Kostel svaté Anny Na Vršíčku je malý poutní kostel nacházející se na drobném návrší přibližně 1 km západně od Horšovského Týna. Historie tohoto kostela se začíná psát roku 1507, kdy byl položen základní kámen. Kostel je původně pozdně gotický objekt, který prošel několika pozdějšími úpravami, především barokními a dodnes hodně viditelnými renesančními. Toto poutní místo netvoří pouze samotný kostel, ale doplňují ho i další menší historické stavby nebo jejich zbytky a rozvaliny. Nejvýraznější z nich je kaple Božího hrobu či trauttmansdoffská pohřební kaple.

V roce 1964 byl areál kostela zapsán do státního seznamu kulturních památek.https://pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-anny-18538782 náhled|Pohled na kostel sv. Anny

Historie Historie místa se píše déle než historie kostela svaté Anny. Před stavbou důstojného reprezentativního chrámu stávala na tomto místě prostá, údajně dřevěná kaplička z přelomu 15.–16. století. Ta podle legendy o tomto kultovním místě poskytovala útočiště zde nalezené sošce svaté Anny Samotřetí. Tuto sošku měřící zhruba 30 cm zde nalezl jistý měšťan Křečka, který ji v dobré víře odnesl domů, očistil ji a uschoval do bezpečí. Soška se však vždy záhadně ztratila a objevila opět na původním místě. Zbožní měšťané tohoto města vzali tento fakt jako znamení ke stavbě výše zmíněné kaple. Toto místo se začalo těšit velké oblibě místních věřících. Dalším faktem, který podporoval magičnost onoho místa, bylo nalezení studánky s léčivým pramenem, který navracel ztracený zrak a povzbuzoval tělo.

Počátky výstavby kostela Skromná kaple byla však zanedlouho nahrazena pozdně gotickým kostelem, jehož stavbu inicioval rod pánů z Ronšperka. Tito byli členy Bratrstva sv. Anny, založeného arciděkanem Mikulášem Tuchšmídem z Budějovic. Do bratrstva se přidaly i další významné rody té doby, např. Černínové či Vřesovští. Toto bratrstvo bylo uznáno za právo platné papežem Pavlem IV. v roce 1563. Roku 1507 nechal Jiří z Ronšperka položit základní kámen kostela. Po jeho smrti v roce 1515, kdy není znám žádný mužský potomek, se stavby a jejího financování ujal Jiřího bratr Volf Dobrohost. Tuto skutečnost potvrzuje i jeho erb, nacházející se na severní straně presbytáře kostela.

Po devíti letech byl kostel dokončen a 5. dubna roku 1516 byl vysvěcen řezenským biskupem Petrem Kraftem. V následujících letech se o jeho provoz a správu staralo Bratrstvo sv. Anny v čele s Mikulášem z Budějovic.

Toto zbožné místo se stalo častým cílem poutních procesí věřících a jeho kultovní význam se neztratil ani po příchodu Lobkoviců. Jan mladší Popel zde nechal pochovat dvě své manželky a kostelu se dařilo i za správy jeho syna Kryštofa. Jeho mladší novoutrakvistický bratr Vilém však poutím věřících nepřál, a tak došlo k mírnému úpadku významu kostela.

Období rozkvětu Největší slávu a rozkvět však kostel zažil s příchodem nových pánů na horšovskotýnský zámek. V období po Bílé hoře pečoval o kostel rod Trauttmansdorffů, zbožných katolíků. Vyzdvihnout se určitě sluší hraběnku Annu Marii, rozenou z Lichtenštejna. Ta na své náklady nechala vybudovat kapli Božího hrobu. Jižním směrem pak byla postavena správní budova pro 8 poddaných, kteří se měli starat o údržbu místa. Tato budova se bohužel dochovala pouze v základech, neboť po konci roku 1945 podlehla požáru. Hraběnka Anna Marie má rovněž zásluhu na zhotovení pěti kamenných soch, znázorňujících zastavení Křížové cesty.

Barokní úpravy V polovině 18. století došlo k rozsáhlým exteriérovým i interiérovým úpravám v duchu baroka, které v této době dosahuje svého vrcholu. Tyto opravy financoval František Norbert z Trauttmansdorffu (1705–1786). V té době měl tento poměrně málo rozlehlý kostel tři oltáře. Centrálním zůstává oltář se soškou zázračné světice, na který poskytla peníze obec kolem roku 1660. Oltář v pravé části kostela byl zasvěcen sv. Rochovi a do kostela byl věnován v roce 1740. S novým oltářem získal kostel i ostatky svatého Sylvestra, Kolumbana, Theodora, Adriana (neboli Hadriána) a Honoria. Poté byl kostel opětně vysvěcen biskupem hrabětem Šporkem. V levé části kostela se nachází oltář Panny Marie, který byl vysvěcen arcibiskupským oficiálem Janem Kayserem 15. července 1760. K tomuto datu byla také ukončena rekonstrukce interiérů kostela. Na těchto barokních úpravách, které se do dnešních dnů bohužel téměř nedochovaly, pracoval převážně plzeňský umělec Karel Legát a řemeslníci jeho dílny.

Opravy v 19. století Dalším významným obdobím oprav kostela a naděje na jeho znovuvzkříšení je 2. třetina 19. století. Nejvýraznějším počinem je stavba rodinné knížecí hrobky. Tímto záměrem se zabýval již kníže Ferdinand na sklonku svého života a z dochovaných záznamů a nákresů je patrna pompéznost a velkorysost, se kterou se kníže ke stavbě stavěl. Jeho návrhy také kalkulovaly s rozšířením správních budov, a to konkrétně domu pro správce kostela. Kníže Ferdinand se bohužel realizace projektů a změn nedožil. V letech 1839–1842 se oprav kostela zhostil jeho vnuk a nechal vypracovat zcela nový architektonický návrh. V této době je také zvelebována okolní krajina. Celé okolí kostela bylo pročištěno, byla provedena výsadba okrasných dřevin a charakter místa je přeměněn v lesopark.

Poslední stavbou, která přibyla do tohoto poutního okrsku, je empírová pohřební kaple Panny Marie Sedmibolestné na východní straně návrší z roku 1840. Lze také zmínit památník nesakrálního charakteru, který nechal vystavět kníže Karel Johann v roce 1919. V tento rok oslavil se svou ženou zlatou svatbu.

Zvony kostela Věž kostela poskytovala útočiště dvěma zvonům. První z nich byl odlit v Plzni roku 1845 na objednávku 3. knížete Ferdinanda na památku narození jeho dědice Karla. Druhý menší zvon s reliéfem Panny Marie byl v době devastování kostela přenesen do kostela sv. Petra a Pavla v Horšovském Týně. Do kostela byl navrácen po opětovném vysvěcení v roce 1991 za podpory tehdejšího starosty města Horšovského Týna a knížete Rudolfa Trauttmansdorffa. Na svém původním místě však dlouho nezůstal a po roce 2000 beze stopy zmizel.

Novodobá historie Od této doby pokračuje historie kostela poněkud monotónně a ne příliš šťastně. Po změně politického režimu v roce 1948 dochází k omezování církevních slavností a posléze k jejich úplnému zániku. Celý areál chátral a stal se terčem vandalských činů. Téměř veškeré vybavení kostela bylo v této éře zničeno. Po sametové revoluci v roce 1989 svitla kostelu naděje na záchranu a obnovení se měly dočkat i tradiční anenské poutě. Obnovu tohoto kostela si na příslušných institucích vymohla jistá bavorská občanka, která slíbila kostelu finanční podporu na rekonstrukci a výstavbu správní budovy a pohostinského zařízení. Práce tedy započaly a investorem tohoto projektu se stal Spolek pro obnovu poutních kostelů v českém pohraničí. První fáze stavebních úprav, zahrnující statické zajištění stavby, opravu střechy a oken a výmalbu interiérů, skutečně proběhla a to velmi rychle. Poté došlo k nečekanému zvratu velkomyslného vzkříšení, dokonce byla rozdavačná aktivistka odsouzena za zpronevěru k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a celý projekt tak zkrachoval.

V současnosti je toto poutní místo tvořeno celkem čtyřmi stavbami – kostelem sv. Anny, rodinnou trauttmansdorffskou hrobkou v suterénech kostela, kaplí Božího hrobu na jižním svahu a kaplí Panny Marie Sedmibolestné jihovýchodním směrem od kostela. Ve větší vzdálenosti stále jižním směrem od kostela jsou dodnes k nalezení torza základů správních staveb a budov tvořící komplex zde stojícího chudobince, který sloužil i jako ozdravovna a špitál.

Exteriér Jedná se o jednolodní kostel s vysokou sedlovou střechou, přidruženou štíhlou věží, která je ukončena cibulovitou bání s lucernou, sníženým zaklenutým presbytářem a později přistavěnou sakristií na východní straně kostela. Z východní strany se pod kostelem nachází rodinná hrobka Trauttmansdorffů, dostavěná taktéž v pozdějším období.

náhled|upright|Západní průčelí kostela

Kostel má typickou gotickou dispozici. Hlavní loď, do které se vchází ze západního průčelí, je postavena na obdélníkovém půdorysu. Průčelí je horizontálně rozdělené římsou, nad kterou je vystavěn štít, typický pro barokní stavby. Římsu podepírají naznačené pilastry s iónskými hlavicemi. Vstup tvořený terasou nad hrobkou Trauttmansdorffů je lemován jednoduchou edikulou, jejíž římsa je podepřena dvěma konzolkami, a je vyplněn masivními železnými dveřmi.

Boční stěny chrámové lodi jsou rozděleny hranolovitými pilíři opěrného systému na čtyři pole. První pole je bez oken. V jižním průčelí je v každém dalším poli umístěno jedno okno. Severní průčelí obsahuje okenní otvory pouze dva. Vysoká lomená okna, která jsou již v dnešní době dochována v malém počtu, jsou zde vytvořena ve dvou variantách. Jsou vždy rozdělena na tři pole, přičemž první z nich je ve dvou bočních tvarováno do jeptišek. V horní části se pak nachází rozeta s čtyřlistem. V presbytáři kostela je k nalezení druhá varianta lomených oken, taktéž se třemi poli. Horní část pak obsahuje dva tvary, velmi vzdáleně připomínající plaménky. Ostatní okna v kostele v současnosti vypadají různě. Některá z nich mají dochovaný lomený oblouk, ale jejich zasklení je bez dělení a bez rozet. Jiná okna byla v pozdější době nahrazena okny s obloukovitým zakončením, další, která se nacházejí ve východní části presbytáře, byla zaslepena úplně.

Na východní straně kostela se nachází presbytář. Ten je postaven na polygonálním půdorysu. Zastřešen je jehlancovitou trojbokou střechou, navazující na sedlovou střechu hlavní lodi. Opěrný pilířový systém presbytáře je rozdělen na dvě úrovně, třetí úroveň je ukončena stříškou s liliovým poupětem. Z východní strany je přistavěna k presbytáři obdélníková sakristie. Ta bohužel zakrývá původní malbu nad vstupem z východní strany kostela, znázorňující sv. Annu. Sakristie je pak zastřešena jednoduchou dvoustupňovou valbovou střechou.

Na severní straně v místě, kde presbytář navazuje na hlavní loď, stojí dominanta celého kostela sv. Anny, elegantní hranolovitá věž. Má jednoduchý tvar pouze se čtyřmi okny v posledním patře pod zastřešením cibulovitou bání. Navazující lucerna má opět cibulovou báň a špičku. V současné době je věž opuštěná, neboť menší ze zvonů, který zde visíval, byl odsud ukraden a odnesen pryč. Podařilo se ho nalézt, jeho návrat se ale zatím nechystá.

Interiér Kostel je téměř bez vybavení – nachází se v něm několik kostelních lavic a kamenný oltář v čele presbytáře. Hlavní loď je zaklenuta valenou klenbou s lunetovými výsečemi, která je pokryta renesanční výmalbou bez liturgických výjevů. Klenba se pak rozbíhá do pilastrů. Tyto pilastry mají již renesanční hlavice iónského typu s barevně kontrastním omítnutím. Na stěnách mezi okny jsou nyní restaurátorsky odkryty původní liturgické fresky, které byly v pozdějších dobách, ať už z důvodu rekonstrukčních či politických, přebíleny. V hlavní lodi kostela je patrné pozdější upravení dispozic. V některých částech, zejména v severní části západního pole, lze vidět dosti krkolomně zalomené pilastry.

V západní části kostela se nad hlavním vstupem nachází hudební kruchta, kde ale již v dnešní době nejsou umístěny kostelní varhany.

Vítězný oblouk náhled|upright|Pohled na vítězný oblouk a do presbytáře kostela V místě přechodu hlavní lodi a presbytáře je dodnes zachovaný vítězný oblouk. Je to oblouk lomený s dochovaným polychromováním. Oblouk je taktéž velmi rozmanitě tvarovaný. Od jeho středu směrem do hlavní lodi je nejdříve lehce zkosen poté následuje zaoblený pásek a dva výžlabky. Další pás oblouku je oddělen hlubokým výžlabkem. Tento pás je složen ze špičky výžlabku a válcovitého profilu. Přibližně v polovině jeho výšky jsou patrné „jizvy“ pro umístění trámu, který nesl sochu ukřižovaného Ježíše Krista. Úroveň presbytáře je pak oproti hlavní lodi zvýšena.

Presbytář kostela