Seznam světských říšských knížat a knížectví

Tento článek představuje seznam světských knížecích rodů a knížectví Svaté říše římské.

Úvod Ve Svaté říši římské existovala říšská knížectví duchovní a světská. Těch světských bylo zpočátku výrazně méně, jejich výrazný početní nárůst se datuje až od 15. a 16. století. Po roce 1648 získala světská knížata nad duchovními početní převahu. Ne všechna knížectví ve Svaté říši ovšem měla charakter plnoprávného říšského knížectví. Od let 1489/95 se za určující znak říšského knížete považovalo právo jednat a zasedat na říšském sněmu.

Titulatura říšských knížat Následující seznam uvádí tituly, které byly uděleny výslovně konkrétním knížecím rodům. Vedle nich však existovaly obecné říšské výnosy, které se vztahovaly na určité skupiny knížat, a ty v seznamech zmíněny nejsou. Knížata se v raném středověku označovala jako urození (německy Wohlgeboren, latinsky venerabilis či illustris). Ve vrcholném středověku přijala knížata titul vysoce urození či vysokorodí (německy Hochgeboren, latinsky Ilustrissimus). V roce 1375 udělil císař Karel IV. predikát Jasnost (německy Durchlaucht, latinsky Serenissimus) světským kurfiřtům a těm z duchovních kurfiřtů, kteří byli knížecího původu. Ti všichni se mohli nazývat Durchlauchtig (Jasní), což bylo v roce 1452 rozšířeno na rakouské arcivévody, v souvislosti s uznáním Privilegia maius císařem Fridrichem III. Dne 14. května 1712 bylo oslovení Durchlaucht a titul Durchlauchtig přiznáno císařem Karlem VI. všem starým knížatům, tedy i těm, kteří ho dosud neměli udělen výslovně. Kurfiřtové (světští) a rakouští arcivévodové, aby se odlišili, dostali titul Durchlauchtigst (Nejjasnější). Dne 4. prosince 1746 udělil císař František I. titul Durchlaugtigst i všem vládnoucím starým knížatům, zatímco nová knížata s virilním hlasem na říšském sněmu mohla nově užívat titul Durchlauchtig-Hochgeboren (Jasně-vysokorodý) i oslovení Durchlaucht. Titul Durchlauchtig pak zůstal nevládnoucím členům staroknížecích rodů.

Nejstarší a brzy zaniklá říšská knížectví Mnohá říšská knížectví, pocházející z období vzniku říše (přinejmenším z 10. století) či zřízená v průběhu středověku, nepatřila v ústavním smyslu ke "starým knížectvím", protože jim nebyl po roce 1489 vyhrazen hlas v knížecí radě říšského sněmu. Důvody byly různé: faktický zánik takového knížectví, povýšení na kurfiřtství Zlatou bulou v roce 1356 nebo sloučení více knížectví v rukou jednoho říšského knížete, kterému pak byl po roce 1489 vytvořen hlas za jiné jeho knížectví. V seznamu nejsou zahrnuta knížectví, která se před rokem 1489 rozpadla na více jiných, dále ta, která pak samostatně získala hlas v knížecí radě (o těchto knížectvích viz následující seznam). Výjimkou je pouze Falc, povýšená r. 1356 na kurfiřtství, jejíž dílčí knížectví, přijatá v 16. století na říšský sněm se vesměs nacházela mimo území původní Rýnské Falce a jméno "falc" na ně bylo jen přeneseno.

V seznamu v kolonce název knížectví je v (závorce) uvedeno také jedno ze tří říšských království (Německé - N, Italské - I a Arelatské - A), jehož bylo dané knížectví součástí. Znak knížectví Název knížectví Rok povýšení na knížectví Jméno dynastie/í První kníže/ata Datum zániku knížectví Datum vymření panujícího rodu/rodů Poznámka30pxŠvábské vévodství (N) Od vzniku říše tři dosazovaní vévodové (909-926) 25px Konrádovci (926-949; 982–1012) Otoni (973-982) 25px Babenbergové (1012–1038) Ezzovci (1038–1057) 25px Štaufové (s přerušeními 1079–1268) 25px Habsburkové (1268–1308) Burchard I., markrabě v Raetii Hermann I. Švábský Liudolf Švábský Arnošt I. Švábský Ota II. Lotrinský Fridrich I. Švábský Rudolf II. Švábský 1308 - 1012 1029 1268 1085 ? 1268 1740 30pxSaské vévodství (N)Od vzniku říše 25px Ekbertovci (kol. 800 – před 912) Liudolfovci (912-960) Billungové (960–1106) Supplinburští (1106–1137) 25px Este-Welfové (1137–1138; 1142–1180) 25px Askánci (1138–1142) Ekbert Jindřich I. Ptáčník Hermann Billung Lothar ze Supplinburgu Jindřich Hrdý Albrecht "Medvěd"de facto 1180 cca 950 ? 1029 1106 1137 Ž 1422Sasko bylo kmenovým vévodství kmenového svazu Sasů na severozápadě Německa. Svaz Sasů se skládal z řady . germánských kmenů (např. Marsů, Cherusků, Angrivariů, Tubantů a jiných). Roku 531 se svazu podařilo podrobit si v bitvě na Unstrutě říši Durynků, která pak tvořila v rámci Saska autonomní oblast. Asi od 7. století si svaz Sasů začal volit vojvody (vévody) po dobu války, jejichž postavení se postupem času stávalo dědičným. Za vlády vojvody Widukinda, který snad pocházel z vestfálské dynastie Immedingů, došlo k porážce a podrobení Sasů Karlem Velikým. Po přechodné vládě Ekbertovců překvapivě právě z oslabeného a relativně zaostalého Saska vzešla dynastie Liudolfovců, která opětovně sjednotila Východofranskou říši a přetvořila jí v Německé království a Svatou říši římskou. Samo Saské vévodství se mimo okrajových oblastí: Durynska a tzv. Nordalbingie, skládalo ze tří hlavních celků: Vestfálska na záp., Angrie (Engern) uprostřed a Ostfálska (vlastního Saska) na vých. Sasko jako jedno z říšských vévodství fakticky zaniklo za sporů císaře Fridricha I. s vévodou Jindřichem Lvem. Již v době vévody Jindřicha Pyšného odebral císař Sasko rodu Welfů a svěřil pod vládu Albrechta Askánského, který se tu však neprosadil a Sasko se vrátilo Welfům v osobě Jindřicha Lva. Nové kolo štaufsko-welfských svárů vedlo r. 1180 ke konečnému odebrání Saska Welfům a k jeho rozdělení. Bernard III. Askánský se stal vévodou v Ostfálsku a Angrii, fakticky se ale prosadil jen v pohraničních markách Slovanů na levém břehu Labe: v Lauenbursku a Wittenbersku na něž se přenesl název Sasko. Vestfálsko připadlo i s vévodským titulem kolínskému arcibiskupovi, zatímco Welfové si směli ponechat rodové statky v Sasku, z nichž r. 1235 vzniklo Brunšvicko-Lüneburské vévodství. Na zaniklé vévodství upomínal titul kolínských arcibiskupů vévoda vestfálský a také titul vévoda saský, engernský a vestfálský, užívaný v rodě Askánců a po roce 1423 také Wettinů. Geografický pojem Sasko se událostmi let 1180 a 1423 přesunul do oblasti širšího Míšeňska. 30pxFrancké vévodství (N)Od vzniku říše 25px Konrádovci (před 906-939) Sálská dynastie (kol. 942/45) 25px Štaufové (1105 (1. zmínka) -1152) Konrád Starší Konrád Rudý Fridrich I. Švábský de facto 1152 1012 1125 1268 Titul obnoven r. 1168 pro würzburské biskupy, krátké pokusy obnovit vévodství v l. 1633-34 a 1676-8330pxVeronské markrabství (N, od r. 962 I)951 Otoni (952-976) Liutpoldovci (976-989) Sálská dynastie (995–1011; 1035–1047) 25px Eppensteinští (1011–1035; 1077–1122) Welfové (1047–1057) Ezzovci (1057–1061) 25px Spanheimští (1122–1151) 25px Zähringenové (1151–1190) Jindřich I. Bavorský Jindřich III. Bavorský Konrád I. Korutanský Adalbero Korutanský Welf III. Konrád III. Korutanský Jindřich IV. Korutanský Heřman III. Bádenský 1167 1029 1059 1125 1192 1057 1085 ? 1279 1191 Markrabství bylo prakticky neustále v personální unii s jiným říšským knížectvím (Bavorskem, Korutanskem)30pxTuscijské markrabství (N, od r. 962 I)cca 955 25px Bosovci (931–1001) Wigerichovci (1056–1069) 25px Spanheimští (1135–1136) 25px Este-Welfové (1152–1162) 25px Štaufové (1195–1197) Hugo Veliký Gotfried III. Dolnolotrinský Engelbert III. Jindřich Hrdý Filip Švábský 1213 1001 1784 1279 Ž 1268 Markrabství v držení mnoha volených markrabat.30pxDolnolotrinské vévodství (N)959 25px Matfriedovci (959-964) 25px Karlovci (977–1012) Wigerichovci (1012–1076) Sálští (1076–1088) 25px Boulogneská dynastie (1089–1100) 25px Limburg-Arlon (1101–1106) 25px Reginarovci (1106–1182) Godfried I. Dolnolotrinský Karel Dolnolotrinský Godfried II. Dolnolotrinský Konrád III. Geoffroy V. z Boulogne Jindřich I. Limburský Geoffroy VI. z Lovaně 1190 Ž 1006 1784 1125 1125 1616 1171 Titul "vévody dolnolotrinského", (Duc de Lothiér, v Horním (vlastním) Lotrinsku užíván titul Duc de Lorraine), přešel po zániku vévodství na vévody brabantské a byl užíván do roku 1548.30pxSpoletské vévodství (I)962 dosazovaní vévodové (různé dynastie) (570/962-1043) vláda tuscijských (toskánských) panovníků (viz Tuscijské markrabství) (1043–1198) Trasamund III. Bonifác III. Toskánský1204 (přenecháno Papežskému státu) - (viz Tuscie)Vévodství Spoleto bylo zřízeno roku 570 jako vévodství (ducatus) Langobardské říše. Prvním vévodou se stal Faroald. V roce 789 se vévodství, tak jako většina státu Langobardů stal součástí Franské říše. I zde si udrželo postavení správního vévodství s dosazovanými vévody. Prvním franským spoletským vévodou se stal Winiges. Ve franském období se prosadily i první vévodské dynastie: Suppovci (Supponidé) a Widovci (Widonidé). Po zhroucení franské moci ve střední Itálii se vévodství roku 898 osamostatnilo a prvním nezávislým vévodou se stal Alberich. Mezi vévody tohoto období převažovali osoby z řad Normanů, nepodařilo se ale vytvořit dynastii. S připojením Italského království císařem Otou I. se Spoleto stalo říšským knížectvím a vládli v něm nadále především Normané. Ve Spoletském vévodství se tradičně křížily zájmy římsko-německých císařů a papežů, částečně také císařů byzantských. V letech 1043–1198 bylo vévodství personálně spojeno s Tuscií (Toskánskem), v l. 1198–1205 byl vévodský stolec neobsazen. Normanům se nepodařilo začlenit Spoleto do Sicilského království a císař Ota IV. jej roku 1204 vydělil z říše a předal pod svrchovanost Papežského státu, přičemž jako papežské lenní vévodství Spoleto přetrvalo až do roku 1519.30pxMíšeňské markrabství (N)965 různí markrabí (965-985) Ekkehardovci (985–1009) 25px hrabata z Orlamünde (1046–1067) Brunovci (1067–1076) 25px Přemyslovci (1076–1089) 25px Wettinové (1089–1123; 1129–1423/1918) hrabata z Groitzsche (1123–1124) Winzenburgové (hrabata z Formbachu) (1124–1129) Wigbert Ekkehard I. Ota I. Výmarský Ekbert I. Vratislav I. Český Jindřich I. Wiprecht II. z Groitzsche Heřman II.1423 (spojeno se Saským kurfiřtstvím) - 1046 1112 1090 1306 2012 1124 115230pxLužická marka/markrabství(N)965 různí markrabí Billungové (1015–1032) 25px Wettinové (1032–1034; 1046–1075; 1185–1303) 25px Přemyslovci (1076–1081) 25px Ilburkové (1081–1123) hrabata z Groitzsche (1123–1124; 1131–1135) 25px Askánci (1124–1131) Hodo I. z Nordthüringau Thietmar (Dětmar) I. Dietrich (Dětřich) I. Vratislav I. Český Jindřich II. Wiprecht Albrecht I. "Medvěd" 1367 - 1106 2012 1306 Ž 1135 1328 Šlo o území pozdější Dolní Lužice nikoli Lužice horní Od roku 1303 přestala být Lužická marka samostatným říšským knížectvím a byla nadále spojena v personální unii s askánským Braniborskem (1303–1367; 1449–1462), lucemburskými Čechami (1367–1449; 1462–1635) a wettinským Saskem (1635–1815). Až do 12. století si území nárokovali také polští panovníci, kteří neuznávali příslušnost marky k říši. Již koncem 11. století se prosadil dědičný princip vlády namísto voleného, tehdy se také objevují první personální unie marky s okolními knížectvími30pxKorutanské vévodství (Karantánie) (N)976 Liutpoldovci (976-978; 983-989) Sálská dynastie (978-983; 995–1011; 1035–1047) Otoni (989-995) Eppensteinští (1012–1035; 1073–1122) 25px Welfové (1047–1056) Ezzovci (1056–1061) 25px Zähringenové (1061–1072) Jindřich III. Bavorský Ota I. Jindřich II. Bavorský Adalbero Welf III. Konrád III. Bertold I. 1335 1059 1125 1029 1192 1057 1085 ? 1218 30pxVévodství Zähringen (N)109725px ZähringenovéBertold I. Korutanský 1218 1218 (hlavní linie rodu) 30pxDurynské lankrabství (N)1131 25px Ludowingové (1131–1247) 25px Wettinové (1247–1918) Ludvík I. Jindřich "Osvícený" 1440 1247 Ž Po roce 1440 přestalo lankrabství existovat jako samostatný útvar. Po Lipském dělení r. 1485 užívali titul lankraběte durynského všichni členové wettinského rodu z Albertinské i Ernestinské větve, přičemž majetek všech větví rodu se alespoň zčásti nacházel na území bývalého lankrabství.30pxVévodství Meránie (N)1153 25px Wittelsbachové (hrabata ze Scheyernu a z Dachau) (1153–1182)