Igor Vladimirovič Talkov (; 4. listopadu 1956 – 6. října 1991) byl ruský rockový zpěvák, skladatel, básník a bojovník proti komunistickému režimu. Většina jeho textů – s výjimkou několika lyrických písní – je velmi ostře namířena proti tehdejšímu vládnoucímu sovětskému režimu. Nejznámější jsou „Gospoda-demokraty“, „Stop, dumaju sebe“, „Vrag naroda“, „Rodina maja“, „Globus“, „Rossija“, „Gospodin prezident“, „Ja vernus“. Jeho koncerty často přecházely v setkání, vládl slovem a uměl lidi nadchnout. Občas bývá některými svými příznivci přirovnáván k Ježíši Kristu. Byl zastřelen na koncertě dne 6. října 1991 v Leningradě na stadioně „Jubilejnyj“.
Dětství a mládí Narodil se v chudé rodině ve vesnici Gretsovka (Ščokino), 7 km od Jasné Poljany (tulská oblast). Oba jeho rodiče strávili dlouhá léta ve vězení jenom za to, že byli dětmi kozáků, otec 12, matka 10 let. Seznámili se v gulagu na Sibiři, kde se narodil i starší Igorův bratr Vladimír. Ani po propuštění nesměli žít blíže než 200 km od Moskvy a ostatních velkých měst, a tak se usídlili v Gretsovce.
Co se týče hudby, Talkov se vzdělával sám. V dětství sice navštěvoval hudební školu, kde hrál na bajan (druh harmoniky), ale toto studium mu podle jeho vlastních slov mnoho nedalo, nenaučil se ani noty. Se svým absolutním hudebním sluchem byl schopen jakoukoli melodii interpretovat i bez nich. Později se sám naučil hrát na kytaru, baskytaru, klavír, housle a akordeon. Také se vzdělal v oboru hudební aranžmá.
Ještě na střední škole založil hudební skupinu. V létě 1975 uspořádali koncert, na němž Igor velmi otevřeně vysvětlil posluchačům, co si myslí o Leonidu Brežněvovi. Odvedla ho milice a sdělili mu obvinění s trestem od 2 do 5 let. Zachránil ho kamarád, který s ním hrál ve skupině – jeho otec byl důstojníkem spec. služeb. Do vězení tedy nešel, zato ale na vojnu ho poslali k pomocnému praporu. Po vojně odjel do Soči, kde pracoval jako kytarista a zpěvák.
Hrál a zpíval v různých skupinách, např. Apríl nebo Kaleidoskop, skládal písně pro ostatní zpěváky – pro Ljudmilu Senčinu, s níž i nějakou dobu zpíval, pro Valerije Ljeontjeva, Stase Namina, Margaritu Těrechovou. Od r. 1986 pracoval společně s Irinou Allegrovou ve skupině Davida Tuchmanova „Elektroklub“, s jehož písní „Čistyje prudy“ (Čisté rybníky) vyhrál soutěž Píseň roku 1987. V r. 1988 založil svou doprovodnou skupinu „Spasatělńyj krug“ – „Záchranný kruh“.
V r. 1989 se M. Molčanov osmělil pustit do éteru jeho píseň „Rossija“ – „Rusko“ v přenosu „Do a po půlnoci“. Rázem se stala hitem a Igor miláčkem národa.
O hudbě Písně I. Talkova jsou částečně biografické („Průměrný chlapec“, „Zrzek“, „Tato cesta“, „Scéna“), něžně lyrické („Paměť“, „Letní déšť“, „Moje láska“) a v neposlední řadě jsou obšírnou exkurzí do ruské historie („Páni demokraté“, „Rusko“, „Bývalý podjesaul“ – ten je navíc klasickou ukázkou písně ruského barda). Talkov miloval historii, věnoval mnoho hodin jejímu studiu a na svých koncertech s oblibou prohlašoval, že každé slovo, zazpívané či pronesené na scéně, může dokumentárně doložit. Další jeho texty jsou jen čistě filosofické („Tento svět“, „Oceán nepochopení“, „Maličká planeta“). Většinou jde ale o protest songy proti režimu a komunistickým vůdcům, Leninem počínaje a konče Jelcinem, např. „Stop, myslím si“, „Nepřítel lidu“, „KSSS“, „Globus“, „Satanův ples“ nebo „Pane prezidente“. Zejména ta poslední zřejmě hodně napomohla událostem, které následovaly. Zvláště když ji, jak uvedl na koncertě několik dní před svou smrtí, doručil v dopise přímo prezidentu Jelcinovi přes jeho lékaře. Ale zrovna tak dobře to mohla být už „Rossija“, „Má vlast“, anebo všechno dohromady. Věrchuška ho prostě neměla ráda, báli se ho. Od chvíle, kdy začal vyprodávat velké stadiony, jim byl už nejen nepohodlný, ale i nebezpečný.
Michail Kryžanovskij, bývalý zpravodajský důstojník KGB, žijící nyní v USA, o tom říká v rozhovoru pro Gordon Boulevard : „Lidé ho nadšeně přivítali jako vůdce na Palácovém náměstí v Petrohradě, 22. srpna 1991, a to byl začátek. S tím bylo nutné něco udělat.“ A dále: „Talkov plánoval v říjnu v Kongresovém paláci Jubilejnyj v Petrohradě a v moskevském sportovním komplexu Olympic v listopadu vést svou provokaci. S tím bylo nutno něco udělat naléhavě.“celý rozhovor s M. Kryžanovským na www.talkov-music.narod.ru/txt/investigations/gordon253.html
V r. 1990 sestavil ze svých písní muzikál „Soud“. Společně s diváky v něm soudí všechny, kdo se provinili na jeho milovaném Rusku a mohou za jeho špatnou ekonomickou a politickou situaci, tedy komunistické vůdce.
O víře Igor Talkov byl člověkem silně věřícím, hluboce duchovním, je to dost zjevné nejenom z jeho poezie, ale i z celkového projevu a chování. I když byl v posledních dvou letech svého života obrovsky populární, zůstával pořád skromný a laskavý. Jeho přátelé a známí se shodují v tom, že by se s člověkem rozdělil doslova o poslední košili. S rodinou žil v maličkém bytě a své mistrovské texty skládal na pračce v koupelně (názorná ukázka je na youtube v klipu „Globus“, černobílý obrázek). Žertem říkával, že by klidně mohl bydlet i v sudu jako Diogenes. Na hrudi nosil masívní železný kříž, který nikdy nesundaval.
Jednou při procházce narazil na starý zchátralý kostel, otřáslo jím, v jakém byl stavu. Našel zde asi dva metry vysoký kříž, spadlý ze střechy a neváhal si ho odnést domů, kde ho omyl svěcenou vodou a postavil si ho do předsíně. Píše o tom ve své knize „Monolog“: „ Pochopil jsem, že to není obyčejná procházka, ani obyčejný kříž - byl to můj Křest.“
Dále tam píše, jak je důležité se nebát a bojovat se zlem, protože jinak zachvátí postupně celou planetu. Podle jeho názoru Lucifer zaútočil na Rusko v r. 1917. Říkal, že by rád přispěl alespoň malým dílem k boji proti tomuto zlu.
O vraždě Jeho smrt je dodnes opředena tajemstvím a je označována za nejzáhadnější vraždu v historii šoubyznysu. Vrah se nikdy nenašel. Obviněni byli bodyguard jeho kolegyně zpěvačky Azizy Igor Malachov a programový ředitel Valerij Shlyafman. Malachov byl později obvinění zproštěn a Shlyafman emigroval do Izraele, který své občany k trestnímu stíhání v jiných zemích nevydává. Oficiální vyšetřovací verze označuje jako vraha právě jeho. Ignoruje přitom skutečnost, že neuměl zacházet se zbraní a podle lékařů, provádějících pitvu se jednalo téměř s určitostí o práci profesionála. Oficiální verze také nevysvětluje, jak je možné, že smrtelně raněný člověk může chodit a mluvit. Později bylo provedeno několik nezávislých vyšetřování, která nabízejí lepší vysvětlení.
Michail Kryžanovskij: "Opět opakuji, ale je to velmi důležité: pouze hlava státu může osobně podepsat politickou vraždu. Plně uznávám, že Gorbačov, který nikdy nepřevzal zodpovědnost, se mohl obrátit na předsedu KGB Vadima Bakatina - jen na žádost „ovlivňovat Talkova“. To stačilo. Bakatin se přirozeně obrátil na Valerije Shlyafmana, správce zpěváka a jeho skupiny „Záchranný kruh“, který Shlyafman začal okamžitě zevnitř rozkládat. Kontroloval, kteří z agentů budou mít přístup k Talkovi na koncertě v Petrohradě dne 6. října: vynořil se Igor Malachov, bodyguard a milenec zpěvačky Azizy Mukhamedovy, hrál roli tvrdého chlapa s pistolí. "Podělte se s ním ... s každým, nejprve se dostane do boje, pak se bude postupovat podle okolností a my vás budeme krýt."
6. 10. 1991 asi v 16 hodin v zákulisí „Jubilejnyj“ koncertu během dne hvězd začala operace na odstranění Talkova. V bezprostřední blízkosti zpěváka tam byli dva až čtyři zaměstnanci „z venku“, připraveni pomoci. Vše šlo podle plánu – Malachov dostal Talkova do konfliktu, vyprovokuje rvačku, Shlyafman přiběhl do šatny s křikem: „Má zbraň “!. Talkov vytáhl plynovou pistoli a vrhl se do chodby, kde se jeho stráže snažily odzbrojit Malachova. Talkov střílel třikrát z plynové pistole, ale zpožděné náboje neměly žádný účinek. Malachov vystřelil dvakrát, do podlahy a aparatury, pak se na něj vrhla ochranka zpěváka. Do Talkova střílel jeden z bojovníků, kulka probodla plíce a srdce. Malachov vyběhl na ulici bez zbraně, kde by na něj měl čekat vůz. Aziza, našla zbraň na záchodě, vyběhla za svým milencem a dala mu „zbraň“. Malachov okamžitě zmizel. Igor Nikolaev a Oleg Gazmanov zavolali sanitku. Hostitel koncertu informoval veřejnost o tragédii a požádal lékaře o to, aby se dostavili za jeviště, pokud jsou v hale. Až do tohoto okamžiku je vše víceméně známé. Ale u zraněného byli dva zaměstnanci „zvenku“ (údajně lékaři) – prováděli Talkovi rytmickou masáž hrudníku, která je přísně zakázána při průstřelu srdce. Ujistili se, že zpěvák je mrtvý, zmizeli. – Pokud je vražda plánována speciálními službami, pak to není film, kde je vše rychlé a jednoduché. Například, že je třeba připravit tři skupiny: pozorování (s optickou stabilizací obrazu a rádio), která v ničem nezasahuje, pouze monitoruje a napravuje situaci a výkonnosti (odstřelovače, výbušniny, odborníky na, jedy), jakož i bezpečnosti. Specialisté druhé skupiny v případě potřeby likvidují bodyguardy, policisty nebo svědky, kteří mohou zasahovat. Musí dokončit operaci, pokud umělci neuspěli, odstranili je, pokud tak plánovali, nebo zakryli jejich ústup a zastavili pronásledování. Obecně platí, že Talkov neměl šanci přežít. Malachov.. obdržel pokyny a záruky a brzy se objevil u zastupitelství. Byl vyloučen z obvinění z úmyslné vraždy, ale byl obviněn z vraždy neopatrností, stejně jako nezákonné držení a nošení zbraní. V dubnu 1992 vyšetřování zjistilo, že Tal'kov byl zabit Shlyafmanem. V té době už Valerij odešel do Izraele, který ho odmítl vydat a pak se přestěhoval do Spojených států, kde zmizel. Myslím, že Shlyafmanovi bylo nabídnuto zhruba 100 tisíc dolarů a neomezený výjezd do Izraele." Tolik pan Kryžanovskij.
Ale stále ještě zůstává záhadou, jak se Talkov, smrtelně raněn, dokázal přemístit ke zhruba 15 m (!) vzdálenému zrcadlu. Odborníci ujišťují, že s tímto typem zranění může člověk zůstat při vědomí pouze několik sekund.
Nezávislé vyšetřování Jurije Antipova se pokouší na tuto otázku odpovědět. Rekonstruuje situaci minutu po minutě.
16,00. Zpěvačka Aziza je v bufetu sportovní haly. O několik minut později dochází k hádce mezi jejím milencem Malachovem a programovým ředitelem Talkova Shlyafmanem. Přicházejí do šatny zpěváka, kde se otázka nejen nevyřeší, ale ještě vyhrotí.
16,15. Stráže Talkova vyvádějí Malachova na chodbu.
16,17. Shlyafman běží zpět do šatny s křikem „ Igore, má zbraň!“ Talkov vybíhá na chodbu s plynovou pistolí a třikrát vystřelí. Malachov, sražen k zemi strážemi Talkova, vystřelí dvakrát ze svého revolveru „Nagan“.
Bitka je ukončena v 16,20.
Sanitka byla zavolána v 16,37.
Jak je možné, že se zraněný Talkov potuluje po chodbě, navíc nikým nespatřen, téměř 20 minut? Kromě toho svědkové (a přímí účastníci bitky) vypověděli, že ve chvíli jejího ukončení nikde Talkova neviděli.
Podle oficiální vyšetřovací verze byl Talkov raněn na konci bitvy, střílel Valerij Shlyafman z revolveru „nagan“ Igora Malachova. Poté se všichni rozešli do svých šaten. Dost neuvěřitelná představa, Talkov vrávorající po chodbě s kulkou v srdci a kolem něj se v poklidu rozchází šest lidí, každý po svém.
Antipov má své vlastní vysvětlení: Po skončení rvačky všichni místo opouštějí, Talkov jde ke scéně, podívat se, v jaké fázi je vystoupení. Cestou hojně krvácí z ruky, poraněné v souboji. Pak se vrací směrem k šatně, ale u zrcadla ho zasáhne kulka neznámého střelce, který má stejný nagan jako Malachov.