenávat události během první křížové výpravy, první informace o janovských námořnících máme tedy pouze od cizinců, přičemž tyto údaje mohou být zkreslené rivalitou jejich států s Janovem. Na začátku 11. století města Janov a Pisa spolupracovala kvůli nutnosti společné obrany proti muslimům. Roku 1016 zabránila obsazení Sardinie, ale obě města se následně na tento ostrov zaměřila a spory ohledně vlivu nad ním rozpoutaly v 60. letech 11. století první z mnoha válek mezi nimi. Obě města dále zápasila s muslimy o kontrolu nad obchodem v západním Středomoří, pirátstvím a válkou, ale zároveň s nimi i čile obchodovala – Janov bohatl na obchodu s luxusním zbožím z východu, zatímco lokálním obchodem si zajišťoval dostatek životně potřebných komodit, například potravin.
Janovští námořníci se účastnili první křížové výpravy, kdy pomáhali se zásobováním a dobýváním přístavů, které nebylo možné bez lodí obléhat. Dohody s křižáky zajištily následně Janovu lukrativní privilegia v těchto přístavech. Dle janovského příběhu byli tito námořníci důležitým faktorem i při dobývání Jeruzaléma – dvě galéry byly v přístavu rozebrány a dopraveny k obléhanému městu, kde měly posloužit k výrobě obléhacích strojů. Díky této pomoci se Janov jako první z italských měst uchytil na východě Středomoří a prosazoval zde své obchodní zájmy až hluboko do 16. století.
Od roku 1099 řídila Janov společnost občanů zvaná compagna, vedená čtyřmi až osmi konzuly. Konzulové měli za úkol reprezentovat město v rámci diplomatických jednání, sloužit jako soudci a vést armády. Také měli jurisdikci nad obchodem. Některé z těchto povinností byly dále delegovány na nižší konzuly. Do roku 1143 sahala jejich autorita od Monaka až po Portovenere. V této době již byl Janov opravdu nezávislým městským státem, s rozsáhlou námořní mocí a mohutným obchodním vlivem. Stálým problémem byly veřejné finance, nutné pro prosazování pořádku a bezpečí republiky. Získávany byly různými způsoby, od přímých daní a cel až po podnikání státu, mnohdy však museli konzulové přistoupit i k půjčování prostředků odjinud, což se postupem času stávalo vážným problémem.
náhled|318x318pixelů Ekonomickou spory s Pisou a spory ohledně vlivu na Sardinii a Korsice způsobily ve dvanáctém století další období válek mezi těmito italskými mocnostmi, které bylo ukončeno až v důsledku oboustranného vyčerpání. Pro zajištění výhody nad svým rivalem neváhali konzulové ani podplácet papežskou kurii. Nadále pokračovali v zajišťování dominance v oblasti Ligurie podmaňováním místní šlechty a menších měst. Také zajišťovali síť spojeneckých dohod podél středomořského pobřeží, pro zajištění bezpečí jejich obchodu. Ke konci první poloviny 12. století se Janov v rámci snahy o zajištění pozice mocnosti v západním Středomoří účastnil reconquisty na Pyrenejském poloostrově, tato expedice ale způsobila pouze ekonomické potíže a nemalé dluhy, neboť musel být v době expedice významně omezen obchod a vydržování rozsáhlého vojska bylo velmi drahé. Tyto problémy musely být řešeny novými daněmi, půjčováním peněz i prodejem majetků republiky. Přes to všechno vstoupil Janov do druhé poloviny 12. století jako významná a prosperující středomořská mocnost.
Hlavním zdrojem bohatství Janova bylo v této době obchodování s lehkými a drahými komoditami, jako jsou pepř, bavlna, zlato nebo hedvábí, nejdůležitějšími obchodními partnery pak křižácké státy a Egypt, ale důležitými zůstávaly i Sicílie a severní Afrika. Risk obchodních výprav se často rozkládal mezi několik podílníků, což umožňovalo nejen minimalizovat případné ztráty, ale i začít mladým obchodníkům bez velkého kapitálu. I právní systém města byl přizpůsoben aby co nejlépe odpovídal potřebám rozvíjejícího se obchodu, obzvláštní důraz byl kladen na poctivost a podvod se velmi tvrdě trestal. Obchodní dohody byly pečlivě zkoumány a uzavírány pod dohledem svědků. Většina ekonomiky města byla podřízena námořnímu obchodu, od stavby lodí a řemesel s ní spojených až po rozšiřující se textilní výrobu, závislou na dovážených surovinách. Pro zajištění přímé vlády nad co největší částí Ligurie využívala republika své příjmy ke skupování hradů, měst a polností od místní šlechty.