Plukovník (brigádní generál in memoriam) Josef Churavý (27. října 1894 OlomoucMatriční záznam o narození a křtu farnost při kostele sv. Michala v Olomouci – 30. června 1942 PrahaArchiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých hlavního magistrátu, sign. MAG Z20, s. 82) byl vlastenec, důstojník Československé armády, zástupce velitele Vojenského zeměpisného ústavu (VZÚ) Praha, legionář, významná osobnost protifašistického odboje, představitel vedení druhé garnitury vojenské odbojové organizace Obrana národa.
Stručný životopis Plukovník (brigádní generál in memoriam) Josef Churavý (27. října 1894 Olomouc – 30. června 1942 Praha) získal bojové zkušenosti jako příslušník československých legií v Rusku. Po návratu do vlasti se stal vysokým důstojníkem prvorepublikové Československé armády. Jako plukovník v době počátku německé okupace působil ve funkci zástupce velitele Vojenského zeměpisného ústavu (VZÚ) Praha. Spolu se svými spolupracovníky zorganizoval odvoz a ukrytí různých přístrojů, geografických podkladů a materiálů před německými okupanty mimo objekt VZÚ. Za tuto činnost byl 9. července 1940 v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti pro nevěrnost a sabotáž. Odešel do ilegality a zapojil se do vedení vojenské odbojové organizace Obrana národa, jejímž cílem bylo vybudování podzemní armády a v případě příznivých okolností boj proti německým okupantům. Jako jeden z vedoucích členů DOMU (tzv. Domácí Odboj MUzikantů) působil téměř dva roky v ilegalitě. Spolupracoval s odbojovou skupinou Tři králové – Balabán, Mašín a Morávek. Po svém zatčení gestapem 9. října 1941 byl několik týdnů surově vyslýchán. Odpovídal na všechno, co se týkalo jeho osoby, ale jiná jména ani adresy spolupracovníků neprozradil. Po více než půl roce věznění byl dne 30. června 1942 za druhé heydrichiády odsouzen k trestu smrti podruhé a ještě téhož dne byl v 19,30 hod. v Praze na kobyliské střelnici popraven společně s podplukovníkem Josefem Mašínem a některými dalšími členy Obrany národa.
Po skončení druhé světové války byl Josef Churavý posmrtně vyznamenán Československým válečným křížem a povýšen do hodnosti brigádního generála. V roce 2011 byl vyznamenán Křížem obrany státu a dva roky poté propůjčil prezident republiky Miloš Zeman Vojenskému geografickému a hydrometeorologickému úřadu (VGHMÚř) v Dobrušce čestný název „generála Josefa Churavého“.
Podrobný životopis
Mládí Josefa Fišery – Churavého Josef Churavý se narodil 27. října 1894 v Olomouci v domě na Dolním náměstí 170/19. Zde bydlela jeho matka Marie Anna Fišera (Fischera) (* 1873) spolu se svými rodiči. Josefovým dědečkem byl otec Marie, stolařský mistr Josef Fišera (Joseph Fischera) (1847–1929) a Josefovou babičkou byla mistrova manželka Terezie Fišera (Theresie Fischera, rozená Gottwald) (1840–1939). Marie byla v rodině stolaře Fišera jeho nejstarší dcerou (* 1873). Kromě ní měl Josef Fišera ještě další dvě dcery: mladší dceru Julii Fišera (* 1875) a nejmladší dceru Terezii Fišera (* 1881). V době narození Josefa bylo jeho matce Marii 21 let a s otcem Josefa nebyla ve svazku manželském. Proto dostal nemanželský Josef jméno po svém dědečkovi Josefu Fišerovi a příjmení po své svobodné matce Fišera. Biologickým otcem malého Josefa Fišery byl Václav Churavý (* 1869). Václavu Churavému bylo 25 let a pocházel ze západních Čech z vesnice Chrášťovice (dnes část obce Mladotice). I když byl vyučený truhlář, pracoval jako kočí na panství na Olomoucku, kde se seznámil s Marií Fišerovou, která na statku pracovala jako služebná. Majitel panství zřejmě nedal souhlas Marii a Václavovi ke sňatku vzhledem k nevalné hospodářské situaci na panství (to údajně později zbankrotovalo), takže nastávající matka odjela do Olomouce ke svým rodičům, kde porodila syna Josefa. Malý Josef Fišera vyrůstal v Olomouci a vychovávali jej rodiče jeho matky – dědeček a babička Fišerovi. Nesezdaní Josefovi rodiče Marie a Václav patrně dál pokračovali ve službě v Uhrách. Majitel statku později pomohl Václavovi k místu bankovního poslíčka v Praze a tak se Josefovi rodiče (již jako manželé) přestěhovali (okolo roku 1900) za prací do Prahy. Po jejich sňatku si svého syna „adoptovali“ a tím došlo (v jeho pěti letech) ke změně příjmení po otci na Churavý. V roce 1905 přestal být Josef jedináčkem, když se mu narodila sestřička Marie.
Studia Již na obecné škole se Josef Churavý výborně učil a učitelé také přemluvili Josefovy rodiče, aby jej nechali dále studovat na české vyšší žižkovské reálce v Praze. Studia na této škole (v letech 1905 až 1912) završil Josef Churavý dne 8. července 1912 maturitou jako jeden z jejích nejlepších studentů. Na nátlak profesorů a částečně i proti vůli rodičů pokračoval Josef Churavý od podzimu roku 1912 ve studiu strojního inženýrství na pražské České vysoké škole technické (tehdy to byla fakulta strojní a elektrotechnická dohromady). Zde však stačil absolvovat pouhé čtyři semestry, když vypukla první světová válka. Po první státnici (v roce 1914) musel Josef Churavý studia zanechat a narukovat do rakouské armády.
První světová válka Na podzim roku 1914 byl Josef Churavý odveden a po absolvování půlroční školy pro důstojníky dělostřelectva byl v srpnu 1915 ve funkci velitele čety poslán na ruskou frontu. Do ruského zajetí padl v říjnu 1915, následně prošel několika ruskými zajateckými tábory a když se naskytla příležitost přihlásil se (v listopadu 1917) do československých legií.
Československé legie Ve funkci dělostřeleckého důstojnického čekatele se Josef Churavý s československými legiemi účastnil bojů proti bolševikům na Nikolajevské frontě. Na jaře 1918 byl jako jeden z prvních zařazen do československého dělostřeleckého divizionu v Irkutsku. V polovině roku 1919 byl přemístěn k československé důstojnické škole ve Sljuďance, kde působil jako učitel v dělostřeleckém oddělení. V hodnosti poručíka ruských legií spolu s ostatními učiteli důstojnické školy připlul Josef Churavý s 15. legionářským transportem v únoru 1920 japonskou lodí Shunko-Maru z Vladivostoku do vlasti.
Zpátky ve vlasti Po svém návratu do vlasti pokračoval Josef Churavý krátce ve studiu na technice. Nebyl však dostatečně finančně zajištěn, chtěl se oženit a tak vysokoškolská studia nedokončil a volil raději návrat do armády. V červnu 1920 nastoupil službu na ministerstvu obrany. V hodnosti nadporučíka absolvoval kurz pro výchovu důstojníků generálního štábu a po úspěšném absolvování Válečné školy (v letech 1922 až 1923) byl v hodnosti kapitána zařazen do generálního (tehdy hlavního) štábu. Výborné studijní výsledky i předchozí pedagogická praxe z pobytu v Rusku jej předurčili do role profesora na Válečné škole. S přestávkami (v součtu asi čtyři roky) zde vyučoval (mezi léty 1924 až 1934) nejprve předměty „balistiku“ a „zeměpis“ a později (i jako externista) „taktiku dělostřelectva“.
Jako důstojník generálního štábu procházel v letech 1926 až 1934 mnoha funkcemi, včetně velitelských u dělostřeleckého pluku v Praze-Ruzyni. Počátkem dubna 1934 byl Josef Churavý trvale funkčně přidělen k pražskému Vojenskému zeměpisnému ústavu (VZÚ). Mezi léty 1937 až 1938 působil na Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) v Praze – instituci, která před druhou světovou válkou koordinovala výstavbu československých pohraničních opevnění. V průběhu 30. let dvacátého století pracoval Josef Churavý i vědecky – redigoval odborné periodikum „Dělostřelecké rozhledy“, do něhož přispíval zejména články z oboru „balistické matematiky“. Od 30. září 1938 byl Josef Churavý jmenován na funkci zástupce velitele v pražském Vojenském zeměpisném ústavu (VZÚ) a zde jej také zastihl i 15. březen 1939.
Vojenský zeměpisný ústav (VZÚ)
Dějství prvé K vojenské zeměpisné službě nastoupil Josef Churavý začátkem dubna 1934 a nejprve se podílel na tvorbě mapového díla. Po půlročním působení ve VZÚ byl ustanoven přednostou odboru pro popis a statistiku válečných jevišť. Po podpisu Mnichovské dohody (30. září 1938) byl Churavý jmenován zástupcem velitele VZÚ, kterým byl plukovník zeměpisné služby PhDr. Jiří Čermák. Od podzimu roku 1938 zhotovovali a ukrývali někteří příslušníci VZÚ kopie a duplikáty geodetických a kartografických podkladů a map s jediným cílem: aby se nacistům nedostal do rukou výsledek dvacetileté práce VZÚ, jehož by mohlo být zneužito. V březnu 1939 vydal Josef Churavý správci materiálu ve VZÚ kapitánu Aloisi Hrdličkovi a dalším zaměstnancům nařízení, aby veškerý materiál z tajného oddělení generálního štábu byl neprodleně připraven k odvozu. Krátce nato byl tento materiál skutečně odvezen v několika krytých nákladních autech. Z Vojenského zeměpisného ústavu tak bylo (do konce roku 1939) vyvezeno asi 25 nákladních aut rozličného materiálu, který německá branná moc mohla potřebovat – zejména cenné přístroje, teodolity, dalekohledy, tisíce filmů a leteckých snímků, litografických ploten, negativů, elaborátů a dalšího materiálu (v celkové hodnotě asi 1 milion říšských marek, tj. tehdejších 10 milionů protektorátních korun). Tento zeměměřičský materiál byl ukryt na různých místech Prahy (např. v objemných sklepech ministerstva vnitra (MV) v Praze III. na Tržišti, ostatek ve smíchovské kapli v Holečkové ulici, proměněné na archiv).
Dějství druhé Dne 15. března 1939 byl Vojenský zeměpisný ústav (VZÚ) obsazen německou armádou. Tehdejší velitel ústavu plukovník zeměpisné služby PhDr. Jiří Čermák zrušil s okamžitou platností popisný odbor a nařídil skartovat jeho veškerou dokumentaci, aby nemohla být zneužita okupanty. Jeho zástupce plukovník Josef Churavý svým rozhodným zásahem u tehdejší protektorátní vlády dosáhl toho, že VZÚ byl dne 18. dubna 1939 převzat ministerstvem vnitra, byl přejmenován na „Zeměpisný ústav ministerstva vnitra“ (ZÚMV) a v této pozměněné formě vlastně přetrval celých šest let nacistické okupace. Po vyhlášení protektorátu byla československá armáda rozpuštěna a bývalý plukovník Josef Churavý byl převeden jako vrchní odborový rada do odboru Ministerstva vnitra (MV). Do konce roku 1939 zůstal ústav zachován jako původní celek v původní budově a s původním vedením. Koncem roku 1939 musel ZÚMV opustit svoji historickou budovu v Bubenči a předat veškeré podklady a techniku německé správě. ZÚMV byl přestěhován do Veletržního paláce, reprodukční odbor a fotogrammetrické oddělení do bývalé tiskárny firmy Šulc v Praze VII – pozdější tiskárny podniku Kartografie.
Dějství třetí Podezření, že se materiál VZÚ odcizuje pojal říšský Němec a vysoký úředník Říšského zeměměřičského úřadu (Reichsamt für Landesaufnahme (RfL)) Dipl. Ing. F. Seidel (pověřený Němci dozorčí správou nad VZÚ) koncem roku 1939. Po jednání (na konci ledna 1940) se Slováky v Bratislavě (o jejich nároku na část výzbroje VZÚ) už bezpečně zjistil, že mnohé přístroje ve VZÚ chybí. Po návratu do Prahy nařídil zatknout plukovníka zeměpisné služby PhDr. Jiřího Čermáka, plukovníka Josefa Churavého, štábního kapitána Aloise Hrdličku a další. Rozsáhlé zatýkání důstojníků VZÚ započalo 6. února 1940. Mnozí z nich byli dlouhodobě vězněni nebo posláni do koncentračních táborů. Některým bývalým příslušníkům VZÚ se podařilo dostat do zahraničního odboje (např. generál Alfréd Ressel, plukovník generálního štábu Bohumír Kobliha), jiní se zapojili do vojenského domácího odboje (např. plukovník Josef Churavý, plukovník generálního štábu profesor Dr. Ing. Vlastimil Blahák), jiní se zúčastnili Slovenského národního povstání (SNP) a partyzánského boje. I když byly části ukrytého materiálu vyvezeného z VZÚ nedůslednou konspirací Němci nakonec objeveny, ukrytí geografických materiálů a jejich duplikátů umožnilo po osvobození v květnu 1945 rychlou obnovu činnosti a produkce vojenské zeměpisné služby.
V ilegalitě