Sexuální násilí je takový sexuálně motivovaný čin nebo pokus o něj, při kterém jedna osoba sexuálním způsobem překročí osobní hranice druhé osoby. Děje se tak za použití násilí (fyzické převahy či převahy moci) ze strany pachatele, bez souhlasu či plného vědomí oběti a zcela nezávisle na vztahu pachatele a oběti.World Health Organization, World report on violence and health (Geneva: World Health Organization, 2002), kap. 6, s. 149. Podle definice Světové zdravotnické organizace (WHO) spadá pod sexuální násilí „jakékoliv sexuální jednání zahrnující pokusy o dosažení sexuálního styku, nežádoucí sexuální poznámky a návrhy, činy směřující k obchodování s lidmi či jinak namířené proti sexualitě jedince, které využívají nátlak“.
Sexuální násilí je skrytým a závažným zdravotním i sociálním problémem a týká se nemalé části populace. Je považováno za jeden z nejčastějších a nejrozšířenějších případů porušení lidských práv s nejvíce traumatizujícími následky pro oběti. V České republice je sexuální násilí posuzováno jako trestný čin proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti (hlava III trestního zákoníku).
náhled|"Ještě ne, prosím!"
Realizace Realizací sexuálního násilí nemusí být pouze vynucený fyzický kontakt (např. doteky, pohlavní styk), ale také nátlak psychický, včetně pohrůžky násilí (popř. bezprostředního násilí) nebo jakákoliv jiná forma chování, která v konkrétní situaci narušuje hranici intimity a integrity druhé osoby.
Násilí jako pojem je částečně (nepřímo) definováno v § 119 trestního zákoníku: trestní právo považuje za násilí i stav, kdy pachatel trestného činu uvede oběť lstí nebo jiným způsobem do stavu bezbrannosti. K výkladu pojmu je vždy třeba vztáhnout souvislosti, které obsahují znaky násilí. V teorii se rozlišuje násilí ve formě vis absoluta (je zcela znemožněno vyjádření vlastní vůle oběti a projev jiného než vynuceného chování, např. když je oběť spoutána způsobem, který vylučuje svévolný pohyb) a násilí ve formě vis compulsiva (vyjádření vůle oběti není zcela znemožněno, ale pod záminkou donucení k určité formě jednání je působeno na její psychiku v takové míře, že je touto formou násilí vyjádření její vlastní vůle ovlivněno, např. fyzické trestání spojené s vyhrožováním, že toto bude pokračovat až do doby, kdy se oběť podvolí požadavku pachatele). Společným znakem obou těchto forem násilí je "použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu".Šámal, P. a kol: Trestní zákoník, 1. vydání. Praha. C.H.Beck. 2009. , s. 1162
Samo o sobě nemusí být sexuální násilí nevyhnutelně spojeno s ublížením na zdraví: jeho podstata tkví v přímém útoku proti tělu poškozeného. Pohrůžka bezprostředního násilí je namířena přímo proti osobě oběti v čase útoku (např. vyhrožováním fyzickým ublížením v případě nepodvolení se aktu), pohrůžka násilí se pak může vztahovat i ke třetí osobě (např. vyhrožování týkající se rodiny či blízké osoby oběti) nebo hodnotě (např. napadení dobré pověsti oběti pachatelem, zapříčinění ztráty zaměstnání).Kovář, Petr a kol: Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha. MAXDORF s.r.o., nakladatelství odborné literatury. 2008. , s. 30 Pachatel sexuálně motivovaného činu při jeho realizaci či pokusu o realizaci vždy zneužívá své fyzické či společenské převahy nad obětí. Právo jedince nebýt vystaven násilí, pohrůžce násilí či bezprostředního násilí je v České republice coby nedotknutelné zakotveno v Listině základních práv a svobod a lze je omezit pouze zákonem.
Znásilnění Znásilnění je nejzávažnějším sexuálně motivovaným násilným činem. O znásilnění se jedná, pokud pachatel s cílem uspokojení vlastního sexuálního pudu donutí za použití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí druhou osobu k souloži či jiné formě sexuálního kontaktu (z hlediska trestní sazby zákon nevnímá rozdíl mezi zneužitím vykonaným souloží a zneužitím vykonaným jiným způsobem)Šámal, P. a kol: Trestní zákoník, 1. vydání. Praha. C.H.Beck. 2009. , s. 1675, nebo za účelem dosažení sexuálního styku či kontaktu zneužije bezbrannosti druhé osoby, která se tímto stává obětí trestného činu. Za znásilnění se nepovažuje pouhý záměr osoby vykonat soulož s jinou osobou proti její vůli: zákon vyžaduje, aby k dosažení aktu bylo využito násilí či pohrůžky násilí.
Donucení znamená stav, kdy pachatel svým násilným jednáním překoná vážně míněný odpor druhé osoby, nebo kdy druhá osoba nemůže z nejrůznějších důvodů odpor vyjádřit (např. ve stavu opilosti, drogového ovlivnění, hlubokého spánku, horečky, omezení pohyblivosti ze strany pachatele apod.). Nehraje přitom roli, za jakých podmínek a z přičinění koho se oběť do stavu omezeného vyjádření odporu dostala.
Za znásilnění se považuje i akt, kterým pachatel nesměřuje přímo k penilně-vaginálnímu styku, ale kdy usiluje např. o dosažení orálního nebo análního styku. O znásilnění hovoříme také v případě, kdy souhlas oběti se souloží je vydán z nemožnosti najít jiné východisko. Takový souhlas není považován za svobodný. Souhlasem se proto nemyslí ani taková situace, kdy oběť nabídne pachateli před stykem prezervativ, aby se vyhnula případným zdravotním následkům znásilnění nebo možnému těhotenství.
Znásilnění je v České republice trestným činem podle § 185 trestního zákoníku a je identifikováno jako čin, když někdo s jiným proti jeho seznatelné vůli vykoná soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, kdo jiného donutí k souloži nebo jinému pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží s jinou osobou, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti.
Další sexuálně motivované trestné činy Mimo znásilnění popisuje trestní zákoník následující trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti:
sexuální nátlak pohlavní zneužití soulož mezi příbuznými kuplířství prostituce ohrožující mravní vývoj dětí šíření pornografie výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií zneužití dítěte k výrobě pornografie účast na pornografickém představení navazování nedovolených kontaktů s dítětem
Historie
Starověk V době před institucionalizací manželství byl únos ženy mužem (spojen se sexuální agresí) poměrně častým způsobem obstarání si partnerky. I samotný anglický výraz pro znásilnění, „rape“, je odvozen z latinského „rapere“, což znamená „uloupit, zmocnit se“.Kovář, Petr a kol: Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha. MAXDORF s.r.o., nakladatelství odborné literatury. 2008. , s. 10 Znásilnění ženy pak byl častý a jistý způsob, jak ji k sobě připoutat bez nutnosti procházet procesem zdlouhavých námluv, neboť zejména ve východní kultuře v předkřesťanské době žena, která byla znásilněna, ztratila svou důstojnost a pro rodinu bylo takřka nemožné najít pro ni manžela a ekonomicky výhodně ji provdat. Její provdání za muže, kterým byla znásilněna, znamenalo pro rodinu takové ženy zcela přirozené řešení situace.
I po institucionalizaci manželství sloužila dcera v rodině především jako neproblematický způsob předání majetku a možnost navýšení společenského statusu otce rodiny. S hodnotou nevěsty bylo neodmyslitelně spjato i její panenství. Znásilnění nevěsty bylo tedy vnímáno jako forma znehodnocení majetku,Linková, Marcela: Trans/formace: gender, věda a společnost. Praha. Sociologický ústav Akademie věd České republiky. 2007. nikoliv jako útok na její důstojnost, a rodina měla nárok požadovat po násilníkovi náhradu za ušlý zisk z panenství. V mnoha společnostech byla trestem za znásilnění povinnost násilníka si znásilněnou ženu vzít, neboť podobně jako v době před institucionalizací manželství by byla dívka po ztrátě panenství pro rodinu jinak ekonomicky nevyužitelná. Ve staré Babylónii či Asýrii mohl otec znásilněné rozhodnout o tzv. „odplatném znásilnění“, kdy byla odplatou znásilněna sestra násilníka. Tento postup je i na počátku 21. století praktikován v některých oblastech Jižní Ameriky a Peru.
Obdobně starozákonní pojetí vnímalo znásilnění jako urážku na cti rodiny a otci znásilněné musela být vyplacena „cena nevěsty“. Ta se ovšem neodvíjela od povahy činu, ale od socioekonomického statusu ženy, její rodiny a (nebo) násilníka. Žena ovšem musela předložit věrohodný důkaz o tom, že nemohla znásilnění zabránit. Pokud se čin odehrál ve městě, kde měla možnost volat o pomoc a pomoci se jí nedostalo, předpokládalo se, že s činem souhlasila. Stala se tedy spoluviníkem a trestem pro ni i násilníka byla obvykle smrt ukamenováním. Pokud se znásilnění odehrálo mimo město, kde o pomoc volat nemohla, vinnou shledána nebyla.Kovář, Petr a kol: Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha. MAXDORF s.r.o., nakladatelství odborné literatury. 2008. , s. 11
Středověk Ani v čase a prostoru raně středověké (cca 9.-11. stol. n. l.) křesťanské Evropy nebylo znásilnění vnímáno jako prohřešek vůči tělesné integritě ženy, ale stále coby útok na rodovou čest a majetkový problém. Ze znásilnění nebylo možno obvinit krále nebo biskupa, neboť tresty odrážely absolutní panovnickou moc. Byl-li obviněn ze znásilnění kněz, mohl před oltářem v kněžském rouchu přísahat, že se činu nedopustil, a tímto byl oficiálně zproštěn obvinění. Naopak přísněji sankcionováno bylo znásilnění jeptišky. Britské ostrovy jako první zavedly tresty nejen za znásilnění, ale také za jiné formy sexuálního napadení (např. osahávání na intimních partiích).
Raný feudalismus přinesl možnost únosu a znásilnění dědičky z vysoce postavené rodiny jako způsobu, jakým mohl násilník dosáhnout zvýšení vlastního sociálního postavení - znásilněnou ženu totiž po činu musel pojmout za manželku. Krádež nevěsty jakožto způsob vynucení svazku se stal nepřijatelným a právně nevalidním až ve 12. století našeho letopočtu. Až tehdy začalo být v anglosaském prostoru znásilnění vnímáno jako vážný zločin na ženě, nikoliv pouze na rodině či rodu, a pouze žena sama tedy mohla vznést obvinění. Druhé westminsterské opatření z roku 1285 zásadně změnilo anglické trestní právo, kdy znásilnění bylo definováno coby státní trestný čin. Tímto si stát přivlastnil roli oběti a mohl pachatele stíhat, aniž by ze strany skutečné fyzické oběti byla podána žaloba. Nejčastějším trestem i nadále zůstávala peněžní pokuta a smrt, hrdelní trest následoval vždy, bylo-li obětí znásilnění dítě. Nezřídkakdy se trestu za své vlastní znásilnění nevyhnula ani žena sama. V českých zemích až král Václav I. (1230 – 1253) zakázal prodej znásilněných či smilnících žen do otroctví (zejména do uherských zemí), kde byly jako „opotřebované“Kovář, Petr a kol: Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha. MAXDORF s.r.o., nakladatelství odborné literatury. 2008. , s. 12 určeny k nucené prostituci.
V prostředí českých zemí obecně mnohem déle přetrvalo pojetí znásilnění jako rodové urážky a znehodnocení majetku. Tlak, aby autoritu nad trestným činem znásilnění po vzoru anglického trestního práva přejal stát, byl zaznamenán až v době předhusitské na sklonku 14. století n. l.
Novověk a moderní doba
V období mezi 16. – 18. století n. l. až třetinu všech trestných činů v rakouském mocnářství tvořily zločiny sexuálně motivované. Mezi tyto případy se ovšem počítaly i zločiny bigamie a cizoložství. Znásilnění představovalo v té době jen zlomek z celkového počtu vyšetřovaných sexuálně motivovaných činů. Zvláštním případem bylo znásilňování v době válečných konfliktů, kdy po znásilnění dobyvatelem takto poškozená žena prakticky neměla šanci dovolat se práva.Kovář, Petr a kol: Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha. MAXDORF s.r.o., nakladatelství odborné literatury. 2008. , s. 13
Tereziánský zákoník z roku 1768 nově stíhal za trestný čin znásilnění i toho, kdo by takovému činu napomáhal. Tresty za takové zločiny byly stále hrdelní, se zvlášť brutálními způsoby výkonu (např. vpletení do kola) v případě přitěžujících okolností (znásilnění jeptišky, křesťanky židem apod.).