Victor-Marie Hugo [ygo] (26. února 1802 Besançon – 22. května 1885 Paříž) byl francouzský básník, prozaik, dramatik, esejista a politik, vrcholný představitel romantismu.

Život náhled|vlevo|Portrét Victora Huga od Léona Bonnata z roku 1879

Victor Hugo byl třetím synem Josepha Léopolda Sigisberta Huga a Sophie Trébuchetové. Narodil se v roce 1802 v Besançonu a žil ve Francii po většinu svého života. Jeho bratři byli Abel Joseph Hugo (nar. 1798) a Eugène Hugo (nar. 1800).

Doba dětství Viktora Huga byla poznamenána politickými zvraty. Napoleon byl prohlášen císařem, když byly Victoru Hugovi dva roky, a bourbounská monarchie byla obnovena před jeho třináctinami. Opačné politické a náboženské názory, které měli Hugovi rodiče, zobraz­ovaly ideologické síly, které se přely o nadvládu ve Francii celý jeho život: Hugův otec byl vysoce postavený důstojník v Napoleonově armádě. Byl ateistický republikán, který považoval Napoleona za hrdinu; jeho matka byla extrémní katolická royalistka a podle některých domněnek byla milenkou generála Victora F. de Lahorieho, popraveného v roce 1812 za spiknutí proti Napoleonovi. Jelikož byl Hugův otec důstojník, rodina se často stěhovala a Victor se při cestování hodně naučil. Na cestě do Neapole viděl rozlehlé alpské vrcholky, velkolepě modré Středozemní moře a Řím v době oslav. Ačkoliv mu bylo pouze šest let, uchoval si tento půlroční výlet pevně v paměti.

Sophie následovala svého muže do Itálie (kde Léopold sloužil jako guvernér pro­vincie blízko Neapole) a Španělska (kde se ujal tří španělských provincií). Nespokojená s neustálým stěhováním, které vyžadoval vojenský život, a faktem že její manžel nesdílel její katolickou víru, Sophie se rozhodla nakrátko opustit Léopolda v roce 1803 a usadit se v Paříži. Od té doby dominantním způsobem řídila Hugovu výchovu a vzdělání. V důsledku toho Hugova první díla v poezii a próze odrážela ještě její vášnivé oddání víře a králi. Teprve později, během událostí vedoucích k revoluci v roce 1848, začal Hugo odporovat své katolické royalistické výchově a místo toho se stal stoupencem volnomyšlenkářství a přívržencem republiky.

V r. 1819 založil Victor Hugo se svým bratrem Abelem čtrnáctideník Le Conservateur littéraire (vycházel do roku 1821), ve kterém otiskoval literárněkritické stati a divadelní recenze. Přes monarchistické zaměření časopisu se v něm již začal zabývat otázkami svobody ducha a s tím spojeného svobodného vyjadřování umělce. Také druhý bratr Victora Huga, Eugène, se pokoušel o literární dráhu, byl však sužován duševní nemocí a zemřel ve věku 37 let.

Mladý Viktor se zamiloval do Adèle Foucherové se kterou se proti vůli své matky tajně zasnoubil. S Adèle se oženil (1822) až poté, co zemřela jeho matka v roce 1821. Jejich první dítě Léopold (1823) zemřelo jako nemluvně. Hugovy další děti byly Léopoldine (1824), Charles (1826) François-Victor (1828) a Adèle (1830). Hugo vydal svůj první román Han z Islandu (Han d'Islande) roku 1823 a druhý, o tři roky později, Veliký Jargal (Bug-Jargal) roku 1826. Mezi roky 1829 a 1840 vydal pět básnických sbírek (Les Orientales, 1829; Les Feuilles d'automne, 1831; Les Chants du crépuscule, 1835; Les Voix intérieures, 1837; a Les Rayons et les ombres, 1840), které upevnily jeho reputaci jako jednoho z největších básníků tehdejší doby.

náhled|Arsène Garnier: Victor Hugo se svou rodinou, 1853–1854

Krize v osobním životě spisovatele nastala v roce 1833, kdy jeho manželka Adèle navázala milostný poměr s jeho dobrým přítelem, kritikem Sainte-Beuvem. Ve stejném roce se Victor Hugo seznámil s herečkou Juliettou Drouetovou (vlast. jménem Julienne Gauvainová), která se stala jeho milenkou, dobrovolnou sekretářkou a společnicí na cestách. Přestože v jeho životě byly ještě další ženy, tento vztah trval padesát let, až do její smrti. Provázela ho i po dobu jeho pozdějšího exilu, ne vždy však bydleli spolu pod jednou střechou. Victor Hugo jí věnoval mnoho svých básní a ona mu napsala velké množství dopisů. Jejich milostná korespondence vyšla knižně s názvem Lettres à Juliette Drouet 1833–1883: le livre de l'anniversaire par Victor Hugo et Juliette Drouet 1964.

Autor byl zdrcen, když jeho nejstarší dcera Léopoldine tragicky zahynula v roce 1843, krátce po své svatbě. Utopila se nešťastnou náhodou i se svým manželem při projížďce na lodi v jezeře Seine à Villequier. Viktor Hugo byl zrovna na cestách a dozvěděl se o Léopoldině smrti z novin. Svůj šok, zděšení a žal popsal ve své básni À Villequier. Později napsal mnoho básní o jejím životě a smrti, nejslavnější pravděpodobně Demain, dès l'aube, ve které popisuje návštěvu jejího hrobu. I po mnoha letech se ve svých dílech snažil vyrovnat se ztrátou milované dcery tím, že vyjadřoval nejen zármutek truchlícího otce, ale i soucit s bolestí všech trpících např. ve sbírce básní La Pitié suprême 1879. náhled|Hrob Victora Huga v Panthéonu (Paříž, Francie) náhled|Pamětní deska Victora Huga na ostrově Jersey Roku 1845 vstoupil Hugo do politiky a byl jmenován senátorem, v horní komoře se vyslovoval pro návrat Ludvíka Bonaparta, po rozpuštění senátu (1848) úspěšně kandidoval do parlamentu. Ačkoliv byl zprvu politickým stoupencem Napoleona III., brzy vystupoval jako jeho odpůrce a jako zastánce liberálního socialismu. V důsledku převratu provedeného Napoleonem III. v roce 1851 byl nucen odejít do exilu, ve kterém žil téměř dvacet let. Krátce pobýval v Bruselu (1851) poté v Jersey (1852–55) a nakonec zamířil na menší ostrov Guernsey (1855–1870). Zde také prožil další osobní tragédii se svoji krásnou, ale psychicky labilní nejmladší dcerou Adèle, která ho doprovázela do vyhnanství. Po útrapách, spojených s nešťastnou láskou (muž, kterého milovala, věřila mu a za nímž odjela až do daleké Kanady, ji veřejně odmítl), u ní naplno propukla vážná duševní nemoc. Po návratu do Francie žila až do své smrti v zařízeních pro duševně nemocné.

Přestože Napoleon III. prohlásil všeobecnou amnestii v roce 1859, Hugo zůstal v exilu do té doby, než byl Napoleon III. donucen vzdát se trůnu po porážce Francie v prusko-francouzské válce. Do Paříže se za bouřlivých oslav vrátil až roku 1870 v době, kdy Francie byla poražena pruskými vojsky, a přiklonil se k ideálům Komuny.

Předtím, než se Hugo mohl natrvalo usadit ve Francii, naposledy uprchl do Guernsey (1872–73) poté, co zažil obléhání Paříže (1870–71). Roku 1875 se stal senátorským delegátem a brzy na to senátorem. Roku 1881 byl znovu zvolen senátorským delegátem a roku 1882 se znovu stal senátorem; psal další různorodá díla, z nichž řada byla vydána až po jeho smrti.

Victor Hugo zemřel roku 1885 v Paříži jako velký a uznávaný francouzský národní básník. V den jeho pohřbu byl vyhlášen státní smutek. Je pochován v pařížském Panthéonu.

Na jeho památku byla zřízena dvě muzea: jedno v domě, kde žil na ostrově Guernsey, a druhé v jeho bytě v paláci Rohan na Place des Vosges.

Dílo Victor Hugo je autorem klasicistních básní a romantických dramat a románů, v nichž mísil postupy černého románu se zásadami romantismu a částečně i kritického realismu. Ve své tvorbě spojoval snové, filosofické, politické a lyrické oblasti, mísil tragično a komično, krásu a ošklivost, vznešenost a grotesknost a z pozice humanisty se nadčasově dotkl řady sociálních problémů světa.

Dva romány Victora Huga byly katolickou církví zařazeny na Index zakázaných knih: Chrám Matky Boží v Paříži (Notre-Dame de Paris) dekretem ze dne 28. července 1834 a Bídníci (Les misérables) dekretem ze dne 20. června 1864.Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Viz str. 128.]

Divadelní hry náhled|Šest divadelních postav Victora Huga, obraz od Louise Boulangera z roku 1854 (Don Ruy Gomez de Silva, Don César de Bazan, Don Salust de Bazan, Hernani, Esmeralda, markýz de Saverne). náhled|Ponchielliho opera La Gioconda (1876) podle Hugovy hry Angelo, tyran padovský náhled|Scéna ze hry Purkrabí z inscenace z roku 1902 Irtamène (1816), tragédie o pěti jednáních, kterou napsal Hugo ve svých čtrnácti letech po vzoru klasicistních divadelních her, líčí snahu o svržení tyrana a nastolení legitimního krále Egypta. Athélie ou les Scandinaves (1817), nedokončená tragédie (Hugo napsal pouze první dvě jednání). Inez de Castro (1820, publikována až 1863), v próze napsaná hra o Inés de Castro, španělské šlechtičně a milence portugalského krále Petra I., jejímuž uvedení zabránila cenzura. Cromwell (1827), předmluva k tomuto dílu se stala manifestem romantického dramatu a odstartovala diskuzi mezi francouzským klasicismem a romantismem. Hra byla v tehdejších podmínkách jevištně nerealizovatelná, první jevištní provedení je až z roku 1956 ve zkrácené úpravě Alaina Trutata, Amy Robsartová (1828, Amy Robsart), neúspěšné drama založené na románu Waltera Scotta Kenilworth, Hra byla poprvé uvedena pod jménem Hugova švagra Paula Fouchera. Hernani (1830), tragédie, jejíž uvedení v Comédie-Française znamenalo prakticky definitivní vítězství romantismu na divadle. Podle této hry napsal italský skladatel Giuseppe Verdi svou operu Ernani. Marion de Lorme (hra byla uvedena roku 1831, ale napsána byla již v roce 1829), tragédie s hlavní postavou francouzské kurtizány. Podle této hry napsal italský skladatel Amilcare Ponchielli stejnojmennou operu. Král se baví (1832, Le Roi s'amuse), podle této hry napsal italský skladatel Giuseppe Verdi svou operu Rigoletto. Tragédie vypovídá o lesku a bezstarostnosti, ale také o vnitřní prázdnotě a krutosti efektního života vybrané společnosti, o tragédii čistoty, stane-li se hříčkou pouhé zábavy a také o tom, že nenávist se obrací sama proti sobě a hubí právě to, co chtěla pomstít. Lukrecia Borgia (1833, Lucrèce Borgia), tragédie v próze, podle této hry napsal italský skladatel Gaetano Donizetti stejnojmennou operu. Titulní postava hry skrývá pod krásným zevnějškem morální nestvůrnost. Marie Tudorovna (1833, Marie Tudor), divadelní hra v próze s titulní postavou anglické královny Marie I. Tudorovny, Angelo, tyran padovský (1835, Angelo, tyran de Padoue), prozaické melodrama plné tajemnosti, hrůznosti, intrik a vražd. Podle této hry napsal italský skladatel Saverio Mercadante operu Il giuramento (1837, Přísaha), italský skladatel Amilcare Ponchielli operu La Gioconda (1876). ruský skladatel César Cui operu Angelo (1876) a francouzský skladatel Alfred Bruneau operu Angelo, tyran de Padoue (1928). Esmeralda (1836, La Esmeralda), libreto k opeře Louise-Angélique Bertinové podle vlastního románu Chrám Matky Boží v Paříži. Na základě tohoto libreta napsal roku 1838 stejnojmennou operu italský skladatel Alberto Mazzucato, roku 1847 ruský skladatel Alexandr Sergejevič Dargomyžskij a roku 1883 anglický skladatel Arthur Goring Thomas. Ruy Blas (1838), jedno z nejpůsobivějších autorových dramat odehrávající se v devadesátých letech 17. století v Madridu na dvoře španělského krále Karla II. Les jumeaux (1839, Dvojčata), nedokončená hra (Hugo napsal pouze tři jednání), inspirovaná pověstmi o existenci dvojčete Ludvíka XIV., které je svému bratrovi k nerozeznání podobno. Z důvodů možného ohrožení monarchie ve Francii případnými boji o trůn je toto dvojče uvězněno a tvář je mu skryta pod železnou masku, aby je nikdo nemohl poznat. Purkrabí (1843, Les Burgraves), též Kasteláni, historická hra ve verších obsahující fantastický a pohádkový námět a odehrávající se v Německu ve 12. a 13. století. Hra byla neúspěšná a Hugo se po tomto neúspěchu přestal divadlu téměř věnovat. Mille francs de récompense (1865, Tisíc franků odměny), prozaická hra o čtyřech jednáních napsaná v exilu a prvně publikována až roku 1934 jejímž hlavním hrdinou je bývalý galejník. L'Intervention (1866, Intervence), komedie v próze o pěti jednáních napsaná v exilu a vydaná až roku 1951.