Případ Dogru proti Francii je jedním z nejznámějších evropských soudních případů, který se týká náboženské svobody – tedy jednoho ze základních lidských práv. Případ se týká nošení muslimských šátků na státních základních a středních školách ve Francii, kde je nošení těchto náboženských symbolů zakazováno. Případ Dogru proti Francii rozhodoval Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (dále také jen jako „ESLP“). Případ je evidován u ESLP pod číslem stížnosti 27058/05, rozhodnutí soudu bylo vydáno dne 13. listopadu 2008 a vyhotovení rozsudku je datováno k 4. prosinci 2008. Originální rozsudek je dostupný v anglickém a ve francouzském jazyce.
Ve věci vystupovala jako poškozená jedenáctiletá muslimská dívka jménem Belgin Dogru, narozená v roce 1987 a trvale žijící ve městě Flers ve Francii. Této dívce bylo v roce 1999 učitelem tělesné výchovy přikázáno, aby odložila během hodin tělocviku svůj šátek, což tato dívka odmítla. Následně byla disciplinární komisí vyloučena ze školy. Dívka se se školou soudila a soudní spor se dostal až k ESLP, který rozhodl v této konkrétní věci tak, že dal za pravdu školnímu zařízení a akceptoval omezení náboženské svobody z důvodu bezpečnosti při hodinách tělocviku.
Tento případ je zmiňován také v četných odborných diskuzích ohledně problematiky náboženské svobody v České republice. a svojí podobností souvisí s případem nošení muslimských šátků na Střední zdravotnické škole v Ruské ulici v Praze, který byl v odvolacím řízení řešen Městským soudem v Praze (rozsudek č. j. 12 Co 130/2017-228).
Vnitrostátní fáze sporu Kauza začala roku 1999. Studentka Belgin Dogru byla přijata do prvního ročníku státní střední školy pro akademický rok 1998–1999. Od ledna roku 1999 začala do školy nosit šátek jakožto pokrývku hlavy. V lednu 1999 přišla na hodiny tělesné výchovy a sportu se šátkem na hlavě celkem sedmkrát. Její učitel jí opakovaně vysvětlil, že nošení šátku na hodiny tělesné výchovy je s těmito hodinami neslučitelné a opakovaně ji požádal, aby šátek odložila. Studentka odložení šátku přesto odmítla.
Na schůzi dne 11. února 1999 se školní disciplinární komise rozhodla vyloučit Belgin Dogru ze školy z důvodu porušení školní povinnosti, kterou způsobila tím, že se aktivně nezúčastnila výuky hodin tělesné výchovy a sportu.
Odvolání rodičů proti vyloučení dcery Rodiče studentky následně podali odvolání ke školní inspekci v Caen, kterým se bránili proti rozhodnutí školní disciplinární komise. Rozhodnutím ze dne 17. března 1999 potvrdil ředitel školní inpsekce v Caen rozhodnutí školní disciplinární komise na základě čtyř důvodů: shledal porušení povinnosti snaživosti (assiduité), jak je definováno v § 10 Francouzského školského zákona a v článku 3-5 francouzské vyhlášky o místních školách a školních předpisech); ze strany školy byla uplatněna ustanovení vnitřních předpisů školy, která stanovila, že žáci jsou povinni nosit oblečení, které „splňuje zdravotní a bezpečnostní pravidla“ a absolvovat tělesnou výchovu a sportovní trénink ve sportovním oblečení; interní memorandum školy o bezpečnosti žáků ve školních činnostech stanovilo učitelům pro účely posouzení konkrétních situací prostor pro jejich osobní uvážení; odkázal se na rozhodnutí Conseil d'Etat ze dne 10. března 1995, které stanovilo, že nošení šátku jako znaku náboženské příslušnosti, je neslučitelné s řádným chováním během tělesné výchovy a sportovních tříd. Studentce bylo ze strany školní inspekce odvolání zamítnuto a potvrzeno vyloučení ze školy. Po vyloučení následně studovala školu pomocí distančního korespondenčního kurzu.
Řízení před francouzskými soudy Dne 28. dubna 1999 rodiče studentky podali opravné prostředky ke správnímu soudu v Caen, kde žádali zrušení rozhodnutí ředitele pro vzdělávání.
Dne 5. října 1999 soud žalobu zamítl. Domníval se, že navštěvováním kurzů tělesné výchovy a sportu v oděvu, který jí neumožnil účastnit se příslušných hodin výuky, studentka nedodržela povinnost navštěvovat vyučované hodiny pravidelně.
Rodiče studentky podali proti tomuto rozsudku opravný prostředek, v červenci 2003 odvolací soud v Nantes odvolání zamítl ze stejných důvodů jako nižší soud v Caen a dospěl k závěru, že studentka svým chováním ve škole překročila hranice práva vyjadřování svého náboženského přesvědčení a víry.
Rodiče žalobkyně podali opravný prostředek ke Conseil d'État, který je nejvyšším soudním orgánem, přičemž se opírali zejména o právo dcery na svobodu svědomí a projevu. Dne 29. prosince 2004 Conseil d'État prohlásil kasační opravný prostředek za nepřípustný.
Související problémy a stanoviska Od osmdesátých let byl francouzský občanský model konfrontován s integrací muslimů do společnosti, zejména ve školách. V roce 1989 byl zaznamenán první případ „islámských šátků“. Vzhledem k tomu, že neexistovala žádná jasná právní pravidla, na žádost ministra školství Conseil d'Etat ve svém poradním stanovisku ze dne 27. listopadu 1989 uvedl postoj, který by měl být přijat, když žáci projevují své náboženství.
Na základě této zprávy byl ve Francii roku 2004 přijat zákon č. 2004-228, známý jako „Zákon o laïcité na školách“ (někdy nesprávně překládán jako „Zákon o sekularismu na školách“), který upravuje nošení znaků nebo šatů, které projevují náboženskou příslušnost ve státních základních a středních školách.
Ve Francii je tak tímto zákonem od r. 2004 určeno, co je projevem náboženské příslušnosti a také lze říci, že tento zákon přímo omezuje náboženskou svobodu garantovanou Evropskou úmluvou o lidských právech. Tato svoboda je omezena mj. v prostorech státních základních a středních škol.
Ve věci Dogru vs. Francie byl posuzován i samotný školní řád střední školy Jeana Monneta ve Flers. Znění školního řádu platné v rozhodné době poskytovalo ustanovení, že „všichni žáci musí navštěvovat hodiny tělocviku ve sportovním oblečení“.
Řízení před Evropským soudem pro lidská práva Proces začal 22. července 2005 podáním stížnosti. Stěžovatelka Belgin Dogru si stěžovala na stát Francii, který, dle jejího názoru, porušil její právo na náboženskou svobodu a její právo na vzdělání zaručené článkem 9 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“) a článkem 2 protokolu č. 1 Úmluvy.
Soudní tribunál zasedal ve složení: Peer Lorenzen – předseda, Jean-Paul Costa, Karel Jungwiert, Volodymyr Butkevych, Renate Jaeger, Mark Villiger, Isabelle Berro-Lefèvre – soudci.
Stanoviska účastníků řízení Vláda v soudním řízení uznala, že omezení uložená žalobkyni, pokud jde o nošení islámské šátku ve škole, představuje zásah do výkonu jejího práva na projev náboženství. Domnívala se však, že jako v obdobném případě Leyly Sahin proti Turecku požadavky legality, legitimity a proporcionality stanovené v čl. 9 odst. 2 Úmluvy byly uspokojeny. Vláda nejprve poukázala na to, že dotčené opatření mělo právní základ ve francouzském právu. Poznamenala, že události nastaly v lednu 1999, tedy deset let poté, co Conseil d'Etat vydal své stanovisko ze dne 27. listopadu 1989, které poskytlo právní rámec týkající se nošení šátků ve státních školách a bylo předmětem analýzy právními komentátory a širokého komentáře v médiích a vydávání oběžníků ministerstvem školství. Vláda dodala, že ustálená judikatura správních soudů potvrdila a upřesnila takto definovaná pravidla.
Vláda tvrdila, že dotčené opatření sledovalo legitimní cíl, totiž ochranu veřejného pořádku a práv a svobod jiných, v projednávaném případě povinnost žáků dodržovat povinnost nosit oblečení přizpůsobené a slučitelné s řádným vedením tříd jak z bezpečnostních důvodů, tak z důvodů veřejného zdraví. Dle vlády byl zásah rovněž nezbytný v demokratické společnosti. Vláda se v této souvislosti odvolala na případ Leyly Sahin a doporučila, aby bylo v tomto případě přijato toto řešení s ohledem na skutečnost, že dotyčné opatření bylo založeno především na ústavních principech sekularismu a rovnost pohlaví. V této souvislosti uvedla, že francouzská koncepce sekularismu respektuje zásady a hodnoty chráněné Úmluvou. To umožnilo mírové soužití lidí patřících k různým náboženstvím, při zachování neutrality veřejného prostoru. V souladu s tím náboženství požívala v zásadě ochranu, protože nebylo možné omezit náboženskou praxi jinak, než způsobem stanoveným v právních předpisech platných pro všechny v souladu se zásadou respektu k sekularismu a neutralitě státu. Vláda dodala, že respekt k náboženské svobodě neznamená, že projevy náboženské víry nemohou být předmětem omezení. Vláda dále zdůraznila, že v projednávaném případě uplatňování práva na projev svého náboženství disciplinární orgán školy nezabránil žákům, aby se oblékali způsobem slučitelným s řádným chováním tříd, a nepožadoval od nich, aby prokázali v každém jednotlivém případě existenci nebezpečí pro žáka nebo jiné uživatele školního zařízení. Tím, že sedmkrát odmítla odložit šátek při hodině tělesné výchovy, žalobkyně úmyslně porušila povinnost vhodně se oblékat pro tyto výukové hodiny. Vláda rovněž uvedla, že návrh žalobkyně nosit jinou pokrývku hlavy (např. čepec nebo kuklu) namísto jejího šátku nebyl sám o sobě důkazem ochoty najít kompromisní řešení nebo zahájit dialog.
Vláda poznamenala, že stejně jako v rozsudku Leyla Sahin pravidla, která žalobkyně odmítla respektovat, byla výsledkem rozsáhlé diskuse v rámci francouzské společnosti a učitelské profese. Kromě toho jejich provádění bylo řízeno příslušnými orgány (prostřednictvím oběžníků a vnitřních předpisů a doprovázeno řadou soudních rozhodnutí v této věci.
Vláda dospěla k závěru, že chování žalobce překročilo hranice práva na náboženský projev v prostorách školy, a že proto byla přijatá opatření přiměřená sledovanému cíli a nezbytná v demokratické společnosti.
Stěžovatelka naopak zpochybnila tvrzení vlády. Konkrétně tvrdila, že dotyčná právní otázka nebyla stanovena zákonem. Byla založena převážně ve formě stanoviska Conseil d'Etat, ministerských oběžnících a soudních výkladech předchozí judikatury, z nichž žádný nebyl ve francouzském právním řádu ustanoven jako zákon nebo předpis, a proto nebyl pro soudy závazný. Stěžovatelka poukázala na to, že osobní svobody, zejména náboženská svoboda, jsou základními svobodami, které mohou být omezeny pouze ustanoveními, která jsou přinejmenším vázány zákonem; a že francouzská vláda, která si je dobře vědoma tohoto nedostatku, považovala za nezbytné přijmout tyto právní předpisy až dne 15. března 2004.
Stěžovatelka tvrdila, že dotčená omezení nesledovala legitimní cíl, který byl nezbytný v demokratické společnosti. Na rozdíl od toho, co tvrdí vláda, že nedodržela svou povinnost snaživosti, byla sama konfrontována s odmítnutím učitele, který jí neumožnil účastnit se výukových hodin tělesné výchovy. Navzdory svému návrhu nosit jinou pokrývku hlavy namísto šátku (čepec nebo kuklu), byla neustále odmítána a nebylo jí povoleno účastnit se výuky tělesné výchovy. Učitel ji odmítl dovolit, aby se zúčastnila této výuky na základě ohrožení její bezpečnosti. Nicméně, když byl učitel požádán na zasedání komise pro výuku žáků o vysvětlení, jak by nošení šátku nebo čepce během jeho tříd ohrozilo bezpečnost dítěte, odmítl odpovědět na tuto otázku. Stěžovatelka dospěla k závěru, že její vyloučení ze školy na základě nošení šátku, představovalo zásah do její náboženské svobody v rozporu s čl. 9 odst. 2 Úmluvy.
Posouzení přijatelnosti stížnosti
Stížnost byla soudem posouzena jako přijatelná a soud se případem začal zabývat.
Posouzení oprávněnosti vyloučení ze školy