Ostnákovití

Ostnákovití (Jacanidae) je čeleď ptáků z řádu dlouhokřídlých (Charadriiformes), mezi jejíž hlavní znaky patří dlouhé nohy s extrémně prodlouženými prsty zakončené dlouhými drápy a rohovitý osten nebo hrbolek v ohbí křídla. Ostnáci se vyskytují v mělkých stojatých močálovitých vodách tropů a subtropů Jižní Ameriky, Asie, Austrálie a Afriky včetně Madagaskaru. Klíčový je pro ně výskyt vodní vegetace (lotosy aj.), po které se dokáží obratně pohybovat díky dlouhým prstům, které rozloží jejich váhu. Dosahují velikosti 15–58 cm a váhy 40–275 g. Opeření bývá různé, typicky zahrnuje skořicové a zelenavé barvy, občas je výrazná i bílá. Samice běžné bývají o 60 % větší než samci, u některých druhů dosahují až dvojnásobné váhy samců. Taková převrácená pohlavní dvojtvárnost je vůbec největší mezi všemi ptáky.

Většina druhů je polyandrických (žijí v mnohomužství); samice se spáří se samcem, naklade mu snůšku a tím její mateřský příspěvek končí. Měsíc dlouhou inkubaci i výchovu mláďat zajišťuje pouze samec. Ostnáci se živí hlavně hmyzem, měkkýši a korýši, některé druhy občas pojídají i semena. Rozlišuje se 8 recentních druhů v 6 rodech, známo je i několik fosilních druhů, ty nejstarší z oligocénu. Všechny populace ostnáků jsou patrně na pomalém ústupu v důsledku zániku přirozených stanovišť, rychleji ubývá hlavně ostnák madagaskarský, který je ohrožený.

Systematika Čeleď Jacanidae vytyčili v roce 1854 francouzští přírodovědci Jean-Charles Chenu a Marc des Murs po názvem „Jacaneinae“. Moderní název „Jacanidae“ poprvé použil norskoamerický ornitolog Leonhard Stejneger roku 1885. Název čeledi pochází z názvu rodu Jacana, které pochází z portugalského jaçanã. To je odvozeno z tupijštiny, ve které se slovem yaassānā či yohānā označuje nějaký velmi hlasitý vodní pták.

Vnější systematika V taxonomickém řazení spadají ostnákovití do řádu dlouhokřídlých a podřádu Scolopaci. V rámci tohoto podřádu lze vysledovat dvě linie: tu bazální představují slukovití (Scolopacidae), jejich sesterský klad je tvořen čeleděmi ostnákovití, slučicovití (Rostratulidae), dropíkovití (Pedionomidae) a písečníkovití (Thinocoridae). Zatímco genetická studie z roku 2003 fylogenetický vztah těchto skupin nerozluštila, genetická analýza z roku 2007 již poukázala na sesterský vztah ostnákovitých a slučicovitých. To bylo potvrzeno i ve fylogenetické analýze z roku 2012. Vztahy čeledí v podřádu Scolopaci zachycuje následující kladogram:

V minulosti byli ostnákovití občas řazeni ke krátkokřídlým (Gruiformes), kde byli spojováni s chřástalovitými (Rallidae), kterými jsou nápadně podobní (čelní štítek, dlouhé nohy, stejný typ stanovišť aj.).

Vnitřní systematika náhled|Ilustrace ostnáka trnitého zachycující hlavní znaky ostnáků: dlouhé nohy, extrémně prodloužené prsty a osten v ohbí křídla V rámci ostnákovitých lze rozeznat dva zřetelné klady. První tvoří rody Jacana (Jižní a střední Amerika) a Hydrophasianus (Asie), druhý klad tvoří Irediparra (Australasie), Microparra (Afrika), Metopidius (Asie) a Actophilornis (Afrika). Toto rozdělení bylo navrženo již v roce 1978 na základě analýzy kostí a částečně i opeření a svaloviny. Rody Jacana a Hydrophasianus jsou charakteristické přítomností křídelních ostnů, zatímco ostatní rody mají na křídle bobulovité výrůstky. Skupina Jacana-Hydrophasianus má navíc světle zbarvené proužky na křídlech ve všech typech opeření a nedospělí ptáci mají přes oko černý proužek; u druhé skupiny není žádná z těchto charakteristik opeření přítomna. Rozdělení zmíněné výše bylo potvrzeno i genetickými studiemi. Příbuzenské vztahy mezi jednotlivými druhy zobrazuje následující kladogram:

Zvláštností výše uvedeného kladogramu jsou sesterské vztahy amerického rodu Jacana a asijského Hydrophasianus, i sesterský vztah afrického rodu Microparra a australasijského Irediparra. Není zcela jasné, jaké mechanismy stály za tím, že nejpříbuznější větve se vyskytují na jiných kontinentech. Autoři molekulární studie z roku 2000 mají za to, že původní rozšíření těchto rodů bylo mnohem větší, avšak rody místně časem vyhynuly, takže nynější druhy v podstatě představují reliktní populace. Hned 4 z 6 rozeznávaných rodů jsou monotypické. To znamená, že každý z rodů zahrnuje pouze jeden druh. Seznam druhů ostnákovitých zachycuje následující tabulka: +ObrázekVědecké jménoBěžné jménoVýskyt150x150pixelůMicroparra capensisostnák malýstřední a jihovýchodní Afrika150x150pixelůActophilornis africanusostnák africkýstřední a jižní Afrika150x150pixelůActophilornis albinuchaostnák madagaskarskýMadagaskar150x150pixelůIrediparra gallinaceaostnák lotosovýMalajsie, jihovýchodní Austrálie150x150pixelůHydrophasianus chirurgusostnák bažantovitýAsie150x150pixelůMetopidius indicusostnák hnědoocasýAsie150x150pixelůJacana spinosaostnák trnitýMexiko, střední Asie150x150pixelůJacana jacanaostnák jihoamerickýPanama, severovýchodní Jižní Amerika

Fosilní druhy K nejstarším fosilním druhů patří rod Nupharanassa, jehož fosilizované pozůstatky ze spodního oligocénu byly nalezeny v Egyptě. Typový druh tohoto rodu, Nupharanassa bulotorum, se vyznačoval tím, že byl o 30–35 % větší než největší druhy recentních ostnáků. Z Egypta jsou ještě známy rovněž oligocenní druhy Nupharanassa tolutaria a Janipes nymphaeobates. J. nymphaeobates byl také větší než recentní druhy, avšak menší než zmíněný Nupharanassa bulotorum. Z Floridy je znám středně pliocenní zástupce rodu Jacana, Jacana farrandi. Jeden fosilní druh Nupharanassa bohemica z raného miocénu byl popsán i z Česka, avšak zařazení fosilie mezi ostnákovité bylo zpochybněno s tím, že se jedná o fosilii značně odlišnou jiným fosilním ostnákům a spíše by se hodilo druh zařadit mezi mandelíkovité (Coraciidae).

Výskyt náhled|Ostnák hnědoocasý Ostnákovití mají pantropický výskyt. To znamená, že jejich areál rozšíření zahrnuje tropické oblasti obou polokoulí, podobně jako je tomu u čápů nebo chřástalovců. Konkrétně obývají tropy a subtropy střední a Jižní Ameriky, Afriky včetně Madagaskaru, jihovýchodní Asie a Austrálie. Jedná se o ptáky nerozlučně spjaté se sladkou vodou a vodním prostředím. Preferují hlavně močály, vyskytují se i na jezerech. V moderních dobách obývají i člověkem vytvořené vodní plochy, jako jsou vodní nádrže a rybníky. Preferují místa s plovoucí vegetací, mj. lotosy nebo rákosinami. Za krmením zaletí i do záplavových oblastí nebo na rýžová pole. Lesům se vyhýbají, i na močálech mají rádi stanoviště s dostatečným rozhledem. Obývají hlavně nížiny, mohou však vystoupat až do Popis Jedná se o středně velké ptáky o velikosti 15–58 cm a váze 40–275 g. Největším ostnákem je ostnák bažantovitý, nejmenší druh představuje ostnák malý. Pohlavní dvojtvárnost bývá výrazná, samice jsou typicky asi o 60 % těžší než samci. U některých druhů jsou samice v průměru až o 78 % těžší než samci a samice ostnáka bažantovitého může vážit i dvakrát více než samec. Tato extrémní převrácená pohlavní dvojtvárnost je dokonce největší mezi všemi ptáky i savci. vlevo|náhled|Ostnák trnitý s viditelným ostnem v ohbí křídla V opeření se samec od samice neliší, takže v terénu jsou od sebe k nerozeznání. To nejednou vedlo mezi vědci k nedorozumění při výzkumech hnízdících návyků ostnáků. Barva opeření se liší podle druhu, většina ostnáků je načervenalá, nazelenalá až černá, u jiných je výrazná i bílá barva. Ostnák malý je neotenický, tzn. ponechává si juvenilní opeření i v dospělosti. Zatímco většina druhů tráví celý rok ve stejném šatu, ostnák bažantovitý se v době hnízdění obléká do stavebního šatu, jehož součástí je i velmi dlouhý ocas. Dospělci mívají výrazné čelní štítky, laloky v koutcích zobáku nebo laločnaté hřebínky; výjimkou jsou ostnák bažantovitý, který má bílou korunku, a ostnák malý, jehož čelní štítek je malý nebo absentní. Juvenilní šat ostnáků je typicky hnědavých barev, adultní opeření vyrůstá kolem věku jednoho roku. S výjimkou ostnáka trnitého a malého ostnáci přepeřují všechny letky najednou, takže jsou dočasně nelétaví.

Ostnáci mají dlouhé tenké krky, dlouhé nohy a extrémně prodloužené prsty s dlouhými drápy. Tyto dlouhé prsty bez blan ostnákům umožňují rozložit svou hmotnost a chodit po plovoucí vegetaci. Díky této schopnosti vytěžují poměrně unikátní ekologickou niku. Prsty mohou být dlouhé až kolem 10 cm. U rodů Actophilornis, Metopidius a Irediparra má vřetenní kost (radius) unikátní, ostře čepelovitý tvar, což je patrně adaptace na zahřívání vajec a ptáčat pod křídlem. Rody Jacana a Hydrophasianus mají v ohbí křídla zrohovatělý špičatý osten, ostatní rody mají jen tvrdé hrbolovité výrůstky. Ostny jsou přítomné u samic i samců a jsou používány k obraně proti predátorům, k zastrašování kompetice v době hnízdění i během námluv.

Biologie a ekologie náhled|Ostnák lotosový při hopsání po lotosech V místech svého výskytu se jedná o poměrně běžné ptáky, které se dá dobře pozorovat pro jejich relativní krotkost. Žijí většinou usedavým způsobem života, pouze ostnák bažantovitý je částečně tažný. V případě zhoršení životních podmínek, které může přinést např. sucho, mohou oblast opustit a přeletět do míst s vhodnějším životním prostředním. Jejich let je ostatně jen velmi slabý, typicky přeletují jen na krátké vzdálenosti. Jsou zato zdatní plavci a samec s ptáčaty často při úprku před predátorem raději uplave než uletí.

Hlasový projev ostnáků je pronikavý a zvučný. K vokálním projevům nejčastěji dochází v době hnízdění a péče o mláďata. Vydávají nejrůznější pisklavé skřípavé zvuky nebo série cvrlikání a štěbetání. V době hnízdění se typicky vyskytují v páru, mimo hnízdění se mohou sdružovat do početných hejn o stovkách jedinců. Ostnáci často natáčí svou hlavu do strany a s očima nahoře vyhlíží ptačí predátory.vlevo|náhled|Ostnák hnědoocasý (juvenil) s ulovenou potravou v zobáku Potrava Živí se hlavně hmyzem, měkkýši a korýši, některé druhy občas pojídají i semena. Někdy sezobnou i menší rybku. Typicky se krmí tak, že prochází po plovoucích nebo jemně ponořených vodních rostlinách a hledají na plovoucích listech nebo těsně pod vodou malé bezobratlé živočichy. Nezřídka zobákem zvedají listy, aby zjistili, zda se pod nimi nachází potrava. Menší rostliny jako nepukalky (Salvinia) vyrvou zobákem i s kořeny, převrátí a v kořenovém sytému hledají korýše, menší plže a další drobné bezobratlé. Včely a dvoukřídlé často sbírají z květů. Včely před spolknutím vždy namočí do vody.

Ostnáci tráví sbíráním potravy až 90 % svého dne. Výjimku tvoří doba inkubace a výchovy mláďat – v těchto obdobích se samec věnuje dost mláďatům a samice může být na stráži teritoria, takže oba tráví sbíráním potravy méně času. Někdy mohou sbírat potravu za jinými zvířaty, kteří se prochází nebo proplouvají močálem, a rozdmychávají tak vodní bezobratlé. Ostnák jihoamerický byl zaznamenán při vyzobávání klíšťat z kapybary.

Hnízdění náhled|Vejce ostnáka jihoamerického