Gustave Flaubert

Gustave Flaubert [] (12. prosince 1821 Rouen – 8. května 1880 Canteleu) byl francouzský spisovatel. Je považován za jednoho z největších a nejvlivnějších prozaiků 19. století a vrcholného představitele literárního realismu. Proslavil se především svým prvním románem Paní Bovaryová (1857) a perfekcionistickým stylem.Encyclopédie Larousse en ligne, heslo Gustav Flaubert, kap. 2.: Flaubert le perfectionniste

Život Narodil se v Rouenu do lékařské rodiny, otec Achille Cléophas Flaubert (1784–1846) byl primářem chirurgie místní nemocnice, matka Anne Justine rozená Fleuriot (1793–1872) dcerou lékaře. Měli pět dětí, ale pouze Gustave a jeho starší bratr Achille (1813–1882) se dožili dospělosti. Gustave už v mládí měl literární ambice, v roce 1834 na lyceu v Rouenu založil s přítelem Ernestem Chevalierem ručně psaný časopis, v němž publikoval svůj první veřejný text. Během dospívání psal dramata i prózu. V létě 1836 se při pobytu v Trouville-sur-Mer seznámil s Elisou Schlesingerovou, manželkou německého vydavatele not, a vášnivě se do ní zamiloval. Elise jeho lásku nesdílela, ale zůstali v kontaktu dalších čtyřicet let. Flaubert svůj cit k této ženě, který ovlivnil celý jeho milostný život, později popsal v románu Citová výchova (L'Éducation sentimentale, 1869). V roce 1839 byl z lycea vyloučen pro hulvátství a neposlušnost, maturitou složil externě v následujícím roce.

Od roku 1841 studoval práva v Paříži, kde navázal literární známost s Victorem Hugem. Našel zde i své další celoživotní přátele, ke kterým patřil především spisovatel Maxime Du Camp. Pro nervové záchvaty, epilepsie, se na otcovo přání v roce 1844 vzdal dalších studií a odjel do nového domu svých rodičů v Croissetu s rozhodnutím věnovat se výhradně psaní. Protože byl finančně zabezpečen, mohl si dovolit pracovat na venkově a každé dílo několikrát přepracovávat. V roce 1846 zemřel jeho otec a brzy po něm sestra Karolína ve věku jednadvaceti let. Flaubert se stal poručníkem malé neteře. V roce 1848 ho zasáhla smrt přítele z dětství Alfreda le Poittevin.

Žil samotářsky, přestože měl milostné vztahy s mnoha ženami. Odmítal manželství jako projev měšťáctví, stejně jako každodenní problémy. O jeho zdraví pečovala matka společně s chůvou Julií, která nastoupila do služby k Flaubertovým v roce 1825 a zůstala až do spisovatelovy smrti. Měl celoživotní platonickou lásku (jeho rádkyně Elise Schlesingerová), byla starší o 11 let. V roce 1846 se seznámil s básnířkou Louisou Coletovou. Intimní poměr těchto povahově rozdílných osobností trval téměř deset let s přerušením v období 1848–1851. Až do jejich rozchodu (jeho poslední dopis Louise Coletové byl datován 6. března 1855) s ní Flaubert udržoval bohatou korespondenci, v níž rozvinul svůj pohled na spisovatelovu práci, jemnosti francouzského jazyka a své názory na vztahy mezi muži a ženami.

S přítelem Du Campem v letech 1849–1852 navštívil Itálii, Řecko,Tunis a projel Blízký východ – Cařihrad, Sýrie, Palestina, horní Egypt, kde se nakazil syfilidou.

Od roku 1851 pracoval na románu Paní Bovaryová (Madame Bovary), který se po svém uveřejnění v roce 1856 stal předmětem soudního stíhání, ale nakonec autorovi přinesl trvalou slávu. Na základě vytržených úryvků „lascivních líčení“ milostných dobrodružství hlavní hrdinky byl stíhán pro urážku veřejné mravnosti a manželské instituce. Při soudním líčení v roce 1857 byl zproštěn všech obvinění. Literární úspěch znamenal pro Flauberta i společenský vzestup. Častěji přijížděl do Paříže, kde se setkával s mnohými literáty, např. bratry Goncourtovými, Gautierem, Baudelairem nebo George Sandovou. Stal se pravidelným hostem literárních večeří v pařížských salónech. Velkou literární událostí roku 1862 se stalo vydání Flaubertova románu Salambo. V roce 1864 byl Flaubert představen císaři Napoleonovi III. a roku 1866 jmenován rytířem Řádu čestné legie. Katolická církev však dekretem ze dne 20. června 1864 zařadila Flaubertovy romány Paní Bovaryová a Salambo na Index zakázaných knih.Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Viz str. 100.]

Přesto, že se stýkal s naturalisty, sám byl původem romantik, ovšem takový, který přišel o iluze, obrátil se k realismu možného a zároveň toužil po objektivním vědeckém pohledu v tvorbě. Byl schopen filozofické a psychologické analýzy – vynikal v ní. Obdiv a přátelství choval k Ivanu Sergejeviči Turgeněvovi a k synovci svého předčasně zemřelého přítele Guy de Maupassantovi, kterého svými radami i pomocí prakticky uváděl do literatury.

V roce 1869 vyšel román Citová výchova, který propadl u čtenářů i kritiky. V následujících letech zemřelo mnoho jeho přátel a roku 1872 i jeho matka. V roce 1874 dokončil a vydal třetí verzi Pokušení svatého Antonína (La Tentation de saint Antoine), hned po neúspěchu jeho hry Kandidát v březnu 1874. Jeho literární tvorba pokračovala knihou povídek, která vyšla v roce 1877 pod názvem Tři příběhy (Trois contes).

Flaubert neuměl hospodařit se svým majetkem a proto ho svěřil do správy manželovi své neteře, který ho riskantními investicemi připravil časem téměř o všechny peníze. V roce 1879 byl nucen přijmout státní penzi, kterou mu vymohli přátelé. Zchudlý a osamělý Flaubert zemřel na záchvat mrtvice v Croissetu roku 1880, uprostřed práce na románu Bouvard a Pécuchet.

Je pochován na hřbitově ve svém rodném městě Rouen.

Dílo náhled|upright|Socha Gustava Flauberta v Rouenu Paní Bovaryová, 1857 – román, příběh citového odcizení a manželské nevěry, později začalo být toto dílo uznáváno za vzor realistického románu. Dílo vyšlo původně časopisecky v Revue de Paris v roce 1856. Pro knižní vydání bylo dílo proti původnímu rukopisu radikálně zkráceno. Příběh Emy Bovaryové, ženy venkovského lékaře, která touží po něčem velkém. To jí život na malém městě neumožňuje, a tak východisko hledá v milostných pletkách. Ani ty ji však časem neuspokojují, protože touží po stále čerstvé lásce, která ani není ve skutečném životě možná. Při prvním nárazu s realitou, kdy je konfrontována s důsledky svých činů (dům Bovaryů propadá exekuci, protože se zadlužila, když si finančně vydržovala milence), situaci neunese a spáchá sebevraždu. Román je ukončen smrtí zlomeného manžela Bovaryho. Vynikající psychologie postav, do Emy (Bovaryové) vložil hodně ze sebe. Od hlavní hrdinky byl odvozen termín „bovarysmus“, znamenající útěk z reálného světa k iluzím. Citová výchova, 1869 – jedno z nejpesimističtějších děl francouzské prózy. Politická zpověď Flauberta. Popisuje události okolo revolučního roku 1848. Hlavním hrdinou je muž (Frederic) – postava silně autobiografická, který se ze studií dostává do skutečného života a postupně ztrácí své iluze. Propadá zklamání, v jeho životě jsou hlavní citové konflikty. Silně pesimistický obraz společnosti. Fréderic marně, platonicky miluje paní Arnouxovou, a současně přitahován veselou kurtizánou Rosanettou, zmítá se v citových problémech. Flaubert s hlubokou psychologickou znalostí a porozuměním sleduje Frédericův citový život, probíhající střídavě v nejrůznějších polohách: láska a nadšení, zklamání, sebedůvěra vzbuzená bezvýznamnou událostí či slovem obdivované ženy, nesmělost, váhavost, zoufalství z nepatrného či jen zdánlivého neúspěchu. Současně s citovým životem Frédericovým probíhá onen „román o politické moci“. Záporně jsou zobrazeni různí demokraté a socialisté. Z Flaubertových pozic si katolictví a socialismus podávají ruce, neboť obojí se obrací k davu a ne k elitě. Stejně jako socialismus, i demokracie, císařství, policie a politika vůbec jsou pro Flauberta projevem téhož „davového“ principu, představujícího pro myslící a povznesenou elitu nesnesitelnou diktaturu. náhled|Hrob Gustava Flauberta a jeho rodiny na hřbitově v Rouenu (Cimetière Monumental de Rouen) Salambo, 1862 – historický román ze starověkého Kartága. Vzpoura žoldnéřů proti Kartágu. Název je odvozen podle jména hlavní hrdinky – dcery hlavního vojevůdce Kartaginců. Zamiluje se do vůdce vzbouřenců. Líčí prostředí, zajímavé postavy, davové scény a otrokářství. Pokušení svatého Antonína, 1851 – dramatický text popisující v groteskním světle pokušení provázející askezi raně křesťanského sv. Antonína. Je konfrontován nejen s "nepravými" kulty, bohy a sektami, ale také s celou tehdejší diskusí kolem výkladu Písma a života Krista. Setkává se tak s pohanskými bohy, s gnostiky, ariány atd., v závěru i s bájnými zvířaty a alegorickými postavami Ďábla, Vilnosti a Smrti. Vše se fiktivně odehraje během jediné noci, kdy je pochybami zkoušený Antonín vystaven mnoha, velmi obrazně propracovaným, halucinacím a vizím. Tři povídky, 1877 (Prosté srdce, Sv. Julián Pohostinný, Herodias) Bouvard a Pécuchet, 1881 – poslední, nedokončený román. Je o dvou vysloužilých písařích, kteří dobu, po kterou jsou v důchodu, věnují usilovnému studiu. Nic se jim ale nedaří a vždy se dočkají pouze posměchu. V Československu byl v roce 1972 zpracován jako televizní seriál Byli jednou dva písaři (režie Ján Roháč, v hlavních rolích Jiří Sovák a Miroslav Horníček). Česká vydání Pokušení svatého Antonína – Praha: Vzdělávací bibliotéka, 1897 Paní Bovaryová: román – Praha: Časopis č. studentstva, 1892 Povídky Gustava Flauberta – přeložil A. Z. Praha: Jan Otto, 1894 Salambo – přeložil F. V. Krejčí. Praha: František Šimáček, 1896 — Hejda a Tuček, 1914 Výchova sentimentální: historie mladíka – přeložil Stanislav Mašek. Praha: J. Otto, 1898 Prosté srdce – přel. Marie Majerová. Praha: J. Otto, 1910 Herodias – in: 1000 nejkrásnějších novel… č. 13, úvod František Sekanina, přeložil Josef Marek. Praha: J. R. Vilímek, 1911 Mladého Flauberta Zápisky z cest – Bílovice n. Svitavou: S. K. Neumann, 1912 Paměti bláznovy: román – přeložil Arnošt Procházka: Praha: Kamilla Neumannová, 1912? Paní Bovaryová: román – přeložili Bořivoj M. Weigert a Karel Dyrynk. Praha: Hejda a Tuček, 1913? Paní Bovaryová: román – přeložili František Flos a Antonín Sellner. Praha: František Topič, 1913 Legenda o svatém Julianu Hostiteli – překlad Jiří Bureš. Habry: Literární fond Kola spisovatelů, 1914 Un coeur simple – pro české střední školy vydal s úvodem, poznámkami a slovníčkem František Grepl. Praha-Karlín: Emil Šolc, 1914? Salambo – přeložila Jaroslava Votrubová-Veselá; úvodní studii napsal F. X. Šalda: Praha: Alois Hynek, 1915 Listopad – přeložil Jan Chvojan. Praha: Hejda a Tuček, 1916 Bouvard a Pécuchet: román –přeložil Otakar Kunstovný. Hradec Králové: Bohdan Melichar, 1917 Bouvard a Pécuchet: román – přeložila Jaroslava Vobrubová-Veselá. Praha: A. Hynek, 1918 Citová výchova: (znění z r. 1845) – přeložila Jaroslava Vobrubová-Veselá; úvod napsal Karel Čapek. Praha: A. Hynek, 1918 Tanec mrtvých – přeložil Otokar Levý. Praha: Alois Srdce, 1919 Madame Bovary – 32 s. Plzeň: Český deník, 1920 Paní Bovaryová: venkovské mravy: román – přeložila Jaroslava Votrubová-Koutecká: Praha: A. Hynek, 1920 Paní Bovaryová: obraz provinciálních mravů francouzských – předmluva Adolf Gendry; přeložil Karel Vít. Praha: Kraft a Koland, 1920 Pokušení sv. Antonína – přeložila Marie Malá. Praha: Jindřich Bačkovský, 1921 Pokušení svatého Antonína – přel. Jiří Borecký; grafická úprava Josef Čapek. Praha: Rudolf Škeřík, 1921 Julien – přeložila B. Pacáková-Pasovská. Praha: Rudolf Šimek, 1922 Listy lásky: výbor z correspondence s paní X – přeložil Otokar Levý. Praha: R. Škeřík, 1923 Salambo – přeložil R. Ondrák. Praha: Jaroslav Havránek, 1924 Legenda o svatém Juliánovi Pohostinném – přeložil Josef Kopal; pěti rytinami a třemi kresbami vyzdobil Jan Konůpek. Praha: Alois Dyk, 1925 Smarh: staré tajemství – přeložila Vojtěška Vaněčková; upravil Jan Konůpek. Praha: R. Škeřík, 1925 Výchova srdcem: román – přel. Jaroslava Votrubová-Koutecká. Praha: A. Hynek, 1925 Salambo – přeložili František V. Krejčí a Miloslav Novotný; Ilustroval Jan Konůpek. Praha: B. M. Klika, 1926