vpravo|upright=1.5|náhled|Sámská rodina v Norsku kolem roku 1900 Dějiny Sámů jsou dějiny Sámů, domorodých obyvatel severní Evropy obývající Laponsko, které dnes zahrnuje části severního Švédska, Norska, Finska a ruského poloostrova Kola. Tradiční sámský životní styl, kterému dominoval lov, rybolov a obchod, se zachoval až do pozdního středověku, kdy vznikly moderní formy severských zemí.
Sámové žili po celá staletí v tu více tu méně konfliktním soužití se svými sousedy. Za posledních dvě stě let, zejména v druhé polovině 20. století, došlo ale v sámské kultuře, politice, ekonomice a jejich vztazích se sousedními společnostmi k mnoha dramatickým změnám. Na konci 20. století v souvislosti s výstavbou vodní elektrárny vypukly moderní konflikty, jejíž reakce v posledních letech vyvolala obnovení a obranu sámské kultury. Z jedenácti různých historicky ověřených sámských jazyků (tradičně známých jako "dialekty"), jich dodnes devět přežilo, všechny ale s vysokým nebezpečím vymizení.
Je pravděpodobné, že existence Sámů byla dokumentována již v době antické, například Tacitem, a to pod jmény fenni či řecky finnoi (teprve od pozdního středověku jméno přešlo i na Finy). Zmínky o Sámech jsou doloženy i v raném severském středověku, v ságách, o Sámech se zmiňuje dosti podrobně i Ohthere z Hålogalandu,ve zprávě anglosaskému králi Alfrédu Velikému.
Prehistorie vpravo|upright=1.5|náhled|Oblasti tradičně obývané Sámy
Oblast Laponska, kterou Sámové tradičně obývají, je v severní sámštině známá jako Sápmi a zahrnuje severní část Fennoskandinávie. Sámové dříve pravděpodobně žili i v jižních částech Fennoskandinávie. Samenes Historie fram til 1750. Lars Ivar Hansen a Bjornar Olsen. Cappelen Akademiske Forlag. 2004 Je možné se, že kultury doby kamenné doby v této oblasti byly spojené s předky Sámů.
Doba ledová Po poslední ledové době se části norského pobřežního pásma zhruba kolem roku 11 000 př. n. l. uvolnily od ledu, což se shoduje s vytvořením systému hřbetů Salpausselkä I. ve Finsku.Deglaciation chronology of the Scandinavian Ice Sheet from the Lake Onega Basin to the Salpausselkä End Moraines Až do roku 7000 př. n. l. však celá Fennoskandinávie ještě nebyla bez ledu. Masa země byla stlačena dolů váhou ledu a byla ještě částečně pod vodou.
Doba kamenná Obecně zastávaný názor dnes spočívá v tom, že nejstarší osídlení norského pobřeží patří k jednomu kulturnímu kontinuu zahrnujícímu kulturu Fosna v jižním a středním Norsku a to, co se na severu nazývalo kultura Komsa. Kulturní celek odvozený z závěrečné paleolitické Ahrensburské kultury severozápadní Evropy se nejprve rozšířil do jižního Norska a pak velmi rychle po norském pobřeží, když na konci poslední doby ledové ustupoval ledovec, který otevřel nové oblasti pro osídlení. Rychlost této expanze je zdůrazněna skutečností, že některé z nejstarších radiokarbonových dat pocházejí ze severu.
Termín "Fosna" je zastřešujícím termínem pro nejstarší sídla podél norského pobřeží od Hordalandu po Nordland. Rozlišení od kultury kamenných nástrojů "Komsa" severně od arktického kruhu bylo v sedmdesátých letech 20. století zastaralé. Samotný pojem "Komsa" původně odkazoval na celý severní norský mezolit, ale termín byl od té doby norskými archeology opuštěn. Ti dnes rozdělují severní mezolit na tři části, označované jednoduše jako fáze 1, 2 a 3."Norsko" Britannica online Olsen, B. 1994. Bosetning a finnmarks forhistorie. Oslo: Universitetsforlaget Nejstarší osady Fosna ve východním Norsku se nacházejí v Høgnipenu v Østfoldu.
Archeologické nálezy z finského Laponska vedly k některým přehodnocením původu nejstarších obyvatel Laponska. Nálezy z místa Sujala na břehu jezera Vetsijärvi ve vesnici Utsjoki ve finském kraji Laponsko, zahrnující symetricky tvarované bodce na čepelích se symetrickou ventrální (spodní) retuší na špičce. Body tohoto přesného typu jsou velmi charakteristické pro takzvané " post - swidérien" středního a severozápadního Ruska a východního Baltu – ale v Ahrensburských souvislostech chybí. Nálezy obsahují také velmi jemné hranolové listy, které byly vyrobeny vrtacími a tlakovými technikami, které byly v této době také typické pro východní čepelové techniky. Nálezy pocházejí z let 8 300 až 8 200 př. n. l. – o něco později než nejranější nálezy kultury Komsa fáze 1 – a naznačují, že první průkopníci ve vnitrozemí severního Laponska pocházeli z jihovýchodu. Existují náznaky, že obě populace přišly do kontaktu, ale která, pokud některá z nich přežila pozdější dobu, zůstává otevřenou otázkou.Survey and excavation at Lake Vetsijärvi, Lapland – Tuija Rankama & Jarmo Kankaanpää, in: PEOPLE, MATERIAL CULTURE AND ENVIRONMENT IN THE NORTH, Proceedings of the 22nd Nordic Archaeological Conference, University of Oulu, 18–23 August 2004, Edited by Vesa-Pekka Herva Rankama, Tuija & Kankaanpää, Jarmo 2008, “Eastern arrivals in post-glacial Lapland: the Sujala site 10 000 cal BP.” Antiquity Vol. 82 No. 318
Původ Genetický původ Sámů je stále neznámý, ačkoli nedávný genetický výzkum může poskytnout nějaké stopy. Nicméně se zdá, že Sámové jsou stále především směsicí dvou populací známých jako Evropští lovci-sběrači a Starověcí severní Euroasijci.mapa autosomální DNA v Evropě Podobná smíšená populace se nazývá východní lovci-sběrači na pevnině a byla nazývána skandinávskými lovci-sběrači, když byly sekvencovány první pozůstatky ve Skandinávii. Současná sámská populace také ukazuje určité spojení s Indoevropany prostřednictvím přísunu genů podobných, ale ne totožných, s ranými blízkovýchodními zemědělci, zvanými Kavkazští lovci-sběrači.
Archeologické důkazy naznačují, že lidé podél jižního břehu Oněžského jezera a kolem Ladožského jezera dosáhli řeky Utsjoki v severní části finského Laponska před rokem 8100 př. n. l.Uncovering the secrets of the Sámi , článek z Helsingina Sanomat z února 2006 Tito lidé ovšem nemluvili sámsky. Podle srovnávacího lingvisty Ante Aikia se protosámština rozvinula v jižním Finsku nebo v Karélii před 2000-2500 lety a rozšířila se v severní Fennoskandinávii.
Genetické studie Podle studie mitochondriální DNA norských švédských a finských Sámů z roku 2004 je 90 % Sámů nositeli dvou haploskupin – U5b (48 %) a V (42 %). Na zbytek připadají skupiny H (3 %), D5 (3 %) a Z (1 %). Ruští Sámové mají, podle dalších výzkumů, velmi podobné rozdělení haploskupin.
Skupiny U5b a V jsou přítomny u populací západní Euroasie, nejčastější jsou ve východní Evropě. Nikde však nejsou tak časté jako u Sámů. Zřejmě pocházejí od prvních obyvatel severu Evropy, kteří osídlili Laponsko po ústupu ledovců počátkem holocénu. Tito lidé měli zřejmě více haploskupin, vlivem genetického driftu však většina z nich vymizela a dvě získaly dominanci. Z minoritních haploskupin je H typicky západoeuroasijská, přítomná u více než třetiny příslušníků všech evropských národů. Může být buď zbytkem genetické rozmanitosti předků Sámů, nebo novější příměsí od sousedních Norů a Švédů, u nichž je velmi častá. Varianta skupiny D5 nalezená u Sámů je přítomna od Altaje k Uralu, nejčastější je u národů severovýchodu Evropy. Konečně skupina Z je „sibiřská“. Přítomnost skupin D5 a Z je tedy patrně výsledkem kontaktů Sámů s jejich jihovýchodními sousedy, resp. sibiřskými migranty.
Podle studie haploskupin na chromozomu Y je téměř polovina Sámů nositeli haploskupiny N3. Druhá polovina Sámů má haploskupiny I (třetina), R1a (desetina), and R1b (dvacetina). Haploskupina N3 je typická pro baltské, ugrofinské a sibiřské národy, ale zřídkavá mezi Finy a Švédy (4–8 %). Haploskupina I se vyskytuje v Evropě, nikoliv však u asijských populací (chybí např. u ugrofinských Samojedů a Chantů), její častý výskyt u skandinávských národů vedl autory studie k názoru, že je dědictvím po prvních obyvatelách Skandinávie a Finska. Haploskupina R1a je relativně častá ve východní Evropě, Sibiři a Altaji, u Sámů se vyskytuje ve stejné míře jako u dalších národů Skandinávie a severovýchodní Evropy kromě Finů a finských Sámů, u nichž se vyskytuje významně méně, a Něnců u nichž prakticky chybí. Haploskupina R1b je v obdobně nízké frekvenci jako u Sámů nalézána u národů Povolží a Uralu.
Z analýzy mDNA plyne, že Sámové tvoří relativně samostatnou skupinu evropského původu vzdálenou ostatním Evropanům, avšak ještě vzdálenější asijským populacím; haploskupiny na chromozomu Y staví Sámy do blízkosti Finů, ugrofinských i turkických národů Povolží a Rusů. Podle studie je původ Sámů třeba hledat mezi prvních obyvateli severu Evropy, kteří osídlili sever Evropy po ústupu ledovců počátkem holocénu, jak se šířily technologie Ahrensburské a Swiderské kultury na sever a severovýchod Evropy.
Do 15. století (našeho letopočtu) Pravděpodobně první historická zmínka o Sámech, nazývaných Fenni, je ve spisu Publia Cornelia Tacita, Germania, kolem roku 98 n. l. Tacitus o nich píše:
Historicky Sámové po dlouhou dobu obývaly celé Finsko a východní Karélii, ačkoli východní Sámové se asimilovali s finským a karelianským obyvatelstvem poté, co osadníci z dnešních provincí Häme, Savo a Karélie migrovali do tohoto regionu. Místní jména např. Nuuksio na jižním pobřeží Finska zůstávají důkazem bývalého sámského osídlení. Sámové se však stále více mísili s finskými a skandinávskými osadníky, a tak ztráceli svou kulturu a jazyk. Důkazy místních názvů také naznačující bývalou přítomnost Sámů v severozápadním Rusku (Archangelská oblast a Vologdská oblast). To ale také může naznačovat bývalou populaci, která mluvila jazykem příbuzným, ale odlišným od samotného sámského jazyka.
Jak daleko na jih byla v minulosti rozšířena oblast sámských obyvatel na území dnešního Norska je nejisté a v současné době se diskutuje mezi historiky a archeology. Norský historik Yngvar Nielsen byl v roce 1889 pověřen norskou vládou, aby tuto otázku vyřešil pro řešení tehdejších otázek týkajících se sámských práv na půdu. Dospěl k závěru, že Sámové nežili dále než dnešní obec Lierne v kraji Trøndelag až do roku 1500, kdy se začali stěhovat na jih a do 18. století se dostali do oblasti kolem jezera Femunden. Tato hypotéza je stále přijímána mezi mnoha historiky, ale je předmětem vědecké debaty v 21. století. Ve prospěch Nielsenova názoru je zdůrazněno, že žádné sámské osídlení na jih od Lierna ve středověku nezanechalo stopy v písemných pramenech. Tento argument je potlačován tím, že se poukazuje na to, že sámská kultura byla kočovná a neliterární, a proto by se neočekávalo, že zanechá písemné památky. V posledních letech se zvýšil počet archeologických nálezů, které jsou interpretovány tak, že ukazují na sámskou středověkou přítomnost v jižním Norsku. Patří mezi ně také nálezy v Lesja, ve Vangu v oblasti Valdres a v Holu a v Ålu v údolí Hallingdal. Zástupci sámských interpretací těchto nálezů předpokládají, že ve středověku žili v horských oblastech jižního Norska smíšené populace Norů a Sámů.
Až do roku 1500 byli Sámové převážně rybáři a lovci, obvykle v kombinaci, vedoucí kočovný životní styl, který byl určený pravidelnou migrací sobů. Přibližně kolem roku 1500, kvůli nadměrnému lovu, znovu vyvolanému skutečností, že Sámové museli platit daně Norsku, Švédsku a Rusku, počet sobů začal klesat. Většina Sámů se pak usadila podél fjordů na pobřeží a podél vnitrozemských vodních cest, aby se zaměřila na kombinaci chovu dobytka, lovu do pastí a rybaření. Malá menšina Sámů pak začala soby ochočovat a stávala se tak známými sobími nomády, kteří, ačkoliv jsou často líčeni cizinci jako pokračovatelé archetypálního sámského životní stylu, představují pouze asi 10 % sámské populace.