náhled|Erb rodu Pallavicini (kolem roku 1868) Starý italský šlechtický rod Pallavicini, který se postupně usadil na území Bavorska a Rakouska-Uherska (Maďarska, Rakouska, Čech, Moravy a Slovenska), vytvořil čtyři hlavní rodové linie: lombardskou, janovskou, Rospigliosi-Pallavicini a Varani-Pallavicini. Nejstarší rodovou linií je lombardská, kterou založil v 10. století hrabě Adalbert, příbuzný markrabat z Badenu. V roce 981 obdržel Adalbert od císaře Svaté říše římské Oty II. lénem oblasti Parma, Piacenza a Cremona. Jeho dědicové majetky rozšířili a vedli pod názvem „stato Pallavicino”.Johann Samuel Ersch: Allgemeine encyclopädie der wissenschaften und künste in alphabetischer folge, 1838, s. 122–139 (Pallavicini)

V Rakousku-Uhersku zdomácnělý rod Pallavicini pocházel z linie janovské, jejíž člen Gian Luca (Johann Lukas), vyslanec Janovské republiky přišel v roce 1731 do Vídně a brzy nato vstoupil do služeb císaře Karla VI., arcivévody rakouského, krále českého, uherského, markraběte moravského. Jeho syn Karel se oženil s hraběnkou Leopoldinou Zichyovou. Z manželství pocházející nejstarší syn Eduard (1787–1839) obdržel na základě zákona z roku 1827 maďarské státní občanství a založil majorátní majetek Mindszent a Algyő (Mindszentalgyő). Jeho nejstarší syn, markrabě Alfons Pallavicini (1807–1875), zakoupil 29. ledna 1841 panství Jemnice – Staré Hobzí. Na popud jeho manželky Gabriely, rozené Fürstenberg, prošel zámecký areál v Jemnici velkolepou přestavbou. Fideikomisní majetky v Uhersku, na Moravě a v Čechách zdědil nejstarší syn Alexander (1853–1933) a podle rodové tradice pak jeho nejstarší syn Alfons (1883–1958).

Konec první světové války, porážka Rakouska-Uherska a vznik národních států na území bývalé monarchie představoval pro rodinu Pallavicini závažný zlom v jejich majetkové situaci. K rozpuštění fideikomisního majetku došlo v Československu, oproti ostatním státům bývalé monarchie (včetně Rakouska), už v průběhu pozemkové reformy. Úplnou ztrátu pak znamenalo v poválečném Československu odnětí majetku na základě dekretu prezidenta republiky z 21. června 1945 č. 12/1945 Sb., dekretu presidenta republiky ze dne 25. října 1945, č. 108 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, na Slovensku podle nařízení č. 104/1945 Sb. n. Slovenské národní rady, ve znění nařízení č. 64/1946 Sb. n. SNR.Na Slovensku: Nariadenie Slovenskej národnej rady č. 104 zo dňa 23. augusta 1945 o konfiškovaní a urýchlenom rozdelení pôdohospodárskeho majetku Nemcov, Maďarov, ako aj zradcov a nepriateľov slovenského národa.

Založení rodové linie v rakousko-uherské monarchii náhled|Parmské vévodství, stát Palavicino (Stato Pallavicino, také Stato Busseto), mapa z 18. století Starý italský rod Pallavicini získal právo používat šlechtický titul markýze v roce 1360 a roku 1427 byl přijat mezi patricijské rodiny v Benátkách. Gian Luca, markýz Pallavicini (1697–1773), se jako vyslanec Janovské republiky dostal v roce 1731 do Vídně a vstoupil do služeb monarchie. V roce 1733 se stal místoadmirálem a gen. intendantem u námořnictva na Istrii, v roce 1741 polním podmaršálkem, roku 1745 c. k. tajným radou a generálním místodržitelem všech císařských zemí v Itálii. V roce 1748 působil jako kastelán v Miláně, komandující generál všeho vojska v Itálii a nejvyšší finanční ministr v Lombardii. V roce 1750 byl opět jmenován místodržitelem. V roce 1753 obdržel Řád zlatého rouna, v roce 1754 byl jmenován gen. polním maršálkem a v roce 1765 se stal prezidentem rady v Miláně.

Jeho synovec (linie Tobias Pallavicini) Gian Carlo Pallavicini (1741–1789), císařský královský komoří a generálmajor, pojal za manželku hraběnku Leopoldine Zichyovou (1758–1846), z jejichž manželství pocházel nejstarší syn Eduard Pallavicini (1787–1839). Markýz Eduard Pallavicini se narodil 9. března 1787 ve Vídni, kde se také 22. dubna 1806 oženil s Josefinou, hraběnkou z Hardeggu na Kladsku a v Machlandu / Josephine, Gräfin zu Hardegg auf Glatz und im Marchlande. Jeho zásluhou získala rodina Pallavicini v Uherském království inkolát a v roce 1835 majorát na fideikomis Mindszent, Ányás a Dóc, čímž položil základní kámen k dalšímu nabývání majetků v rakousko-uherské monarchii. Hlavou rodiny se po jeho smrti stal nejstarší syn Alfons sen. Pallavicini (1807–1875), který na základě svých zásluh a uherského fideikomisu obdržel od císaře český inkolát a potvrzení používat v dědičných zemích monarchie titul markraběte.

Eduardo Gottfried Marchese Pallavicini (1787–1839) ∞ Maria Josepha Johanna hraběnka zu Hardegg auf Glatz und im Machlande (1784–1850) Alfons P. (1807–1875) ∞ Gabriele von Fürstenberg Weitra Arthuro Alessandro P. (1810–1872) ∞ Therese zu Spaur und Flavon Irene P. (1811–1877) ∞ Aloys Nikolaus Ambros hrabě von Arco-Steppberg Hippolyt P. (1813–1892) ∞ Karoline hraběnka Pallavicini Alfred P. (1813–1890) ∞ Veronika Bartock Roger P. (1814–1874) ∞ Eulalia Vay Oswald P. (1817–1877) ∞ hraběnka Helene Zichová z Ziche a Vásonkeő (1834–1883)

Alfons Pallavicini senior

náhled|Markrabě Alfons Pallavicini (1807–1875), litografie od Josefa Kriehubera, 1837 Alfons sen. Pallavicini započal svoji kariéru u dvora jako c. k. komoří a v roce 1828 jako kadet u armády (k.u.k. Ungarisches Husarenregiment „von Tersztyánszky“ Nr. 8).„Ungarisches Husarenregiment Nr. 8: Kadet 11.10.1828-31.3.1829; Unterleutnant 1.4.1829-15.6.1830. Infanterieregiment Nr. 60 Ritter von Ziegler: Oberleutnant 16.6.1829-1.3.1830. Kavallerieregiment - Ungarisches Husarenregiment Graf Radetzky Nr. 5: 2. Rittmeister 1.4.1831-22.10.1833; 1. Rittmeister 23.10.1833-31.1.1841. Ungarisches Husarenregiment Nr. 8: Major 22.1.1841-31.10.1841. V roce 1840 se Alfonsův majetek rozrostl o dědictví z Janova. Svobodný a bezdětný markýz Alessandro Pallavicini (1774–1840), syn Stefana Lodovica, neodkázal svůj majetek synům svého bratra Domenica (1775–1839), ale rozdělil ho mezi synovce Alfonse, Francesca a Giuseppeho: 4/6 Alfonsovi (1807–1875) z rakouské větve Eduarda (1787–1839) 1/6 Francescovi Camillovi a Giuseppovi Camillovi, synům jeho synovce Alessandra.

Alfons obdržel italské majetky v provincii Perugia: Assisi, Cannara, Bettona, Spoleto, Brufa, Reale a Piaggio. Valná část jeho dědictví sestávala z uloženého jmění v bankách v Londýně, Paříži, ve Vídni a ve Španělsku.

Alessandro Pallavicini (1676–1762) Stefano Lodovico (1729–1812) Alessandro (1774–1840) Domenico (1775–1839) Maria Maddalena (1820–1890) Stefano Ludovico (1822–1878) ? ? Giancarlo (1739–1789) Eduardo Gottfried Marchese Pallavicini (1787–1839) Alfons (1807–1875) Nicola Ignazio (1741–1789) Alessandro (1778–?) Giuseppe Camillo (1809–?) Francesco Camillo (1811–?)

Na základě italského dědictví a svého uherského fideikomisu Mindszent a Algyő (od roku 1803 Leopoldine Zichy-Pallavicini, 33 957,95 ha), Dóc (od roku 1804 Leopoldine Zichyová), v Csongrádské župě, Puszta Ányás (od roku 1817 Eduard Pallavicini, 1840 dědičné vlastnictví), z kterého mu plynuly podstatné příjmy, si mohl dovolit 29. ledna 1841 přikoupit od hraběnky Therese z Trauttmansdorffu za 822 000 zlatých panství Jemice–Staré Hobzí o rozloze 3 517,45 ha.Podle statistických údajů z roku 1834 mělo panství Jemnice 2 996 jiter panské půdy, z toho 1 162 jiter lesů ve 3 revírech. К polnohospodářství o 7 dvorech (Jemnice, Louka a Tejnice, Komárovice, Rácovice, Pálovice, Menhartice, Heinrichshof či Vráč u Oponešic) patřilo i 7 rybníků a 1 velká vrchnostenská zahrada, průmyslové podniky byly zastoupeny pivovarem, mlýnem a 2 palírnami. Statek Staré Hobzí se zámkem vykazoval z 4 103 jiter veškeré výměry vrchnostenského hospodářství 2 260 jiter lesů ve 3 revírech. Zemědělská půda byla rozdělena mezi 5 dvorů (Mutná, Chvalkovice, v Hejnice, Veselíčko (Lusthof), „Johannihof” s pilou a myslivnou), z průmyslových podniků byl součástí statku pivovar, 2 palírny, octárna, vápenka, cihelna a sklárna, dále 4 mlýny. In: Vladimír Voldán, Alois Kocman: Státní oblastní archiv v Brně, Archivní správa Ministerstva vnitra, 1966, Průvodce po archivních fondech, svazek 3, s. 120. Své postavení ve společnosti vysoké šlechty ještě upevnil v roce 1842 koupí honosného vídeňského paláce na Josefsplatz čp. 5 (Palais Pallavicini) od podnikatele Georga Simona, svobodného pána von Sina.

V roce 1843 si Alfons Pallavicini zažádal o český šlechtický inkolát, který mu byl udělen v roce 1845. Ve stejném roce navštívila 19. září jeho císařská výsost arcikníže František Karel při své cestě ze Znojma do Dačic zámek v Jemnici, kde nejprve posnídal a následně si v doprovodu markýze Alfonse prohlédl zámeckou zahradu.Brünner Zeitung der k.k. priv. mähr. Lehenbank, Sa, 27. September 1845, titulní strana V roce 1868 mu císař František Josef I. potvrdil užívání rakouského titulu v překladu markrabě. Tak mohl Alfons Pallavicini v roce 1871 majetky na Moravě přiřadit do rodového fideikomisu Mindszent (1841–1875).

V roce 1844 se oženil s Gabrielou Fürstenberg, členkou Řádu hvězdového kříže, dvorní dámou císařovny a královny. Z manželství pošly děti: Leopoldine (1845–1928), provdaná hraběnka Paarová a členka Řádu hvězdového kříže, Teresia (1846–1916), Josephine (1849–1923), provdaná kněžna z Trauttmansdorffu, členka Řádu hvězdového kříže a dvorní dáma císařovny a královny, Gabriele (1851–1883), provdaná svobodná paní z Ludwigstorffu, členka Řádu hvězdového kříže, Alexander sen. P. (1853–1933), Maria P. (1856–1919), provdaná Straten Ponthoz. Markrabě Alfons Pallavicini, c. k. komoří a rytíř Řádu železné koruny I. stupně, zemřel v 68 letech 7. března 1875 ve 4 hodiny ráno ve Vídni. Vysvěcení proběhlo 9. března na přání zemřelého doma ve vídeňském paláci, odkud bylo tělo s rakví převezeno do rodinné hrobky v Ányásu. Slavnostní zádušní mše se konala ve farním Augustiniánském kostele ve Vídni 11. března a ve všech farních kostelech na panstvích zemřelého.Wiener Salonblatt, 13. března 1875, s. 8

Alfons sen. Pallavicini (1807–1875) ∞ (1844) Gabriela z Fürstenbergu (1821–1895) Leopoldine P. (1845–1928) ∞ kníže Karel Jan Václav Paar Teresia P. (1846–1916) Josefina Marie P. (1849–1923) ∞ kníže Karel Jan z Trauttmansdorffu Gabriele P. (1851–1883) ∞ Leopold von Ludwigstorff, svobodný pán von Goldlamb Alexander Oswald P. (1853–1933) ∞ 1. Rozina Balla; ∞ 2. Irma Széchényiová Maria P. (1856–1919) ∞ Rodolphe comte van der Straten Ponthoz Alfons Ernst P. (1859–1938)

Alexander Pallavicini náhled|vlevo|Alexander Pallavicini (1853–1933) Syn Alexander Pallavicini, c. k. tajný rada a komoří, rytíř Řádu zlatého rouna, rytíř Řádu železné koruny II. stupně, člen Maltézského řádu a důstojník c. k. armády se narodil 6. května 1853 ve městě Szeged a jako státní příslušník Uherska byl členem uherské Horní komory (Magnatenhaus, Főrendiház). V roce 1875 převzal po otci fideikomis Mindszent a Jemnici s palácem ve Vídni a v roce 1876 pojal za manželku 21letou hraběnku Irmu Széchényiovou ze Sárvár-Felsővidéku, členku Řádu hvězdového kříže, dvorní dámu císařovny a královny, dceru c. k. tajného rady, hraběte Kolomána Szechenyi (1824–1914) a hraběnky Karolíny, rozené hraběnky von Grünne (1832–1911).Wiener Salonblatt, So, 23. Oktober 1932, s. 15 Z manželství pošly děti: Karl (1877–1900), Alfons jun. (1883–1958) a Alexander jun. (1890–1941).