Itálie zpřístupnila homosexuálním párům registrované partnerství počínaje 5. červnem 2016, čímž jim poskytla většinu práv a povinností plynoucích z manželství. Návrh takového zákona schválil nejprve Senát 25. února a posléze 11. května Poslanecká sněmovna. 20. května jej podepsal italský prezident. Zákon byl pak 21. května publikován ve Sbírce zákonů Italské republiky. Účinným se stal 5. června 2016. Nicméně již před přijetím tohoto zákona mohly páry stejného pohlaví stvrzovat své soužití regionálními zákony o registrovaném partnerství. Celostátní registrované partnerství bylo těmito regiony podporováno, neboť se nejednalo pouze o zjednodušení života takových párů, ale i o symbolickou hodnotu.

Historie

Již v r. 1986 zahájily interparlamentní skupina Ženy komunistky a Arcigay (největší italská LGBT organizace) svojí první kampaň za registrované partnerství v italském parlamentu. Senát si vzala na starosti Ersilia Salvato a Poslaneckou sněmovnu Romano Bianchi a Angela Bottari, kde zapustili pomyslné první kořeny takové legislativy. V r. 1988 následujíc po lobbyingu Arcigay představila Alma Cappiello Agate (právnička a socialistická členka parlamentu) první návrh zákona (PdL N. 2340, Směrnice o de facto existujících rodinách, 12. únor 1988) usilující o uznání „vzájemného soužití“. Cappiellův návrh se sice setkal s neúspěchem, ale zároveň se stal předmětem zájmu tisku (někteří novináři jej nazývaly manželstvím druhé třídy), čímž se vůbec rozbouřily první veřejné debaty na téma instucionalizace homosexuálních svazků.

Během 90. let bylo v parlamentu postupně předkládáno a zamítáno několik návrhů zákona o registrovaném partnerství posílených diskusí v Evropském parlamentu na téma rovných práv pro homosexuály ve věcech manželství a osvojování. Během 13. schůze parlamentu bylo prezentováno nejméně deset návrhů Nicchiho Vendoly, Luigiho Manconi, Glorie Buffo, Ersilie Salvato, Graziana Cioni, Antonia Sody, Luciana Sbarbati, Antonia Lisi, Anny Marie De Lucy a Mauro Paissana. Žádný z nich se nestal pevným bodem schůze. Zřejmě v důsledku přímého vlivu a pronikavé opozice katolické hierarchie, která často mluví do politiky, jedná-li se o kulturně-etické otázky.

V září 2003 přijal Evropský parlament novou rezoluci o lidských právech jiných sexuálních orientací. Každý členský stát je zavázán pracovat v boji se všemi druhy diskriminaci – legislativní i de facto. Během 14. schůze parlamentu vedené Franco Grillinim se debatovalo o návrzích typu francouzského Občanského paktu solidarity, které získaly podporu napříč celým politickým spektrem.

Grillini prezentoval 8. července 2002 vlastní návrh zákona založený na svém dánském ekvivalentu. Nicméně princip Občanského paktu se stal předmětem kontroverzí, když byl dne 21. října 2002 na půdě francouzské ambasády v Římě „oddán“ Alessio De Giorgi s Christianem Pierrem Panicuccim. Ten samý den se projednával Grilliniho návrh a hlasovalo se o něm. Sice neúspěšně, ale podařilo se získat podporu 161 politiků ze středo-levice.

Druhá Prodiho vláda V rámci předvolební kampaně r. 2006 slíbil vůdce opozice Romano Prodi přiznání určité právní ochrany nesezdaným párům, pokud bude zvolen.http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/4612802.stm Prodiho středo-levicová koalice následně volby vyhrála a v únoru 2007 jakožto vláda přijala návrh zákona o trvalém soužití Diritti e doveri delle persone stabilmente Conviventi (DICO) (Česky: Práva a povinnosti trvalého vzájemného soužití). Návrh poskytoval nesezdaným párům, včetně homosexuálních párů, zdravotní a sociální benefity, včetně dědění ze zákona, pokud pár žil ve společně hospodařící domácnosti po dobu nejméně 9 let. Návrh odmítala katolická církev, Senát, v němž většina středo-pravicové opozice získala mandát, a i určitá část Prodiho kabinetu. Neustálé odkládání návrhu znamenalo, že se zřejmě nestihne projednat do konce volebního období.

10. března 2007 se v Římě konala demonstrace na podporu legislativy a proti „účelovému“ odkládání projednání návrhu ze strany Prodiho úřadu. Tisíce aktivistů mávalo ve vzduchu alarmujícími hodinami signalizujícími, že je nejvyšší čas pro takový zákon. Někteří vládní představitelé jako například ministryně pro rovné příležitosti Barbara Pollastrini a ministr pro sociální solidaritu Paolo Ferrero se demonstrací zúčastnily, za což byli následně premiérem kritizováni. O dva dny později uspořádala Konference italských biskupů kontrademonstraci taktéž v Římě. Podle policejních zdrojů se jí mělo zúčastnit 800 tisíc lidí, včetně ministrů katolické vlády jako jsou Clemente Mastella a Giuseppe Fioroni. 16. června měl každoroční římský Gay Pride rekordní milionovou účast. Tentokrát měl v sobě i jistý politický podtext, neboť jím LGBT asociace odpovídaly na opoziční demonstrace.

Následující rok byl návrh DICO sloučen s jinými návrhy zákona o registrovaném partnerství a senátní justiční komise diskutovala o novém návrhu zvaném Contratto di Unione Solidale (Kontrakt pro sociální svazky). Nicméně veškerou navrženou legislativu zdrželo vypsání předčasných voleb a rozpuštění parlamentu.

Italští režiséři Gustav Hofer a Luca Ragazzi promítli diskusi na téma DICO zákona do svého úspěšného dokumentárního filmu Suddenly, Last Winter (Improvvisamente l'inverno scorso).Suddenly, Last Winter (special mention of the Panorama Jury at the 58th Berlin International Filmfestival, best documentary Idemfestival Córdoba, best documentary Bozner Filmtage, best documentary TLVFest, Tel Aviv)

Čtvrtá Berlusconiho vláda Ačkoliv byla v květnu 2008 do Berlusconiho kabinetu zvolená vládní většina Lidu svobody – Ligy Severu, která neměla ve svém předvolebním programu práva homosexuálních párů, někteří jejich politici jako je například Renato Brunetta, ministr inovace a veřejné administrativy, Lucio Barani a Francesco De Luca se pokusili na vlastní pěst takovou legislativu prosadit. Jejich soukromý návrh (C.1756) známý pod zkratkou DiDoRE (Diritti e Doveri di Reciprocità dei conviventi, vzájemná práva a povinnosti soužijících partnerů) byl však odmítnut. I kdyby prošel, nejednalo by se o klasicky úředně zaznamenané partnerství, nýbrž o „neregistrované soužití“.

Montiho vláda Za Montiho vlády se nepřijala žádná legislativa uznávající stejnopohlavní svazky. Došlo však k určitým značným reformám v italském právním řádu. V r. 2009 požádal benátský gay pár tamní administrativu o vydání manželské licence. Spor s benátským tribunálem se pak následně dostal až k Ústavnímu soudu z důvodu rozporu s občanským zákoníkem (nepřipouštějícím stejnopohlavní manželství) a článkem 3 italské ústavy (zákaz diskriminace) a článkem 29 (připouštějící generově-neutrální definici manželství). Ústavní soud pak následně 14. dubna 2010 rozhodl, že statutární zákaz stejnopohlavního manželství není v rozporu s ústavou. From Corriere della Sera website

V lednu 2011 zrušil italský Nejvyšší správní soud rozsudek nižší instance, který zakazoval občanovi EU žijícím ve stejnopohlavním manželství s Italem vstup do země kvůli rozporu s rodinným právem. V odůvodnění stálo, že nižší soud nebral v potaz směrnici EU garantující všem občanům Unie volný pohyb v rámci členských zemí. V r. 2012 se soudy zabývaly dalším případem stejnopohlavního páru – Itala žijícího v manželství s Uruguaycem ve Španělsku. Průlomové rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 15. března 2015 garantuje všem stejnopohlavním párům právo na rodinný život náležící sezdaným párům. V závěru píše, že soudní systém garantuje všem stejná práva vyplývající z manželství případ od případu. Přestože toto rozhodnutí neřeší objektivně všechny případy, soudy nižší instance jej od té doby praktikují. Ačkoli tedy zůstával parlament ve vztahu ke stejnopohlavnímu soužití neutrální, tak verdikt tímto otevřel cestu k přiznávání určitých individuálních práv nesezdaných párů. Manželství uzavřená v zahraničí dále garantují cizincům právo na získání trvalého pobytu v Itálii, a to i těm, kteří pocházejí ze zemí mimo EU.

V květnu 2012 se politická strana Italské hodnoty (Italia dei Valori) stala první, která veřejně podpořila stejnopohlavní manželství. Předseda strany Antonio Di Pietro řekl: „Naše strana se jako první v Itálii vydá cestou amerického prezidenta Baracka Obamy. Uvítáme spolupráce s jakoukoli další stranou podporující stejnopohlavní manželství. Nemusíte se za nic stydět! Pouze říci „ano“!“

V červenci 2012 začlenila Demokratická strana do svého volebního programu občanská práva, včetně uznání stejnopohlavních svazků. Sekulární křídlo strany se pokusilo o jejich expanzi na manželství, ale výbor pro občanská práva mu to nakonec zakázal. Pd, tensione sui diritti dei gay 38 voti contrari al documento Bindi Následující dne se předseda Hnutí pěti hvězd Beppe Grillo proti tomuto vymezil a sám se rozhodl vyjádřit podporu manželství osob stejného pohlaví. Nozze gay

Lettova vláda 28. dubna 2013 se zformovala velká vládní koalice Enrica Letty sestávající i ze členů Demokratické strany, Lidu svobody a Občanské volby. Pouze Demokratická strana a Levice ekologie svoboda vyjádřily podporu stejnopohlavním svazkům během předvolební kampaně.

14. května 2013 rozšířil italský parlament zdravotní benefity na stejnopohlavní partnery jeho členů. Toto rozhodnutí se heterosexuálních partnerů týkalo již po desetiletí. Ten samý měsíc uznal italský soud britské registrované partnerství uzavřené mezi dvěma Italy. Registrace proběhla v Miláně. Pár již byl od r. 2012 registrován na místních matrikách, které toto umožňují. Milano riconosce le prime “nozze gay”

Ministryně pro rovnost Josefa Idemová (Demokratická strana) posléze oznámila, že sama předloží návrh zákona uznávající stejnopohlavní svazky a nemanželské soužití. Unioni civili: inizio esame in 2a Commissione Tři návrhy (S.15, S.204 a S.393) měly umožnit homosexuálním párům uzavírání sňatku a další tři (S.197, S.239 a S.314) měly umožnit homosexuálním i heterosexuálním párům registrovat své partnerství. Atto Senato n. 15 Atto Senato n. 204Atto Senato n. 393 Atto Senato n. 197 Atto Senato n. 239 Atto Senato n. 314

Renziho vláda 15. prosince 2013 nově zvolený lídr Demokratické strany Matteo Renzi oznámil, že jeho strana začne pracovat na prosazení zákona uznávajícího stejnopohlavní svazky. Během politické kampaně sdělil Renzi svojí verzi řešení a sice registrované partnerství po britském vzoru (Velká Británie se již tou dobou připravovala legalizovat stejnopohlavní manželství, k čemuž došlo následující rok 2014.) Il no di Grillo a Renzi 'Voto con Mattarellum' Následně pak v únoru Renzi sestavil novou italskou vládu. Římský starosta Ignazio Marino, milánský starosta Guiliano Pisapia a boloňský starosta Virginio Merola vyvíjeli tlak na novou vládu, aby neprodleně přijala příslušnou legislativu.Agence France Presse, 7 June 2014, Rome’s Gay Pride Marchers Call On Government To Recognize Same-Sex Civil Unions

Renzi zpočátku naplánoval diskuzi na září 2014, ale pak se bez vládního dekretu a bez vyjádření souhlasu rozhodl celý proces urychlit. Návrh se stal předmětem jednání Komise pro spravedlnost v Senátu, kde však dlouhou dobu ležel bez povšimnutí kvůli intervenci senátorů Nové středopravice. Návrh obsahoval vesměs stejná práva a povinnosti plynoucí z manželství, ale týkal se pouze párů stejného pohlaví. Co se týče rodičovství, tak obsahoval možnost přiosvojení dítěte partnera, ale ne společného osvojení, založeném na německém registrovaném životním partnerství. Legislativa měla podporu značné většiny politického spektra: Demokratické strany, Hnutí pěti hvězdi, poloviny Forza Italia a uskupení Levice ekologie svoboda. Někteří politici odmítali přiosvojení dítěte v rámci homosexuálních svazků, zatímco jiní požadovali stejnopohlavní manželství.