Mikuláš I. Josef kníže Esterházy z Galanty (, ; 18. prosince 1714 Vídeň – 28. září 1790 Vídeň), zvaný „Nádherný“ byl nejdříve hrabě, později pátý kníže uherského šlechtického rodu Esterházyů. Od mládí sloužil v armádě a zúčastnil se několika dynastických válek 18. století, ve vojsku nakonec dosáhl nejvyšší hodnosti polního maršála (1770).Ottův slovník naučný, díl VIII.; Praha, 1894 (reprint 1997) s. 774–775 (heslo Eszterházy de Galantha) ISBN 80-7203-136-8 Byl největším pozemkovým vlastníkem v Uherském království, jeho hlavními sídly byly zámky v Eisenstadtu a Fertődu. Proslul jako velkorysý mecenáš umění, na jeho dvoře působil například hudební skladatel Joseph Haydn.Rod Esterházy in: Encyclopedia Britannica dostupné online

Život

Kariéra náhled|vlevo|Socha knížete Mikuláše Josefa Esterházyho v zámeckém parku Fertőd náhled|vlevo|Zámek Esterházy v Eisenstadtu Pocházel ze starého šlechtického rodu Esterházyů, narodil se ve Vídni jako mladší syn knížete Josefa I. Esterházyho (1688–1721) a jeho manželky Marie Oktavie, rozené von Gilleis (1688–1762). Mikuláš, podobně jako mnoho dalších členů jeho rodu, nastoupil vojenskou kariéru. Do císařské armády vstoupil ve třiceti letech v hodnosti plukovníka v roce 1744. Během války o rakouské dědictví bojoval v Rakouském Nizozemí a také v Čechách (bitva u Žďáru 1745). Téhož roku byl jako diplomatický zástupce delegován na mírová jednání s Pruskem v Drážďanech zakončená tzv. Drážďanským mírem.V oblasti diplomatického zastoupení habsburské monarchie bývá kníže Mikuláš často zaměňován se svým bratrancem Mikulášem (1711–1764), který byl v době válek o rakouské dědictví stálým vyslancem v Drážďanech a později velvyslancem v Rusku (1753–1761). Ještě před koncem války byl povýšen na generálmajora, respektive generálního polního vachtmistra (Generalfeldwachtmeister, 1747). V roce 1753 se stal majitelem Andrássyho pěšího pluku č. 33 a znovu se uplatnil v sedmileté válce. Bojoval v bitvě u KolínaBitevní sestava císařské armády v bitvě u Kolína na webu valka.cz dostupné onlineKOVAŘÍK, Jiří: Sedmiletá válka; Praha, 2021; s. 186–187 ISBN 978-80-7497-377-2 a hned po ní byl k datu 25. června 1757 povýšen do hodnosti polního podmaršála a získal také rytířský kříž nově založeného Řádu Marie Terezie.Přehled nositelů Vojenského řádu Marie Terezie in: Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1914; Vídeň, 1914; s. 28 dostupné online Zúčastnil se i dalších bojů sedmileté války, v roce 1760 se svými husary pronikl až k branám Berlína. Esterházy ctil pravidla barokní války a zároveň obdivoval pruského krále Fridricha II., proto svým vojákům zabránil vyplenit zámek Sanssouci, a odvezl si odtud jen jeden portrét Fridricha II. a několik hudebních nástrojů z královských sbírek.STELLNER, František: Sedmiletá válka v Evropě; Praha, 2000; s. 243 ISBN 80-7277-010-1

Po smrti svého staršího bratra Pavla II. Antonína v roce 1762 zdědil knížecí titul coby nová hlava rodu. Ještě během sedmileté války získal v armádě hodnost polního zbrojmistra (1762). V roce 1764 byl jmenován kapitánem uherské tělesné stráže a při korunovaci Josefa II. ve Frankfurtu nad Mohanem vystupoval jako takzvaný korunovační velvyslanec. Jako mnoho jeho předchůdců byl také on jmenován v roce 1765 rytířem Řádu zlatého rouna,Přehled rytířů rakouského Řádu zlatého rouna v 18. století dostupné online téhož roku obdržel také další stupeň Řádu Marie Terezie, komandérský kříž.Prestižní Vojenský řád Marie Terezie byl založen po bitvě u Kolína a měl původně jen dvě třídy, rytíře a nositele velkokříže. Když se po smrti Františka Štěpána Lotrinského stal v roce 1768 velmistrem řádu císař Josef II., byla řádová hierarchie rozšířena o střední třídu komandéra. Při řádové promoci 15. října 1765 bylo uděleno devět komandérských křížů. Zatímco zakládající řádové stanovy ukládaly pro udělení řádu dokázat mimořádné zásluhy v konkrétních bitevních akcích, v případě udílení těchto komandérských křížů bylo v případech příslušníků nejvyšší šlechty uvedeno jen všeobecné odůvodnění služby za sedmileté války. Kromě knížete Esterházyho se to týkalo například českého šlechtice Františka Oldřicha KinskéhoMĚŘIČKA, Václav: Řád Marie Terezie; Klub pro českou heraldiku a genealogii, Praha, 1990; s. 117HIRTENFELD, Jaromir: Der Militär-Maria-Theresien-Orden und seine Mitglieder; Vídeň, 1857; s. 202 dostupné online K datu 16. dubna 1770 získal nejvyšší vojenskou hodnost polního maršála.SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k.k. Generale (1618–1815); Vídeň, 2006; s. 29 s. 29 dostupné online

Když v roce 1778 vypukla válka o bavorské dědictví, Mikuláš rekrutoval ze svých prostředků 1200 vojáků na podporu císaře. V roce 1783 císař rozšířil knížecí důstojnost na všechny mužské i ženské potomky forchtensteinské linie Esterházyů, to znamená, že od té doby mladší synové a dcery měli nárok na titul prince a princezny. Kromě toho byl kníže Mikuláš císařským tajným radou, komořím a užíval také několik dalších dědičných hodností, byl dědičným županem Šoproňské župy a nejvyšším komořím Uherského království.Kayserlicher Und Königlicher Wie auch Ertz-Hertzoglicher Und Der Residentz-Stadt Wien Staats- und Stands- Calender 1767; Vídeň, 1767; s. 435 dostupné online

Zemřel ve Vídni 28. září 1790 ve věku 75 let. Pochován byl v rodové kryptě v klášteře sv. Michaela v Eisenstadtu.Pohřebiště Esterházyů v 18. století na webu royaltyguide.nl dostupné online

Rodina Dne 4. března 1737 se Mikuláš oženil s hraběnkou Marií Alžbětou Ungnadovou z Weissenwolffu (1718–1790), dcerou říšského hraběte Ferdinanda z Weissenwolffu. Měli spolu šest dětí:

1. Antonín I. (11. 4. 1738 Vídeň – 22. 1. 1794 tamtéž), 6. kníže Esterházy, I. manž. 1763 hraběnka Marie Terezie Erdődyová (25. 11. 1745 Vídeň – 1. 5. 1782 tamtéž), II. manž. 1785 hraběnka Marie Anna z Hohenfeldu (20. 4. 1768 Linec – 2. 4. 1848 Vídeň) 2. Marie Anna (27. 2. 1739 Vídeň – 25. 3. 1820 tamtéž), manž. 1758 kníže Antonín II. Grasalkovič (24. 8. 1734 Gödöllő – 5. 6. 1794 Vídeň) 3. Kristýna (1740–1787), řeholnice v Eisenstadtu 4. Mikuláš (10. 8. 1741 Vídeň – 21. 12. 1809 Šoproň), manž. 1777 Marie Anna Ungnadová z Weissenwolffu (2. 2. 1745 Linec – 27. 6. 1822 tamtéž) 5. Ferdinand (20. 8. 1747 Vídeň – 27. 8. 1747 tamtéž) 6. Alžběta (*/† 1751)

Mecenáš a dvořan vlevo|náhled|Zámek ve Fertődu Po starším bratrovi zdědil v roce 1762 rodový majetek a stal se nejbohatším velkostatkářem v Uhrách, fideikomis založený v roce 1694 knížetem Pavlem Esterházym zahrnoval 232 000 hektarů půdy v Horních a Dolních Uhrách, dále v oblasti Burgenlandu.KOBLASA, Pavel: Reálné fideikomisy aristokratických rodin v Českém království a ve střední Evropě; Národní archiv Praha, 2025; s. 139 ISBN 978-80-7469-147-8 Kromě toho vlastnil honosný palác ve Vídni v ulici Wallnerstraße, kde dlouhodobě trvale pobýval.Kayserlicher Und Königlicher Wie auch Ertz-Hertzoglicher Und Der Residentz-Stadt Wien Staats- und Stands- Calender 1787; Vídeň, 1787; s. 399 dostupné online

Jeho přezdívka „nádherný“ či „velkolepý“ se odvozuje od nákladného dvora, který si ve své rezidenci vydržoval. Josepha Haydna, kterého angažoval už jeho bratr, jmenoval dvorním kapelníkem.

Malý lovecký zámeček ve Fertődu, který asi o 50 let dříve postavil kníže Michal Esterházy, nechal Mikuláš přestavět na velkolepé letní sídlo, nazývané též jako maďarské Versailles. V létě roku 1773 Mikuláš ve svém sídle hostil císařovnu Marii Terezii, již překvapil oslnivou oslavou a jízdou na „saních po cestách vysypaných solí“. Nicméně nákladný životní styl knížete se také odrazil v účetnictví. Gigantický dluh 3,8 milionu zlatých zanechal kníže svému synovi a nástupci Antonínovi I.

Vedlejší roli měl i se svým bratrem Pavlem II. Esterházy v koprodukčním seriálu Marie Terezie, kde jeho roli obsadil rumunský herec Bálint Adorjáni.

Vývod z předků

Odkazy Poznámky

Reference

Literatura Constantin von Wurzbach: Eßterházy von Galántha, Nikolaus Joseph Fürst. In: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich. 4. Theil. Verlag der typogr.-literar.-artist. Anstalt (L. C. Zamarski, C. Dittmarsch & Comp.), Wien 1858, S. 103 a násl. (digitalizováno) Wilhelm Edler von Janko: Esterházy von Galántha, Nikolaus Fürst. In: Allgemeine Deutsche Biographie (ADB). Band 6, Duncker & Humblot, Leipzig 1877, S. 387. Johann Christoph Allmayer-Beck: Esterházy von Galántha, Nikolaus Joseph (Miklós) Graf (ab 1762 Fürst). In: Neue Deutsche Biographie (NDB). Band 4, Duncker & Humblot, Berlin 1959, , S. 661 a násl. (digitalizováno)

Externí odkazy

Mikuláš I. Josef Kategorie:Uherští šlechtici Kategorie:Rakouští šlechtici Kategorie:Rakouští maršálové Kategorie:Politici habsburské monarchie Kategorie:Diplomaté Rakouska Kategorie:Osobnosti válek o rakouské dědictví Kategorie:Osobnosti sedmileté války Kategorie:Tajní radové Kategorie:Císařští komoří Kategorie:Rytíři rakouského Řádu zlatého rouna Kategorie:Nositelé Vojenského řádu Marie Terezie Kategorie:Narození v roce 1714 Kategorie:Narození 18. prosince Kategorie:Narození ve Vídni Kategorie:Úmrtí v roce 1790 Kategorie:Úmrtí 28. září Kategorie:Úmrtí ve Vídni Kategorie:Pohřbení v Eisenstadtu Kategorie:Mecenáši Kategorie:Muži