náhled|350px|vpravo|Eulerův diagram s různými typy těles sluneční soustavy Definice planety sluneční soustavy byla přijata 24. srpna 2006 na zasedání Mezinárodní astronomické unie (IAU) v Praze. Podle ní je za planetu považováno vesmírné těleso splňující následující kritéria:
nachází se na oběžné dráze kolem Slunce má dostatečnou hmotnost, aby bylo možné předpokládat, že dosáhlo hydrostatické rovnováhy vyčistilo svou gravitací okolí své oběžné dráhy od jiných těles
Tělesa, která nejsou satelity jiných těles obíhajících kolem Slunce a která splňují pouze první dvě kritéria, jsou klasifikována jako trpasličí planety a řadí se do širší skupiny nazývané „planetky“. IAU se zabývala také návrhem, aby trpasličí planety byly klasifikovány jako podkategorie planet, avšak nakonec ho zamítla. Z definice vyplývá, že ve sluneční soustavě se nachází osm známých planet. Tato definice byla ihned po svém přijetí vnímána jako velmi kontroverzní a kromě příznivců měla i hodně odpůrců, ale přes silnou kritiku ji nakonec většina astronomů přijala.
Definice se nevztahuje na planety obíhající jiné hvězdy než Slunce, pro něž byla roku 2003 schválena pracovní definice, podle níž je klíčovým kritériem hmotnost exoplanety. Horní hranice byla stanovena jako 13 hmotností planety Jupiter (čímž jsou exoplanety odlišeny od hvězdných trpaslíků) a spodní hranice má být stejná jako u těles sluneční soustavy.
Důvody přijetí definice náhled|400 px|Pozice známých těles Kuiperova pásu (zeleně) v porovnání s vnějšími planetami (modře).
V době předcházející objevům nových těles na počátku 21. století astronomové žádnou formální definici planety nepotřebovali. Od objevu Pluta roku 1930 bylo obecně přijímáno, že sluneční soustava má devět planet, přičemž spolu s nimi Slunce obíhají také tisíce menších těles jako planetky a komety. O Plutu se soudilo, že je větší než Merkur.
Roku 1978 byl objeven Charon, měsíc Pluta, což způsobilo velký posun ve vnímání tohoto tělesa. Byla změřena oběžná doba Charonu kolem Pluta, což astronomům současně poprvé umožnilo vypočítat hmotnost Pluta, která se ukázala mnohem menší, než očekávali. Vypočítaná hmotnost byla jen asi 1/25 hmotnosti Merkuru, takže Pluto se rázem stal nejmenší planetou soustavy, dokonce menší než Měsíc obíhající Zemi, i když stále zůstával hmotnější než největší tehdy známá planetka, Ceres.
V 90. letech 20. století začali astronomové nalézat další objekty v podobných vzdálenostech, jako se nachází Pluto, které jsou nyní známé jako tělesa Kuiperova pásu. Mnoho z nich mělo podobné charakteristiky dráhy jako Pluto (a později se jim začalo říkat „plutina“). Na Pluto se proto začalo nahlížet jako na největšího člena této nové skupiny těles a někteří astronomové ho přestali považovat za planetu. Jeho výstředná a nakloněná oběžná dráha byla mezi planetami velmi neobvyklá, zato však velmi dobře zapadala mezi ostatní tělesa Kuiperova pásu. Například Haydenovo planetárium v New Yorku ho roku 2000 nezařadilo do své expozice planet.
Po roce 2000 byla objevena nejméně tři tělesa, která se svými hmotnostmi a oběžnou dráhou mohla srovnávat s Plutem, a sice Quaoar, Sedna a Eris. Bylo zřejmé, že buď se budou všechna nazývat planetami, nebo bude muset být klasifikace Pluta změněna. Astronomové zároveň věděli, že mohou očekávat objevy dalších těles velikosti Pluta a že počet planet by mohl rychle narůstat. Kromě toho je zajímala také klasifikace planet v jiných planetárních soustavách. Roku 2006 se věc dostala do popředí, když byly vypočítány rozměry tělesa 2003 UB313 (později nazvaného Eris). Výpočty nebyly příliš přesné a mylně ukázaly, že Eris svými rozměry dokonce přesahuje Pluto, takže těleso se stalo významným kandidátem na status planety.
Historická paralela Podobný proces, v němž nové objevy způsobily kontroverzní změnu klasifikace planety, se odehrál již v 19. století po objevu Ceres 1. ledna 1801. Astronomové tehdy nové těleso okamžitě označili za „chybějící planetu“ mezi Marsem a Jupiterem. Během následujících 4 let však objev dvou dalších těles se srovnatelnými rozměry a oběžnými dráhami tuto klasifikaci zpochybnil. V roce 1851 už celkový počet „planet“ vzrostl na 23 (včetně osmi původních planet) a bylo jasné, že objeveny mohou být další stovky. Astronomové je proto začali katalogizovat samostatně a označovat je novým názvem „planetky“ místo planety.
Začátek hledání nové definice Protože objevy nových planet byly vzácné, tak Mezinárodní astronomická unie neměla na jejich definici a pojmenovávání žádný schválený mechanismus. Po objevu Sedny však roku 2005 ustavila 19členný výbor v čele s britským astronomem Iwanem Williamsem, který dostal za úkol promyslet novou definici planety. Výbor navrhl tři řešení:
kulturní: za planetu je považováno těleso, o kterém dostatečný počet lidí říká, že planetou je; strukturní: planeta je těleso dostatečně velké na to, aby svou gravitací zaujalo kulový tvar; dynamické: planeta je objekt dostatečně hmotný na to, aby svou gravitací přiměl ostatní tělesa opustit okolí jeho oběžné dráhy.
Na tomto bodě však výbor uvázl a nedokázal se shodnout, kterou z naznačených cest se vydat, a ukončil svou činnost.
První pracovní verze definice V roce 2006 byl proto ustanoven jiný, mnohem menší výbor, vedený astronomem a historikem vědy Owenem Gingerichem a sestávající z pěti dalších astronomů a jedné popularizátorky vědy (Davy Sobelové). Úkolem nového výboru bylo zpracovat konkrétní návrh konečné definice.
náhled|500px|Ilustrace první pracovní verze definice náhled|200px|vpravo|První pracovní verze přidávala mezi planety tři nová tělesa. Na obrázku jsou pro srovnání se Zemí zobrazeny zleva: Pluto (zobrazený místo Eris), Charon a Ceres.
IAU tuto původní pracovní verzi zveřejnila 16. srpna 2006. Její forma volně navazovala na druhou ze tří možností navržených předchozím výborem. Podle ní je planeta nebeským tělesem, které obíhá kolem hvězdy (takže není ani hvězdou ani družicí jiné planety) a zároveň má dostatečnou hmotnost, aby vlastní gravitací překonalo odpor materiálu, z něhož je složeno, a zaujalo tak téměř kulový tvar (dosáhlo hydrostatické rovnováhy).
Tato definice by znamenala, že by do skupiny planet byla přidána tři nová tělesa: Ceres, která byla původně po svém objevu považována za planetu a následně překlasifikována na planetku Charon, dosud označovaný za měsíc Pluta, ačkoliv ve skutečnosti obě tělesa obíhají společné gravitační centrum nacházející se mezi nimi; soustava Pluto-Charon by tak byla považována za dvojplanetu Eris, nově objevené těleso nacházející se v rozptýleném disku ve vnější části sluneční soustavy
Ačkoliv v médiích se objevily nepodložené informace, že dvanáct těles je konečný počet, astronomové připouštěli, že ve skutečnosti bude narůstat. Kandidáty na zařazení mezi planety bylo dalších 12 těles, jejichž fyzikální vlastnosti ještě nebyly zcela upřesněny. Mezi tělesy, které by přijetí této definice mohlo zasáhnout, byly také transneptunické objekty Haumea, Makemake, Sedna, Orcus, Quaoar, Varuna, 2002 TX300, Ixion, 2002 AW197 a planetky hlavního pásu Vesta, Pallas a Hygiea. Mike Brown, objevitel Sedny a Eris, dokonce prohlásil, že definici vyhoví nejméně 53 těles sluneční soustavy, a až budou známa všechna tělesa, tak se jich mezi planety může zařadit více než 200.
Podle této definice by se každá dvojice těles, jejíž obě složky by nezávisle splnily kritéria pro planety a jejichž společné centrum gravitace (barycentrum) by leželo mezi nimi (nikoliv uvnitř jednoho z nich), stala dvojplanetou. Pluto a Charon by byly jedinou známou dvojplanetou ve sluneční soustavě. Některé složky jiných soustav (jako například Země a Měsíc) se sice také nacházejí v hydrostatické rovnováze, ovšem jejich označení za dvojplanetu by bránil právě fakt, že jejich barycentrum leží uvnitř většího z těles (např. Země), takže to druhé je jeho družicí.
náhled|upright=1.5|vlevo|Dvanáct těles, která by se podle původní pracovní verze definice stala kandidáty na zařazení mezi planety. Kromě nejmenších tří z nich (Vesta, Pallas a Hygiea) se vesměs jednalo o transneptunická tělesa.
Termín „planetka“ by byl opuštěn a nahrazen kategoriemi „malé těleso sluneční soustavy“ a „pluton“. Do první z těchto dvou skupin by se řadila tělesa nedosahující kulového tvaru. Do druhé by pak spadaly planety s vysoce nakloněnými a výstřednými oběžnými dráhami a oběžnými dobami přesahujícími 200 pozemských let (to jest tělesa za oběžnou drahou Neptunu). Prototypem této skupiny by byl Pluto. Termín „trpasličí planeta“ by byl vyhrazen pro všechny planety sluneční soustavy menší než osm „klasických“ planet a nebyl by součástí oficiální klasifikace Mezinárodní astronomické unie. Návrh neobsahoval žádné doporučení, jak odlišit planetu od hnědého trpaslíka. O návrhu se mělo hlasovat 24. srpna 2006. Tento návrh také 18. srpna 2006 podpořilo oddělení planetárních věd Americké astronomické společnosti.
Navrhovatelé také dospěli k názoru, že podmínka kulového tvaru tělesa vyžaduje, aby objekt měl hmotnost nejméně 5×1020 kg nebo alespoň průměr 800 km. Avšak například americký astronom Mike Brown proti tomu namítal, že tato čísla odpovídají jen kamenným tělesům jako planetky hlavního pásu a že ledová tělesa, jako jsou objekty Kuiperova pásu, dosahují hydrostatické rovnováhy při mnohem menších rozměrech, pravděpodobně někde mezi 200 a 400 km v průměru. Okamžik dosažení hydrostatické rovnováhy totiž závisí také na pevnosti materiálu, z něhož je těleso tvořeno.
Výhody pracovní verze Navržená definice nalezla podporu mezi mnoha astronomy, neboť vycházela z fyzikálních vlastností tělesa (dosažení kulového tvaru). Většina dalších potenciálních definic závisela na nějaké zvolené hranici (například minimální přípustný rozměr nebo maximální možné naklonění oběžné dráhy apod.), která byla ušita na míru poměrům ve sluneční soustavě. Pracovní verze definice však podle výboru IAU nepoužívala lidmi zvolené hranice, ale vztahovala se přímo k povaze těles. Další výhodou bylo, že pracovala s přímo pozorovatelnou vlastností těles.
Mnoho lidí pociťovalo jako výhodu definice též fakt, že zachovávala status planety i pro Pluto. Toto těleso bylo objeveno americkým astronomem Percivalem Lowellem, a tak zvláště ve Spojených státech si astronomové prosazující jeho deklasifikaci znepřátelili část veřejnosti. Již pouhý návrh katalogizovat všechna transneptunická tělesa jednotným způsobem způsobil v roce 1999 velký rozruch, když byl v médiích mylně vyložen, že by Pluto přestal být planetou.
Kritika pracovní verze Navržená změna definice planety byla kritizována jako nejednoznačná. Některé námitky shrnuli ve svých článcích astronom Phil Plait a popularizátor astronomie Nick Matzke. Definice stanovovala, že planeta musí obíhat hvězdu, což by znamenalo, že jakákoliv planeta, která by byla vymrštěna ze svého planetárního systému nebo by se zformovala mimo planetární systém (toulavá planeta), by nemohla být planetou nazývána, i kdyby splňovala všechny další podmínky. Podobně například měsíce obíhající kolem planet přestávají být považovány za měsíce, pokud tuto oběžnou dráhu opustí. Dalším problémem bylo, že definice se nezabývala hranicí mezi planetami a hnědými trpaslíky.
Další kritika byla směřována na navrženou definici dvojplanety: V současné době je Měsíc definován jako satelit Země, ovšem v průběhu času může být jejich barycentrum, které se nyní nachází pod zemským povrchem, posunuto vně Země. Takový vývoj by tedy Měsíc povýšil podle definice na planetu (i když ve skutečnosti by na to Měsíc potřeboval několik miliard let, to jest mnohem déle, než budou Země a Měsíc existovat).
Dne 18. srpna vyjádřili někteří členové Mezinárodní astronomické unie svůj postoj k návrhu hlasováním, a to s výsledkem 18 hlasů pro a 50 proti.
Alternativní návrh