náhled|250x250pixelů| Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (známá též jako Istanbulská úmluva) je mezinárodní smlouva Rady Evropy zaměřená na potírání a prevenci násilí na ženách a domácího násilí. Úmluva se zaměřuje na prevenci, ochranu obětí a stíhání pachatelů genderově podmíněného násilí, tj. násilí páchaného na člověku pro jeho gender. Úmluva také nově definuje některé trestné činy a požaduje po státech, aby je zavedly do svého trestního řádu. I když úmluva mluví výslovně o ženách, jakožto primárních obětech domácího násilí (podle odhadů se ve více než 90 procentech případů stávají jeho oběťmi ženy – vychází se jen z nahlášených případů), hned v čl. 2 vybízí smluvní strany k aplikaci stanovených zásad na všechny oběti domácího násilí, tedy i na muže, děti nebo seniory. Úmluva také zavádí možnost působení neziskových organizací ve vymáhání.
Dne 14. března 2012 jako první ratifikovalo úmluvu Turecko, ke kterému se k březnu 2022 připojilo dalších 35 států. V platnost vstoupila 1. srpna 2014. Turecko 20. března 2021 od úmluvy odstoupilo. Po letech váhání Česká republika odmítla Istanbulskou úmluvu ratifikovat v těsném hlasování Senátu ČR 24. ledna 2024. V červnu 2023 ale členské státy Evropské unie odsouhlasily připojení k úmluvě a smlouva se tak stane závaznou i pro Česko ve věcech spadajících do pravomoci EU.
Historie úmluvy Počátkem devadesátých let se Rada Evropy začala zasazovat o ochranu žen před genderově motivovaným násilím. Její Výbor ministrů vydal několik doporučení,Rec(2002)5 on the protection of women against violence což dalo vzniknout v období 2006–2008 celoevropské kampani za boj proti násilí na ženách včetně domácího násilí. Zásadně odmítavý postoj k tomuto druhu násilí vyjádřil i Evropský parlament přijetím řady rezolucí a doporučení vyzývajících ke schválení právně závazných norem v oblasti prevence, ochrany a stíhání nejzávažnějších a nejrozšířenějších forem genderově podmíněného násilí.
Národní zprávy, studie a průzkumy následně poukázaly na závažnost tohoto problému v Evropě. Kampaň v první řadě odhalila značně rozdílné reakce jednotlivých států na násilí na ženách a domácí násilí. Objevila se evidentní potřeba harmonizace právních norem s cílem zajistit, aby oběti mohly požívat stejné úrovně ochrany napříč celou Evropou. Politická vůle jednat vzrostla. Ministři členských států Rady Evropy začali diskutovat o nutnosti posílení ochrany obětí domácího násilí, zejména pak násilí partnerského.
Vědoma si své role, rozhodla se tedy Rada Evropy vytvořit jednotné standardy pro prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí. V prosinci roku 2008 Výbor ministrů zřídil expertní skupinu pověřenou přípravou návrhu úmluvy v této oblasti. Zhruba během dvou let skupina, pojmenovaná CAHVIO (Výbor pro prevenci a boj s násilím na ženách a domácím násilím), vypracovala návrh textu. Návrh byl dokončen v prosinci roku 2010.
Přijetí, podpis, ratifikace a odmítnutí úmluvy Úmluva byla přijata Výborem ministrů Rady Evropy dne 7. dubna 2011 a k podpisům byla otevřena 11. května 2011 u příležitosti 121. zasedání Výboru ministrů v Istanbulu. V platnost úmluva vstoupila po ratifikaci prvními deseti státy, dne 1. srpna 2014. Za Evropskou unii ji 13. června 2017 podepsala eurokomisařka Věra Jourová. Do 30. března 2022 ji ratifikovalo 36 států (Albánie, Andorra, Rakousko, Belgie, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Kypr, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Gruzie, Německo, Itálie, Řecko, Island, Irsko, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Malta, Monako, Černá Hora, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Moldavsko, Rumunsko, San Marino, Srbsko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Severní Makedonie, Turecko) a dalších 9 států, včetně Česka, ji podepsalo.
Podpis úmluvy dosud odmítá Ázerbájdžán. Ze států, jež úmluvu původně podepsaly, byla posléze ratifikace smlouvy odmítnuta Bulharskem (na základě rozhodnutí bulharského ústavního soudu, podle kterého byla neslučitelná s bulharskou ústavou), Slovenskem (na základě opakovaného odmítnutí ratifikace smlouvy ve slovenském parlamentu) a Maďarskem (na základě odmítnutí ratifikace maďarským parlamentem). Turecko se od úmluvy na základě prezidentského dekretu stáhlo a od 1. července 2021 zde úmluva pozbyla platnosti.
Dne 1. června 2023 členské země Evropská unie většinově schválily přistoupení EU jako celku k úmluvě, tedy s platností v těch oblastech, kde má EU výlučnou kompetenci. Ministr dopravy Martin Kupka (ODS), reprezentující Českou republiku, se hlasování zdržel a zdůvodnil to skutečností, že v té době úmluva nebyla zemí ratifikována na národní úrovni.
Proces přijímání v České republice Za přijetí smlouvy se dlouhodobě zasazovala Liga lidských práv a Česká ženská lobby společně s členskými organizacemi (proFem, Český svaz žen, Rosa). Přijetí úmluvy rovněž dlouhodobě podporoval bývalý ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiří Dienstbier, který v lednu 2016 přijal za vládu petici organizace Amnesty International za její přijetí.
Česká republika nakonec podepsala smlouvu (jako jedna z posledních zemí EU) dne 12. května 2016. Podpis připojil její velvyslanec při Radě Evropy Emil Ruffer.
Ratifikace smlouvy měla dle plánů proběhnout do poloviny roku 2018, první ani druhá vláda Andreje Babiše však její ratifikaci neprojednala. Také vláda Petra Fialy jednání o ratifikaci úmluvy odložila, dle ministra spravedlnosti Pavla Blažka do konce ledna 2023. V květnu 2023 k ratifikaci úmluvy vyzval i prezident Petr Pavel. V červnu 2023 pak vláda s pokračováním procesu přijímání úmluvy souhlasila. Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková uvedla, že úmluvu kabinet schválil k ratifikaci. Hlasování Poslanecké sněmovny PČR se očekávalo během podzimu 2023, ještě dříve se však k jejímu projednání dostal Senát.
Ústavně právní výbor Senátu PČR před koncem července 2023 dal k ratifikaci odmítavé doporučení, doporučení nedostala ani od zahraničního výboru a výboru pro záležitosti EU. V září 2023 o úmluvě jednala ústavní komise Senátu PČR, doporučení k ratifikaci však nedokázala odhlasovat, neboť odpůrci, kteří byli v menšině, opustili jednací místnost. V lednu 2024 pak senátní plénum ratifikaci úmluvy poměrně těsně neschválilo, k vyslovení souhlasu chyběly 2 hlasy. Proti byla většina senátorů z klubu KDU-ČSL a nezávislých, členové klubů ANO a SOCDEM a ODS a TOP 09 hlasovali zčásti pro zamítnutí a zčásti úmluvu podpořili, pro byli většinou senátoři z klubů Starostů a SEN21 a Piráti. Devět senátorů se zdrželo a deset bylo nepřítomno.
V červnu roku 2026 vláda Andreje Babiše oznámila, že nebude pokračovat v krocích k zavedení takzvané Istanbulské úmluvy a že zrušila usnesení předchozí vlády, v němž v červnu 2023 vyslovila s její ratifikací souhlas.
Deratifikace V říjnu 2025 lotyšský parlament na návrh pravicové strany Lotyšsko na prvním místě odhlasoval poměrem 56:32 hlasů odstoupení od Istanbulské úmluvy, v Rize se proti rozhodnutí uskutečnila jedna z největších demonstrací několika předchozích let. Proti rozhodnutí se vymezili také velvyslanci Dánska, Finska, Francie, Irska, Nizozemska, Norska, Španělska, Švédska a Spojeného království.
Cíle úmluvy Prevence Kromě samotné ochrany a trestání domácího a jiného násilí si úmluva klade za cíl prevenci proti těmto činům. Tu spatřuje hlavně v boji s genderovými stereotypy, které ženy společensky profilují jako slabší a submisivní vůči mužům, a stereotypními genderovými rolemi, například vyšší akceptací násilí u mužů než u žen, což se ve výsledku může promítat právě v domácím násilí (pocit ztráty „mužskosti“). Dosáhnout toho chce pomocí: školení odborníků pracujících s oběťmi, pravidelných osvětových kampaní, zahrnutí téma genderové problematiky do školních osnov, zajištění terapeutických programů pro pachatele domácího a sexuálně orientovaného násilí, těsné spolupráce s nevládními organizacemi.
Ochrana V případě selhání preventivních opatření je nezbytné podniknout veškerá opatření k ochraně obětí před násilím ze strany pachatele. Toho se dosáhne zejména: zavedením legální možnosti dočasného vykázání pachatele domácího násilí ze společného obydlí, zavedením nepřetržitých tísňových linek, dostatečným počtem prozatímních azylových domů a jejich kapacitní dostupností, poskytováním potřebných srozumitelných informací pro traumatizované oběti, zřízením specializovaných center pro oběti sexuálního násilí, dostatečným informováním obětí o jejich právech a dostupné pomoci.
Stíhání Strany jsou povinny definovat nové trestné činy, jestliže je dosud trestní řád neobsahuje (např. fyzické týrání, psychické týrání, nebezpečné pronásledování, sexuální násilí a znásilnění, sexuální obtěžování, nucený sňatek, mrzačení ženského genitálu, vynucený potrat a nucená sterilizace). Mimo to mají státy povinnost zajistit, aby kulturní zvyklosti a obyčeje nesloužily jako záminka k ospravedlňování výše uvedeného chování (včetně takzvaných zločinů ze cti). Dále mají povinnost zajistit řádné vyšetření všech projevů násilí vůči ženám a domácího násilí.
Integrovaná politika Je založena na myšlence, že žádná organizace, úřad či jednotlivec nemohou zvítězit v boji proti násilí páchaném na ženách osamoceně. Smlouva motivuje ke koordinovanému a promyšlenému úsilí všech orgánů státní správy i nevládních organizací. Je třeba vyslat společnosti jasný signál jako celku, aby každý člověk pochopil, že násilí není adekvátním řešením žádného problému. Každý musí pochopit, že násilí proti ženám a domácí násilí nebude nikdy tolerováno.
Monitorovací mechanismus Úmluva má vytvořený vlastní monitorovací mechanismus, jehož úkolem je podpora zavádění smlouvy do praxe. Je postaven na dvou pilířích. Na jedné straně stojí skupina expertů proti násilí vůči ženám a domácímu násilí (; GREVIO), zastupujících obě pohlaví a různé regiony. Poměr zastoupení obou pohlaví (žen : mužů) byl v minulosti 12:3 (patnáctičlenná skupina odborníků) a 20:4 ke květnu 2023. Členové GREVIO a jejich případný odborný doprovod je vybaven výjimkami z omezení svobody pohybu, celních a devizových kontrol i doživotní imunitou v souvislosti s výkonem jejich funkce, která může být omezena Generálním tajemníkem Rady Evropy.Dodatek – Privilegia a imunity (článek 66) https://rm.coe.int/1680462471 Na straně druhé je Výbor smluvních stran (), sestavený z politických zástupců smluvních stran úmluvy.
Společenská diskuse Podpora ženských a lidskoprávních organizací Lidskoprávní a ženské organizace, v čele s Českou ženskou lobby, ratifikaci Istanbulské úmluvy dlouhodobě podporuje. Podle její ředitelky Hany Stelzerové „úmluva popisuje nástroje pomoci, které vychází z dobré praxe odborníků a odbornic na tuto problematiku, a díky komplexnímu přístupu žádná oběť nezůstane bez pomoci“, přičemž zdůrazňuje samotný preventivní rozměr úmluvy jako zcela zásadní.
Dle socioložky Kateřiny Šaldové, vedoucí advokačního oddělení neziskové organizace Amnesty International ČR, z výzkumu veřejného mínění zadaného Amnesty International a Českou ženskou lobby a zpracovaného agenturou Focus vyplývá, že „(…) přes 70 % dotázaných si myslí, že současná situace v oblasti násilí na ženách v Česku je problém. Ještě silněji vnímají lidé potřebu zesílení prevence – po větším zaměření ČR na prevenci násilí na ženách volá 84 % všech dotázaných. Je tedy více než jasné, že lepší právní rámec si přeje i většina Čechů a Češek.“ Z výzkumu současně vyplynulo, že jedna třetina respondentů a až polovina dotázaných mužů se domnívá, že si žena v některých případech může za znásilnění sama (pokud je například opilá, prochází sama opuštěným místem nebo se „vyzývavě obléká“).