Tento článek přináší seznam vévodů a knížat jmenovaných nizozemskými panovníky (tj. panovníky vládnoucími v minulosti ve státech tzv. Beneluxu). Uvedena jsou knížata a knížecí rody od prvních nobilitací až po současnost.
Úvod náhled|Modrý salon v Bruselu, kde se schází poradní sbor belgického krále, složený výlučně z hlav zemských knížecích rodů Země dnešního Beneluxu, tj. Nizozemí, Belgie a Lucembursko, případně jejich nejbližší příhraničí v okolních státech, historicky svázané s touto oblastí, patří k těm relativně málo zemím Evropy, kde mezi šlechtou byl a je znám titul knížecí. Ještě vzácnější je pak souběžný výskyt titulů knížete a vévody jako dvou řádných šlechtických hodností. Kníže a vévoda zde od pozdního středověku, resp. od raného novověku navíc nebyly jen tituly panovnické, ale též šlechtické. Jejich vzájemné postavení se utvářelo postupně. Oba stály na vrcholu místní šlechtické hierarchie, ale až do vzniku Rakouského Nizozemí byl knížecí titul nadřazen vévodskému, zatímco v Rakouském Nizozemí se tento poměr po vzoru habsburské monarchie a Německa obrátil. V některých obdobích a některých místních státních útvarech navíc nebyly tyto tituly či jeden z nich vůbec šlechtě přiznán. Současná Belgie akceptuje pouze knížecí hodnost v řadách zemské šlechty. Knížecí (vévodský) titul byl někdy spojen s držbou (titulárního) knížectví, jindy ne, někdy byl dědičný pouze pro prvorozené syny, jindy pro veškeré potomky.
Od přelomu raného a vrcholného středověku netvořilo "Nizozemí", tedy dnešní Benelux politicky jednotný prostor, ale dělil se na řadu feudálních panství s téměř suverénními vladaři a místní poměry tak přesně odpovídaly situaci ve Svaté říši římské, kam Nizozemí – až na Flanderské hrabství poddané francouzské Koruně – náleželo. Některým pánům příslušel stav knížat Svaté říše, z duchovních knížat šlo o biskupy z Utrechtu, Lutychu a biskupy, od roku 1559 arcibiskupy z Cambrai a také o abatyše z Thornu, z Eltenu a od r. 1610 také z Munsterbilzenu. Světskými teritoriálními vévody byli vladaři Brabantska a Limburska, do říšského knížecího stavu s titulem markrabě byli roku 1188 povýšeni vládci Namuru, na vévodství a říšská knížectví byla povýšena hrabství Bouillon (kol. pol. 13. stol., definitivně r. 1456), Geldern (1339), Lucemburk (1354) a sousední Kleve (1417). V roce 1369 udělil císař Karel IV. burgundskému vévodovi Filipovi Smělému lenní práva na Burgundské hrabství podléhající říši, které vévoda obdržel sňatkem. Burgundská větev rodu Valois pak bez císařského potvrzení a oblénění postupně získávala jednotlivé země v Nizozemí, kde se burgundští vévodové zmocnili dědictví mj. po Wittelsbaších a Lucemburcích. Za burgundských vévodů došlo ke jmenování první zemské šlechty a dokonce k udělení prvních knížecích titulů, což bylo v rozporu s říšským právem a navíc značně neobvyklé. Tato zavedená praxe se ale uchytila a knížecí tituly, spolu s tituly vévodů a markýzů a ostatních nižších titulů známých v západní Evropě, pak udíleli i Habsburkové, mj. Karel I., za něhož byl sjednocovací proces Nizozemí dokončen.
Praxe povyšování do knížecího stavu pak trvala téměř ve všech státech v regionu prakticky do současnosti. Pouze v Republice spojených provincií a v tzv. Spojených státech belgických (1790) žádná šlechta oficiálně neexistovala, tudíž k povyšování nemohlo docházet. Bez knížecího titulu se obešla zcela nanovo konstituovaná šlechtická společnost Holandského království pod vládou Ludvíka Bonaparta. V období novověku se navíc v oblasti rozkládaly dva krátkodobé velké státy, které byly samy knížectvími, tudíž jmenování vlastních knížat-šlechticů nepřicházelo v úvahu: šlo o Nizozemské knížectví (Principauté de Pays-Bas) pod vládou kurfiřta Maxe Emanuela na území dřívějšího Španělského Nizozemí (1712-1714) a Nizozemské knížectví (Vorstendom der Nederlanden), přímý předchůdce velkého Nizozemska (1813-1815).
Knížata a vévodové, jako nejvyšší zemská šlechta nebyly obvykle omezeni majetkem a styky jen na malé Nizozemí, resp. jen jeho jižní část. Vedle statků v Německu, Španělsku, Itálii i jinde bývaly takovéto rody mnohdy i součástí tamních stavovských společenství a místní panovníci jim s lény udělovali i tamní tituly. Mnohdy navíc byl takový "cizí" panovník totožný s aktuálním vládcem Nizozemí a vládl nad několika státy v personální unii. Vedle titulů v následujícím seznamu, které odrážely svébytnou nizozemskou titulaturu a na Svaté říši římské nezávislou šlechtickou společnost (podobně jako v českých zemích před r. 1627), tak řada rodů dosáhla knížecí a vévodské hodnosti i jinde. Významná zemská knížata z rodů Arenbergů, Ligne, Croÿ nebo Thurn-Taxisů byla knížaty v říši. Z tradičních říšských rodů se naopak rod Salmů stal držitelem některých "burgundských" zemských knížectví (vévodství). Některá zemská knížata dosáhla knížecích nebo vévodských hodností v Neapolsku, Španělsku i v povětšinou nepřátelské Francii (rod Croÿ byl jmenován r. 1518 španělskými vévody ze Sorie neapolskými vévody z Archi ve Francii se stal roku 1598 vévody z Crouy, r. 1561 knížaty z Château-Porcien, r. 1773 vévody z Wailly a r. 1816 vévody z Tourzel, Charles, druhý vévoda dʻUrsel zdědil r. 1739 ve Francii knížectví Arches-Charleville, princ a vévoda Pierre dʻAlcántara Charles z rodu Arenbergů se stal r. 1827 francouzským vévodou z Arenbergu), některé staré nizozemské rody dosáhly knížecí hodnosti pouze v cizině (jedna větev lucemburských hrabat z Lannoy se stala v Neapolsku r. 1526 knížaty ze Sulmony, jiná roku 1840 pruskými knížaty von Rheina-Wolbeck, hrabata z Egmontu se stala v l. 1423-1473 panujícími říšskými vévody z Geldern, i když bez císařského potvrzení a protiprávně). Někdy získaly v Nizozemí statky, které nebyly knížectvími zahraniční knížecí rody (např. ve Spojených provinciích se falcko-sulcbašský kníže a později falcký kurfiřt Karel Teodor stal v l. 1729-1795 markrabětem z Bergenu op Zoom, hrabství Bergh držel v l. 1769-1913 kníže Hohenzollern-Sigmaringen a hrabství Egmont získal rod Pignatelli, neapolští vévodové z Bisaccia, kteří ovšem po Egmontech podědili také knížectví Gavre ve Španělském Nizozemí. Dále např. říšská knížata Löwenstein-Wertheim a následně Stolberg-Gedern držela hrabství Rochefort na pomezí Lucemburska a Lutyšského biskupského knížectví atd.). Některé rody dokázaly při naplňování svých mocenských a prestižních ambicí krátkodobě těžit také z chaotické pohraniční polohy mezi Svatou říší římskou a sílící Francií. Francouzský rod La Tour de Auvergne získal r. 1642 Bouillon, formálně říšské vévodství v jižním sousedství Španělského Nizozemí, kde ale vládl jako leník francouzské Koruny, naopak Henri Robert z rodu říšských hrabat z Marky (de la Mark), v té době Habsburkům oddaný panující vévoda z Bouillonu, odtrhl r. 1560 od Francie malé území jižně od svého vévodství a prohlásil jej za suverénní Knížectví Sedan., nezávislé na Francii i říši. Zcela výjimečně mohl i některý zahraniční panovník se zájmy v oblasti povýšit místního šlechtice na knížete, aniž by se tento šlechtic stal součástí stavovské obce v mateřské zemi cizího panovníka (roku 1513 povýšil král Jindřich VIII., barona z Ligne na knížete z Mortagne).
Seznam Nizozemská knížectví a vévodství Znak knížectví Název knížectví (vévodství) Datum vzniku Datum zániku Knížecí rody Jména prvních knížat z každého rodu poznámky30px Steenhuyse kol. r. 14001792 Steenhuyse (kol. r. 1400-1443) Gruuthuse (1443-1556) 20px Egmont (1556-1605) Richardot (1605-1752) Wolff (1752-1784) 20px Hane (1784-1896) asi Felix van Steenhuyse Jan (IV.) van Gruuthuse Lamoraal, hrabě van Egmont, kníže z Gaveren Claude de Richardot ? hrabě Jeanne Baptiste dʻHaneV burgundských poměrech výjimečný knížecí titul (jediný vévody udělený) byl udělen Filipem Smělým či Janem Nebojácným kvůli tradičně dobrým vztahům rodiny van Steenhuyse s flanderskými hrabaty (burgundští vévodové byli taktéž hrabaty ve Flandrech)36x36pixelůAmblise1416 (první zmínka)Ex. Apremont (1416-1534) 20px Anglure (1534-1732) Ligne (vzdorokníže 1608-) hrabě Gobert dʻApremont René dʻAnglure, pán v Bourlémontu a Conflans princ Florent de Ligne (vzdorokníže)Původ knížectví je nejasný, mohlo jít o povýšení ze strany burgundských vévodů, cizích panovníků nebo o svévolné přisvojení si titulu. 20. dubna 1608 byl titul oficiálně přiznán rodu Ligne, ačkoli knížectví nadále držel rod Anglure. Knížecí titul byl u rodu Ligne svázán s titulem knížete z Epinoy (viz níže). 36x36pixelůMontglion1417 (24. listopadu) Béthune Merode-Trélon Guillaume de Béthune, hrabě z Namuru, pán z Argenteau Claude Francois de Merode-Trélon, baron de Rai30px Chimay1486 (9. dubna)Ex. Croÿ-Chimay (1486-1527) 20px Croÿ-Aarschot (1527-1612) 20px Arenbergové (1612-1686) Henin-Liétard (1686-1804) 20px Riquet de Caraman (1804-) Charles (I.) de Croÿ, hrabě z Chimay Philippe (II.) de Croÿ, vévoda ze Sory a Archi, hrabě z Porcéan a Beamontu princ Alexander von Arenberg Philippe-Louis de Hénin-Liétard, hrabě z Boussy François Joseph Philippe de Riquet de Caraman Šlo oficiálně o říšské knížectví, které ovšem nepřestalo podléhat svrchovanosti Burgundska, de facto tedy šlo o nizozemské knížectví. Říšský knížecí titul knížat z Chimay se vztahoval pouze na rod Croÿ a od 4. září 1735 také na rod Hénin-Liétard. Rody Arenbergů (jinak taktéž říšských knížat) a Riquet de Caraman byli jen španělsko-nizozemskými, resp. nizozemskými a belgickými knížaty ze Chimay. Od 24. července 1804 až do současnosti drží titul a statky hlava původem španělské rodiny Riquet de Caraman30px Aarschot (vévodství)1534 (1. dubna) Ex. 20px Croÿ (1534-1612) 20px Arenbergové (1612- ) Philippe (II.) de Croÿ, kníže z Chimay, vévoda ze Sory a Archi, markýz z Renty, hrabě z Porcéan a Beaumontu kníže Philipp Karl von Arenberg30px Gaveren/Gavre1540 (11. října) 1801 20px Egmont (1540-1693) 20px Pignatelli (1693-1801) hrabě Lamoraal van Egmont Don Procope Pignatelli, vévoda z Bisaccia30pxÉpinoy15451787 20px Melun (1545-1749) 20px Rohanové (1749-1787) Ligne (vzdorokníže, 1592-) vikomt Hugues de Melun, hrabě z Épinoy, pán z Antoing Charles de Rohan, vévoda Rohan-Rohan, kníže ze Soubise hrabě Lamoraal de Ligne (vzdorokníže) Šlo oficiálně o říšské knížectví, které ovšem nepřestalo podléhat svrchovanosti Burgundska, de facto tedy šlo o nizozemské knížectví Titul říšských knížat z Épinoy se vztahoval jen na rod vikomtů z Melunu, navíc od roku 1659 bylo knížectví součástí Francie Protože první kníže Hugues (Hugo) se připojil k nizozemské revoluci, byl mu majetek r. 1577 Filipem II. zkonfiskován a předán jeho příbuznému Robertovi z Melunu, markýzi z Roubaix. Huguesovým dědicům byl ovšem vrácen arcivévodou Albrechtem 16. srpna 1602. Mezitím se však dcera a dědička po Robertovi z Melunu Anna provdala za hraběte Lamoraala z Ligne a roku 1592 rod Ligne titul knížat z Épinoy zdědil. Od té doby až do vymření rodu Rohan-Soubise byla držba titulu sporná, 31. května 1923 jej belgický král Leopold (již bez vazby na knížectví) rodu Ligne potvrdil (viz níže)Hilst1563 (23. května) AffaytadiFrancois Charles d'Affaytadi, baron de Ghistelles, pán z HilstuŠlo oficiálně o říšské knížectví, které ovšem nepřestalo podléhat svrchovanosti Knížecího biskupství Lutych. De facto tedy šlo o nizozemské knížectví. Hilst je starým názvem Hasseltu.30px Ligne1602 (8. srpna)Ex.Lignekníže Lamoraal (I.) de Ligne, kníže z Épinoy30pxBarbançon1614 (8. února) 1693Arenbergovéprinc Robert de Ligne-Arenberg30px Havré (vévodství)1627 1839CroÿCharles Philippe de Croÿ, markýz z Renty30px Robecque/Robech1630 (31. července)1860MontmorencyJean de Montmorency, markýz z Morbecque, hrabě z EstairesSoučasný název je Robecq 36x36pixelůMasmines1652 (1. srpna) 1767Vilain de GandPhilippe Balthazar Vilain de Gand de Mérode, hrabě z Isenghien a Masmines30px Buggenhout1658 (12. července)1727BournonvilleAlexander II. de Bournonville, bývalý vévoda z Bournonville30px Hornes1677 (19. října) 1824 Hornes (1677-1763)