Sylva Lacinová (6. března 1923 Brno – 20. ledna 2019 Brno) byla česká sochařka, autorka několika stovek realizací umístěných jak ve veřejném prostoru, tak ve sbírkách. Studovala na Škole umění ve Zlíně pod vedením Vincence Makovského a následně pokračovala na pražské Akademii výtvarných umění ateliéru Karla Pokorného. V roce 1950 úspěšně promovala v čestném ročníku a vrátila se do rodného Brna, kde žila a tvořila až do konce svého života.
V počátcích své umělecké činnosti, tvořila realistické portréty význačných osob a členů své rodiny a od počátku 60. let začala vytvářet svůj osobitý styl. Ten byl značně ovlivněn návštěvou ateliéru britského sochaře Henryho Moora v roce 1965. Moorovské pojetí hmot se v díle Sylvy Lacinové objevovalo již od počátku 60. let, zintenzivnilo však po návštěvě jeho ateliéru a bylo podnětem ke vzniku abstraktních děl. Její dílo tak postupně košatělo, například soch s námětem matky s dítětem vytvořila celou řadu. Po roce 1968 se v jejím díle částečně začala objevovat strohost. Oblé křivky typické pro předchozí období se měnily v dramaticky modelované drapérie. Její tvorba skončila na přelomu osmdesátých a devadesátých let cyklem Poutníci, reflektujícím jak společenské poměry a jejich změny, tak její osobní život.
Stala se držitelkou řady ocenění, například krajské ceny Antonína Procházky za sochu Česající se dívka a za sousoší Pohostinství či Ceny města Brna za celoživotní dílo. Její dílo je umístěno jednak v soukromých sbírkách, jednak v galeriích, jako je Národní galerie v Praze, Moravská galerie v Brně či Muzeum města Brna. Kromě toho je řada realizací k vidění i ve veřejném prostoru hlavně v Brně a dále ve městech a obcích Moravy a Slezska.
Sylva Lacinová-Jílková byla spoluzakladatelkou Svazu československých výtvarných umělců a členkou dalších profesních organizací jako Unie výtvarných umělců či Sdružení sochařů Čech, Moravy a Slezska. Její první samostatná výstava se konala v roce 1983 v Moravské galerii v Brně, další následovaly. V roce 1993 byl o ní natočen biografický film Setkání ve žluté krajině a o tři roky později jí vyšla první souborná monografie.
Život Sylva Lacinová se narodila 6. března 1923 v Brně do rodiny inženýra vodních staveb Bedřicha Laciny a jeho ženy Sylvy, rozené Moravcové. Její o tři roky starší bratr Lubor vystudoval architekturu na Vysoké škole technické Dr. Edvarda Beneše v Brně a celý život se svou sestrou spolupracoval na různých realizacích. Samotná Sylva Lacinová nejprve nastoupila na reálné gymnázium, ale v šestém ročníku ho opustila a začala se věnovat umění. Psal se rok 1942. Začala doma kreslit a modelovat, velmi záhy se ocitla na kurzech Školy uměleckých řemesel. Ve stejném roce se dostala i na soukromé hodiny do ateliéru sochaře Františka Hořavy a později do ateliéru řezbáře Heřmana Kotrby. V roce 1943 byla přijata externě na Školu umění ve Zlíně, kde rok studovala pod vedením profesora Vincence Makovského. Profesor Makovský původně zamýšlel, že ženy na těžkou sochařinu nebude přijímat, po zhlédnutí díla Lacinové však udělal výjimku. Tato škola byla založena proto, aby nahradila vysoké školy, za protektorátu zavřené. Po válce, když se vysoké školy opět otevřely, se přihlásila na Akademii výtvarných umění do Prahy a u přijímacích zkoušek uspěla. Dostala se do ateliéru Monumentálního sochařství a kompozice profesora Karla Pokorného, kde po čtyřech letech v roce 1949 úspěšně promovala, a tak jí byl nabídnut čestný ročník. Vedení profesora Pokorného v ní zanechalo takový dojem, že tento čestný ročník ukončila právě jeho bustou. Podobnou stopu v ní zanechal profesor dějin umění Václav Vilém Štech, se kterým studenti ročníku Sylvy Lacinové podnikli v letech 1946 až 1947 studijní cesty po Francii a Itálii. Během následujících let podnikla Lacinová další studijní cesty do různých zemí Evropy. Nejzásadnější pro ni byla cesta do Velké Británie v roce 1965, kde navštívila ateliér Henryho Moora. Tato návštěva pak ovlivnila další její dílo. náhled|Sylva Lacinová při sochání sousoší Medvědi v roce 1956|alt= Po ukončení studií v roce 1950 se Lacinová vrátila do Brna a tam již zůstala po zbytek života. Na zahradě u domu jejích rodičů na ni čekal nový ateliér. Navrhli a postavili ho společně její bratr Lubor a její muž, brněnský právník Jan Jílek. Jana Jílka si vzala již v roce 1948 a v roce 1951 se jim narodil syn Jan. Od té doby je umělkyně známa i pod jménem Sylva Lacinová-Jílková. V Brně nejprve pracovala v ateliéru svého bývalého učitele profesora Makovského na Vysoké škole technické Dr. Edvarda Beneše, později začala pracovat ve svém vlastním ateliéru. Společně se svým bratrem se účastnila celostátních soutěží, což jim zajistilo zakázky a popularitu. Tak v roce 1950 získali s bratrem Cenu osvobození města Brna. Další ceny následovaly v letech 1960 – čestné uznání k 15. výročí osvobození Československa, 1965 – krajská cena Antonína Procházky za sochu Česající se dívka a za sousoší Pohostinství; v tomtéž roce čestné uznání k 20. výročí osvobození Československa, v roce 1997 – Cena města Brna za celoživotní dílo.
V roce 1950 stála u založení Svazu československých výtvarných umělců a v průběhu let se dostala i do organizačního výboru. V roce 1968 byl svaz zrušen a v následném roce znovu obnoven jako Svaz českých výtvarných umělců. Sylva Lacinová však pro své politické názory nebyla do Svazu znovu přijata. To se stalo až v roce 1986, díky postupnému rozvolňování politických a společenských poměrů. V té době tak dostala možnost prvně samostatně vystavovat. První samostatná výstava s názvem Sylva Lacinová: Sochy se konala na podzim roku 1983 v Moravské galerii v Brně. Následovaly další výstavy, v roce 1984 opět v Moravské galerii a v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě. V roce 1988 v Trenčíně, v roce 1989 v Brně a v roce 1990 v Praze. Vedle profesních úspěchů ji však v 80. letech zasáhly dvě rány. Nejprve v roce 1982 zemřela její matka později v roce 1984, její muž Jan.
Rok 1990 pak přinesl vstup do Unie výtvarných umělců a do Sdružení sochařů Čech, Moravy a Slezska. Následoval vstup do Klubu výtvarných umělců teoretiků. V roce 1996 jí vyšla první souborná monografie, kterou redigovala PhDr. Bronislava Gabrielová a vydala Moravská galerie v Brně.
Sylva Lacinová zemřela 20. ledna 2019 v Brně ve věku 95 let.
Dílo náhled|Setkání ve žluté krajině. 1991. Kolorovaná perokresba na papíře. Přípravná práce pro sochařské dílo|alt= Dílo Sylvy Lacinové-Jílkové je velmi rozsáhlé a pestré. Začala tvořit již na střední škole za druhé světové války a skončila v polovině 90. let. Věnovala se hlavně sochařství a kreslení; vytvářela návrhy pro mozaiky; v 70. letech komponovala koláže. Kresba jí sloužila hlavně jako příprava na realizaci plastik. Její realizace je možné nalézt na veřejných prostranstvích v Brně, na jiných místech Moravy a Slezska a také v galeriích a soukromých sbírkách. Z veřejných institucí vlastní její dílo například Moravská galerie v Brně, Muzeum města Brna či Národní galerie v Praze. Z realizací na veřejných prostranstvích, jež vznikly v rámci tzv. čtyřprocentního umění, se dají uvést sousoší Anatom na budově Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (1957), Pohostinství u brněnského hotelu International (1961), reliéf Oblaka vytvořený pro Divadlo Šumperk (1967), Pomník k výročí založení města Opavy (1970), plastiky Matka s dítětem a Válka pro pomník Bitvy u Ořechova (1977), plastika Růže k poctě sochaři Vincenci Makovskému (1981) či mozaika na fasádě budovy na autobusovém nádraží v Českém Krumlově (1990). Celé dílo tak zahrnuje přes sto realizací pro veřejný prostor a architekturu a několik set komorních plastik.
Dílo Sylvy Lacinové se postupně vyvíjelo, objevovaly se v něm vlivy učitelů a sochařů, se kterými přišla sochařka do kontaktu. Zkoušela různé metody a techniky práce. Staré formy ale neopouštěla, spíše se její produkce košatila a zkvalitňovala. Tak například realistické busty z 50. let nikdy neopustila, byť léta šedesátá přinesla do její tvorby nový způsob práce a nové vlivy. Příkladem je poměrně realistický reliéf pamětní desky básníka Oldřicha Mikuláška zpracovaný v roce 1990 či soška nazvaná Žena s psíkem z roku 1989, která odkazuje na výraz díla typický spíše pro přelom 60. a 70. let. Tento trend udržování určitých typů podoby plastik může souviset i s požadavky zadavatelů. Zatímco plastiky pro veřejné prostory se vyvíjely jen postupně, v komorní tvorbě je vidět značný posun. Výrazně se do ní prolínaly jednak posuny v chápání sochařství a zkoušení jednotlivých stylů (vliv Henryho Moora), jednak vlastní pocity a život (například cyklus soch z konce 80. let nazývaný Poutníci). Tyto dva proudy se v jejím díle prolínaly a vytvářely pestrost jejího díla.
Počátky, vliv učitelů náhled|Sádrová plastika dětí, cvrnkajících kuličky. 1945|alt= Prvotní díla pocházející z první poloviny 40. let ukazují na velký talent Sylvy Lacinové. Bez studijní průpravy dokázala modelovat postavy se správnými proporcemi částí těl, správným umístěním i formou. I proto byla přijata ke studiu na zlínské škole pod Vincence Makovského. Zde se její tvorba začala profesionalizovat, což pokračovalo i při studiích v Praze na Akademii výtvarných umění. V druhé části 40. let a v letech 50. tak Sylva Lacinová vytvořila realistické portréty nesoucí vliv jejích učitelů Vincence Makovského a Karla Pokorného. I ti tvořili realistické portréty významných osobností či sochy stylizující určité vlastnosti. Povrch soch někdy vyhlazovali, jindy na něm zanechávali struktury zvýrazňující plastičnost. Sylva Lacinová tento druh práce přijala i do svého repertoáru. Nejprve modelovala malé sošky, později přidala i reliéfy a větší díla jako busty a sochy. Námětem jí byly význačné osobnosti (Jiří Kroha, Petr Bezruč), symbolické postavy, ale i vlastní rodina (syn Jan, manžel).
Do let padesátých spadaly první realizace pro veřejný prostor. Nejprve tvořila reliéfy, později získávala zakázky větších realizací. Ty otevřelo v roce 1957 pískovcové trojsoší Anatom na římse budovy Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci v Hněvotínské ulici číslo 3. Trojsoší tvoří postava muže, který má po každé straně mladší nahou postavu. Všechny postavy jsou ukotveny do soklu, který je součástí díla. Po Anatomově pravici stojí muž, po levici žena. Obě tyto postavy mají za zády oděv, jehož cípy mají přehozené přes ruce. Vždy jednu nohu mají pokrčenou v koleni, a působí tak uvolněným dojmem. Postavu Anatoma tvoří starší muž, který je oblečený a přes ramena má volně přehozený pruh látky. Jeho ruce nejsou vidět, jako by zezadu pobízely obě vedlejší postavy nebo jako by byly skryty pod oděvem. Anatom je vyšší než muž a žena. Nahá těla muže a ženy jsou hladká, všechny oděvy na sobě mají strukturu tvořenou záseky sochařského náčiní, což vytváří jasný kontrast podtrhující krásu a přirozenost lidského těla.
Jinou realizací z této doby jsou dvě dvousoší nazvaná Medvědi. Původně byla určena pro fontány v areálu mateřské školy Tučkova v Brně, ale od roku 2016 jsou umístěna v areálu koupaliště Kraví Hora. Jedno sousoší představuje medvědy, kteří stojí na zadních tlapách a kteří jsou do sebe zaklesnuti předními tlapami. Druhé sousoší představuje jednoho medvěda, jak ležíc na zádech, a druhého jak stojí na zadních a doráží na něj. Medvědi si hrají. Obě dvousoší jsou umístěna na soklech, které představují přirozený terén. Původně byla sousoší umístěna uprostřed velkých obdélníkových fontán, tak aby čněla nad vodu. Od roku 2016 jsou situována na zemi na plochých deskách.
Šedesátá léta, vlastní rukopis náhled|Ženy po koupeli. 1961. Kámen. Náměstí 28. října, Brno|alt=