Československý pavilon na Světové výstavě 1967 je budova, v níž probíhala prezentace Československa na této výstavě (EXPO '67) v kanadském Montréalu. Architektonická podoba objektu vzešla ze soutěže, jejímž vítězem se stal návrh Miroslava Řepy a Vladimíra Pýchy. V jednopatrovém pavilonu o půdorysných rozměrech 51 × 33 metrů se nacházely výstavní prostory, ve kterých se vedle jiných prezentovala Věstonická venuše, originály deskových obrazů mistra Theodorika z karlštejnské kaple svatého Kříže, třebechovický betlém, experimentální sídliště Etarea, rituální židovské nástroje nebo díla vytvořená pomocí techniky polyvize a diapolyekranu. Vystavovaly se zde také výtvory ze skla, porcelánu, bižuterie, textilu či krajky. V závěru prohlídky mohli návštěvníci v expozici Kinoautomat zhlédnout první interaktivní filmový snímek na světě nazvaný Člověk a jeho dům. K občerstvení příchozích sloužily restaurace a snack bar.
Prezentace Československa vzbudila na výstavě mezi diváky obrovský ohlas. Celkem jich dorazilo více než osm milionů, díky čemuž se pavilon stal pátým nejnavštěvovanějším na celé výstavě. Po celou dobu výstavy se okolo objektu tvořily fronty lidí o prohlídku, v nichž lidé stáli obvykle tři hodiny, ale někdy se čekací doba protáhla i na dvojnásobek.
Objekt pavilonu chtělo po výstavě získat město Montréal, ale jejich nabídku českoslovenští zástupci odmítli. Obdobně reagovali i na zájem města Gander z kanadské provincie Newfoundland a Labrador. V září 1967 se však u tohoto newfoundlandského města zřítilo letadlo Iljušin Il-18 provozované Československými aeroliniemi. V reakci na angažování se místních lidí v pomoci obětem nehody změnili zástupci Československa jako výraz poděkování svůj názor a s přemístěním objektu souhlasili. V pavilonu se po přesunu nachází divadlo, knihovna a galerie.
Historie Světová výstava 1967 se konala od 27. dubna do 29. října 1967 na ostrovech Sainte Hélène, Notre Dame a poloostrově Cité du Havre na řece svatého Vavřince, a to u příležitosti stého výročí vyhlášení kanadské konfederace (1867). O československé účasti na výstavě rozhodla vláda na svém zasedání 30. října 1964,Halada, Hlavačka, s. 205. kdy navázala na usnesení Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) ze dne 16. června 1964. Od pořadatelů pak republika dostala vymezený prostor na ostrově Notre-Dame o výměře 5043 metrů čtverečních. V sousedství pavilonu dostaly své prostory Itálie a Venezuela. Generálním komisařem československé účasti na výstavě se stal Miroslav Galuška.
Příprava pavilonu Na koncepci československého výstavního prostoru byla 7. listopadu 1964 vypsána veřejná anonymní soutěž. Vládní komise pro výstavnictví vybrala vhodné řešení navržené trojicí Václav Jasanský, Jan Novotný a Jaroslav Šmejkal na svém zasedání 4. března 1965. Již před tím, 1. února 1965, byla ovšem vypsána anonymní veřejná soutěž na architektonická soutěž na podobu pavilonu Protože však v době jejího vypsání ještě neexistovala schválená koncepce, nemohla mít soutěž přesné zadání na podobu výstavních prostor. Zvolený postup, který znesnadňoval práci architektů, se nezamlouval Svazu architektů ČSSR. Přesto ale nedošlo k jeho změně.Řepa, s. 648. Do soutěže se přihlásilo 88 návrhů (podle jiných zdrojů dokonce 92), z nichž v květnu 1965 vítězně vzešlo dílo od architektů Miroslava Řepy a Vladimíra Pýchy.Halada, Hlavačka, s. 206.
Na tvorbě projektové dokumentace pracovali vítězové od června 1965. Na podzim téhož roku již brněnské Královopolské strojírny vyrobily části ocelové konstrukce, které byly posléze na 72 železničních vozech dopraveny do přístavního města Hamburk. Tady vyrobené části výstavního pavilonu dělníci přeložili na tři lodě pojmenované Transeuropa, Transamerica a Finnlader a ty je přeplavily do Kanady. Od října 1965 pak kanadská společnost pavilon stavěla a dokončila ho během následujícího roku. Náklady na stavbu objektu se vyšplhaly na 2,5 milionu kanadských dolarů (CAD).Halada, Hlavačka, s. 207.
Výstava Za dobu konání výstavy zavítalo do československého pavilonu více než osm milionů návštěvníků, přičemž osmimiliontý dorazil týden před koncem Expa.Halada, Hlavačka, s. 209. Objekt se tak stal pátým nejnavštěvovanějším na celé výstavě. Dne 15. května 1967 navštívil pavilon rakouský prezident Franz Jonas a pochvalně jej hodnotil. Následující den (16. května), kdy se konal Československý národní den,Halada, Hlavačka, s. 208. navštívil výstavu i československý prezident Antonín Novotný, který na závěr prohlídky pavilonu odevzdal kanadským zástupcům jeden z exponátů výstavy, a sice tapiserii Javor a lípa od Juraje Kréna, která po skončení výstavy obohatila sbírky Kanadské národní galerie v Ottawě. Na Československý národní den dorazilo do pavilonu navzdory chladnému a větrnému počasí, jež tehdy v Montréalu panovalo, 218 tisíc návštěvníků. Po celou dobu výstavy se okolo objektu tvořily fronty zájemců o prohlídku, v nichž lidé čekali obvykle tři hodiny. Výjimečně ovšem museli návštěvníci čekat i šest hodin.
Po výstavě náhled|vlevo|Letoun Iljušin Il-18 (letadlo stejného typu se zřítilo v Kanadě)|alt=Světle zbarvený turbovrtulový letoun přelétá listnaté stromy. V pozadí je patrné nebe lehce červeně zbarvené. O pavilon mělo zájem město Montréal, jehož starosta Jean Drapeau chtěl stavbu odkoupit za symbolickou částku 1 CAD. Jeho nabídku ovšem zástupci Československa odmítli. Mezi další zájemce patřili také představitelé kanadského města Gander na ostrově Newfoundland z provincie Newfoundland a Labrador. Ani tuto nabídku ale českoslovenští zástupci nepřijali. Dne 5. září 1967, tedy ještě během konání světové výstavy, došlo poblíž Ganderu k leteckému neštěstí, při němž se krátce po startu ve vzdálenosti 1200 metrů od konce dráhy zřítil let číslo 523 Československých aerolinií (ČSA) na trase Praha – Shannon (Irsko) – Gander – Havana (Kuba). Na palubě letounu Iljušin Il-18 imatrikulační značky OK-WAI se v době nehody nacházelo 61 cestujících a osm členů posádky. Přímo při neštěstí zahynulo 33 cestujících a polovina posádky. Další čtyři osoby pak svým zraněním podlehly v nemocnicích v Ganderu, Halifaxu a Montréalu. Jako výraz poděkování místním občanům, kteří se intenzivně angažovali v záchranných pracích a v dobrovolném dárcovství krve, přehodnotili českoslovenští zástupci své původní zamítavé stanovisko a po konci světové výstavy se československý pavilon stěhoval do kanadského města Grand Falls-Windsor, jenž také patří do působiště kulturní instituce v Ganderu. Zde byl objekt rozdělen na dvě části, v nichž sídlí zdejší divadlo, knihovna a galerie.
Část restaurace, která byla také součástí výstavního pavilonu, po skončení výstavy dělníci rozebrali a přepravili zpět do Československa, kde ji v areálu někdejšího nuselského pivovaru v Praze opětovně postavili a zprovoznili.
Objekt náhled|Detail vstupu do pavilonu|alt=Schodiště, na němž stojí lidé čekající ve frontě do výstavního objektu. Vpravo se nachází výrazný nápis „“ na skleněném soklu. Zastavěná plocha činila 3000 metrů čtverečních, zbylou část pozemku představovaly sadové úpravy. Před výstavní budovou se nacházela nejen fontána v podobě 4,5 metrů vysoké plastiky od Bohumila Eliáše, ale také skleněná fontána navržená René Roubíčkem. Vstup do objektu byl umožněn jak od řeky svatého Vavřince, tak také z jedné z hlavních návštěvnických cest na výstavišti pojmenované Smetanova třída na počest českého hudebního skladatele Bedřicha Smetany. Pavilon se dočkal kladných hodnocení. Mezi jinými například v referátu o výstavě otištěném na stránkách deníku New York Times.
Exteriér Konstrukce jednopatrové výstavní budovy mající půdorysné rozměry 51 × 33 metrů držela na čtyřech pilířích úhelníkového tvaru instalovaných v rozích objektu.Řepa, s. 650. Přízemí bylo prosklené okny bez rámů, naopak v patře se žádná okna nenacházela. Zvenčí bylo patro obloženo hurdiskami, které pokrývala specifická glazura světle béžové barvy. Jednotlivé pásy od sebe dělily svislé zářezy. Uvnitř objektu se nacházelo excentricky umístěné atrium, díky němuž mohla zeleň z okolí objektu proniknout až dovnitř.
V sousedství pavilonu stála budova, v níž se nacházely restaurace a snack bar. S výstavními prostory byl objekt spojen přízemní vstupní halou, na jejíž střeše se nacházela terasa s keramickými figurami vytvořenými manželi Jindřiškou a Pravoslavem Radovými.
Expozice náhled|vlevo|Návštěvníci mohli zhlédnout Třebechovický betlém|alt=Vyřezávané figurky a krajina dřevěného třebechovického betlému. Na návrzích interiérů pavilonu pracoval autorský kolektiv ve složení František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný, kteří využívali svých zkušeností nabytých při přípravách předchozí Světové výstavy v roce 1958 (Brusel). Hned za vstupem do výstavního objektu se nacházel prostor pojmenovaný „Síň století“, ve kterém se prezentovala věstonická venuše, kopie Svatováclavské koruny z českých korunovačních klenotů či originály maleb mistra Theodorika z kaple svatého Kříže z hradu Karlštejn nebo gotické Madony a tolar pocházející z Jáchymova. Nacházela se zde také vitráž vytvořená Stanislavem Libenským a Jaroslavou Brychtovou.Růžička, s. 655. Následně expozice pokračovala prostorem nazvaným „Tradice“, kde se vystavovaly výtvory ze skla. Nacházely se zde jednotlivé vázy, vitráže či žardiniéry a další skleněné útvary, které posléze přešly v křišťálový les. Diváci v tomto prostoru mohli zhlédnout solitérní díla Stanislava Libenského, Jaroslavy Brychtové, fontánu Bohumila Eliáše, dále tvorbu Františka Tejmla, Milana Laluhy (vystavoval bílou sklomozaiku), Ladislava Olivy (prezentoval tavenou vitráž), Reného Roubíčka, Ľudovíta Fully a Vladimíra Kopeckého. Poté návštěvníci pokračovali prostorem pojmenovaným „Svět dětí“, v němž byl vystaven Třebechovický betlém a dílo Jiřího Trnky.Růžička, s. 656.
Následně se návštěvníci pomocí eskalátoru přemístili do druhého podlaží výstavního pavilonu, kde nejprve vstoupili do části nazvané „Symfonie“. V té scénograf Josef Svoboda prezentoval své audiovizuální výtvory polyvize a diapolyekran, kdy se efektu dosahovalo promítáním diapozitivů na 112 krychlí o rozměrech 6 krát 6 centimetrů, jež se vysunovaly a opětovně zasunovaly do plochy. Technikou diapolyekranu připravil Emil Radok představení umělecky popisující stvoření světa. Polyvize obsahovala 11 projektorů a 28 diaprojektorů a při prezentaci využívala polopropustných zrcadel. Vystavoval se tu také jediný produkt československého strojírenského průmyslu v celém pavilonu, a to bezvřetenový stav. Na tuto část navazoval další výstavní prostor pojmenovaný „Inspirace“, v němž návštěvníci viděli mozaiku Antonína Kybala, který pomocí krajek vytvořil krápníkovou jeskyni, na níž ukazoval, jakou měrou příroda inspiruje umělce v jejich tvorbě. Vedle Kybalova díla se tu nacházela bižuterie či gobelín od Jiřího Johna.Růžička, s. 658. Strop výstavního prostoru vyzdobil Albín Brunovský.Ševčík, Beneš, s. 250. Tematicky shodnou podobu měla také terasa mezi výstavní a restaurační částí pavilonu, na které se nacházely keramické plastiky Pravoslava Rady a kovový mobiliář Jiřího Nováka. Dále prohlídková trasa pokračovala prostorem vytvořeným opět Josefem Svobodou a pojmenovaným „Konflikty“, který upozorňoval na možné problémy technické civilizace. Nacházel se zde také model experimentálního sídliště Etarea vytvořeného architektem Gorazdem Čelechovským.