Náměstí Minina a Požarského (, hovorově taky jen Náměstí Minina) je hlavní náměstí v Nižním Novgorodě. Je to společenské a kulturní centrum města, místo nejdůležitějších oslav. Nachází se v Nižněnovgorodském rajónu u jihovýchodní strany Kremlu.
Náměstí spojuje centrální ulice města: Zelenskij sjezd, Požarského, Bolšaja Pokrovskaja, Alexejevskaja, Varvarskaja, Uljanova, Minina, Věrchněvolžskaja naberežnaja a Georgijevskij sjezd. Je zde hodně architektonických památek, řada vzdělávacích institucí (Gymnasium č. 1, Nižněnovgorodský kněžský seminář, Mininova pedagogická univerzita, jedna z fakult Univerzity Lobačevského a jedna z budov Nižněnovgorodské lékařské univerzity), sochy Minina a Čkalova, výstavní sál, stejně jako první městská fontána.
Náměstí je průjezdné, křižuje se zde několik desítek autobusových a trolejbusových linek. Provoz na něm se zastavuje pouze ve dnech oslav celoměstského a národního významu.
Historie
Vznik vlevo|náhled|Nižněnovgorodský kreml. Dmitrijevská věž s předmostí. XVII století. Alexandr Nikolajevič Jurkov Už od vzniku Nižněnovgorodského kremlu Dmitrovská věž sloužila jako hlavní brána na jeho horní jižní straně. Zde se začínaly cesty na Murom a Kazaň. Obrana jižní kremelské stěny byla zajištěna suchým příkopem, 2,5 až 4 m hlubokým a 25 až 30 m širokým, jenž přecházel vedle Skladové věži do rokli, která se později postupně přeměnila na současný Zelenský sjezd. Dodatečnou obranu Dmitrovské věži poskytoval barbakán za příkopem (tzv. Otvodnaja věž). Půlkruhový prostor kolem věže, stejně jako pruh území za příkopem, byl očištěn od porostu, aby byl kontrolovatelný a prostřelovatelný.
Město postupně rostlo a došlo k vzniku za tímto prostorem tzv. Horního předměstí (). K 17. století se hranice Ruského státu odsunuly dost daleko, a význam kremlu jako obranného bodu proti Tatarům poklesl. Místo za příkopem bylo čím dál tím víc používáno jako tržiště, a dostalo název Věrchněposadského náměstí () anebo Věrchněbazarného náměstí (). Ke konci 17. století se už Horní předměstí rozrostlo do takové míry, že bylo ohrazeno vlastním zemním valem (zhruba podél současné Piskunovové ulice). Věrchněposadské náměstí tvořilo jeho centrum, do něhož se sbíhaly ulice této části města.
Roku 1641 byl v jižní části náměstí postaven chrám Alexije Metropolity, kvůli němuž dostala své jméno vedle vycházející Alexejevskaja ulice. Roku 1697 byla na místě dosavadního dřevěného chrámu Dmitrije Soluňského postavena katedrála Zvěstování (), takže se název náměstí přeměnil na Blagoveščenské.
Pravidelný plán roku 1770 Roku 1763 imperátorka Kateřina Veliká vynesla nařízení „O zhotovení všem městům, jejich stavbám a ulicím zvláštních plánů, pro každou gubernii zvlášť“, zaměřené na náhradu dosavadní chaotické, požárně nebezpečné zástavby „racionálním“ systémem plánování podle moderních zásad, s přímými širokými ulicemi a náměstími.
V květnu roku 1767, během své volžské cesty, carevna navštívila Nižnij Novgorod. V listu svému důvěrníkovi hraběti Nikitě Paninovi shrnula svůj dojem z města takto: „Toto město je svou situací úchvatné, ale složením hnusné, jenže se brzy vylepší… všechno buď leží na boku, nebo blízko tomu“. Nadto roku 1768 zasáhl město požár. A tak na žádost vládních úřadů v roce 1770 byl pro něj v Petrohradské stavební komisi vypracován pravidelný urbanistický plán. Podle plánu mělo Blagoveščenské náměstí mít lichoběžníkový půdorys. Plán stanovil narovnané čáry ulic, vedoucích od náměstí. Výstavba náměstí a přilehlých ulic se předpokládala pouze kamennými domy. Nedostatek místních zkušených městských projektantů ale bránil jeho realizaci.
Přeměna náměstí začala v roce 1779, kdy byl jmenován architektem Jakub Anaňjin. V roce 1782 byla stará předmostní opevnění odstraněna, příkop byl zasypán, a na jeho místě byly postaveny řady dřevěných krámků. Během obecného vymezení pozemků ve městě v letech 1784-1787 byly položeny nové ulice. Dřevěné budovy v centru náměstí byly strhnuty. Roku 1787 v prostoru mezi ulicemi Alexejevskou a Varvarskou byl postaven komplex budov gubernské pošty. Mezi ulicemi Varvarskou a Tichonovskou (nyní Uljanovovou) se umístil statek viceguvernéra Pjotra Jelagina; ten však byl záhy nahrazen městským gymnáziem. Soukromé domky na stranách náměstí se zachovaly až do počátku 19. století, i když neodpovídaly plánu; jejich oprava byla však zatím zakázána, aby se později mohly zbourat.
Parcelu mezi Bolšou Pokrovskou ulicí a Zelenským sjezdem v roce 1851 odkoupil zbohatlý rolník-starověrec Pjotr Jegorovic Bugrov, zakladatel kupecké dynastie Bugrových, a postavil na ní třípatrový kamenný dům, v jehož přízemí byly umístěny obchody a prostory v prvním poschodí si pronajalo první městské divadlo. Později dům několikrát měnil ruce, až roku 1897 jej odkoupil za 50 tisíc rublů vnuk prvního majitele Nikolaj Aleksandrovič Bugrov, zámožný kupec, městský radní a mecenáš, a hned na to daroval městu za podmínkou, že by se příjmy z jeho provozu šly do zvláštního nadačního fondu za účelem rozdávání nejchudším obyvatelům města; další podmínkou byl zákaz zřízení v něm divadla (a jakéhokoliv zábavního podniku vůbec) a prodeje alkoholu. Městská vláda po dlouhých diskuzích nechala zchátralý dům zbourat a postavit zde novou budovu pro Městskou dumu a městské úřady. Dům Městské dumy byl postaven podle návrhu petrohradského architekta Cejdlera, a spojily se v něm prvky secese a pseudoruského slohu. V přízemí byly obnoveny obchody, zatímco ve vyšších patrech byly zřízeny místnosti pro městské úřady a velká jednací síň Městské dumy. Dům byl kolaudován roku 1904 a od té doby dominuje západnímu konci náměstí. Roku 1908 jednací síň byla ozdobena imperátorovým darem, a sice plátnem Konstantina Makovského „Mininovo provolání“.
Roku 1847, když byl ve městě postaven vodovod, byla na náměstí umístěna fontána, která se používala za účelem zásobování obyvatelstva horní části města vodou.
Roku 1896 se ve městě konala XVI. Všeruská umělecko-průmyslová výstava, největší v předrevolučním Rusku. V rámci přípravy k této prestižní události byla opravena Dmitrovskaja věž Kremlu, stojící uprostřed náměstí. Věž dostala svůj příznačný vzhled, a její silueta se od té doby často používá jako symbol Nižního Novgorodu. Ve věži bylo zřízeno první městské muzeum.
Taky v rámci přípravy ke Všeruské výstavě byl ve městě zahájen provoz tramvají. Jedna z prvních linek byla provedena z ulice Bolšaja Pokrovskaja do Kremlu přes západní konec náměstí. Roku 1908 byla na náměstí ukončena nová trať koňky.
Roku 1906 byl postaven na Blagoveščenském náměstí pomník cara Alexandra II. Stavba byla částečně financována z lidové sbírky.
Seminářské náměstí Obdélníková severovýchodní část náměstí podél kremelských zdí dostala název Seminářského náměstí () kvůli Nižnenovgorodskému duchovnímu semináři. Po požáru roku 1823 dostal seminář novou klasicistní budovu, která byla dokončena v roce 1829 a dosud dominuje této části náměstí. Další významnou stavbou na Seminářském náměstí se stala budova ředitelství paroplavební společnosti „Volha“ (1916), v níž dnes sídlí jedna z fakult lékařské univerzity.
Sovětské období
Přehled přejmenování náměstí a přilehlých ulic v sovětské době Původní název Na počest koho/čeho? Nový název Na počest koho/čeho? Rok přejmenování Rok návratu původního názvu Blagoveščenské náměstí Katedrála Zvěstování spojená do jedné toponymické jednotky Sovětské () Sověty 1918 nevráceny Seminářské náměstí Kněžský seminář Minina a Požarského Velitele vlasteneckého tažení r. 1612 Kuzma Minin a Dmitrij Požarskij 1943 ulice Zelenskij sjezd () Tzv. „Zelejnyj dvor“, neboli továrna na střelný prach nepřejmenována nově vyčleněná toponymická jednotka Požarského ulice () Dmitrij Požarskij 1943? nevrácen Bolšaja Pokrovskaja ulice (, doslova „Velká Pokrovská“) Pokrovský chrám Sverdlovova () Jakov Sverdlov 1918 1992 Alexejevskaja ulice () Chrám Alexje Metropolity Dzeržinského () Felix Dzeržinskij 1931 1991 Varvarskaja ulice () Chrám Varvary velkomučednice Fignerové () Věra Fignerová 1942? 1992 Tichonovskaja ulice () Chrám Tichona Amafuntského Uljanovova () Ilja Uljanov, otec Vladimira Lenina 1923 nevrácen Žukovskaja ulice () Bratři Žukovi, majitele pozemků Universitětskaja () Sídlo Nizněnovgorodské státní univerzity 1930? nevrácen Mininova () Kuzma Minin 1943? Věrchňaja naberežnaja () Doslova „Horní nábřeží“ Radio-naberežnaja () Nižněnovgorodská radio-laboratoř 1919 nevrácen Verchě-Volžskaja naberežnaja () Doslova „Horní volžské nábřeží“ 1927? Ždanovova Verchě-Volžskaja naberežnaja () Andrej Ždanov 1948? Verchě-Volžskaja naberežnaja Doslova „Horní volžské nábřeží“ 1989 ulice Georgijevskij sjezd () Chrám Georgije vítěze a Jirská (Georgijevská) věž kremlu nepřejmenována
Po ruské Revoluci byla Blagoveščenské a Seminářské náměstí sjednocena do jednoho náměstí, které dostalo název Sovětské.
Chrámy Zvěstování a Alexije Metropolity byly zrušeny, v jejich budovách byly zřízeny obchody; později, v 30. letech oba chrámy byly zbořeny. Byl zničen i památník Alexandra II. Od roku 1919 na jeho podstavci byl umístěn sloup s lucernami, občasně nazývaný „lucerna svobody“ nebo „lucerna revoluce“. Dokonce na konci 30. let byl odstraněn i podstavec.
V letech 1935-1937 byl vypracován generální plán pro „socialistické město Gorkij“ (název Nižního Novgorodu v sovětském období), navrhující radikální změnu stávající struktury zástavby. Pro Sovětské náměstí byla předložena kulatá forma. Jeho rozloha by se výrazně zvětšila kvůli demolici některých ze stěn a věží Kremlu, které byly v těch letech vnímány jako „památník lačného feudalismu a carské autokracie, svědek strašlivých stránek krvavé minulosti“. K realizaci těchto projektů nedošlo kvůli zapojení Sovětského svazu do Druhé světové války.
V roce 1943 na náměstí byl za účelem zvýšení morálky občanů v boji proti nacismu postaven památník Kuzmy Minina. Náměstí dostalo jméno Minina a Požarského, přičemž se v použití jména knížete projevila významná změna v ideologii sovětského státu.
V roce 1985 byl starý památník Minina demontován a roku 1989 nahrazen novou sochou sovětského sochaře Olega Komova. Stará socha byla poslána do Balachny, rodného města národního hrdiny, na restaurováni; po jeho ukončení roku 1990 byla umístěna na náměstí Kuzmy Minina v centru tohoto města.
Doprava Kvůli občanské válce a desorganizaci hospodářství v roce 1919 byl zastaven provoz tramvají a koněk. V roce 1923 provoz tramvají byl obnoven; tentokrát však vozy projížděly náměstím pouze cestou z nebo do vozovny (která byla umístěna v Kremlu). Bývalá koňka byla nahrazena novou tramvajovou linkou, která vyhnula náměstí. Roku 1938 došlo k reorganizaci sítě tramvajových linek v centru města: trať vedoucí z Kremlu nově vedla do ulice Dzeržinského místo Sverdlovovy ulice. Roku 1968 vozovna v Kremlu byla zrušena, a tramvajová trať na náměstí byla odstraněna definitivně.
Roku 1927 byly zřízeny první autobusové linky, které spojily náměstí s odlehlými městskými čtvrtěmi a továrnami; autobusy však vydržely pouze až do roku 1931. Provoz autobusů byl obnoven v roce 1936, a ještě jednou zastaven v době 2. světové války (1941–1945).
Od roku 1947 náměstím jezdí trolejbusy. Trolejbusová linka vedoucí z náměstí Minina a Požarského Sverdlovovou ulicí k náměstí 1. Maje (dnes náměstí Gorkého) se stala první linkou v celém mestě. O rok později se k ní přidala trať vedoucí ulicí Věry Fignerové k náměstí Svobody. Od roku 1982 byl v Sverdlovově ulici zakázán veškerý provoz, včetně trolejbusového, takže zůstala jenom trať v ulici Fignerové.
Současnost Po rozpadu Sovětského svazu začaly na počátku devadesátých let na náměstí instalovat samostatné stánky a obchodní stany. Ale netrvali dlouho. Na začátku roku 2000 byla ve městě zahájena iniciativa na odstranění malých maloobchodních prodejen na centrálních náměstích a ulicích.