náhled|Nový zámek a Zámecký rybník v Lipové na historické pohlednici Panství Lipová () se nacházelo v letech 1566–1850 v západní části Šluknovského výběžku v nejsevernější části Česka. Sídlem vrchnosti byl nejprve starý zámek v Lipové, který od roku 1739 nahradil nový zámek. Samostatné panství vzniklo roku 1566 dělením majetku Jiřího ze Šlejnic († 1565) mezi jeho čtyři syny. Za Schleinitzů se panství hospodářsky dařilo a ze sousedního Saska na něj pronikala reformace. Protože se Schleinitzové zadlužili, museli své statky prodat Radslavu Kinskému staršímu (1550–1619).
Období prosperity přerušila třicetiletá válka, během které panství trpělo častými průchody vojsk, souvisejícími epidemiemi nemocí a hladomorem. V roce 1628 započatá rekatolizace postupovala během války pomalu. Poté, co byl Vilém Kinský (1574–1634) zavražděn kvůli účasti na spiknutí proti císaři, připadlo panství Wolfgangovi z Mansfeldu (1575–1638), majiteli sousedního panství Šluknov. Jeho syn Karl Adam z Mansfeldu (1629–1662) se po dosažení zletilosti o své statky příliš nestaral. Když zavinil tragickou smrt své ženy, utekl a roku 1662 zemřel v cizině. Za Mansfeldů ve 30. a 40. letech 17. století zde velmi tvrdě řádila švédská vojska. Po skončení války se naplno rozeběhla rekatolizace, na kterou mnoho poddaných reagovalo odchodem do sousedního Saska. Definitivně byla dokončena v 60. letech 17. století za Slavatů z Chlumu a Košumberka. Zhoršené podnebí, opakované hladomory a zvyšující se robotní povinnosti se staly příčinou selského povstání v roce 1680. Vypuklo na konci března v Brtníkách a Mikulášovicích, během několika dnů se však přidali i další sedláci z panství. Hrabě Jan Jiří Slavata z Chlumu a Košumberka (1634/37–1689) požadavky povstalců odmítl, císařští vojáci povstání potlačili a vůdci povstání skončili na popravišti.
Po nepříznivém 17. století přišlo s rodem Salm-Reifferscheidtů od roku 1696 uklidnění. Hraběnka Marie Anežka ze Salm-Reifferscheidtu (1674–1718) sice pobývala většinu času mimo panství, položila však základy pro jeho další rozvoj. Její syn Leopold Antonín ze Salm-Reifferscheidtu (1699–1769), který v Lipové po většinu života sídlil, dopomohl k výraznému hospodářskému růstu. Podporoval řemeslníky i rolníky, financoval stavbu několika kostelů, škol či špitálu. V Lipové dal v letech 1737–1739 vybudovat nový barokní zámek. V podobném duchu pokračovali i jeho potomci. Syn Jan František Václav ze Salm-Reifferscheidtu (1747–1802) nechal postavit u Brtníků lovecký zámeček Šternberk. Roku 1842 zasáhl Mikulášovice, tehdy největší vesnici panství, ničivý požár.
V důsledku správní reformy lipovské panství roku 1850 zaniklo a místo něj vznikl soudní okres Lipová, spadající pod politický okres Šluknov. Z vrchnostenského majetku se stal velkostatek Lipová. Zdejší rodová větev Salm-Reifferscheidtů vymřela roku 1889 po meči.
Historie Vznik samostatného panství Území pozdějšího lipovského panství náleželo ve vrcholném středověku k hohsteinskému panství, jež držel rod Berků z Dubé. Ti prodali roku 1443 hrad Hohnstein saským vévodům Wettinům a přesídlili na hrad Tolštejn, který se stal sídlem samostatného panství, zahrnujícího většinu Šluknovského výběžku. Berkové z Dubé drželi Tolštejn do roku 1485, kdy jej spolu s celým panstvím prodali saskému rytíři Hugoldovi ze Šlejnic († 1490). K dělení tolštejnského panství došlo roku 1566 po smrti Jiřího ze Šlejnic († 1565).
Schleinitzové (1566–1602) náhled|Erb rodu Schleinitzů Lipovskou část tolštejnského panství získal Jiřího syn Hans ze Šlejnic († 1595), který se také v Lipové usídlil. K témuž roku bylo v Lipové zmiňováno šlechtické sídlo – starý zámek. Hans ze Šlejnic nedržel panství dlouho, protože již roku 1571 je prodal svým strýcům a odstěhoval se do hornolužického Budyšína, kde působil ve funkci zemského správce. Protože podporoval reformaci, povolal na své panství luterského kněze. Jelikož k luterství byl tolerantní již jeho otec Jiří, hlásila se v době vzniku samostatného lipovského panství převážná většina obyvatel k protestantské víře. Po roce 1571 drželi panství společně Abraham († 1594), Kryštof († 1601) a Hanshugold ze Šlejnic. Ti se postupně zadlužili, takže Hanshugold s Kryštofovými syny Kryštofem a Hugoldem museli celé panství prodat.
Samostatné lipovské panství původně tvořilo třináct vesnic, a to Brtníky, Dolní Poustevna, Horní Poustevna, Lipová, Liščí, Lobendava, Mikulášovice, Nová Víska, Severní, Schirgiswalde, Šenov,Až do roku 1907 nesl Velký Šenov název Šenov (). Vilémov a Wehrsdorf. Vsi Wehrsdorf a Schirgiswalde ležely v Horní Lužici a byly v letech 1571 a 1572 prodány. Ke konci 16. století se stala největší vesnicí Lipová. Střediskem panství pak byl zdejší vrchnostenský dvůr, ke kterému patřily kromě zámku ještě ovčín, dva mlýny, dvě pily a pět rybníků. Podle urbáře z roku 1574 zahrnoval majetek Schleinitzů dalších dvanáct rybníků v Mikulášovicích, Šenově a Lobendavě. Řadu z nich, stejně jako papírnu v Dolní Poustevně, dal založit Hans ze Šlejnic bezprostředně po převzetí panství. V Mikulášovicích dále stála vrchnostenská sladovna se sýpkou a v Dolní Poustevně mlýn s pilou. Na celém panství žilo 398 sedláků a chalupníků s rodinami a další nezapočítaní poddaní. Robotní povinnosti pro každého z nich činily nejméně dvanáct dní ročně. Kromě práce na poli a udržování cest mezi ně patřily takzvané labské fůry, tedy doprava zboží z přístavu v Schandau.Název Bad Schandau město používá až od roku 1920. Zde vlastnili Schleinitzové dům se sýpkou. Naturální i peněžité daně platili poddaní čtyřikrát do roka, a to na svatou Valburgu (25. února), svatého Jana Křtitele (24. června), svatého Michaela archanděla (29. září) a na Vánoce (25. prosince). Za Schleinitzů stálo na lipovském panství pět kostelů. Kostel svatého Šimona a Judy v Lipové a svatého Martina v Brtníkách byly ještě gotické. Jiří ze Schleinitz nechal vystavět renesanční kostel svatého Jiří v Lobendavě a svatého Mikuláše v Mikulášovicích na místě starších gotických svatostánků. Rovněž renesanční kostel svatého Bartoloměje v Šenově dali postavit místo staršího chrámu Schleinitzové patrně v 80. letech 16. století.
Kinští (1602–1634) náhled|left|upright=1.2|Starý lipovský zámek po přestavbě Od zadlužených Schleinitzů koupil panství roku 1602 za částku 84 000 kop míšeňských grošů jejich věřitel Radslav starší Kinský (1550–1619), který v té době již vlastnil Teplice a po Lipové přikoupil i Rumburk a Českou Kamenici.Dolní Poustevna, s. 38 V témže roce založil tři nové vesnice, a to Dlouhý Důl, Sněžnou a Vlčí Horu. Období rozvoje lipovského panství pokračovalo i za Kinských. Ve všech vesnicích postupně přibývalo obyvatel a rostl počet domů, a to i přesto, že v průběhu 17. století přišla několikrát morová epidemie. Za Kinských byla patrně v Dolní Poustevně založena tvrz. Poprvé je připomínána roku 1619, v roce 1634 je již zmiňován jen poplužní dvůr. Po smrti Radslava Kinského přešlo panství na jeho synovce Viléma Kinského (1574–1634). Ten se zúčastnil českého stavovského povstání, ale nakonec jej císař Ferdinand II. (1617–1637) omilostnil. Roku 1634 jej však dal tentýž císař za účast na spiknutí s Albrechtem z Valdštejna (1583–1634) v Chebu zavraždit a jeho majetek propadl státu.
Lipovské panství těžce postihla třicetiletá válka. Poprvé se bojovalo v roce 1620, kdy v okolí Lipové řádili vojáci saského kurfiřta.Dolní Poustevna, s. 41–45 Roku 1628 pověřil třináctý pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598–1667) děkana budyšínské kapituly Gregora Kathmanna z Maurugku (1589–1644) rekatolizací panství. Přestože vlivem války postupovala rekatolizace pomalu, odcházelo mnoho sedláků do okolních vesnic v Sasku. Po dalším vpádu saských vojsk v roce 1631 se navíc navrátila část luteránů spolu s pastory. V letech 1632, 1633 a 1634 plenili zdejší vsi saští vojáci a obyvatelé saského příhraničí.Mikulášovice, s. 25–26
Mansfeldové (1635–1662) náhled|Hrabě Wolfgang z Mansfeldu Roku 1635 získal panství darem polní maršál hrabě Wolfgang z Mansfeldu (1575–1638), který již od roku 1623 vlastnil šluknovské panství. Za něj a za jeho syna Karla Adama (1629–1662) se tak v letech 1635–1662 obě panství spojila a byla spravována společně.Mikulášovice, s. 23–24 Wolfgang z Mansfeldu zemřel ve Vídni brzy po obdržení panství. Za nezletilého syna Karla Adama proto nejprve obě panství spravoval poručník. Po dosažení zletilosti mladého hraběte povinnosti příliš nezajímaly a většinu času trávil na cestách. Roku 1654 se oženil s patnáctiletou Marií Theresií Ditrichštejnovou (1639–1658). Jejich manželství nebylo příliš šťastné; Karel Adam holdoval alkoholu a svou ženu fyzicky týral. To byl také patrně důvod její předčasné smrti v únoru 1658. Bezprostředně po začátku vyšetřování záhadného úmrtí opustil hrabě svá silně zadlužená severočeská panství. Před spravedlností se skrýval u švédského královského dvora a na svých říšských statcích. Zemřel roku 1662 v Horneburgu u Brém na neštovice.
Hrabě Wolfgang přebíral panství v těžké době třicetileté války. Ta se na zdejším kraji nejvíce podepsala ve 30. a 40. letech 17. století. Nejhorší boje třicetileté války zažilo panství na jaře roku 1637, kdy zde švédské vojsko po tři týdny drancovalo, podpalovalo, znásilňovalo a zabíjelo. Z této doby pochází takzvaný Křtící kámen () v Sebnitzském lese u cesty z Mikulášovic do Sebnitz. Švédové ve svém počínání pokračovali v letech 1638, 1639, 1640 a 1642.
Podle inventáře panství z roku 1635 působil při všech pěti kostelích samostatný učitel, který vzdělával děti v duchu luterství. Mansfeldové však byli katolíci, a tak po skončení třicetileté války na převážně protestantském panství pokračovali v rekatolizaci. Od roku 1647 ji měl na starost hejtman Johann Georg Otto. Protože jeho nevybíravé metody vedly k hromadným odchodům poddaných, povolal hrabě Mansfeld dva litoměřické kapucíny Bartolomea a Romualda. Rekatolizaci podpořil i vznik samostatné litoměřické diecéze v roce 1655. V průběhu 60. let 17. století se tak hlásila většina poddaných ke katolické víře. Ti, kteří nebyli ochotni víru změnit, odcházeli do sousedních saských vesnic, zejména do Hinterhermsdorfu, Saupsdorfu, Sebnitz, Neustadtu a Wehrsdorfu.
Podle berní ruly vypracované v letech 1652–1654 nebyla půda na lipovském panství příliš úrodná, poddaní se proto věnovali hlavně pastevectví, těžbě a zpracování dřeva. Chovali především skot a ovce, vepři zmiňováni nejsou. Pěstovali zejména len, dále žito, sladový ječmen a dva druhy ovsa. Chybějící obilí se stále dováželo po Labi do Schandau a dále povozy. Z řemesel bylo nejrozšířenější plátenictví, rula zaznamenala i několik obchodníků.Mikulášovice, s. 26–29 Vlivem války a rekatolizace byla třetina usedlostí opuštěná.
Slavatové (1662–1696) náhled|upright=1.2|Zámecký (Slavatův) rybník