náhled|Zámek Horní Libchava Nadační panství Horní Libchava v držení Řádu Maltézských rytířů začalo svou historii psát roku 1623, kdy jej jakožto pobělohorský konfiskát po Jindřichu Penzigovi z Penzigu zakoupil generální převor Maltézských rytířů Vilém Zdeněk Vratislav z Mitrovic. Panství v této době vévodil renesanční zámek, který byl postaven snad na místě starší tvrze v letech 1574–1593. Panství řád spravoval po více než tři staletí. Dlouhá záslužná činnost maltézských rytířů, známých také jako johanité či rytíři sv. Jana Jeruzalémského, je spjata s obranou evropské kultury a držením křesťanských pozic ve středomoří, kde se řád stal předsunutou baštou proti osmanské invazi do Itálie. Za pomoci císaře Františka Josefa I. se zasloužil o provoz maltézského špitálu ve Svaté zemi a během první světové války pomáhal na obou frontách zraněným a trpícím vojákům, zřídil železniční sanitní službu a celou řadu lazaretů. Za působení řádu na panství v Horní Libchavě se obec profilovala až do poloviny 19. století nejen jako sídlo patrimoniální správy, ale také jako významné tržní městečko a římskokatolická farnost. Sídlem velkopřevora a konventu se staly Strakonice, odkud byly komendy v českých zemích až do konce 17. století spravovány. Teprve velkopřevor Rudolf z Colloreda (1637–1657) přestěhoval své sídlo zpět do Prahy. Strakonice, Varvažov a Horní Libchava zůstaly jedním ze tří panství v užívání velkopřevora. Po prodeji Varvažova Schwarzenbergům r. 1847 užíval velkopřevor jako třetího statku Dětenice.Průvodce po archivních fondech a sbírkách, Státní archiv v Třeboni, 1959, s. 203

Historie

vlevo|náhled|Hospodářské budovy u zámku První písemná zmínka o držení Libchavy Klinštejny pochází ze 14. století, kdy se v jejich majetku nacházela také Skalice (Langenau) a Volfartice (Wolfsdorf). Tehdy je zmíněn libchavský.

kostel a v roce 1372 jeho zasvěcení patronu sv. Jakubu Staršímu. V roce 1375 je zmíněn mlýn a farní louka pod hradem Klinštejn.Programm des k. k. Ober-Gymnasiums in B. Leipa am Schlusse des Schuljahres 1878, s. Klingstein, Oberliebich Brzy na to přešly zdejší majetky do rukou Hynka Berky z Dubé, pána na Honštejně. Ten je zmíněn 28. dubna roku 1381, kdy město Lípa vybavilo se souhlasem faráře Kuny (Cunico) hlavní oltář v novém kostele Panny Marie 8 kopami ročního úroku, jež zakoupilo v Horní Libchavě od pana Hynka Berky z Dubé, pána na Honštejně (tehdy je uveden lidový název obce „Chothoetsch” či „Chothocresch”).Zkrácený tvar „Chot” pochází ze staroslovanského základu „chot” (chtít), jež se v češtině vyskytuje v podstatném jméně „choť” (německy Gatte, Gattin) a ve slovesu „chtieti” (chtíti). Tento slovní základ vykazují nezkrácené tvary českých jmen jako Chotěbor, Chotěslav atd., dále pak zkrácené tvary Chot, Chocek, Chotek, Choteš, atd. Taková jména lze najít i v jiných slovanských oblastech, jako např. v bývalé lužickosrbské oblasti, např. Kotta (Dresden a Pirna), Kettewitz (Meißen), Kötitz (1385 Kothenewicz, Meißen). In: Rudolf Fischer: Deutsch-Slawische Forschungen zur Namenkunde und Siedlungsgeschichte. Leipziger Studien Theodor Frings zum 70. Geburtstag, M. Niemeyer, 1957, s. 180.

Hynek Berka z Honštejna, nejvyšší zemský sudí, prodal Horní a Dolní Libchavu, Skalici a Volfartice se vším příslušenstvím za 20 kop (Schock) ročního úroku Kunešovi z Konojed a ten 7. března 1417 výše zmíněné zboží za 200 kop grošů (Schock Groschen) Niklinovi „von Spital” a jeho dědicům, přičemž mu při prodeji ručil bratr Petr z Konojed (Petrus von Konoged).

Horní Libchava byla již roku 1426 označována za tržní městečko. Hornolibchavská fara tehdy spravovala farní oblast Skalice, Polevska, Volfartic a ves Častolovice. Během husitských válek bylo městečko vypáleno, k čemuž se tradovala pověst zaznamenaná v hornolibchavské kronice. Roku 1499 došlo k výstavbě nového římskokatolického kostela se sakristií. Teprve až Vartenberkové osadili farnost luterány (r. 1560). Za jejich panování došlo k výstavbě zámku, založení zámeckého parku, obnovení za husitských válek vypáleného mlýna a založení rybníků u Manušic (r. 1575).

Vítězství katolických sil na Bílé hoře se přirozeně stalo i triumfem johanitů. Hospodářská situace řádu však byla velmi neutěšená, jelikož řád přišel během stavovského povstání téměř o všechen svůj majetek. Po obnoveném zřízení zemském v roce 1626 se stali Maltézští rytíři nositeli významné řádové hodnosti velkopřevor. O tři roky dříve získal generální převor Maltézských rytířů Vilém Zdeněk Vratislav z Mitrovic pobělohorský konfiskát panství Horní Libchavu, v roce 1632 přibylo ještě zboží Volfartice.Martin Pola: Působení řádu Maltézských rytířů v Českých zemích v období první republiky a jeho hospodářské aspekty, diplomová práce, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav hospodářských a sociálních dějin, Praha 2017, Horní Libchava

Tržní a soudní právo náhled|Hornolibchavský kostel sv. Jakuba Tržiště tehdejšího městečka Horní Libchava se nacházelo nedaleko kostela na místě pozdější farní louky pod hostincem čp. 61. Podle ústního podaní se v předhusitské době nacházela v H. Libchavě nejprve dřevěná šibenice o dvou pilířích, od roku 1718 zděná šibenice trojhranná o třech pilířích. V roce 1718 obdržela Horní Libchava hrdelní právo (německy peinliches Hochgericht), které vrchnost vykonávala na obecní vyvýšenině nedaleko kostela. Dne 28. ledna 1718 zde mistr kat provedl exekuci stětím mečem na Marii Grasse za vraždu svého dítěte, jejíž výkon stvrdil i Pražský hrad. Ještě v 19. století tento pahorek místní obyvatelstvo nazývalo „Galgenberg” (česky Šibeniční). V roce 1904 obec v těchto místech zbudovala nový hřbitov. Hrdelní právo bylo v Horní Libchavě pravděpodobně vykonáváno až do tereziánské úpravy (Constitutio criminalis Theresiana) či následného zaniknutí v důsledku josefínského trestního patentu z 20. srpna 1787 (Josephinisches Strafgesetz). K výkonu nižšího soudního práva (Niedere Gerichtsbarkeit) sloužilo prostranství pod statkem čp. 66 (po roce 1945 podlehl demolicím JZD, nyní parcela 2229), kde stál dřevěný pranýř. Ten přečkal i obrovský požár v roce 1809. Také zdejší prostor u morového sloupu sloužil trhovcům a obchodní duch se odsud nevytratil až do poloviny 20. století. Nacházela se tu mlékárna, hostinec, holičství a obchod se střižním zbožím, nedaleko kovárna a pekárna.

Robota a nevolnická povstání Robota byla na hornolibchavském panství odstupňována. Sedláci odváděli 156 dní roboty s potahem (Zugrobot) a 14 dní ruční roboty (Handrobot) nebo jednou ročně 30–38 kop (1 Schock = 60 grošů = 1 kopa). Chalupníci (Feldgärtner, do 1,8 ha půdy) 78 dní roboty s potahem a 7 dní ruční roboty nebo se jednou ročně vypláceli 7–19 kopami. Domkáři (Häusler, bez půdy) odváděli 13 dnů v roce ruční roboty. Panstvo vybíralo jednou ročně úrok z půdy ve slepicích (Hühnerzins), poplatek za povozy s vínem (Weinfuhrgeld), daň ze soli (Salzgeld), daň z porážky (Fleischaufschlag) a daň z hudby (Musikalimpost).Mitteilungen des Nordböhmischen Vereines für Heimatforschung und Wanderpflege, rok vydání 1928, ročník 51, číslo 3–4, s. 84

Útlak nevolného lidu podpořený šířící se morovou epidemií vyústil v roce 1680 v selské bouře. Po velmi širokém severočeském prostoru nevolníci stávkovali a agitovali k tažením na vrchnostenské kanceláře. Válečná rada vyslala na žádost České dvorské kanceláře do dějiště povstání kyrysnický pluk v čele s generálem Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic, později posílený o další oddíly. Ty se pak s rozbouřeným nevolným lidem několikrát střetly. K těm největším srážkám patří právě ta v Horní Libchavě u vrchu „Hutberg” (nyní Strážný vrch).Jaroslav Čechura: Selské rebelie roku 1680, též Libor Vykoupil: Slovník českých dějin, s. 447 Další povstání hornolibchavských nevolníků se odehrálo 1. dubna roku 1775.Acta Universitatis Carolinae, Vydání 6, s. 100–103

Založení cechu kovářů a kolářů V roce 1718 se kováři z Horní Libchavy obrátili na cech kovářů Starého Města Pražského ve věci zaslání cechovních artikulí. V této otázce jim bylo vyhověno a 24. června 1718 obdrželi oba hornolibchavští zástupci kovářských mistrů Samuel Elstner a Hans Hackl „Generální cechovní artikuly”. Jedno vyhotovení putovalo k majiteli panství velkopřevoru Ferdinandovi Leopoldovi Dubskému z Třebomyslic, přičemž ho kovářský cech ze Starého Města Pražského požádal o poskytnutí a sepsání záštity, což obratem formou ochranného listu 6. července 1718 učinil.

Ještě téhož roku požádali majitele panství o vstup do nově zřízeného cechu hornolibchavští koláři, kteří se obdobného dobrozdání dočkali 2. ledna 1719. Při znovupotvrzení práv v roce 1741 osvobodil velkopřevor František Antonín z Königsegg-Rothenfelsu všechny syny cechovních mistrů, vyučené kovářství a kolářství a řemeslo provozující, od všech panských služeb, dále členům cechu povolil všechny jejich děti vyplatit z panské služby 3 zlatými rýnskými za každého a nakonec všechny řádné členy cechu z manuální roboty náhradou za tzv. „Robotgeld”.Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs, rok vydání 1908, ročník 31, č. 2, s. 111–112

Válečná půjčka 1794 K naturálním dávkám na vedení války s Francií přibyla reskriptem z 13. ledna 1794 nová daň nazývaná válečná půjčka (Kriegsdarlehen), která na základě usneseni českého zemského sněmu měla formu daru. Na hornolibchavském panství ji v prvním roce zaplatili: Joseph Richter, vrchnostenský ředitel (10 zl.), Johann Müller, zámecký purkrabí (30 kr.), Peter Hippmann, vrchnostenský písař (4 zl. 30 kr.), Franz Rochelt, sládek ve vrchnostenském pivovaru (10 zl.), Anton Horn, mlynář (13. zl. 30. kr.), Joseph Moßig, obchodník (4 zl.), Andreas Rochelt, mlynář (4 zl.), Josef Melzer, obchodník (1 zl. 30 kr.), Joseph Moßig, taktéž obchodník (1 zl. 30 kr.), Anton Glanz, taktéž obchodník (6 zl.), vdova Rochelt, taktéž (1 zl. 30 kr.), Johann Christoph Görner, taktéž obchodník (18 zl.), Dorothea Jankinn (50 zl.), Elias Hahnl, obchodník (9 zl.), Franz Hanl, taktéž obchodník (2 zl.), Wenzel Hibsch, taktéž obchodník (1 zl. 30 kr.), Christoph Schlägel, taktéž obchodník (18 zl.), Wenzel Kreuzmann (4 zl.), Joseph Handl, obchodník (5 zl.), Franz Scheinert, řezník (4 zl.), Elisabeth Trauskinn (54 zl.), Johann Koschat, učitel (2 zl.), Johann Georg Jirschik (1 zl. 30 kr.), Joseph Pitsch (2 zl.), Johann Joseph Zincke (2 zl.), Joseph Gürtler (1 zl.).Prager Staats- und gelehrte Nachrichten, nebst dem eigentl. Intelligenzblatte, 25. Jänner 1795, s. 26.

Panství v první pol. 19. století Panství Horní Libchava sousedilo na východě s panstvím Sloup (Bürgstein), na jihu s panstvím Zahrádky (Neuschloß) a panstvím Stráž (Schönborn), na západě s panstvím Zahrádky (Neuschloß) a Police (Politz) a na severu s panstvím Česká Kamenice (Böhmisch Kammitz) a s částí panství Zahrádky (Neuschloß). Jeho rozloha činila 6 139 jiter a 1224 sáhů (klaftrů).Johann Gottfried Sommer: Das Königreich Böhmen: Bd. Leitmeritzer Kreis. 1833, s. 296 Sestávalo ze vsí: 1. Horní Libchava (Ober Liebich), 2. Dolní Libchava (Nieder Liebich), 3. Jägersdorf (po roce 1948 Lada), 4. Stružnice (Straußnitz), 5. Slunečné (Sonnenberg), 6. osady Emanuelsberg u Slunečné (po roce 1926 součást obce Kamenický Šenov), 7. Manušic (Manisch) a části vsi Volfartice (Wolfersdorf, dříve Dolní Volfartice). náhled|Slunečná - patrová roubená usedlost čp. 12 s boční přístavbou z konce 18. století, zvednuté patro na podstávce s bedněnou pavlačí, štíty ozdobně bedněné, sedlová a pultová střecha krytá taškami náhled|Volfartice - patrová usedlost čp. 68 z první poloviny 19. století je převážně roubená, v přízemí zčásti zděná, se zapuštěnou pavlačí, štít je ozdobně vykládaný břidlicí, usedlost dotváří stodola a kůlna náhled|Stružnice - cihlová výstavba z poč. 20. století náhled|Skalice u České Lípy - roubená usedlost čp. 83 a boží muka (fundátor skalický obchodník Adam Großmann kolem r. 1780)