náhled|František Antonín z Thun-Hohensteinu, předlitavský předseda vlády a český místodržící, od roku 1911 kníže Rakouského císařství Knížata Rakouského císařství se dělila na knížata povýšená za doby existence tohoto císařství (viz následující seznam) a knížata „zděděná“ z předcházejícího období, většinou knížata z vůle císařů Svaté říše římské. Vedle nich žily na území císařství také knížecí rody, jejichž knížecí stav v Rakousku nebyl nikdy přiznán (např. pruští Blücherové z Wahlstattu vlastnící velkostatek Raduň nebo neapolský a italský knížecí rod Dentice di Frasso, jemuž náležel velkostatek Kravsko), ty však nebyly pro rakouskou knížecí společnost podstatné. Knížata povyšovaná v Rakousku v letech 1806–1918 jen minimálním dílem patřila ke „klasické“ zemské šlechtě a hraběcí aristokracii. Knížecí titul ve většině případů získaly mj. osoby hodné „zvláštního politického zřetele“, tedy morganatičtí potomci Habsburků nebo jiných suverénních dynastií, případně morganatičtí manželští partneři a partnerky těchto dynastií. Druhou velkou skupinu nových knížecích nobilitací pak tvořila potvrzení (tzv. konfirmace) dříve udělených knížecích titulů, většinou těch říšských a polských. Malé množství nových knížat z řad nejurozenějších a nejbohatších hrabat bylo zřejmě jistou reakcí na předchozí období, kdy, zejména v 18. století, došlo k velkému množství knížecích nobilitací. Lze tedy snad mluvit o jisté „nasycenosti“ šlechtické společnosti knížaty. Zbývalo tak jen málo rodů a osob, jejichž zásluhy, původ a majetek se panovníkovi zdály být dostatečné pro udělení knížecí důstojnosti. Rakouské knížecí nobilitace se svou nečetností podobaly nobilitacím v ostatních německých zemích s výjimkou Pruska, kde vyšší množství nových knížat, mnohdy protestantského vyznání, bylo reakcí na předchozí udílení (říšské) knížecí hodnosti Habsburky povětšinou jen svým stoupencům a katolíkům.

Úvod

Snahy o jednotnou Rakouskou šlechtu Rakouské císařství během své existence v letech 1804–1867, resp. 1918 se snažilo o vytvoření vlastní a jednotné „státní“ šlechty. Z předchozího období zdědilo Rakousko šlechtu Svaté říše římské, šlechtu česko-rakouských dědičných zemí (od roku 1749 byly diplomy pro tuto šlechtu vydávány ze spojené Česko-rakouské dvorské kanceláře),Cesta ke spojené česko-rakouské dvorské kanceláři byla ovšem velmi složitá a ovlivněná experimenty, které provázely v období tzv. osvícenského absolutismu zásadní byrokratickou reformu státní správy. V l. 1749-61 existovalo na místě obou kanceláří tzv. Directorium in publicis et cameralibus, které roku 1753 navíc převzalo také agendu zrušeného Komerčního kolegia. 29. prosince 1761 vznikla poprvé Česko-rakouská dvorská kancelář, které od následujícího roku předsedal i spojený kancléř obou zemí. Spojenou kancelář však v l. 1782-90 nahradil Spojený dvorský úřad, v l. 1792-97 Directorium in cameralibus Germanicis et Hungaricis et in publico-politicis Germanicis a v l. 1801-02 znovu Spojený dvorský úřad. V mezidobích mezi těmito správními experimenty byla činnost Spojené kanceláře obnovována. K jejímu konečnému obnovení došlo roku 1802. Podrobně k tématu: HLEDÍKOVÁ, Zdeňka, JANÁK, Jan a DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost. [2. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 570 s.,  ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 44, I přes jednotnou kancelář začaly být tituly spojených česko-rakouských dědičných zemí výslovně udíleny až od r. 1753, Viz SCHWARZENBERG, Karel, České tituly, Rodokmen: časopis pro rodopis, znakosloví a ostatní pomocné vědy historické, 2, 1947, s. 33-36, zde s. 35 šlechtu Uherského království i šlechtické společnosti řady dalších zemí a celků. Nově povyšovaní šlechtici (jak nová šlechta, tak stávající šlechtici povýšení do vyššího titulu) začali získávat jednotné rakouské šlechtické tituly po zániku Svaté říše římské v roce 1806, nikoli bezprostředně po vyhlášení Rakouského císařství v roce 1804. Nové tituly ale zpočátku nezískávala veškerá nová rakouská šlechta. Problémy s uznáním titulu se přirozeně netýkaly šlechty, která byla na území habsburské monarchie usazená již z dřívějška a patřila ke šlechtické obci rakouské, české nebo uherské. Šlechta Haličského království i šlechta česká (s výslovně českými tituly či s diplomy vydanými před rokem 1749) byla víceméně respektována v celém Rakousku, i když obdržela diplom z „národní“ dvorské kanceláře, bývalá říšská šlechta pak byla v Rakousku uznávána prakticky automaticky. Vzájemné uznávání šlechtických diplomů v rakouské a uherské polovině říše zajistily podmínky vyrovnání roku 1867. Plnému začlenění šlechty v Lombardsku-Benátsku do rakouské šlechty bránily samy rakouské úřady, vědomé si jisté nekompatibility obou urozených společenství.Podrobně k tématu vzniku jednotné rakouské šlechty kap. Vznik jednotné rakouské šlechty v knize Jan ŽUPANIČ: Nová šlechta Rakouského císařství, Praha, 2006, s. 38-94

Cesta k jednotné rakouské šlechtěpřed rokem 1749/53říšská šlechta (říšské jen tituly, jinak byl vždy nezbytný inkolát v některé zemi)česká šlechta (do roku 1753, knížata do roku 1808)rakouská šlechta (do roku 1753)uherská šlechtašlechta italských provincií a Rakouského Nizozemí (každá zem = vlastní stavovská obec, do roku 1805)Jednotlivé odloučené provincie v Itálii a Nizozemí často měnily svého držitele a habsburská monarchie je střídavě získávala a ztrácela. Poslední takovou drženou provincií bylo Benátsko, ztracené v roce 1805 podpisem (čtvrtého) prešpurského míru. Šlechtické obce těchto zemí byly obvykle na sobě navzájem nezávislé.1749/53-1772česko-rakouská šlechta (poslední tituly, dokonce výslovně české, vydávány ještě krátce po roce 1811)August von Doerr dovádí svůj seznam právě do roku 1811. Jak ale upozornil Jan Županič, Doerr sestavil svůj seznam ještě před archívní rozlukou po první světové válce, která odhalila ve vídeňském Všeobecném správním archivu ještě malé množství nobilitačních diplomů vydaných několik let po roce 1811. Viz: ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 88-89, pozn. č. 1751772-1806haličská šlechta1806-1815rakouská šlechta (knížecí tituly od roku 1806, ostatní až od roku 1812)1815-1849lombardsko-benátská šlechta (do roku 1866)1849-1867rakouská šlechta1867-1918rakouská šlechtauherská šlechta

Právní postavení knížat Oproti například Prusku, neexistoval v Rakousku prakticky doživotní knížecí titul (ad personam), což se týkalo i nižších šlechtických hodností. Doživotní tituly v Rakousku měla pouze duchovní knížata, která byla "knížaty z povolání", de facto ženy (jejich děti přebíraly manželův stav) a někdy byl ad personam udělen vévodský titul. Knížecí titul (Fürst) byl v Rakousku nejvyšším řádným stupněm z pěti stupňů šlechtické titulatury, což potvrdil šlechtický řád z 23. ledna 1873.ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 32 V Rakousku existoval také titul vévody (Herzog), chápaný jako vyšší než knížecí, který ale nebyl samostatným stupněm šlechtické hierarchie, ale představoval jen jakési polepšení a převýšení knížecího titulu, náležející naprostou většinou jen hlavě knížecího rodu a často vázaný na držbu autonomního vévodství (např. lichtenštejnského Opavska). Jinak byli vévodové v Rakousku považováni za část knížecího stavu, což se projevovalo především tím, že vévodský titul neměnil jejich pořadí v rámci knížecích rodů. Knížata v Rakousku, tak jako v dalších zemích Evropy, si totiž nebyla vzájemně rovná. Podle císařského výnosu z 9. února 1649, který se týkal císařské Tajné rady, bylo pořadí říšských knížat dáno jen stářím jejich knížecího titulu, což pro celý dvůr potvrdil i dvorský řád z roku 1655. Vévodové slezských knížectví se ovšem řadili až za říšská knížata, pokud jimi sami nebyli.WINKELBAUER, ..., s. 306 Preciznější pořadí knížat, přihlížející k jejich odlišnému politickému významu a případnému majetku v říši, bylo poprvé určeno výnosem Karla VI. z 25. března 1728. Podle něj měla knížata, která dosáhla virilního hlasu na říšském sněmu získat svou hodnost podle stáří tohoto virilního hlasu, zatímco ostatní knížata měla být řazena podle stáří knížecího titulu, přičemž i hlava knížecí rodiny s mladším titulem měla nárok jen na méně čestnou pozici než mladší a vedlejší člen jiného rodu s titulem staršího data. V Rakousku byl společenský význam knížat a jejich posloupnost u dvora určeny dekretem Ferdinanda I. z 6. září 1836 (Rangliste der vormaligen Reichs- und der erbländischen Fürstehäuser), kteréžto nařízení platilo beze změny až do zániku monarchie. Knížata byla rozdělena do tří skupin V první se řadily ty rody bývalých říšských knížat, které získaly místo a virilní hlas v knížecí radě říšského sněmu (např. Schwarzenbergové, Lobkovicové či Auerspergové) a jejich pořadí bylo dáno ziskem onoho místa, nikoli vydáním knížecího diplomu. V druhé skupině se nacházela říšská knížata, která dosáhla jen kuriálního hlasu v některém z hraběcích kolegií (např. Colloredo-Mannsfeldové nebo Trauttmansdorffové). Jejich pořadí se naopak neurčovalo datem získání kuriálního hlasu, namnoze dosaženého ještě v době, kdy onen rod byl „pouze“ hraběcí, ale datem povýšení do knížecího stavu. Poslední skupinu tvořila jednak říšská knížata, která nedosáhla říšského stavovství, eventuálně o něj přišla před 6. srpnem 1806, a jednak nová knížata Rakouského císařství. I v této třetí skupině se knížecí rody řadily za sebou dle stáří knížecího titulu (např. Ligne, Kinští, Pálffyové nebo Rohanové). Dekret ovšem nezahrnoval knížata dosud panující (Lichtenštejnové, Schaumburg-Lippe), která v Rakousku měla přednost před všemi ostatními knížecími rody.

Jakákoli šlechtická nobilitace, tedy i knížecí, sestávala v 19. století ze dvou fází. Jednak z vlastního panovnického povýšení (Nobilitierung, Standeserhebung), které se v případě knížat dělo prakticky výhradně panovnickým nejvyšším rozhodnutím (Allerhöchste Entschließung) či nejvyšším reskriptem (Allerhöchste Handschreiben)ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 11 a jednak z vydání příslušného diplomu (Fürstendiplom). Knížecí diplom byl v případě knížat někdy vydán i řadu let po panovnickém povýšení a jeho vystavení bylo závislé na uhrazení poplatku za nobilitaci. Knížata, tak jako ostatní šlechta v Rakousku, byla v případě povýšení do knížecího stavu povinná uhradit jednak kancelářský poplatek za vystavení nobilitačního (knížecího) diplomu a jednak tzv. povyšovací taxu, která v případě knížat činila 12 600 zl. v roce 1840, resp. 25 200 rakouských korun v roce 1914. Kancelářský poplatek za diplom pro knížete stál 1260 zl. v roce 1840 a 2520 rakouských korun v roce 1914.ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 205 Zajímavé je, že nejen povyšovací taxa, ale i kancelářský poplatek byl odstupňován podle výše titulu, tudíž knížecí diplom byl až nepřiměřeně drahý. Kancelářskou taxu také nebylo v žádném případě možné obejít, zatímco úředně stanovená povyšovací taxa se mnohdy odpouštěla, což sice u knížat bylo méně obvyklé, přesto např. všechny tři knížecí nobilitace z roku 1911 byly zproštěny povinnosti platit tuto taxu. Tyto poplatky ale neměly nic společného s vžitou představou o „kupování“ šlechtických titulů. Žádný šlechtický titul v Rakousku nebylo možné získat bez panovníkova souhlasu a rozhodnutí. Úřední poplatky také hrály při nobilitacích roli až druhotnou, kdy šlo především o formu doložení odpovídající majetnosti nobilitované osoby a tedy i schopnosti nový vyšší titul náležitě reprezentovat.Podrobně k vydávání šlechtických diplomů ŽUPANIČ, Nová šlechta.., kap. IV. Kancelářská praxe, s. 187-226