náhled|Zástupce ediakarské fauny Dickinsonia náhled|Spriggina Ediakarská fauna je označení pro tajemné přisedlé organismy, které na Zemi žily v období ediakara, jež probíhalo před asi 635 až 542 miliony lety. Fosilie těchto organismů pocházejí z celého světa; zástupci fauny představují nejstarší známé složité mnohobuněčné organismy. Před 575 miliony lety, kdy se Země vymanila z globálního zalednění, možná ediakarská fauna prodělala evoluční radiaci během takzvané avalonské exploze. Zanikla při rychlém rozvoji živých organismů známém jako kambrická exploze. Zřejmě poslední zástupci ediakarské fauny jsou vzácně objevováni ve vrstvách ze středního kambria starých 510 až 500 milionů let, avšak dřívější komunity zanikly na konci ediakary a zanechaly po sobě pouze otisky kdysi prosperujícího ekosystému.
Většina současných tělních plánů živočišných těl se poprvé objevila až u kambrijských živočichů a ne u ediakarské fauny. Zdá se, že kambrijské organismy plně nahradily organismy dominující během ediakary, stále však o tom probíhají debaty. Existuje několik hypotéz, proč ediakarská fauna z fosilních záznamů vymizela, včetně měnícího se prostředí, nástupů predátorů či konkurence jiných forem života. Jedna hypotéza tvrdí i to, že ediakarská fauna mohla dále prosperovat, pouze již okolní podmínky zabraňovaly její fosilizaci.
Zařazení ediakarské fauny do fylogenetického stromu se ukázalo býti náročné. Není dokonce ani prokázáno, že se jednalo o živočichy. Mohlo jít také o lišejníky, řasy, protisty známé jako Foraminifera, houby, mikrobiální kolonie či hypotetický mezistupeň mezi rostlinami a živočichy. Stavba těla a návyky některých druhů (například Funisia dorothea) vykazuje podobnost s houbovci (Porifera) nebo žahavci (Cnidaria), rod Kimberella se podobá měkkýšům (Mollusca). U některých ediakarských tvorů se mohla vyvinout bilaterální symetrie (dvoustranná souměrnost), i když to je sporné. Většina makroskopických ediakarských fosilií je stavbou těla odlišná od pozdějších živočišných forem: připomínají disky, trubky či baňky. Vzhledem k obtížnosti stanovení evolučních vztahů mezi těmito tvory a současnými organismy někteří paleontologové usoudili, že představují zvláštní vyhynulou linii, která není blízce příbuzná žádným jiným tvorům a navrhli je zařadit do samostatné říše Vendozoa (nyní přejmenované na Vendobionta). Pokud ediakarská fauna nazanechala žádné potomky, její vývoj by mohl být považován za „neúspěšný experiment“ v evoluci mnohobuněčného života.
Objev alt=Muž v modré bundě sedí napravo od skal, v nichž pozoruje pozůstatky existence ediakarské fauny|vlevo|náhled|Paleontolog Guy Narbonne zkoumá ediakarské fosilie, Newfoundland, 2011 Poprvé objevil nějakého zástupce ediakarské fauny, a sice druh Aspidella terranovica, roku 1868 skotský geolog Alexander Murray na Newfoundlandu. Protože se však nález nacházel pod vrstvou nazvanou „Primordial Strata“, která dle tehdejších názorů obsahovala první známky života, názor kanadského paleontologa Elkanaha Billingse z roku 1872, že se jedná o živočichy, byl odmítnut a útvar tehdejší vědci považovali za bubliny po úniku plynu či konkreci. Jinde na světě podobné útvary nebyly pozorovány, a proto se o tento nález již nikdo nezajímal. Až roku 1933 objevil Georg Gürich podobný otisk v Namibii, ale v souladu s všeobecným přesvědčením o vzniku mnohobuněčných organismů v kambriu jej datoval do tohoto období. Další nález učinil Reginald Sprigg, kterého v roce 1946 jihoaustralská vláda vyslala, aby prozkoumal ziskovost opuštěných dolů v oblasti Ediacara Hills ve Flindersově pohoří. Sprigg zde nalezl fosilie velmi starých organismů, které datoval do raného kambria až prekambria. Jeho práce ale nevzbudila velkou pozornost vědců a článek pro časopis Nature byl odmítnut. Sprigg představil své nálezy na Mezinárodním geologickému kongresu v Londýně v roce 1948, ale jeho přednášky se setkaly s nedůvěrou nebo nezájmem.
Myšlenka života v prekambriu byla odmítána až do roku 1957, kdy byla v Charnwoodském lese objevena slavná Charnia. Díky pečlivému geologickému mapování od British Geological Survey bylo jisté, že se nález nacházel v prekambrijské vrstvě. Na spojitost mezi tímto a staršími nálezy přišel australský geolog a paleontolog Martin Glaessner roku 1959. V souvislosti se zlepšeným datováním a rozpoutáním zájmu okolo prekambrijských tvorů pak bylo nalezeno mnoho dalších zástupců fauny.
Všechny exempláře objevené před rokem 1967 pocházely z hrubozrnného pískovce, kvůli čemuž nebyly zachovány jemné detaily, což ztěžovalo výzkum. Shiva Balák Misra však tehdy objevil v popelu v Newfoundlandu dobře zachovalé fosilie s viditelnými detaily, což umožnilo podrobnější studium fosilií.
Špatná komunikace mezi paleontology způsobila, že odlišní vědci faunu nazývali různými termíny. Roku 1960 bylo ke dvěma hlavním názvům: sinianská a vendianská, přidáno i francouzské slovo ediacarien po Ediacaran Hills v jižní Austrálii, kde fosilie nalezl Sprigg. Toto jméno pochází z domorodého jazyka, znamená přítomnost vody a přeneseno bylo na faunu. Název byl následně použit pro označení geologického období. Mezinárodní komise pro stratigrafii (ICS) uznala období v roce 2004. Šlo o první nově definované geologické období po více než sto letech.
Zachování
Fosilizace alt=Hnědá hornina s vrásčitým povrchem, v němž lze s obtížemi najít pozůstatek rodu Charniodiscus. Napravo měřidlo.|náhled|Fosilie rodu Charniodiscus, hůře odlišitelná od vrásčitého povrchu připomínající sloní kůži Fosilizace ediakarské fauny je jedním z velkých divů vědy. Jako měkké organismy by normálně fosilie tvořit neměly a na rozdíl od jiných měkkých tvorů, zachovaných například v Burgesských břidlicích, neměly na jejich fosilizaci vliv neobvyklé místní podmínky, jednalo se o globální jev. Procesy, které při jejich fosilizaci probíhaly, musely být systémové a celosvětové. Během ediakary musely zřejmě panovat odlišné podmínky, které dovolily fosilizaci těchto tvorů. Pravděpodobně byli zachováni kvůli rychlému pokrytí popelem nebo pískem, které organismy pohřbily v bahně či mikrobiálních povlacích, kde ediakarská fauna žila. Jejich zachování snad napomohla vyšší koncentrace křemíku v oceánech, možná před širokým rozšířením organismů, jako jsou mořské houby či rozsivky, které křemík pohlcují (a používají k výstavbě schránek). Fosilie s více zachovanými detaily jsou nacházeny ve vrstvách popelů, které mohou být snadno a přesně datovány do příslušného geologického období.
Mikrobiální povlaky alt=Zelený mikrobiální povlak|náhled|Moderní mikrobiální povlak při pobřeží Bílého moře Mikrobiální povlak je označení pro sedimenty stabilizované pomocí kolonií mikrobů, kteří pomocí vylučovaných lepkavých kapalin či jiných způsobů vážou částice sedimentů k sobě. Je-li uložena příliš hustá vrstva sedimentu, která těmto mikroorganismům brání v růstu či rozmnožování, uhynou a zanechávají fosilie s charakteristickým vrásčitým povrchem (přirovnávaným ke sloní kůži) a bradavičnatou strukturou.
Některé vrstvy z ediakary s touto charakteristickou texturou obsahují fosilie a fosilie ediakarské fauny jsou téměř vždy nacházeny v usazeninách společně s mikrobiálními povlaky. Přestože kdysi byly mikrobiální povlaky rozšířené, po rozšíření kambrijských organismů, kteří se těmito mikroorganismy živily, poklesl jejich počet. Nyní jsou mikrobiální povlaky rozšířeny v nehostinných refugiích, jako jsou stromatolity v rezervaci Hamelin Pool Marine Nature Reserve v Žraločí zátoce při pobřeží západní Austrálie, kde salinita vody může až dvakrát přesahovat obsah soli v okolním moři.
Míra zachování Rychlost usazení sedimentů společně s rychlostí rozkladu měkkých organismů určuje, jestli se zachová jejich horní nebo spodní část. Většina kruhovitých organismů se začala rozkládat ještě před usazením sedimentů a následně byly zasypány popelem či pískem. Tak byla zachována spodní strana daného tvora. Fosilie matracovitých organismů mají tendenci se rozložit i po usazení a stmelení nadložního sedimentu, díky čemuž jsou zachovány otisky jejich svrchních částí. Odolnost jejich těl se odráží v tom, že ve vzácných případech jsou jejich fosilie nacházeny v sedimentech uložených během splachu materiálu během silných bouří, kdy může docházet k rapidní sedimentaci. To, že byly schopné tuto rapidní sedimentaci přežít, napovídá, že musely být odolné. V některých případech srážení minerálů působením bakterií vytvořilo „posmrtnou masku“ vedoucí ke vzniku pozitivního fosilního otisku tehdejšího organismu.
Popis Ediakarská fauna vykazovala širokou škálu morfologických charakteristik. Velikost těchto organismů sahala od milimetrů do metrů, jejich těla měla tvar od jednoduchých kapkovitých těl až po těla složité stavby a mohla být jak tvrdá a odolná, tak měkká. Vyvinuly se téměř všechny formy symetrie. Rozlišeno bylo několik typů morfologií:
alt=Diskovitá fosilie|náhled|Diskovitá fosiliealt=Horizontálně položená hornina s fosilie rodu Charnia připomínající prošívanou matraci|náhled|Charnia, prvně považována za příbuzný rod pérovníkům alt=Fosilie rodu Spriggina v horizontálně položené hornině|náhled|Spriggina byla interpretována jako členovec či kroužkovec; i přes podobu je kvůli nedostatku dalších informací tato systematika odmítána alt=Hornina s vrypy na podložce. Napravo část měřidla.|náhled|Ochnofosilie byly obyčejně zachovány v pískovcových vrstvách alt=Záběr na horninu s vrypy od druhu Epibaion waggoneris a kruhovité otisky těla od Yorgia waggoneri|náhled|Ichnofosilie tvora Epibaion waggoneris a otisk těla druhu Yorgia waggoneri Embrya Ve zprávách o objevech předkambrijského mnohobuněčného života dominovaly informace o fosiliích podobných embryím, nalezené převážně v čínském souvrství Tou-šan-tchuo (v jihozápadní Číně, v provincii Kuej-čou). Některé objevy vyvolaly velký mediální rozruch, ačkoli o jejich původu existují různé názory a dle některých se může jednat i o anorganické struktury vytvořené vysrážením minerálů. Jiná „embrya“ byla interpretována jako pozůstatky obrovských sirných bakterií (jako je Thiomargarita namibiensis), tento názor měl od roku 2007 velké množství podporovatelů, po dalším výzkumu, který srovnával vzhled daných fosilií s bakterií Thiomargarita, však tato teorie začala upadat. Studie z roku 2026 testovala hypotézu, podle níž je organismus známý jako Megasphaera rané vývojové stádium organismu Megaclonophycus. Podle jejích závěrů jde o organismus vzniklý binárním buněčným dělením, ale zjevně ne o živočicha.
Mikrofosilie, které pocházejí z období před 632,5 miliony lety – pouhé tři miliony let po konci velkého zalednění, mohou představovat „klidové stadium“ ve vývoji nejstarších známých živočichů. Podle alternativního návrhu pak může jít i o dospělé mnohobuněčné organismy.
Disky Diskovité fosilie, jako jsou Ediacaria, Cyclomedusa a Rugoconites, byly zpočátku identifikovány jako zástupci žahavců (Cnidaria), mezi které patří medúzy a koráli. Další výzkumy těchto fosilií navrhly jiné interpretace. Žádná z těchto fosilií již není považována za medúzu; může se jednat například i o zástupce protistů. Mnoho jednotlivých fosilií bylo určeno jako mikrobiální kolonie, jiné mohou být škrábanci vzniklými otáčením organismů kolem jejich „stonku“, který je poutal k mořskému dnu. Některé znaky, pomocí kterých by šlo druh lépe identifikovat, často chybí, protože se obyčejně zachovala pouze spodní část organismu.
Taškovité fosilie Fosilie, jako je Pterinidium, zachované ve vrstvách sedimentů, připomínají „bahnem naplněné tašky“. Na interpretaci těchto organismů není shoda.
Toroidní fosilie Fosilie živočicha popsaného jako Vendoglossa tuberculata, pocházející z Namibie, byla identifikována jako dorzoventrálně stlačený torus. Fosilie má tvar jazyka a zužuje se k tupě špičatému konci.