Nikifor Romanovič Černigovskij (; † 1675) byl ruský sibiřský kozák, původem z polsko-litevského státu. V letech 1665–1670, 1673 a 1675 stál v čele samosprávy v Albazinu, centru ruské moci v horním Poamuří.
Ve smolenské válce (1632–1634) bojoval v polsko-litevském vojsku a roku 1633 padl do ruského zajetí. Po válce se roku 1635 odmítl vrátit, namísto toho vstoupil do ruských služeb, jako služilij čelovek. Po roce se pokusil o útěk do Litvy, byl chycen a poslán na Sibiř do Jenisejska. V jenisejském vojevodství sloužil jako kozák dvanáct let, v letech 1637–1649. Poté byl přeložen do ilimského vojevodství, kde postoupil z řadového kozáka na „padesátníka“ (velitele padesáti mužů).
Roku 1665 se postavil do čela skupiny nespokojenců, která zaútočila na ilimského vojevodu Lavrentije Obuchova a zabila ho. Rebelové se rozhodli odejít k Amuru a na místě bývalého daurského městečka, spáleného roku 1651 kozáckým oddílem Jerofeje Chabarova, postavili ostroh (palisádou opevněné sídlo) Albazin. Už roku 1666 zaseli a sklidili první obilí, od domorodců v okolí vybírali jasak a navázali kontakt s nejbližším představitelem ruského státu – Larionem Tolbuzinem, který z něrčinského ostrohu spravoval Zabajkalsko. Tolbuzin uznal Černigovského jako řádného představitele ruské vlády na Amuru. V listopadu 1670 vyšlo najevo, že Nikifor Černigovskij přemlouval manželku jednoho z Albazinců, aby s ním zběhla do Číny. Albazinci ho zatkli a pod stráží odvezli do Něrčinska. Po čase byl propuštěn a 1673 opět spravoval Albazin. Roku 1674 však nový něrčinský vojevoda Pavel Šulgin dosadil v Albazinu za náčelníka Semjona Vešňaka. Černigovského přeložil do Něrčinska. V lednu 1675 je Černigovskij opět doložen ve funkci albazinského náčelníka.
V březnu 1675 byl v Moskvě za účast na vraždě vojevody Obuchova odsouzen k smrti, vzápětí však omilostněn a přijat do státní služby. O svém odsouzení a milosti se nedozvěděl, protože zemřel počátkem léta 1675, ještě předtím, než zpráva doputovala do Albazinu.
Nikifor Černigovskij měl tři syny, kteří s ním neodešli do Albazinu, ale z půli útěku se vrátili. Později přesídlili do Idinsku u Irkutsku; zde a v blízkém Svirsku a Čeremchovu žili jejich potomci i na počátku 21. století.
V polské historické literatuře je Nikifor Černigovskij pokládán za významného Poláka, nezávisle spravujícího Albazin a samostatně udržujícího diplomatické vztahy s Čínou.
Život
Na Litvě, v Rusku Nikofor Černigovskij se účastnil smolenské války (1632–1634) ve vojsku polsko-litevského státu. V soudobých dokumentech se poprvé objevuje roku 1633, kdy u Novgorodu-Severského upadl do ruského zajetí, do konce války byl držen ve Vologdě na severu Ruska. Po skončení války se odmítl vrátit, místo toho požádal o vstup do ruských služeb. Přijal pravoslaví a v květnu 1635 byl pokřtěn. Od podzimu 1635 sloužil v Tule, v tamním pluku husarů a rejtarů složeném z cizozemců.Krasnoštanov, s. 12. Současně se – roku 1635 – oženil s Onosicou, dcerou Petra Dubovského, původem Litvina, žijícího v Moskvě.Krasnoštanov, s. 19. Litvini bylo jméno pro poddané Litevského velkoknížectví ruské národnosti.Krasnoštanov, s. 18.
Svůj původ Černigovský udával různě. U výslechu roku 1633 se prohlásil za Poláka z kyjevského povětu s tím, že sloužil polskému králi jako kozák „na třech koních“.Krasnoštanov, s. 9. Roku 1635 v souvislosti se žádostí o vstup do ruských služeb se prohlásil za Čerkase z braginského povětu na Litvě. Čerkasové bylo ruské jméno pro (ruskojazyčné) kozáky žijící při jižních okrajích Ruska. V dokumentu o křtu je popsán, s odvoláním na jeho slova, jako šlechtic z brestského povětu.Krasnoštanov, s. 10. V dokumentech týkajících se jeho útěku v létě 1636 je, opět na základě svých slov, označován za Litvina z braginského povětu.
Pokus o útěk, v Jenisejsku Začátkem července 1636 se sedmi dalšími cizozemci uprchl z Tuly. Útěk nebyl plánovaný, účastníci se pro něj rozhodli až v den útěku. Na cestě do Litvy byla však polovina zběhů chycena, mezi nimi i Černigovskij. U výslechu uvedli jako důvod útěku nízký plat, nedostávali totiž příplatky za ženy a děti, zřejmě proto, že jejich rodiny žily v Moskvě.Krasnoštanov, s. 13–14. Za trest byl Černigovskij s manželkou v srpnu 1636 poslán na Sibiř do Jenisejska. Na cestě přezimovali v Tobolsku, na místo určení dorazili koncem září 1637.Krasnoštanov, s. 27 V Jenisejsku sloužil jako řadový kozák dvanáct let. Později (roku 1657) o své službě napsal:
V Ilimsku náhled|alt=Černobílá kresba, mapa části Sibiře s červeně vyznačenými hranicemi Ilimského vojevodství|Mapa ilimského vojevodství, fragment mapy světa Thomase Kithena z roku 1773 Roku 1649 Černigovskij patřil mezi kozáky převedené z Jenisejska do Ilimska v souvislosti se vznikem ilimského vojevodství.Krasnoštanov, s. 35. Roku 1652 ho ilimský vojevoda poslal do Kirensku na řece Leně, z tamních skladů vydal zásoby stopadesátičlennému oddílu Dmitrije Zinovjeva, který putoval k Amuru.Krasnoštanov, s. 54. Následující rok se účastnil stíhání zběhů z Ilimska k Amuru. Totiž v létě 1653 zběhli k Amuru tesaři, kozáci a rolníci z Leny a kozáci z Vercholenského ostrožku (ostrožek je malý ostroh, palisádou opevněné sídlo) s dalšími rolníky, celkem přes dvě stě lidí, polovina kozáků. Na Amuru se vesměs připojili k vojsku Onufrije Stěpanova.Krasnoštanov, s. 43. Černigovského oddíl se dostal se zběhy do boje, naopak z jiného oddílu se několik kozáků přidalo ke zběhům. Ilimský vojevoda pak v Čečujsku postavil hlídku, která měla zadržovat další uprchlíky. Roku 1654 byl už Černigovskij desátník, a opět sloužil v Kirensku, kde mimo jiné vydával ze skladů zásoby odesílané do Jakutska.Krasnoštanov, s. 44–45. Dokumenty vystavené jeho jménem nesepisoval ani nepodepisoval, sestavovali je jeho spolupracovníci.Krasnoštanov, s. 47.
V létě 1655 zběhlo k Amuru z Leny 200 až 300 lidí v čele s kozákem Michailem Sorokinem, kteří po cestě v Kirensku sebrali zbraně a hledali Černigovského, aby ho zabili. Ten se před nimi schoval v lese. Roku 1655 nadále sloužil v Kirensku, kde žila i jeho rodina, dům měl i v Ilimsku. Roku 1656 již měl hodnost padesátníka (velitele padesáti mužů).Krasnoštanov, s. 50. V Kirensku mimo jiné vybíral jasak od Tunguzů.
V letech 1656–1657 byl, se synem Fjodorem, v poselstvu ilimských kozáků, které přivezlo do Moskvy do Sibiřského prikazu sobolí kožešiny vybrané jako jasak a hlášení o stavu vojevodství.Krasnoštanov, s. 51. V Sibiřském prikazu podal list s přehledem své služby v němž požádal o přeřazení do služby proti Polákům. Ani tento list nenapsal osobně, zřejmě proto, že byl negramotný. Ačkoliv obvykle bylo podobným žádostem vyhověno, Černigovský neuspěl.
V letech 1658–1662 v Kirensku dohlížel na plnění povinností tamních rolníků (vydělení a obdělání půdy, jejíž výnos byl určen státu).Krasnoštanov, s. 64–65. Roku 1664 a 1665 byl prikazčikom (náčelníkem a správcem) ve Verchně-Kirenské volosti.Krasnoštanov, s. 66 a 83.
Německý historik žijící v Rusku Gerhard Müller roku 1757 napsal o Černigovském, že roku 1650 působil jako prikazščik v Čečujsku a roku 1652 dohlížel na solivar v Usť-Kutském ostrohu. Historikové v 19. i 20. století se při popisu Černigovského života v ilimském vojevodství omezili na převzetí těchto tvrzení, přestože se neopírají o prameny a není známo, jak k nim Müller dospěl.Krasnoštanov, s. 34.
Zabití ilimského vojevody a útěk k Amuru
Podle Černigovského syna Fjodora od března 1665 se syny a rolníkem Michalem Ivanovem Sapožnikovem plánoval útěk „na Rus“, aby přednesl stížnost na ilimského vojevodu Lavrentije Obuchova. Plán změnil po příjezdu Obuchova na trh do Kirenska, když ho jakutský kozák Fjodor Lukjanov a kirenský rolník Ivan Jeremejev Mikulka přesvědčili, že lepší bude Obuchova oloupit a utéct k Amuru.Krasnoštanov, s. 71 a 73. Ke spiknutí se přidalo ještě 15 dalších lidí, vesměs lovců (). Celkem mělo 22 účastníků.Krasnoštanov, s. 121.
Spiklenci zaútočili 28. června v noci na vojevodovu loď na Leně u ostrova (později nazvaného Obuchovův ostrov) 26 km od Kirenska, když se vojevoda vracel do Ilimska.Krasnoštanov, s. 77. Vojevodovi lidé byli neozbrojení.Krasnoštanov, s. 80. V šarvátce útočníci zabili šest a zranili deset lidí vojevodova doprovoduKrasnoštanov, s. 83. a samotného vojevodu utopili poté, co na útěku skočil do vody.Čerkasov, s. 90.
Kdo zabil vojevodu není jasné. Fjodor Černigovský roku 1666 v Jakutsku vypověděl, že se zabitím vojevody nemá nic společného a pouze slyšel, že ho kopími „přidrželi“ ve vodě Fjodor Lukjanov a lovec Maťuška Maximov. Roku 1667 se od zběhů odtrhl a na Lenu vrátil Grigorij Kulakovskij, který vypověděl, že Obuchova zabili Fjodor Lukjanov, Maťuška Maximov a Černigovského syn Vasilij, přikázal jim to Fjodor Černigovskij. A že to v Telembinsku první dva přiznali něrčinskému náčelníkovi Larionovi Tolbuzinovi. Při konfrontaci (v Jakutsku) se syny Černigovského obě strany opakovaly svou verzi.Krasnoštanov, s. 127. Roku 1670 Černigovskij, ve zprávě do Něrčinska o útěku několika kozáků z Albazinu do Číny, obvinil z vraždy Obuchova dva z nich, Ivana Jeremejeva Mikulku a Osku Vasiljeva Podkamenného.Krasnoštanov, s. 122, 155. Oska Vasiljev byl tchán Fjodora Černigovského.Krasnoštanov, s. 155.
Útočníci zbili a okradli členy vojevodova doprovodu, vysvobodili vojevodovy vězně (včetně Černigovského zetě Petra Oskolkova),Krasnoštanov, s. 76, 93 a 122. a loď i s nákladem zabavili.Krasnoštanov, s. 75–76. Z lodi ukořistili 30 soroků sobolů (30×40, to jest 1200 sobolích kožešin) a 300 rublů.Krasnoštanov, s. 84.
náhled|vlevo|alt=Kresba kláštera, uprostřed kamenný klášterní komplex, vpravo vysoká dřevěná věž, vpředu a po levé straně areálu přízemní dřevěné hospodářské budovy, areál obehnán palisádou|Trojický klášter v Kirensku založený roku 1663 popem Jermogenem, který roku 1665 odešel s Černigovského skupinou do Albazinu. Litografie z knihy I. K. Goluběva Свято-Троицкий Усть-Киренский мужской монастырь (Иркутской епархии), 1894. Ač Černigovskij byl vůdcem skupiny, útoku na vojevodu se neúčastnil. Po útoku vyloupili Kirensk.Krasnoštanov, s. 78. Poté skupina vytáhla z Kirenska po proudu Leny. V následujícím městečku, Čečujsku, sestavili a předali tamnímu náčelníkovi list pro cara, v němž vysvětlovali svůj čin.Krasnoštanov, s. 70, 87. Z listu se zachovaly pouze tři stránky.Krasnoštanov, s. 88. Svůj čin ospravedlňovali lichvou a krutým chováním Obuchova, který zdržoval jejich stížnosti poslané přes Jakutsk.Krasnoštanov, s. 89–90. Také vinili Obuchova z věznění popa Fomy Kirillova a znásilnění jeho ženy Palagejky Nikiforovy, snad dcery Nikifora Černigovského a oznamovali, že jdou sloužit carovi do Poamuří. Roku 1673 Černigovskij a další, celkem 101 lidí, v žádosti o milost, kterou zaslali do Moskvy, zabití Obuchova zdůvodnili jeho nesnesitelným chováními, znásilňováním jejich žen a vymáháním jejich majetku; jinak se prý chovali řádně a cestou k Amuru nikomu nijak neubližovali. Tři z nich – Ivan Perelešev, Jarko Tvarogov a Nechoroško Jelfimov – žádost dovezli do Moskvy, kam dorazili 19. ledna 1674.Krasnoštanov, s. 184.
Z Čečujska rebelové pluli po Leně až k ústí Oljokmy a po ní na jih, přitom přibrali další kozáky a rolníky, takže jejich počet vzrostl na 84 lidí. Plavili se na sedmi lodích.Krasnoštanov, s. 114. Rolníky, jejichž hospodářství leželo při cestě, kupce, které potkali, a kozáky posádkou v ostrožcích po cestě, olupovali o zbraně, potraviny, nářadí a jiné zásoby.Krasnoštanov, s. 84–85, 109–112, 115, 118. Kupcům a místním náčelníkům rovněž zabavovali a ničili zápisy o dluzích a daňových nedoplatcích.Čerkasov, s. 94 a 96. Zatímco majetné kupce a osoby spjaté s administrativou obírali bez náhrady, v některých případech –zpravidla prostým rolníkům, ale i posádce ostrožku v ústí Oljokmy, která měla bránit útěkům ruských poddaných do Poamuří, – za sebrané věci štědře platiliČerkasov, s. 94. sobolími kožešinami nebo penězi, o které okradli vojevodu.Krasnoštanov, s. 85, 118–119.