Blahoslavený Heinrich Suso (první jméno uváděno i Jindřich, druhé jméno von Suso, Seuse nebo Seuß, zřídka von Berg; 21. března 1295 nebo 1297 Kostnice nebo Überlingen – 25. ledna 1366 Ulm) byl německý dominikánský kněz a mystik, žák Mistra Eckharta. Jméno Seuse přejal z piety k milované matce (něm. Süs, zlatinizované Suso). Působil v prostoru jihozápadního Německa a Švýcarska. Psal v latině a středohornoněmčině.
Život Byl vychováván v duchu matčiny zbožnosti. Nižší studia vykonal v kostnickém dominikánském klášteře, ve kterém byl novicem. Byl do něj přijat již ve třináctém roce, což bylo protizákonné (předepsán byl rok patnáctý). Vstup byl patrně spojen s peněžitým darem, který jeho rodiče přinesli klášteru.Suso, Jindřich. Knížka pravdy. Praha: Vyšehrad, 2011.
Dlouhou dobu si z obavy před simonií vyčítal, že při jeho vstupu rodiče odkázali konventu finanční obnos. Z těchto výčitek Susoa dokázal vysvobodit až jeho učitel Mistr Echart, s nímž se Jindřich poznal v Kolíně na Rýnem, kam byl poslán řádem za na vyšší studia. Maroszová, Jana. „Celá krásná...”. In: Mezinárodní katolická revue Communio. In: Národní digitální knihovna. [Online] Roč. 1. č. 1. Kostelní Vydří: Triality, 1997. Dostupné z: https://ndk.cz/view/uuid:fb9301f1-a512-11e8-83a5-5ef3fc9ae867?page=uuid:eb229ee1-a696-11e8-830e-005056825209. [17.3.2026]
Kolín byl tehdy střediskem obrodného náboženského hnutí v Německu, k němuž dala podnět asketická skupina Přátelé Boží. (Gottesfreunde) jejíž byl členem. Po ukončení studií v Kolíně se vrátil do Kostnice, kde se stal lektorem a byl jím po dalších dvacet let. Zde Suso zodpovídal za vzdělávání spolubratrů.
V roce 1330 byl kvůli vydání díla Knížečka o Věčné moudrosti předvolán před řádovou kapitulu pro podezření z hereze. Jeho vlastní dominikánský řád ho pronásledoval a zbavil učitelského postavení i akademické hodnosti profesora teologie. Suso se musel zpovídat před duchovním soudem, který ale dopadl příznivě.
1334 byl zvolen převorem. Jindřich životní styl svých spolubratří vnímal jako velmi vlažný a zasazoval se o to, aby se rozpomenuli na původní účel řádu, řehole a vůbec způsobu života prvních křesťanů, kteří mu sloužili jako ideál. Pastorace a kazatelská činnost tvořily Jindřichovu hlavní náplň dne.
Jako kazatel působil také v Alsasku a kázal v ženských klášterech. Svými kázáními měl velký vliv ve švábských a švýcarských ženských klášterech.
V jednom z nich poznal Elsbeth Stagelovou. Tato řeholnice se stala Susonovou duchovní dcerou a velkým dílem přispěla ke vzniku jeho životopisného díla Vita.
Od roku 1348 žil Jindřich v ulmském konventu, kde zemřel 25. ledna 1366, v Ulmu je také pochován.
Díla
Knížečka o Pravdě (okolo r. 1327, Büchlein der Wahrheit) Vydáno v Kolíně. Ve formě rozhovoru promlouvá Suso o naprosté odevzdanosti jakožto jediné cestě k poznání Boha, o poměru tří božských osob a jejich vztahu ke stvoření, a o Kristově osobě a o mystickém spojení s božstvím. Spis prozrazuje ducha scholastiky. Suso v ní chce poskytnout adekvátní výklad Eckhartova učení a orientaci v jeho teologicko-mystické pozici.
Knížečka o Věčné moudrosti (po roce 1327, Büchlein der ewigen Weisheit) Knížka o Věčné Moudrosti vzniklá v letech 1328–1330, je předlohou pro latinské Horologium Sapientiae. Co do formy i obsahu se obě knihy víceméně shodují. Obě mají formu dialogu, v obou rozmlouvá Moudrost (Ježíš Kristus) se služebníkem či učedníkem. Výchozím bodem pro napsání knihy bylo sto rozjímání. Suso zde uplatňuje své studium křesťanské mystiky.
Těchto sto zamyšlení najdeme v německé Knížce, v latinské jsou pouze zmíněna. Dílo pojednává o služebníkovi, kterému byla rozjímání vnuknuta v jednom osvícení. Mají mu pomoci k tomu, aby při pozorování obrazů Kristova utrpení překonal nedostatek soucitu, na který si předtím stěžoval.
Dílo se dočkalo nadšení, všeobecné obliby a rozšíření. Záhy bylo přeloženo do téměř všech evropských kulturních jazyků.
Horologium Sapientiae (dokončeno asi v letech 1333–1334, Hodiny Moudrosti) Motivací, které Suso pro přepis Knížečky o Věčné moudrosti do latiny měl, připadá v úvahu několik. Mohlo zde být přání nechat si dílo uznat magistrem řádu, který ovšem neuměl německy. Navíc byl Suso v roce 1330 předvolán před řádovou kapitulu pro podezření z hereze – možná měla kniha toto podezření vyvrátit. Nebo mohl autor chtít jen rozšířit svůj spis mezi ostatní spolubratry. Sám Suso v prologu díla píše, že knihu tvoří jen v momentech zvláštního osvícení. Píše, že úpadek duchovního života v církvi, polevování v lásce a horlivosti podněcují Věčnou Moudrost k tomu, aby jej přiměla k napsání knihy.
Latinská verze se obrací na vzdělaného čtenáře. Tematizuje takové záležitosti jako studium a s ním spojenou kariéru, pastorační činnost, kázání, misie a kněžský úřad. Nejedná se tedy o prostý překlad z němčiny. Ačkoli Suso psal přednostně pro dominikány, oslovil jeho spis i čtenáře z jiných kruhů.
Na základě dochovaných výpisků se dá zjistit, jaké části textu byly v Horologiu nejčtenější. Jednalo se o kapitoly o nebi a pekle, o umění dobré smrti (ars moriendi), o duchovním životě, jakož i o eucharistii.
Proč zvolil Suso pro latinskou verzi svého spisu zrovna název Horologium Sapientiae, v překladu „Hodiny Moudrosti“? Je zde například myšlenka na hodiny, na nichž vyzvánějí zvony, aby vzbudily ospalce. Může totiž znamenat „liturgii hodin“, tedy breviář. O díle se někdy mluví jako o „Knize hodinek Moudrosti“ či „Breviáři Moudrosti“.
Hlavním tématem Horologia jsou Kristovy pašije, jeho umučení. Cíl je zde stejný jako v německé Knížce o Věčné moudrosti. Autorovi jde o to, naučit člověka, nápodobě trpícího Krista, soucitu. Suso se dále staví proti úpadku duchovního stavu, sám hovoří o žalozpěvu. Věčná Moudrost (Kristus), někdy mužského, někdy ženského rodu, promlouvá k učedníkovi a cílem promluvy je probudit ve čtenáři lásku k Bohu.
Horologium se člení do prologu a dvou knih. První kniha obsahuje šestnáct a druhá osm kapitol. Každá ze čtyřiadvaceti kapitol knihy se jakoby věnuje jedné denní hodině, aby tak člověk mluvil v každé chvíli buď s Bohem, nebo o Bohu. Nejdůležitější sekce počáteční knihy jsou první, pátá a patnáctá kapitola.
V první je vyprávěn příběh učedníka, který se vydává na cestu za svou nevěstou, Moudrostí, poté co se zřekl světa. Postupně dochází k poznání nutnosti neustálého hledání Boha, až nakonec začne rozmlouvat s Moudrostí. V páté kapitole je učedník, opět zapálený láskou k Bohu, konfrontován s zvláštností církve, zejména duchovního stavu. Moudrost mu ukazuje, v jakém ohrožení se nachází život dle evangelijních rad. Patnáctá kapitola popisuje vrchol Kristova utrpení, úplnou opuštěnost od lidí, kterou doprovází naprostá odevzdanost do rukou Otce. Přání učedníka – umírat spolu s Kristem – se má dít umrtvováním a odříkáním. Vzorem je zde Marie. Matce Boží a jejímu utrpení je věnována poslední kapitola první knihy.
Ve druhé knize nejvíce vyvstávají první a čtvrtá kapitola. Počáteční kapitola pojednává o studiu, jeho různých podobách a jak je možné se mu oddat. Setkáváme se s popisem různých typů studentů. Zde je důležitá především čistota srdce, odklon od světa, studium Otců, studium, které ovšem nesměňuje ke kariérnímu postupu. Čtvrtá kapitola, o eucharistii, je nejdelší v celém Horologiu. Popisuje se zde zejména připodobnění člověka ke Kristu ve svatém přijímání.
Horologium Suso naposledy zredigoval čtyři roky před svou smrtí.
Vita (1362) Podnět k sepsání tohoto autobiografického spisu dala Susovi jeho přítelkyně, dominikánská řeholnice, Elsbeta Stagelová. Vita je Susův vlastní životopis. Díky tomuto dílu máme možnost dozvědět se něco o jeho životě, ačkoli dominikánskému mnichovi zřejmě nešlo primárně o dokumentární autobiografii. Životopis měl především ukazovat hledajícím lidem příkladnou cestu vnitřního rozvoje. Proto samotná postava „já“ v knize není úplně jednoznačná a neproblematická.
Je rozdělen do dvou knih. První z nich vypráví o důležitých duchovních událostech spisovatelova vnitřního života a druhá bývá označována za návod ke křesťanské dokonalosti.Lang, Alois. Jindřich Suso, pohled do duše středověkého mystika-světce. In: Národní digitální knihovna. Praha: Družstvo Přátel Studia, spol. s. r. o., 1923 [Online]. Dostupné z:https://ndk.cz/view/uuid:9c990db0-84c6-11ec-bc36-005056827e51?page=uuid:862c4635-cc65-4c34-b642-0d4077fdc06a. [5.1.2025]
Pod názvem Mystikovo srdce jej přeložil Silvestr Braito (vyšel česky jen jednou, a to v roce 1935).SEUSE, Heinrich. Mystikovo srdce: vlastní životopis. Překlad Silvestr Maria Braito. V Praze: Vyšehrad, 1935. 184 s. Myšlenky a život; sv. 1. V novější němčině je k dispozici online.Heinrich Suso's, genannt Amandus, Leben und Schriften. Friedrich Pustet: Regensburg, 1837. Dostupné online, 30. prosince 2022.
Exemplar (nejspíš 1361-1363) V důsledku velké oblíbenosti Jindřichových knih docházelo často ke komolení znění textu. Proto v roce 1361/1362 Suso sestavil tzv. Exemplar, „Exemplář“, který taktéž vznikl na podnět jeho přítelkyně Elsbety.
Uveřejnil v něm ještě jednou své spisy, konkrétně vlastní životopis Vita, Knížku o Věčné moudrosti, Knížku o Pravdě (Buch der Wahrheit, zachovala se pouze v Exemplaru) a Malou knížku dopisů (Kleines Briefbüchlein).
Přátelé boží Byl volný spolek duchovních a světských osob, který chtěl obnovit křesťanské zásady jako svatost, lásku a zbožnost. Suso společně s Johannesem Taulerem patřili k jejich vůdčím osobnostem. Hnutí odkazovalo na kázání a učení Mistra Eckharta.Merkur, Dan. Friends of God. In: Encyclopedia Britannica [Online]. 1998. Dostupné z: https://www.britannica.com/event/Friends-of-God. [5.1.2025] Mnoho vůdců skupiny bylo později popraveno kvůli obvinění z kacířství.Walsh, Reginald. Friends of God. In: The Catholic Encyclopedia. [Online] Vol. 6. New York: Robert Appleton Company, 1909. Dostupné z: https://www.newadvent.org/cathen/06306a.htm. [5.1.2025]
Umrtvování těla Suso na sobě samém prosazoval poněkud extrémní formy tělesného pokání. Nosil žíněnou košili a železný řetěz na holém těle. Odkládal je teprve tehdy, když dostal silné krvácení. Další z forem tělesných trestů bylo zhotovení spodního šatu, který byl opatřen řemeny. Do řemenů vrazil sto padesát ostře nabroušených hřebů. V tomto šatu spával na dřevěných dveřích. Když zatoužil vcítit se do role ukřižovaného Krista, nechal si sbít kříž. Narazil do něj třicet železných hřebů a nosil jej na nahých zádech po dobu osmi let. Dále se např. mrskával řemennými důtkami opatřenými mosaznými hroty. Trvaly po dobu dvaceti dvou let s tím, že s nimi skoncoval ve čtyřicátých letech svého věku.
Úcta Roku 1831 ho římskokatolická církev prohlásila za blahoslaveného, jeho svátek je 25. ledna.
Odkazy
Reference
Související články Seznam světců a mučedníků katolické církve In dulci jubilo
Externí odkazy
Životopis na catholica.cz Životopis dostupný německy in: Heinrich Suso's, genannt Amandus, Leben und Schriften. Friedrich Pustet: Regensburg, 1837. (online)
Kategorie:Němečtí blahoslavení Kategorie:Němečtí římskokatoličtí duchovní Kategorie:Němečtí filozofové Kategorie:Němečtí spisovatelé Kategorie:Němečtí překladatelé Kategorie:Němečtí teologové Kategorie:Němečtí řeholníci Kategorie:Dominikáni Kategorie:Křesťanští mystikové Kategorie:Překladatelé do latiny Kategorie:Křesťanští teologové Kategorie:Středověcí spisovatelé Kategorie:Středověcí filozofové Kategorie:Lidé z Bádenska-Württemberska Kategorie:Narození v roce 1295 Kategorie:Narození 21. března Kategorie:Narození v Kostnici Kategorie:Úmrtí v roce 1366 Kategorie:Úmrtí 25. ledna Kategorie:Úmrtí v Ulmu Kategorie:Pohřbení v Ulmu Kategorie:Muži