náhled|upright=1.2|Hovězí dobytek v ohradě, Colorado, Spojené státy americké Chov hospodářských zvířat (též živočišná výroba) je odvětví zemědělství zabývající se péčí o hospodářská zvířata, poskytující maso, textilní vlákno, mléko, vejce nebo jiné produkty. Zahrnuje každodenní péči, šlechtění a odchov mláďat.
Chov zvířat má dlouhou historii, počínaje neolitickou revolucí kdy došlo k jejich první domestikaci, zhruba 13 tisíc let před naším letopočtem, a předcházel začátku pěstování prvních plodin. Farmářský chov skotu, ovcí, koz a prasat existoval již před vznikem raných civilizací, jako byl starověký Egypt. Počátky domestikace drůbeže jsou pravděpodobně pozdější, asi až v 5. – 4. tisíciletí př. n. l. (Přední Indie).
Zásadní změny přinesla Kolumbovská výměna, která do Nového světa přivezla dobytek Starého světa, a poté britská zemědělská revoluce 18. století, kdy agronomové jako Robert Bakewell šlechtěním zlepšili plemena dobytka pro dosažení větších výnosů masa, mléka a vlny, příkladem je skot Dishley Longhorn a ovce Lincoln Longwool.
V některých částech světa se pro hospodářské účely využívá široká škála dalších druhů zvířat, například kůň, vodní buvol, lama, králík nebo morče. Rozšířená je také akvakultura ryb, měkkýšů a korýšů, dále chov včel nebo bource morušového. V několika zemích se pro lidskou spotřebu chová i hmyz; například v Thajsku je ziskovým odvětvím chov cvrčků.
Moderní chov zvířat závisí na produkčních systémech adaptovaných na dostupné typy pozemků. Ve vyspělejších částech světa je samozásobitelské hospodaření nahrazováno intenzivním chovem zvířat, například velkokapacitními kravíny nebo drůbežárnami. Na méně úrodných půdách, například v horských oblastech, je chov zvířat často extenzivnější a ta se mohou pohybovat volně a sama si vyhledávat potravu.
Většinu hospodářských zvířat tvoří býložravci, s výjimkou prasete, které je všežravcem. Přežvýkavci, jako je skot a ovce, jsou přizpůsobeni ke krmení trávou; mohou se pást venku, nebo mohou být živeni zcela nebo částečně krmivy bohatšími na energii a bílkoviny, například peletovanými obilovinami. Prasata a drůbež nedokážou trávit celulózu v píci a vyžadují obiloviny a další vysoce energetická krmiva.
Chov zvířat, zejména intenzivní, má značný dopad na životní prostředí. Využívá asi třetinu nezaledněného zemského povrchu, čímž způsobuje ztrátu řady biotopů a vytváří asi polovinu celosvětové produkce skleníkových plynů. Od 18. století je stále významnějším tématem životní pohoda (welfare) hospodářských zvířat. Reakcí na to je rozsáhlé uplatňování zákonů a nařízení, týkajících se zajištění přiměřených životních podmínek zvířat. V kultuře má chov zvířat často idylický ráz, zpravidla vykreslovaný v dětských knihách a písních, kde žijí šťastná zvířata v atraktivní krajině.
Historie
Zrod chovu
náhled|Domestikace přežvýkavců, podobně jako těchto tlustoocasých ovcí v Afghánistánu, zajistila kočovníkům na Středním východě a ve střední Asii spolehlivý zdroj potravy. S domestikací hospodářských zvířat začali lovci-sběrači, kteří potřebovali získat trvale dostupný zdroj potravy pro případ neúspěšného lovu. Požadované vlastnosti domácího zvířete spočívají v tom, že by mělo být užitečné pro člověka, mělo by se mu dařit v jeho společnosti, mělo by se snadno množit a nemělo by vyžadovat náročnou péči.
Domestikace nebyla izolovanou událostí, ale procesem opakovaným v různých dobách na různých místech. Ovce a kozy doprovázely kočovníky na Středním východě, zatímco skot a prasata byly spojeny s usedlejšími komunitami.
Prvním domestikovaným zvířetem se stal pes. Polodivocí psi, pravděpodobně počínaje mladými jedinci, mohli být lidmi tolerováni jako mrchožrouti a hubitelé škůdců. Jako společenská zvířata lovící ve smečkách měli předpoklady stát se součástí lidských skupin a pomáhat jim s lovem. Původně lovná zvířata jako ovce, kozy, prasata a skot byla postupně domestikována během počátků zemědělství.
Domestikace prasete poprvé proběhla v Mezopotámii zhruba 9 000 př. n. l., tomu předcházelo období „přírodního chovu“ divokého prasete praktikované snad již 13 000 let před naším letopočtem. Někdy mezi 11,000 a 9,000 let př. n. l. pak následovaly ovce. Skot byl domestikován z divokého praturu v oblastech moderního Turecka a Pákistánu zhruba kolem 8500 let př. n. l.
Pro vesničana se kráva stala velkým přínosem. Produkovala více mléka než potřebovalo její tele a její síla mohla být využita pro tažení pluhu, saní a později vozů, svážejících úrodu. Asi 4000 let př. n. l. na Blízkém východě došlo k prvnímu využití tažných zvířat, tím zemědělská produkce dramaticky vzrostla. V jižní Asii byl domestikován slon, a to asi 6000 let př. n. l.Gupta, Anil K. in Origin of agriculture and domestication of plants and animals linked to early Holocene climate amelioration, Current Science, Vol. 87, No. 1, 10 July 2004 59. Indian Academy of Sciences.
V severovýchodní Číně se našly fosilizované kuřecí kosti datované zhruba 5040 př. n. l., v místech daleko od džunglí tropické Asie, kde žili jejich divocí předkové. Archeologové se však domnívají, že původním účelem domestikace bylo využití pro kohoutí zápasy.
Mezitím byly v Jižní Americe domestikovány lama a alpaka, pravděpodobně před 3. tisíciletím př. n. l., a to pro nošení nákladů a pro svou vlnu. Ani jedno plemeno nebylo dostatečně silné pro tahání pluhu, což omezilo rozvoj zemědělství v Novém světě.
Koně se přirozeně vyskytují ve stepích střední Asie, domestikováni byli asi 3000 let př. n. l. v oblasti kolem Černého a Kaspického moře. Původně sloužili jako zdroj masa, následovalo využití jako tažného a jezdeckého zvířete. Zhruba ve stejné době proběhlo v Egyptě zkrocení divokého osla. Brzy poté proběhla domestikace velblouda, velblouda dvouhrbého v Mongolsku a arabského dromedára, jako nosičů břemen. Do začátku 1. tisíciletí př. n. l. již karavany dromedárů spojovaly Indii s Mezopotámií a Středomořím.
Starověké civilizace náhled|Dojení krav ve starověkém Egyptě
Ve starověkém Egyptě byl nejdůležitějším hospodářským zvířetem skot. Kromě toho se chovaly ovce, kozy a prasata. Drůbež včetně kachen, husí a holubů se chytala do sítí a poté pěstovala na farmách, kde se nuceně vykrmovala těstem, aby ztloustla.
Řeka Nil složila jako vydatný zdroj ryb. Medonosné včely poskytující med a vosk byly domestikovány nejpozději během Staré říše.
Ve starověkém Římě se choval všechen dobytek známý ve starověkém Egyptě. Kromě toho byli nejpozději v prvním století před naším letopočtem domestikováni králíci na maso. Ze tchoře byla domestikací vytvořena fretka, za účelem vyhánění králíků z jejich podzemních nor, toto použití zmiňuje Plinius starší.
Chov ve středověku náhled|vlevo|Pastýř s ovcemi v ohradě z pleteného proutí. Francie, 15. století. Po zhroucení římské říše došlo v Evropě k úpadku zemědělství včetně chovu zvířat. Některé aspekty, jako pastevectví, přetrvaly během celého období. Do začátku 11. století se hospodářství oživilo a krajina byla opět produktivní.
Anglická Domesday Book zaznamenala každý pozemek a každé zvíře v Británii: „nebylo jediného lánu, aniž čtvrtlánu, co více ... dokonce ani vola, ani krávy, ani vepře nebylo, kterýž by nebyl zaznamenán v [královském] soupisu.“ Například královský statek Earley v Berkshire, jedna z tisíců v knize uvedených vesnic, měl v roce 1086 „2 rybárny v hodnotě [placení daně] 7 šilinků a 6 pencí [každý rok] a 20 akrů louky [pro dobytek]. Les pro [obživu] 70 prasat.“
Pokroky v chovu zvířat během evropského středověku šly ruku v ruce s inovacemi v dalších oblastech. Vylepšení pluhu umožnilo orbu půdy do větší hloubky. Roli hlavních tažných zvířat převzali od skotu koně, začaly se prosazovat nové myšlenky jako střídání plodin a pěstování pícnin pro zimní krmení dobytka. Rozšířilo se pěstování hrachu, fazolu a vikve; tyto plodiny zlepšily úrodnost půdy prostřednictvím fixace dusíku, což umožnilo zvýšit počty chovaných hospodářských zvířat.
Kolumbovská výměna
Průzkum a kolonizace Severní a Jižní Ameriky vedly k zavedení plodin jako kukuřice, brambory, sladké brambory a maniok do Evropy, zatímco hlavní hospodářská zvířata Starého světa – dobytek, koně, ovce a kozy – se dostala do Nového světa, spolu s pšenicí, ječmenem, rýží a vodnicí.
Zemědělská revoluce náhled|Ovčí plemeno Lincoln Longwool bylo v 18. století zlepšeno Robertem Bakewellem.
Šlechtění za účelem dosažení požadovaných rysů dal vědecké základy Robert Bakewell během britské zemědělské revoluce v 18. století. Jedním z jeho nejdůležitějších chovatelských programů bylo šlechtění ovce. S využitím původní populace dokázal rychle vyčlenit velké, přesto subtilní ovce s dlouhou, lesklou vlnou. Bakewellem vylepšené plemeno Lincoln Longwool následně sloužilo jako základ pro vyšlechtění dalšího plemene, New (nebo Dishley) Leicester. Byla bezrohá a měla hranaté, masité tělo s rovným hřbetem.
Tyto ovce se rozsáhle vyvážely a přispěly k mnoha moderním plemenům. Pod Bakewellovým vlivem začali angličtí farmáři šlechtit skot primárně na maso. Dlouhorohé jalovice se křížily s býky plemene Westmoreland, čímž vzniklo plemeno Dishley Longhorn.
Evropské polopřírodní nehnojené pastviny, utvářené tradičními zemědělskými postupy, byly udržovány pastvou a sečením. Vzhledem k tomu, že ekologický dopad tohoto způsobu hospodaření s půdou je podobný dopadu přírodních jevů jako požáry, sdílí tento zemědělský systém mnoho příznivých charakteristik s přirozeným prostředím, včetně podpory biologické diverzity. Kvůli intenzifikaci zemědělství je však dnes v Evropě tento způsob hospodaření na ústupu. Používání mechanizace a chemie způsobuje pokles biodiverzity.
Chov
Systémy chovu
náhled|vlevo|Ovce plemene Herdwick v extenzivním horském chovu, Jezerní oblast v Anglii Chov zvířat byl tradiční součástí životního stylu samozásobitelského zemědělce, kterému zajišťoval nejen potraviny pro jeho rodinu, ale také palivo, hnojivo, oděv, dopravu a tažnou sílu. Primárním využitím zvířete byly jeho produkty, jako je vlna, vejce, mléko a krev (například u Masajů), které poskytovalo za svého života. Porážení zvířat na maso bylo zpravidla pouze druhotným využitím.
V tradičním systému transhumance se lidé a dobytek sezónně přesouvali mezi pevně určenými letními a zimními pastvinami; v horských oblastech se letní pastvina nacházela v horách, zimní pastvina v údolích.
Chov zvířat může být extenzivní nebo intenzivní. Extenzivní systémy se vyznačují volným pohybem zvířat, případně pod dohledem pastýře kvůli ochraně před predátory. Rančerství v západní části Spojených států charakterizují velká stáda dobytka pasoucí se na rozlehlých veřejných a soukromých pozemcích.
Obdobné formy chovu dobytka se využívají v jižní Americe, Austrálii a dalších místech s rozsáhlými volnými plochami země a nízkými srážkami. Podobné rančerské systémy se používají pro ovce, jeleny, pštrosy, emu, lamy a alpaky.
V oblastech vysočin Spojeného království se ovce na jaře vyvádějí na vrchoviny, kde spásají hojnou horskou trávu. Koncem roku jsou odvedeny do nižších poloh, přičemž v zimě dostávají doplňkové krmení. Ve venkovských oblastech si mohou prasata a drůbež značnou část potravy vyhledávat sami. V afrických komunitách dokážou slepice žít měsíce bez krmení lidmi a přesto produkují jedno nebo dvě vejce týdně.
náhled|Intenzivní chov prasat ve vepříně, středozápad Spojených států
Opačným extrémem je intenzivní chov zvířat, častý v rozvinutějších částech světa; dojnice jsou trvale ustájeny a veškeré krmivo se jim dováží; masný hovězí dobytek je chován s vysokou hustotou ustájení; prasata bývají umístěna v budovách s kontrolovaným klimatem a nikdy nejsou pouštěna do venkovního prostředí; nosnice jsou v drůbežárnách drženy v klecovém chovu s řízeným světelným režimem. Mezi těmito dvěma extrémy jsou polointenzivní, často rodinné farmy, kde se hospodářská zvířata po většinu roku pasou venku, vyrábí se zde siláž nebo seno pro pokrytí období roku, kdy tráva přestane růst, a hnojivo, krmivo a další potřeby farma získává zvenčí.
Krmení