náhled|Státní znak Austrálie Dějiny Austrálie jsou dějinami území a obyvatel dnešního Australského společenství. Domorodí Australané, takzvaní Austrálci, dorazili na australskou pevninu po moři z jihovýchodní Asie před 40 000 až 70 000 lety. Jejich umělecké a duchovní tradice patří k nejdéle přežívajícím v lidských dějinách. Evropané prvně přistáli u břehů Austrálie v roce 1606, díky nizozemskému mořeplavci Willemovi Janszoonovi. Později toho roku se španělský objevitel Luis Váez de Torres vylodil na ostrovech v průlivu, jež dnes nese jeho jméno. Dvacet devět nizozemských mořeplavců prozkoumalo západní a jižní pobřeží Austrálie v 17. století a nazvalo zemi Nové Holandsko. Indonéští průzkumníci navštívili australské severní pobřeží okolo roku 1720. Roku 1770 zmapoval východní pobřeží Austrálie poručík James Cook pro Británii a vrátil se s analýzou doporučující kolonizaci v Botanickém zálivu, v oblasti dnešní Sydney. První flotila britských lodí dorazila do této lokality v lednu 1788, aby vytvořila trestaneckou kolonii. V následujícím století Britové založili další kolonie v hloubi kontinentu. Původní Australané byli zatlačeni do západní a severní Austrálie a jejich počet se snížil kvůli zavlečeným nemocem a ozbrojeným konfliktům s kolonisty. Zlatá horečka a rozvoj zemědělství založený na vlně přinesly kolonii prosperitu. Od poloviny 19. století začala vznikat parlamentní demokracie. Obyvatelé šesti britských kolonií pak v referendu odhlasovali roku 1901 vznik federace, což Australané považují za vznik svého státu, byť vztah ke kolonizačnímu centru v Londýně se rozvolňoval jen pozvolna a dodnes je Austrálie součástí Commonwealthu. Austrálie také po boku Británie bojovala ve dvou světových válkách. Během té druhé se rovněž stala pevným spojencem Spojených států, když společně čelili Japonsku. Poválečný imigrační program pak přijal více než 6,5 milionu migrantů ze všech kontinentů.
Austrálci náhled|Skalní malby v národním parku Kakadu
Austrálci přišli z jihovýchodní Asie. Odborníci se však neshodují, zda přes pevninský most, zamrzlé úžiny anebo po moři – způsob migrace hodně závisí na době jejího časového určení, přičemž rozptyl je značný – mezi 40 000 až 70 000 lety př. n. l. Obvyklý názor za příčinu pohybu obyvatel jihovýchodní Asie na jih označuje klimatickou změnu, přesněji dobu ledovou. Podle australského archeologa Scotta Canea byla příčinou migrace tzv. tobská katastrofa, k níž došlo 72 000 let př. n. l.Scott Cane; First Footprints – the epic story of the first Australians; Allen & Unwin; 2013; ; str. 25-26 Šlo o erupci supervulkánu Toba v Indonésii na ostrově Sumatra, které je někdy připisováno poslední velké vymírání druhů. Nejstarší lidské pozůstatky v Austrálii byly nalezeny u vyschlého jezera Mungo, na jihozápadě Nového Jižního Walesu. Jsou zároveň důkazem jedné z nejstarších známých kremací na světě.Bowler, J.M. 1971. Pleistocene salinities and climatic change: Evidence from lakes and lunettes in southeastern Australia. In: Mulvaney, D.J. and Golson, J. (eds), Aboriginal Man and Environment in Australia. Canberra: Australian National University Press, str. 47–65.
Austrálci používali kamenné nástroje a po svém příchodu brzy vyhubili obří vačnatce.Třímetrové klokany a obří wombaty vyhubil člověk, ne změna klimatu. National Geographic.cz, . Krajinu změnili žďářením, kterým si ulehčovali lov zvířat. Krajina tak získala většinově charakter savany. Většina Austrálců byli lovci a sběrači se složitou ústní tradicí a systémem duchovních hodnot založených na víře v tzv. „Čas snů“, tedy ve zlatou éru na počátku světa, kdy totemové bytosti stvořily svět, stanovily zákony a přikázaly obřady, jež je nutné provádět k zajištění kontinuity života. Domorodé umění Austrálců je považováno za nejstarší pokračující uměleckou tradici na světě. Doklady o něm lze vysledovat nejméně 30 000 let nazpět a nacházejí se v celé Austrálii, zejména v blízkosti Uluru a v národních parcích Kakadu či Ku-ring-gai. Tradiční odhad počtu Austrálců v Austrálii v době příchodu Evropanů byl 350 000, novější výzkumy uvádějí 750 000. Dělili se na zhruba 250 kmenů, z nichž každý měl vlastní jazyk; 200 z těchto jazyků již zcela zaniklo. Největší hustota obyvatelstva se předpokládá v údolí řeky Murray. Ostrovy Torresovy úžiny a části severního Queenslandu dále obývali ostrované z Torresovy úžiny, etničtí Melanézané. Jejich kultura však byla od dnešních Austrálců odlišná.
Příchod Evropanů náhled|vlevo|Replika lodi Duyfken mořeplavce Willema Janszoona Existuje teorie portugalského přistání u břehů Austrálie ve 20. letech 16. století, je však stále diskutována. První skutečně zdokumentované přistání má na svém kontě nizozemská Sjednocená východoindická společnost, konkrétně Willem Janszoon na lodi Duyfken roku 1606. Ve stejném roce dorazila španělská expedice vedená Portugalcem Pedro Fernandes de Queirósem k břehům Nových Hebrid, přičemž se domnívala, že objevila legendární zem Terra Australis a pojmenovala ji Austrialia del Espiritu Santo (Jižní země Ducha svatého). Ve stejném roce Queirósův pobočník Luis Váez de Torres přeplul Torresův průliv a vstoupil na pobřeží severní Austrálie. V roce 1616 Nizozemec Dirck Hartog obeplul Mys Dobré naděje a chtěl plout do Batávie. Silný vítr ho však zahnal mimo kurz a přistál přibližně na 26° jižní šířky u ostrovů při pobřeží západní Austrálie, které nebyly obydlené. Oblast nazval Žraločí zátoka. Poté doplul až na pobřeží kontinentu, které nazval Zemí Eendracht, podle své lodi. Protože pobřeží bylo pusté, zdržel se zde pouze tři dny. Před odplutím na pobřeží zanechal cínovou desku, která se dnes nazývá Hartogův talíř. Roku 1627 další Holanďan François Thijssen objevil jižní pobřeží Austrálie a nazval ho Země Pietera Nuytse, na počest nejvyššího úředníka nizozemské Sjednocené východoindické společnosti na palubě. Další její člen, Pieter de Carpentier, prozkoumal roku 1628 severní pobřeží Austrálie, byl zde po něm pojmenován Carpentarský záliv. Abel Tasman v roce 1642 jako první Evropan vstoupil na území Tasmánie a Nového Zélandu. Na své druhé cestě do oblasti, v roce 1644, též významně přispěl ke zmapování Austrálie, zejména na severním pobřeží. Navzdory těmto úspěchům (a návrhům Pierra Purryho) Nizozemci nezahájili kolonizaci Austrálie. Zjistili, že domorodí Australané jsou méně schopní obchodovat s Evropany než Indové, Číňané a Japonci. Purryho kolonizační plán byl odmítnut s tím, že „není žádná vyhlídka na využití nebo prospěch pro společnost, naopak jsou jisté vysoké náklady“. náhled|Přistání kapitána Cooka v Botanickém zálivu, malba z roku 1902 V této situaci vycítili příležitost Britové. V roce 1769 James Cook na lodi Endeavour přijel na Tahiti, aby pozoroval přechod Měsíce přes Venuši. Již však sebou vezl tajný pokyn admirality, aby se pokusil nalézt cestu k jižnímu kontinentu. Cook se rozhodl prozkoumat východní pobřeží, jedinou část Austrálie, kterou nizozemští mořeplavci neprobádali. 19. dubna 1770 posádka Endeavouru zahlédla východní pobřeží a o deset dní později Cook přistál v Botanickém zálivu. Cook zmapoval pobřeží spolu s přírodovědcem lodi Josephem Banksem, který následně sepsal zprávu o příznivých podmínkách pro založení kolonie, přičemž doporučil, aby kolonie byla trestanecká.
V roce 1772 přistála u břehů Austrálie francouzská výprava vedená Louisem Alenem de St Aloüarn, který jako první Evropan formálně vyhlásil svou suverenitu nad západním pobřežím, nicméně žádné reálné dopady tento akt neměl, konkrétní kroky k francouzské kolonizaci učiněny nebyly. Také kolonizační plány švédského krále Gustava III. z roku 1786 zůstaly jen na papíře. A tak bylo zřejmé, že budoucnost Austrálie bude britská, ačkoli teprve v roce 1788 dorazila do Botanického zálivu skutečně kolonizační britská výprava (tzv. First Fleet). Jedenáct lodí sebou přivezlo i první trestance, neboť Banksův plán byl přijat.
Kolonizace Trestanecký charakter kolonie byl podmíněn britskou ztrátou amerických kolonií v důsledku americké války za nezávislost (Britové předtím posílali tisíce trestanců ročně především do Marylandu a Virginie) a sílící kritikou podmínek v britských věznicích (zejm. filantropa Johna Howarda). Ovšem samotná kolonizace Austrálie měla i strategický charakter – na konci 18. století se Británie dostala do střetů se Španělskem a Nizozemskem a Austrálie byla vyhodnocena jako ideální základna případných námořních útoků na španělské državy na Filipínách a nizozemské v Indii. náhled|První guvernér Austrálie Arthur Phillip Britská kolonie Nový Jižní Wales byla zřízena příjezdem 11 prvních plavidel pod velením kapitána Arthura Phillipa v lednu 1788. Sestávala ponejprv z více než tisíce osadníků, z toho 778 odsouzenců (192 žen a 586 mužů). Několik dní po příjezdu do Botanického zálivu se flotila přesunula do vhodnějšího přístavu Jackson, kde byla založena osada Sydney Cove (dnešní Sydney), a to 26. ledna 1788. Toto datum se později stalo australským státním svátkem. Kolonii formálně vyhlásil guvernér Phillip 7. února 1788. Zahrnovala ostrovy Nového Zélandu, ale již roku 1817 byl Zéland do značné míry vyčleněn. náhled|vlevo|Trestanecká vzpoura z roku 1804 V letech 1788 až 1792 bylo v Sydney vyloženo 3546 mužských trestanců a 766 ženských. Často šlo o „profesionální zločince“ postrádající dovednosti potřebné pro založení kolonie. Mnoho nových příchozích bylo nemocných nebo neschopných práce. I podmínky zdravých odsouzených se zhoršovaly špatnou výživou. Potravinová krize kulminovala v roce 1790. Ani situace na lodích, které nové kolonisty vozily, nebyla lehká – například flotila z června 1790 ztratila čtvrtinu svých cestujících již během plavby, v důsledku epidemie. Phillipovy deníky, i některých jiných důstojníků, dokazují, že měli velké pochybnosti o životaschopnosti a budoucnosti kolonie. Vše se ale začalo měnit po roce 1792, poté, co prvním odsouzeným vypršely tresty. Britové přišli s opatřením, že odsouzený, který zůstane v Austrálii, získá vlastní půdu. Stejné opatření se vztahovalo i na vojáky, kterým skončila vojenská služba. To nastartovalo do té doby skomírající zemědělský sektor. 16. února 1793 dorazili do Austrálie první regulérní osadníci, kteří již nepřicházeli z trestu. Trestanecký charakter si však kolonie držela dlouho, dovoz vězňů skončil až roku 1868. V letech 1788 až 1868 bylo do Austrálie přepraveno přibližně 161 700 odsouzených (z toho 25 000 žen – nerovnováha pohlaví byla dlouho jedním z velkých problémů australské společnosti). Historik Lloyd Robson odhadl, že dvě třetiny z nich byli zloději z dělnických předměstí ze střední a severní Anglie. Většina z nich byli recidivisté. Někteří odsouzení, zejména Irové, byli transportováni do Austrálie za politické zločiny. To také vedlo k první a jediné vzpouře trestanců, roku 1804 (tzv. Castle Hill rebellion). Druhá vzpoura, tzv. rumová (Rum Rebellion), z roku 1808, už měla jiný charakter, šlo o rebelii několika důstojníků zapojených do černého trhu s rumem, kteří sesadili guvernéra. Jde o jediný úspěšný vojenský převrat v australských dějinách. Potlačen byl roku 1810, kdy byl instalován nový guvernér Lachlan Macquarie. Ten vládl v letech 1810-1821 a bývá označován za posledního autokrata v australských dějinách. Je ovšem také otcem australského egalitářství, neboť to byl on, kdo zavedl pravidlo, že odsouzenec, který získá svobodu, stává se plnohodnotným kolonistou – a začal takovým lidem přidělovat i úřady a dokonce funkci soudce. náhled|Založení Perthu roku 1829, obraz George Pitta Morisona