T-34 byl sovětský střední tank vyvinutý na přelomu 30. a 40. let 20. století, který měl zásadní a trvalý dopad na konstrukci tanků. V době svého vzniku v roce 1940 byl podle amerického autora Stevena Zalogy nejlepším středním tankem na světě. Disponoval bezprecedentní kombinací palebné síly, mobility, ochrany a robustnosti. Jeho tankový kanón ráže 76,2 mm poskytoval podstatně vyšší palebnou sílu než měly některé konstrukce jeho současníků, zatímco jeho šikmým pancéřováním jen obtížně pronikaly tehdejší nejmodernější protitankové zbraně. Když se v roce 1941 poprvé objevil, označil ho německý generál Paul Ludwig Ewald von Kleist za „nejlepší tank na světě“ a Heinz Guderian potvrdil „obrovskou nadřazenost“ T-34 nad stávajícími německými obrněnci té doby.Caidin, M. (1974). 14 "The incredible T-34 tank." In The Tigers are Burning (2nd ed., p. 162). Los Angeles: Pinnacle Books. Ačkoli byla jeho výzbroj i ochrana později v průběhu války překonána, často je zmiňován jako nejúčinnější a nejvlivnější tanková konstrukce druhé světové války.
T-34 byl během druhé světové války základem sovětských obrněných sil. Jeho konstrukce dovolovala nepřetržité vylepšování pro vyvíjející se potřeby východní fronty: změny byly prvních několik let spíše dílčí a nepříliš výrazné, skutečně zásadní proměnou prošel tank až v roce 1944 zavedením varianty T-34/85. Vylepšování výrobních metod rovněž umožnilo rychlejší a levnější produkci. Sovětský průmysl nakonec vyrobil více než 80 000 ks tanku T-34 všech variant, což umožnilo stále větší počet nasazovaných tanků s postupující válkou, navzdory ztrátě desítek tisíc tanků v boji proti německému Wehrmachtu. U Rudé armády nahradil mnoho lehkých a středních tanků a stal se nejvíce vyráběným tankem války, stejně tak je druhým nejvíce vyráběným tankem všech dob (po nástupci, sérii T-54/55). Při ztrátě 44 900 kusů během války také utrpěl největší tankové ztráty všech dob. Jeho vývoj přímo vedl k sériím tanků T-54 a T-55, které se postupně vyvinuly do pozdějších typů T-62, T-72 a T-90, které tvoří obrněné jádro mnoha moderních armád. Varianty T-34 byly po druhé světové válce široce vyváženy a dokonce ještě okolo roku 2010 došlo k omezenému nasazení na frontě v několika rozvojových zemích.
Vývoj
náhled|Prototyp A-32 náhled|Prototyp A-32 náhled|Zleva: A-8 (BT-7M), A-20, T-34 Model 1940, T-34 Model 1941
V roce 1939 byly nejpočetnějšími sovětskými modely tank T-26 a řada rychlých tanků BT. T-26 byl pomalý tank navržený tak, aby držel krok s pěchotou. Tanky BT byly jezdecké tanky: lehké a rychle se pohybující, určené k bojovým manévrům. Oba typy představovaly sovětský vývoj zahraničních konstrukcí z počátku 30. let; T-26 byl založen na britském tanku Vickers 6-Ton a tanky BT vycházely z tanku M1930 amerického konstruktéra Johna Waltera Christieho.Sale, Richard. "The Soviet Command Economy,":5 s. 152
Počátky vývoje tanku T-34 spadají do roku 1937, kdy CHTZ (Charkovskij tankovyj zavod) obdržel zakázku na tank, jenž by měl nahradit tanky řady BT. Šéfkonstruktér Michail Koškin byl svými nadřízenými podrobně instruován, že se hledá nový kolopásový tank, nicméně vědom si konstrukčních omezení tohoto typu vypracoval kromě něj (A-20) i variantu s čistě pásovým podvozkem, kterou nazval A-32. V roce 1938 demonstroval obě konstrukce před výborem Rady obrany SSSR, přičemž varianta A-32 byla okamžitě odsouzena veliteli Rudé armády, maršály Vorošilovem a Kulikem. Zejména Kulik prý běsnil, že si konstruktér vůbec dovolil nějakou nekolopásovou variantu nabídnout a doprovodil svůj příkrý odsudek koncepce pásového tanku „odbornými dobrozdáními a doktrínami“, které by skuteční odborníci na tankovou techniku odmítli. Stalin však k obecnému překvapení rozhodl, že postaveny a připuštěny ke zkouškám budou oba prototypy. Vývoj tanku A-32, přejmenovaného na T-32, tedy mohl pokračovat. Čekala ho krušná cesta, protože předsedou komise pro posouzení způsobilosti obou typů byl později jmenován právě Kulik.
V roce 1939 bylo provedeno vyhodnocení obou strojů. Kulik udělal všechno možné, aby zdůraznil závady u prototypu T-32 a zároveň banalizoval podobné závady u stroje A-20. Pod jeho tlakem se komise klonila k odmítnutí stroje, nakonec však pod dojmem postřelovacích zkoušek, z nichž T-32 vyšel lépe, stroj neodmítla. Postavit se proti maršálovi se však neodvážila a rozhodnutí, který typ dostane přednost, odložila. Vrchní velení nějakou dobu váhalo, nakonec však při zvážení mnohem většího potenciálu dalšího vývoje u typu T-32 se rozhodlo doporučit jej do sériové výroby v poněkud upravené variantě, která byla posléze pojmenována T-34.
V porovnání s jinými typy středních tanků dosahoval T-34 velmi příznivou hodnotu měrného tlaku 0,64 kg/cm2, což mělo vliv na jízdní vlastnosti a manévrovatelnost v obtížném terénu. Kvalita pancéřování tanku, jehož zpracování bylo spíše hrubé, byla vyšší než u srovnatelných zahraničních strojů. Největší slabinou tanku bylo ergonomické řešení věže, které znesnadňovalo úkoly potřebné k ovládání věže a ke střelbě. Neomezenému výhledu z věžového průlezu bránil veliteli T-34 těžkopádný poklop, otevíraný dopředu. V zadní části věže byl nešťastně řešený zadní převis, který směroval dopadající střely přímo na zranitelné ložisko věže, nebo pod nějž německá protitanková pěchota kladla v boji talířové miny. Věž se původně vyráběla ze svařovaných válcovaných ocelových plátů, ovšem později se více používala věž litá.
náhled|Motor V-2-34 tanku T-34, Finské tankové muzeum náhled|Převodovka
Nízká silueta vozidla byla spíše výhodou, ovšem na druhou stranu znamenala omezení rozsahu úhlů náměru kanónu a spřaženého kulometu. T-34 z roku 1940 byl vyzbrojen krátkým kanónem L-11 vzor 1938 ráže 76,2 mm, od roku 1941 se do něj začal montovat kanón F-34 stejné ráže, avšak s vyšší počáteční rychlostí, což bylo z hlediska dostřelu a průbojnosti velkou výhodou. Kulometčík, který byl zároveň radistou, měl k dispozici kulomet DT ráže 7,62 mm v kulovém loži. Počátkem války byly radiostanicemi vybaveny pouze tanky velitelů rot, avšak postupem času se začal jejich počet zvyšovat. Členové osádky uvnitř tanku se spolu dorozumívali pomocí vnitřního hovorového zařízení. První modely tanku byly obvykle vybaveny motorem Mikulin M-17 z tanků série BT, který byl licenčním motorem BMW VI. Stroje vyrobené po roce 1940 už byly opatřeny dvanáctiválcovým vznětovým motorem V-2 o výkonu 493 koní. Naftový motor si cenili sovětští tankisté také pro to, že nafta při zásahu stroje nevzplála a nevybuchla tak snadno, jako u strojů protivníka, poháněných benzínem. Převodovka byla původně čtyřstupňová. Tank se řídil pomocí dvou řídicích pák, řadicí pákou, pedálem spojky a brzdovým pedálem. Jeho ovládání bylo namáhavé i kvůli nepřítomnosti posilovače řízení. Řidiči měli po ruce kladivo, které poměrně často potřebovali k poklepání páky, za kterou měli vzít. Přes tyto nedostatky byl tank i samotnými osádkami oblíbený pro svou jednoduchost a nenáročnost. Mnohé opravy se daly udělat doslova „na koleně,“ což bylo v drsných podmínkách východní fronty velkou výhodou. Sladěním nejdůležitějších kritérií, kterými byla výzbroj, pancéřování a pohyblivost, předčil jakýkoliv tehdy vyráběný tank.
První verze tanku byly vyzbrojeny kanóny ráže 76 mm, označují se tedy jako T-34/76. Šlo o poněkud různorodou skupinu s mnoha rozličnými úpravami a odlišnostmi pokud šlo o výrobní technologii. Jeho největší výhodou však byla jednoduchá konstrukce, která Sovětům umožňovala stavět jej v takřka neomezených počtech. T-34 ve své první verzi však měl i svou velkou konstrukční chybu. Tou byla bojová věž, která sice při čelním pohledu perfektně ladila s šikmými liniemi bočního pancéřování korby, byla však příliš malá, takže dovnitř se kromě kanónu F-34 vešel jen střelec a velitel, ale nabíječ už nikoliv. Zejména v divokých přestřelkách s německými tanky to znamenalo obrovskou nevýhodu, protože velitel musel kromě navádění řidiče a střelce ještě nabíjet dělo, jehož zásoba střeliva se převážně nacházela pod podlahou věže, kterou bylo nutno předtím odstranit…Ve stísněných podmínkách uvnitř to byl takřka nadlidský úkol, ztížený navíc potřebou neustálé ostražitosti. Kanón F-34 měl totiž poměrně veliký zákluz, na což doplatilo mnoho ruských tankových velitelů svými životy. Sovětům se tento problém podařilo částečně vyřešit variantou T-34/76D s novou šestihrannou věží s větším vnitřním prostorem; avšak stále dvoumístnou. Od konce roku 1943 byl pak T-34/76 postupně nahrazován verzí T-34/85 s novou, třímístnou věží vybavenou kanónem ZiS-3-53 ráže 85 mm, se kterým dokázal, na rozdíl od svého předchůdce, prorazit čelní pancíř německých těžkých tanků Tiger I a Panther, které T-34/76 vysoce překonávaly. T-34/85 představoval přiměřenou odpověď, byť otázka poměru sil mezi ním a jeho výše zmíněnými protivníky je dodnes zdrojem vášnivých polemik odborníků i obdivovatelů obou typů.
Výroba + Celková produkce T-34 Rok 1940 1941 1942 1943 1944 1945 1946–1955 T-34/76 117 3014 12527 15833 4441 – – T-34/85 – – – – 10647 12551 ~4500 Celkem 117 3014 12527 15833 14263 12551 ~4500Nach dem Zweiten Weltkrieg wurde der T-34/85 in der Tschechoslowakei und der Volksrepublik Polen in Lizenz gefertigt. Diese Nachkriegsmodelle unterschieden sich technisch geringfügig und durch eine höhere Qualität von den während des Krieges in der Sowjetunion hergestellten Panzern. Die exakte Stückzahl und der genaue Start der Lizenzproduktion ist nicht bekannt. náhled|350px|Schéma pancéřování
Dne 19. prosince 1939 Komisariát strojírenství vydal závodu ChPz příkaz vyrobit nultou sérii tanků, které po drobných změnách dostaly označení T-34. Jejich první zkoušky byly velice úspěšné, nicméně postupem času se začaly projevovat určité nedostatky v nadprůměrně rychlém opotřebování některých dílů, což vedlo k dalšímu zastavení produkce v březnu 1940, kdy maršál Kulik nařídil zrušení výroby a vyvinutí jiného, nového tanku. Jeho rozhodnutí bylo nakonec zvráceno, nicméně i tak došlo k další ztrátě času.
Tanky T-34 byly poháněny vznětovým motorem V-2, který vznikl jako pokračování vývoje experimentálního leteckého motoru. To se odráželo v jeho neobvykle nízké hmotnosti, dané rozsáhlým použitím hliníkových slitin. Většina strojů vyrobených v roce 1940 však byla kvůli nedostatku motorů V-2 vybavená motorem Mikulin M-17 (z tanku BT), což byl v licenci vyráběný německý motor BMW VI.
Navzdory tomu obdržela Rudá armáda do zahájení války nacistického Německa proti Sovětskému svazu asi 1225 tanků T-34, což byla impozantní síla. Drtivá většina z nich byla přednostně přidělena západním vojenským okruhům, kde posléze čelily německému vpádu. Nečinily tak však úspěšně, navzdory jejich technické převaze nad stroji nepřítele. Bylo to pravděpodobně způsobeno příčinami jako nedostatečný výcvik posádek a organizační zmatky. Faktem je, že během prvních 2–3 týdny po začátku operace Barbarossa byly sovětské tankové formace v západních vojenských okruzích prakticky zcela zničeny. Tento osud potkal jak jednotky vyzbrojené tanky typu KV, tak jednotky s tanky T-34.